Academia strana 109 z 165

Kniha přináší údaje o biologii a ekologických nárocích sta a jednoho druhu slunéček žijících ve střední Evropě. Většina druhů je ilustrována fotografiemi dospělých brouků ze sbírek nebo i z přírody. Pro menší část druhů jsou uvedeny i fotografie larev a kukel. Určovací klíče dospělých brouků a larev umožní určovat exempláře jak na základě diagnostických znaků pro triby, rody a druhy, tak podle barevných vzorů na krovkách a na hrudi (u larev na vrchní straně zadečku), anebo podle jiných nápadných morfologických znaků. Morfologické znaky jsou ilustrovány černobílými kresbami spojenými v obrazové příloze nacházející se mezi českým a anglickým textem. Text je doplněn revidovaným seznamem tribů a rodů slunéček celého světa.

Mezinárodní projekt, jehož se účastní univerzitní a akademická pracoviště všech slovanských národů. Dosud bylo od roku 1965 zpracováno a vydáno patnáct fonetických a lexikálních svazků v různých slovanských zemích. Dialektologické oddělení ÚJČ AV ČR, v. v. i., zpracovalo mapy a komentáře pro fonetický svazek Reflexy *tort, *tolt, *tert, *telt, *ort, *olt; který vychází pod českou redakcí.

V roce 2017 uplynulo 110 let od narození a současně 40 let od smrti Jana Patočky, nejvýznamnějšího českého filosofa 20. století. Taková jubilejní příležitost se stala výzvou nejen k očekávaným a spíše formálně oslavným proslovům, ale také k veřejnému filosofickému zamyšlení nad významem a celkovým smyslem filosofického díla profesora Jana Patočky. Dne 28. března 2017 se na půdě Filosofického ústavu AV ČR jako výsledek součinnosti Oddělení pro studium moderní české filosofie a Archivu Jana Patočky při Centru pro teoretická studia uskutečnilo kolokvium nazvané Patočkovo myšlení a dnešní svět. Zúčastnili se jej čeští badatelé, z nichž někteří Jana Patočku a jeho působení osobně zažili jako jeho univerzitní posluchači a poté účastníci jeho bytových seminářů a přednášek z let 19731976, kdy obnovená totalitní komunistická diktatura profesoru Patočkovi znemožnila pedagogickou činnost na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Právě toto výchozí složení účastníků utvářelo vlastní smysl celé akce připomenout druhý život Patočkova myšlení v jeho původním prostředí české fenomenologické filosofie, jež Jan Patočka svým působením založil a rozhodujícím způsobem utvářel, a tím také ukázat, jak se Patočkova filosofie dnes odráží v myšlení jeho bezprostředních žáků i mladší generace. Soubor textů šesti českých patočkovských badatelů předkládá odborné a zainteresované veřejnosti rozve¬dené verze většiny autorských příspěvků přednesených a věcně diskutovaných na uvedeném patočkovském kolokviu. Ukazuje tak, že Jan Patočka je pro nynější české filosofické myšlení trvale a závažně inspirujícím fenoménem.

Autor ve své knize vzpomíná na převratné události 20. století. Narodil se v Praze na Malé Straně, kde také prožil rané dětství. Později žil s rodinou na území dnešního Běloruska. V roce 1920 se účastnil polsko-bolševické války. Po napadení Polska hitlerovským Německem v září 1939 padl při ústupu do sovětského zajetí. Jako jeden z nemnoha unikl tragickému údělu polských důstojníků povražděných NKVD v roce 1940. Svědectví o zmizelých přátelích a kolezích a o svém neúspěšném pátrání po nich shrnul v knihách Starobělské vzpomínky a V nelidské zemi. Po válce žil Czapski v Paříži, kde příslušel k „silné hrstce“ polských exilových umělců a spisovatelů soustředěných kolem revue Kultura.

Publikace Nová škola v meziválečném Československu ve Zlíně – ideje, aktéři, místa zpracovává problematiku meziválečné školské reformy (1929–1939) v kontextu tzv. firemního města Zlína, prostoru pokroku, modernity, racionalizace, síly moderní techniky. Myšlenky racionalizace, taylorismu, zásad scientific management neovlivňovaly jen výrobu ve firmě Baťa, každodenní život ve Zlíně, ale i chod pokusných zlínských veřejných škol. Jejich cílem byla škola činná (learning by doing) a společenská (school democracy). Studie v první části analyzuje cestu české pedagogiky k důvěře v racionalizační hnutí a v druhé části rekonstruuje pedagogické zásady v pokusných obecných a měšťanských školách ve Zlíně.

První svazek čtyřdílné kolektivní publikace věnované dějinám Československé akademie věd (ČSAV) zpracovává první dekádu její existence, kdy v jejím čele stál Zdeněk Nejedlý. Zároveň líčí okolnosti založení této klíčové instituce vědy druhé poloviny 20. století. Publikace zkoumá vývoj celé instituce, stejně jako proměny sboru členů a vedení ČSAV v širokém politickém a společenském kontextu. Reflektuje i vývoj vybraných důležitých vědeckých pracovišť a některých společných pracovišť a zařízení. Velká pozornost je věnována otázce mezinárodních kontaktů, která je pro vědu vždy mimořádně důležitá, a nechybí ani medailony nejvýznamnějších osobností ve vedení tehdejší ČSAV. Knihu doprovází množství ilustrací a rozsáhlé přílohy, především seznam všech členů a vědeckých pracovišť ČSAV v letech 1952–1962.

Monografii uvádí rozsáhlá studie Divadlo a text jako průnik fuzzy množin, která velmi komplexně načrtává široké sémantické pole vztahu literární a divadelní komunikace. Dále je kniha rozdělena do šesti tematických oddílů: 1. Teorie současného dramatu/divadelního textu; 2. Poetiky – dramatické a režijní; 3. Dobové fenomény – publikování a recepce díla; 4. Intertextové vztahy – v operním libretu a dramatizacích literárních textů; 5. Dramatičtí autoři; 6. Performeři a písničkáři. Struktura celé knihy pokrývá mnohorozměrný fenomén vztahu textu a divadla na několika úrovních, když v úvodních statích se jeho povaha představuje především v obecné, teoretické rovině, kdežto závěrečné oddíly knihy tento vztah demonstrují na jednom, historicky jedinečném fenoménu.

Druhá světová válka způsobila nejen obrovské materiální a lidské ztráty, ale také rozsáhlé migrace obyvatelstva. Repatriace polských občanů představovala tehdy významný mezinárodní problém. Stovky tisíc se jich při tom vracely přes Československo, které se díky své poloze ve středu Evropy stalo důležitou tranzitní zemí. Ve stejnou dobu, kdy do vlasti směřovaly statisíce polských repatriantů, utíkali přes Československo na Západ lidé z Polska nespokojení s politickou či hospodářskou situací, před komunistickou či národnostní perzekucí. Zvlášť významný byl počet židovských uprchlíků, nejčastěji mířících do Palestiny. Kniha na základě studia širokého spektra domácích i zahraničních pramenů a literatury představuje, jak se Československo s těmito migracemi vyrovnával.

Hranice provázejí člověka od jeho prvních krůčků na planetě Zemi. Jsou myšlené i skutečné, nalézají se v prostoru i v lidské mysli. Tvoří mantinely, jimiž se společnost vymezuje na základě různých idejí, ideologií a zájmových či ovládaných krajin a územních celků – regionů. Regiony se v čase vyvíjely a měnily. Jejich polohu, rozsah a hranice formovaly geografické podmínky i prospěch jednotlivých skupin obyvatelstva, sdílejících společné mocenské, národní, hospodářské, kulturní a jiné, často velmi specifické cíle. Hranice se tak staly výraznou civilizační, historickou i geografickou hodnotou. Publikace „Hranice v krajinách“ nabídne různé, často neotřelé pohledy na středoevropské hranice a poskytne srovnání s počátky středověkých hranic s hranicemi moderními, především ve 20. století.

Převratné objevy v nových vědních oborech – jaderné fyzice a fyzice pevných látek – našly v Československu počátkem padesátých let 20. století odezvu ve vysokoškolské přípravě fyziků i v organizaci fyzikálního výzkumu. Vědecká práce se postupně stala součástí aktivit fyziků na všech českých a slovenských vysokých školách přírodovědného nebo technického zaměření, fyzikové dostali možnost profesionálního uplatnění v nových specializovaných akademických i resortních výzkumných ústavech. Tato monografie je věnována úspěchům našich fyzikálních pracovišť ve druhé polovině 20. století a osobnostem, které se o ně zasloužily. Svým obsahem navazuje chronologicky na publikaci autorů Fyzika za první republiky (Academia 2017).

Umělci za Hitlera je kniha převážně o modernistických umělcích, kteří se snažili najít kompromis s nacistickým režimem. Autor se soustředí jak na umělce, jejichž snahy selhaly (Walter Gropius, Paul Hindemith, Gottfried Benn, Ernst Barlach, Emil Nolde), tak i na ty, kteří byli režimem akceptováni (Richard Strauss, Gustaf Gründgens, Leni Riefenstahlová, Arno Breker, Albert Speer). Tyto osobnosti společně reprezentují skrytou kulturní historii nacistického Německa. Každá z nich si musela projít bolestivými životními volbami a zavírat oči před morálními a estetickými zásadami. Jejich příběhy vnášejí nový pohled na režim, ze kterého se Hitler snažil vytvořit diktaturu géniů. Tato kniha je příběhem beznaděje a odhodlanosti, iluzí a reality, naděje a tragédie. Výsledkem je pronikavá sonda odhalující nejednoznačnost samotného umění.

Kniha sleduje cesty vzdělaných Osmanů, kteří se vydávali dvěma směry – na Západ, do Evropy, a na Východ, do arabských provincií říše. Cestopisné zprávy z tohoto období jsou mimořádně zajímavé vzhledem ke zvláštnímu postavení osmanské říše a Turků na pomezí dvou civilizačních okruhů. Turecko sice bylo v souvislosti s procesem modernizace i s imperiálními ambicemi západních mocností na Evropě závislé materiálně i ideově a představitelé tureckých elit byli Západem ovlivňováni, zároveň ovšem zaujímali dominantní postavení ve vztahu k zaostalejším jihovýchodním oblastem říše. Kniha ukazuje obraz Evropy a východních provincií osmanské říše v tureckých cestopisech a zkoumá, jakým způsobem setkávání s novým prostředím autory ovlivňovalo v jejich chápání vlastní identity, a to v období, které bylo pro utváření moderní turecké společnosti a jejího vztahu k Evropě klíčové.

Politické strany a stranické systémy nových spolkových zemí Německa prošly od roku 1990 do současnosti řadou významných vývojových změn. Tato publikace sleduje tyto proměny a zaměřuje se na úroveň voleb do zemských sněmů. Ty jsou s ohledem na silnou pozici federalismu v Německu důležitou součástí vládnutí. Práce nejprve popisuje teoretická východiska, z nichž se zde vychází. Následuje etapizace vývoje stranických systémů od roku 1990 do současnosti. Poté je vždy jedna kapitola věnována každé z pěti spolkových zemí, kterým se zde věnujeme, Braniborsku, Durynsku, Meklenbursko-Předním Pomořansku, Sasku a Sasko-Anhaltsku. Kapitoly jsou strukturovány jednotně, vždy je nejprve vyložen politický a stranický vývoj v těchto spolkových zemích a následně se věnujeme rozboru stranických systémů z hledisek jejich fragmentace, agregace a voličské volatility. Závěrečná kapitola přináší komparaci těchto spolkových zemí a poznatky jsou konfrontovány s výsledky tzv. starých spolkových zemí.