Academia

Lingvistika se často snaží prezentovat jako přírodní věda. Tvrdí se, že uživatelé jazyka jsou řízeni slepým jazykovým instinktem, a předpokládá se, že jejich jazykové chování lze popsat čistě ve fyziologicko-biologických termínech. Esa Itkonen ve své knize ukazuje, že tato představa je zásadně mylná, a přichází s pozoruhodně komplexním a přesvědčivým vysvětlením toho, jak jazyk existuje a funguje. Jeho argumentace je založena na tom, že jazyk je souborem milionů tzv. sdílených, tříúrovňových znalostí existujících tzv. v intersubjektivitě myslí jeho uživatelů – a že kvůli tomu má inherentně normativní charakter. Tato originální konceptualizace jazyka pak autorovi v 28 krátkých kapitolách a 6 apendixech umožňuje přesvědčivě vysvětlit a usouvztažnit řadu nesnadných teoretických i praktických otázek, které jsou aktuální i v současném českém myšlení o jazyce a v české jazykové situaci – například že „to, co má být, nelze odvozovat z toho, co je“ (normativita), ale že „to, co je, může mít vliv na to, co má být“ (jazyková změna) nebo že „my nemáme jazyk, ale jazyk má nás“ (jazyková správnost).

Rozhovory se svým otcem vedla v letech 2012–2013 jeho dcera. Osnovou rozhovorů jsou historické zvraty od roku 1939 do roku 1989, které zásadně ovlivňovaly Loewensteinovy životní osudy. Loewenstein se přísně drží objektivity, nesklouzává do sentimentálních tónů, o vlastním životě a jeho peripetiích přemýšlí v souvislostech a s nadhledem. I proto jeho vyprávění dokáže poměrně přesně vyvolat obrazy doby. Rozhovory se však zabývají i obecnějšími tématy z oblasti historie, společenského a politického vývoje atd. Podrobně a z více úhlů se dotýkají mnoha méně reflektovaných témat, vzhledem k Loewensteinovu původu i vědeckému zaměření i témat poměrně vzácných. Prof. PhDr. Bedřich Loewenstein, CSc., (1929–2017) historik. Narodil se v pražské česko-německo-židovské rodině a vyrůstal v kulturně mnohovrstevnatém a bilingvním prostředí. Po studiu na Univerzitě Karlově (přerušeném z politických důvodů na začátku 50. let) pracoval v Historickém ústavu ČSAV, v roce 1970 byl propuštěn, v roce 1979 pak odešel do Západního Berlína a nadále působil na tamní Freie Universität. Po roce 1989 spolupracoval s českými vědeckými institucemi, časopisy a nakladatelstvími. Doc. PhDr. Miriam Löwensteinová, Ph.D., koreanistka, Zabývá se korejskou literaturou starou i novou, překládá. Přednáší na Filozofické fakultě UK v Praze. Dcera prof. Bedřicha Loewensteina.

Monumentální biografie rakouského politika a diplomata a s ním celé epochy evropských dějin mezi Francouzskou revolucí a revolucí roku 1848 poprvé vyšla v roce 2016, potřetí 2022, roku 2019 anglicky. Jejím předstupněm byla útlejší kniha Metternich. Státník mezi restaurací a modernou roku 2010. Podtituly obou knih naznačují, jak autor osobnost jednoho z nejvýznamnějších hybatelů politických dějin porevoluční Evropy znázorňuje: na základě podrobného studia jeho rodinného archivu a osobní pozůstalosti zbavuje pohled na Metternicha zažitých stereotypů a ukazuje jej v mnohovrstevnatosti osobních i mezinárodně-politických souvislostí. Zdůrazňuje různost rolí, které hrál, a to, že jeho počínání bylo vedeno strategickým myšlením, nikoli pouhým oportunismem.

Autorka se věnuje skupině Nakam, polovojenské organizaci přeživších holokaustu, kterou vedl Aba Kovner a která plánovala genocidní pomstu na německém národě. Kniha je výsledkem mnohaletého výzkumu, během nějž poprvé úplně a komplexně zdokumentovala činnost skupiny. Tato organizace "Mstitelů" čítala asi padesát mladých mužů a žen, kteří po druhé světové válce plánovali vyvraždit šest milionů Němců jako pomstu za holokaust. Ačkoli kniha líčí snahu Židů pomstít se Němcům, Poratová poznamenává, že "většina Židů si spíše než cestu pomsty zvolila cestu pozitivní: budování země, zakládání komunit a rodin". Právě toto považuje za zásluhu židovského národa: "Navzdory všemu, co jim bylo provedeno, si drtivá většina z nich vybrala život."

Literární bedekr nás zavádí na místa spojená se životem a dílem dvou velkých postav českého národního obrození, dvou vrstevníků a přátel, Karla Havlíčka a Boženy Němcové. Bohatě obrazově vybavená příručka věnuje pozornost pražským lokalitám, kde Havlíček a Němcová bydleli a pracovali (oba víckrát změnili adresu), na Žofíně si vzpomeneme, že tam mladá Němcová v roce 1843 okouzlila na českém plese intelektuální elitu, nemineme místa, kde bývaly redakce Pražských novin a Národních novin, jejichž redaktorem byl Havlíček, vstoupíme do salonu Františka Palackého, kam oba zacházeli, vydáme se také po stopách Josefa Jungmanna, Karla Jaromíra Erbena či Karoliny Světlé, zastavíme se před domy, kde Havlíček a Němcová zemřeli, na Olšanech a Vyšehradě postojíme u jejich hrobů.

Publikace otevírá otázku role společenských věd při zkoumání příčin, projevů a řešení změny klimatu, na níž se významně podílejí sociální, politické i ekonomické faktory – a koneckonců i lidské chování. Klimatická změna zasahuje všechny aspekty lidské činnosti a bytí. Společenské vědy tak pro její zkoumání a řešení hrají klíčovou roli, byť byla tato oblast po dlouhou dobu téměř výhradně doménou věd přírodních. Přední čeští vědci z několika společenskovědních disciplín, mj. sociologie, ekonomie, politologie, pedagogiky či práva, v rámci knihy ukazují společenský rozměr klimatické změny a vysvětlují stěžejní obsahové poznatky daného společenskovědního oboru. Rovněž zkoumají vliv klimatické změny na příslušný vědní obor a poukazují na potřebu interdisciplinarity.

Kniha představuje dosud nejrozsáhlejší výbor Chlebnikovovy poezie v češtině. Překladatelé přeložili (až na výjimky, jakou je například palindromická báseň) všechny Chlebnikovovy verše z tohoto zásadního období autorovy tvorby. Záměrem bylo představit českému čtenáři neuvěřitelnou různorodost Chlebnikovovy poezie, jež se zdaleka neomezuje na jazykové experimenty a hříčky, ale poukazuje na rozsáhlé autorovy znalosti ve velmi odlehlých oborech, jakými jsou třeba ornitologie či matematika, a poodhaluje i Chlebnikovův bohatý vnitřní vesmír a obrovský myšlenkový záběr.

Období německé okupace českých zemí a druhé světové války v letech 1939–1945 představuje důležitou cézuru nejen v osudech jednotlivých vědců, ale také samotné vědecké infrastruktury. Uzavření českých vysokých škol a univerzit, zabrání jejich majetku, zničení cenných sbírek či pronásledování příslušníků inteligence – to vše reprezentuje jen jednu část nacistické politiky. Méně známou kapitolu ukazuje přístup k protektorátnímu resortnímu výzkumu či vývoj a transfer technologií v rámci zbrojní výroby do protektorátu. Předkládaná práce se pokouší analyzovat nejen hlavní linie německého přístupu, ale také kompetence a rozhodovací pravomoci v rámci nacistického polykratického politického systému.

Východiskem publikace jsou dramatické události roku 1956 – odhalení Stalinových zločinů na XX. sjezdu KSSS, bouře polských dělníků i protikomunistické povstání maďarského lidu. Ukazuje, jak se vládnoucí KSČ snažila situaci stabilizovat násilnými prostředky i kroky vedoucími ke zvýšení životní úrovně obyvatel. Přibližuje tak významné okamžiky vývoje, jako byla volba Antonína Novotného prezidentem republiky v roce 1957, třídní a politické prověrky o rok později, sebevražda ministra Šlechty a jeho manželky, dokončení kolektivizace zemědělství, ale i tak významný úspěch, jaký představovala československá expozice na světové výstavě v Bruselu. Práce končí vyhlášením Československé republiky socialistickým státem v roce 1960. Tento zdánlivý triumf komunistického režimu však v sobě nesl zárodky dalších problémů, které vyvrcholily reformním hnutím šedesátých let.

Monumentální dvoudílná monografie malíře Vojtěcha Hynaise s bohatou obrazovou přílohou si klade za cíl zaplňovat mezeru v dosavadním bádání o českém a evropském umění přelomu 19. a 20. století. Proto se v první části předkládá náhled na Hynaisův život v kontextu soudobého kulturního dění. Kromě kapitol zaměřených na způsob malby, stavbu kompozic a práci s modely jsou těžištěm knihy tematicky učleněné bloky. Zázemí života, kontakt se světově významnými osobnostmi či práci s žáky na Akademii přibližuje vhled do autorovy korespondence. Druhý díl knihy zahrnuje soupisový katalog Hynaisových olejomaleb a pastelů, přičemž bohaté přílohy přibližují životopisná data, soupis výstav, cen a vyznamenání, adres ateliérů a bydlišť a ukázky Hynaisových podpisů. Vychází ve spolupráci s Galerií KODL.

Monografie na podkladě kratších studií nastiňuje obraz knižní kultury, knižní tvorby a čtenářské obce v českých zemích na přelomu 15. a 16. století. Zabývá se předpoklady vzniku a přijetí knihtisku v českých zemích a zkoumá některé jevy a vlivy, které působily v době přechodu od rukopisné k tištěné knize. Zároveň srovnáním se zahraničním vývojem zasazuje období raného českého knihtisku do mezinárodního kontextu. Vzhledem k probíhající diskusi o povaze českého humanismu a o tzv. národním humanismu se vyslovuje také k ideovým, kulturním i společenským konotacím tehdejší knižní kultury.

Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.

Titul vyšel poprvé v Německu v roce 1930 a již následující rok byl přeložen do češtiny. Autor zde popisuje proletarizaci a ideologické „bezdomovectví“ zaměstnanců. Na základě rozhovorů a příkladů analyzuje pozici zaměstnanců mezi industrializovanou prací, městským prostředím a zábavní kulturou. Autor se ke „kultuře zaměstnanců“ staví kriticky, negativně hodnotí úniky z každodenního života prostřednictvím kultury a sportu, které podle něj vedou k potlačování reality. Z němčiny přeložil J. Víšek, doslov napsal Tomáš Dvořák.

Během druhé světové války se v boji za obnovení státní a národní svébytnosti v okupovaných evropských zemích utvářel narativ zdůrazňující především motivy sjednoceného národa. V této atmosféře ovšem zůstaly zapomenuty a cíleně potlačeny aktivity, které se z tohoto rámce vymykaly a výrazně ho překračovaly. Odbojáři různých národností, původu i ideového přesvědčení se zapojovali do odboje v jiných zemích, vytvářeli mezinárodní sítě, předávali své bojové a organizační zkušenosti, vstupovali do různých národních armád a z nich přecházeli do partyzánských formací, pomáhali uprchlíkům. Mezinárodní tým historiků v knize popisuje širokou škálu aspektů této nadnárodní, transnacionální spolupráce.

Publikace přináší celkový pohled na dějiny výživy a stravování od poválečné bídy a přísného přídělového systému až po velký rozmach české haute cuisine na konci šedesátých let. Autor se zaměřil jak na domácí vaření, tak stravování v restauracích i v jídelnách. Ukazuje, jak se utvářely ceny potravin a co lidé vnímali jako luxus. Zkoumá nejrůznější aspekty ovlivňující stravovací návyky a zaměřuje se i na dobovou propagaci zdravé výživy a na prosazování inspirací ze zahraničí. Problematiku zasazuje do širokého kontextu kulturních, sociálních, hospodářských, ale i politických dějin. Dozvíte se, jak se u nás konzumovalo velrybí maso, co rád jídal Antonín Zápotocký, jak se v padesátých letech přejmenovalo tournedos Rossini, jak se sháněla čočka a játra i jak se bojovalo proti obezitě.

Monografie je zaměřena na institucionální, personální, teoreticko-metodologický i obecně epistemologický vývoj etnologie (národopisu, etnografie a folkloristiky, sociokulturní antropologie) v českých zemích ve 2. polovině 20. století s přihlédnutím k evropskému a světovému vývoji těchto oborů. Jedná se o vůbec první moderní popis a analýzu vývoje etnologie jako svébytného vědeckého oboru s vlastní vnitřní dynamikou, který se v Československu vyvíjel po roce 1945 ve zcela specifických kulturních, sociálních i politických podmínkách totalitární společnosti a ideologie. Vývoj oboru je pojednán jako komplexní proces, kde vedle sebe existovaly oficiální proudy vědy a sféra tzv. badatelských nik vyznačujících se značnou mírou kreativity a vědecké svobody. Dynamika jejich vzájemného střetávání a ovlivňování pak definovala vývoj české etnologie ve 2. polovině 20. století na úrovni akademického sboru (vysoké školy, AV ČR) i v podobě aplikované disciplíny (muzea a skanzeny, lidová umělecká výroba, folklorní festivaly).