Academia

Napínavý, barokně bizarní příběh afrického prince prodaného do otroctví v jihoamerickém Surinamu je nejen ranou kritikou koloniálního násilí, ale i mimořádně silnou literární výpovědí o moci, svobodě a důstojnosti a jedinečným náhledem do myšlení 17. století. Román z roku 1688 bývá označován za první anglický text bojující proti otrokářství a jde o zásadního předchůdce britského románu. Součástí českého vydání je rozsáhlá úvodní studie, která dílo zasazuje do historického, politického a literárního kontextu a přibližuje život autorky, její vztah k roajalismu i ambivalentní postoj k otroctví a kolonialismu. Vypravěčka příběhu se stává ženským hlasem v mužském světě impéria - a právě tato ženská vypravěčská perspektiva činí z Oroonoka dodnes inspirativní a aktuální text.

Kniha popisuje možné scénáře počátků života na Zemi – zda život vznikal na zemském povrchu, v hlubinách oceánů, či v zemské kůře. Je zmíněna i možnost mimozemského původu živých forem nebo alespoň stavebních kamenů života. Jádrem knihy je příběh evoluce genetické informace od prvních replikujících se molekul, pravděpodobně na bázi RNA, přes vznik genetického kódu, vznik molekul DNA, až po první buňky a následný vývoj bakterií, živočichů i rostlin. Organismy i jejich genetická informace směřují k vyšší složitosti. Cesta genů dospěje až ke člověku – druhu, který se ohlíží a nad svým příběhem zamýšlí. Genom člověka byl přečten a je zde doba, kdy si každý z nás může přečíst genom vlastní. Autor se ptá – co nám nové možnosti genomiky přinesou? Jsme na ně připraveni? Vždyť umíme genomy nejen číst, ale začínáme je i psát. Odhalí nám DNA, co dělá člověka člověkem?

V souvislosti s klimatickou změnou a s nezbytným záměrem zajistit stabilní a funkční lesní porosty roste zájem odborné lesnické veřejnosti také o využití druhů, které u nás nejsou původní. Rovněž potřeba nahradit stávající monokulturní porosty stabilnějšími vede ke snahám o rozšíření sortimentu dřevin schopných odolat dnešnímu turbulentnímu prostředí. Proto je cílem publikace shrnout disponibilní poznatky o introdukovaných dřevinách využitelných lesnickou praxí. Kromě douglasky, grandisky a dubu červeného jsou analyzovány i dřeviny méně zastoupené. Snahou je poskytnout současný stav poznání ohledně jejich ekologických nároků, možnostech pěstování i vystihnout případná rizika, která jsou s rozšiřováním nových druhů v lesních porostech potenciálně spojena.

Kniha se věnuje fenoménu poválečných Displaced Persons, tedy osob, které byly přemístěny v důsledku událostí druhé světové války. Po skončení konfliktu bylo potřeba miliony lidí dopravit doslova všemi směry domů. V návaznosti na mezinárodní kontext nahlíží autorka tento problém v československé perspektivě. Jednotlivé kapitoly představují průběh péče o přemístěné osoby po osvobození, vznik a fungování shromažďovacích Displaced Persons Camps, každodennost Čechoslováků v těchto táborech vyčkávajících a jejich návrat do vlasti. V neposlední řadě je rozvíjena otázka, jak byli tito přemístění, respektive repatrianti vnímáni v poválečné československé společnosti.

Nakolik se česká avantgarda zajímala o sociální situaci v poválečném Československu? Otevřela celosvětová hospodářská krize pro literární či výtvarnou tvorbu nová témata? A jak na sklonku třicátých let pociťovali dramatici či filmaři ohrožení evropské demokracie? Na tyto otázky hledají odpověď historičky a historici literatury, výtvarného umění, divadla, filmu a hudby v druhém svazku kolektivní monografie Gesto a skutečnost nazvaném podle divadelní hry Viléma Wernera Lidé na kře. Ve čtyřech desítkách případových studií věnovaných známým i zapomenutým dílům a kulturním událostem badatelky a badatelé napříč humanitními obory odhalují nové souvislosti a rozkrývají vztahy mezi uměním a politikou.

Hmyzí tváře / Insect Faces odhalují skrytou krásu a neuvěřitelnou různorodost hmyzu – nejpočetnější a nejrozmanitější skupiny živočichů na naší planetě. Pomocí moderních mikroskopů vytvořili vědci z Biologického centra Akademie věd ČR osmdesát unikátních snímků, jež zachycují zástupce všech hmyzích řádů v dosud nevídaném detailu. Působivé makrofotografie hmyzích hlav doplněné kresbami celého těla tak vedou čtenáře cestou evoluce trvající více než 400 milionů let. Doprovází je zajímavosti o vlastnostech, adaptacích i životních strategiích hmyzu.

Nepatří ani k rostlinám, ani k živočichům, ba dokonce ani houby to nejsou. Už tím mnohé fascinují. Hlenky jsou zajímavé pro vědce různých oborů, ale jsou také výzvou pro domácí chovatele a makrofotografy. Přestože jsou hlenky čím dál populárnější, až doposud o nich v češtině nevyšlo souborné dílo. Kniha netradičně psaná v první osobě – „my hlenky“ – se snaží tuto mezeru zaplnit. Hlenky se tak samy představují ve své rozmanitosti a kráse. Těžištěm publikace jsou barevné makrofotografie. V krátkých textech vás hlenky provedou svým životem, inteligencí, vztahem k člověku a významem v přírodě. V neposlední řadě popisují a ukazují znaky, podle kterých může i začínající zájemce určovat běžné druhy. Pro pokročilejší pozorovatele jsou u řady druhů uvedeny také mikroznaky doplněné mikroskopickými snímky.

Kniha se soustřeďuje především na zahrádkaření v zahrádkových osadách. Právě zahrádkové osady jsou součástí evropských měst už 150 let. A jsou v Evropě všudypřítomné. Jsou tedy dlouhodobou – třebaže proměnlivou – a běžnou součástí měnících se měst. Zahrádky i celé zahrádkové osady představují prostory, které jsou pro moderní evropské město typické. Díky tomu je možné zahrádky použít jako nástroj k důkladnému prozkoumání vztahu mezi městem, městským životem a přírodou, ale i proměn těchto vztahů v průběhu času.

Kniha o masožravých rostlinách, jedné z nejzkoumanějších skupin, která je často pěstována entuziasty i univerzitami a zastoupena ve všech klimazónách světa, má dvě části: první je složena z kapitol o všech pěstovaných rodech, druhá sestává ze „zpráv“ o rodech nepěstovaných, o zvláštních nedořešených problémech a také o autorových dosud nepublikovaných pozorováních a drobných objevech. Publikace spojuje odborné a vědecké aspekty, které autor nashromáždil v rámci profesionální botaniky, s poznatky z jeho mnohaleté pěstitelské praxe během působení v botanické zahradě. Kniha je doplněna více než 600 fotografiemi.

Soudní proces s Jaroslavem Janem Pálou, slánským továrníkem a vynálezcem, patří k nejkontroverznějším poválečným kauzám. Jeho jméno bylo po desetiletí spojováno s lidickou tragédií, aniž by byl jeho případ podroben důkladné analýze. Co se stane, když se spravedlnost promění v nástroj pomsty a o vině se rozhoduje spíše podle dobové nálady než na základě důkazů? Autor vychází z detailního rozboru soudního spisu, dosud neznámých archivních materiálů a nově zpřístupněných dokumentů Státní bezpečnosti. Pálův proces zasazuje do širšího kontextu poválečného postihu prvorepublikových a protektorátních průmyslníků a ukazuje, jak se v jednom soudním řízení propojily komunistická ideologie, osobní nevraživost, politická objednávka a toužebné uzavření nacistické epochy. Zvláštní pozornost je věnována dvěma klíčovým svědkům, jejichž výpovědi rozhodly o Pálově odsouzení a poslaly jej do vězení. Výjimečnou hodnotu mají také rodinné dokumenty a vězeňská korespondence, které odhalují lidský rozměr příběhu – naději, že spravedlnost ještě může přijít. Cílem této knihy je umožnit co nejobjektivnější pohled na případ, který byl po desetiletí hodnocen spíše prizmatem černobílého vidění zločinu v Lidicích než výsledkem otevřeného a poctivého poznání minulosti.

Jen málo dějinných postav má v historické paměti současné české společnosti tak nejednoznačnou pozici jako František Ladislav Rieger. I přes připomínání jeho osobnosti během význačných jubileí patří spíše k pozapomenutým postavám české historie. Jak je možné, že se někdo, kdo byl ve své době nazýván „vůdcem národa“ a u spoluobčanů se těšil nesmírné oblibě, začal poměrně rychle po své smrti vytrácet z veřejného povědomí? Právě na tuto otázku se pokouší odpovědět Pavel Máša. Autor nejprve sleduje Riegrův vztah k historii, jeho podíl na formování české historické paměti a jeho politiku paměti. Poté se věnuje Riegrově péči o vlastní dějinný obraz a představuje různá média, jejichž prostřednictvím chtěl Rieger formovat „image“ své veřejné činnosti pro současníky i budoucí generace. Pozornost je věnována také tomu, jak na Riegrův narativ reagovala tehdejší společnost. V úplném závěru se autor na základě nově získaných poznatků a dosavadního výzkumu pokouší zamyslet nad tím, do jaké míry staročeský politik svým počínáním dokázal ovlivnit podobu svého místa v historické paměti české společnosti.

Dodatky ke knize Pod palbou hloubkařů (Academia 2019), místopisného přehledu takzvaných hloubkových útoků v českých zemích, obsahují nové případy zpracované primárně na základě záznamů v matrikách zemřelých (zejména z Plzeňského a Karlovarského kraje), původní případy doplněné o vzpomínky, o časy útoků a určení jednotek, revidované doprovodné tabulky a v neposlední řadě asi 340 fotografií a dalšího obrazového materiálu domácí i zahraniční provenience. Zvláštní pozornost si zaslouží záběry z kamer instalovaných v letadlech (fotokulometů) ve čtyřech dnech: 23. února, 1. dubna, 11. dubna a 16. dubna 1945 s jednoznačně identifikovanými místy.

Upír (1921) je poslední z volné trilogie románů s hlavním, částečně autobiografickým hrdinou Frankem Braunem, kultivovaným světoběžníkem a milovníkem žen. Jako statisíce dalších Němců a Rakušanů se na počátku první světové války ocitá uvězněn v pasti ve Spojených státech: nesmí se vrátit do Evropy a pomoct bojující vlasti vlastní krví a životem, pomáhá tedy alespoň na dálku. Vedle eroticko-fantastické hlavní dějové linie – upírství včetně vhledů do mytologie různých dob a proveniencí – jsou pro čtenáře 21. století znalého vývoje vedoucího k druhé světové válce a holocaustu zajímavé a jistě překvapivé úvahy jednotlivých postav o německém vlastenectví, roli Německa pro kulturní svět, a zejména o spojení němectví a židovství, jež by mohlo přinést obrodu světa.

Kniha je souborem Bretonových esejů a příležitostných textů z let 1936–1952. Shrnuje zralá léta surrealismu a je historickým dokumentem vývoje avantgardního hnutí tváří v tvář hrozbám a proměnám světa v období kolem druhé světové války. Navíc českému čtenáři přináší dosud neznámý klíč k vývoji Bretonova poválečného myšlení. Autor v tomto souboru opětovně potvrzuje roli imaginace jako klíčové vlastnosti člověka a světa jako celku, která je zárukou jeho pozvednutí z propasti 20. století. Zdroje této imaginace, jež protéká jako podzemní voda celými lidskými dějinami, Breton sleduje nejen v dílech příslušníků klasické avantgardy, ale rovněž v proudu tradičního myšlení a hermetismu.

Kniha přináší nové pohledy současné archeologie na lidské dějiny v době zásadních změn ve vztahu člověka k přírodě i k vlastní kultuře. V průběhu pouhých několika tisíciletí člověk svou domestikací opustil život v přírodě a zvolil cestu vlastní kultury a civilizace. Pro současnou společnost je důležitý pohled zpět do doby startu trajektorie, která nás vynesla až za hranice zemské gravitace, do lidského věku antropocénu, přelidnění planety a hrozby sebezničení. Věk prvních zemědělských civilizací je obdobím, kdy se rodily principy a normy našeho společenského chování, naše víra i zdravotní a civilizační neduhy lidské populace. Budeme pátrat po hlavních rysech kulturní identity našeho evropanství, která se utvářela po více než 300 generací a jejíž současný vývoj je dynamickou syntézou dávných tradic a současné globalizace.

Po revoluci v roce 1917 a následné občanské válce emigrovaly z území bývalé Ruské říše statisíce lidí. Přibližně třicet tisíc žilo i v meziválečném Československu. Zvláštní skupinu této emigrace tvořila ruská vědecká a kulturní elita. V Československu tak působily stovky profesorů, pracovníků vysokých škol a vědců z nejrůznějších oborů. Své odborné práce emigranti vydávali v českém i slovenském jazyce, publikovali v českém a slovenském periodickém tisku a zapojovali se do zdejšího vědeckého života. Badatelé věnující se tématu ruské emigrace se dosud zaměřovali především na představitele humanitních či uměleckých oborů. Činnost představitelů technických, přírodních a zemědělských věd zatím není podrobněji zdokumentována. V populárně-naučných publikacích a odborných článcích jsou zmiňováni pouze jednotlivci v souvislosti s výsledky své práce. Monografie Ruská bílá emigrace v Československu je tak prvním pokusem zmapovat činnost těchto techniků a přírodovědců během jejich pobytu v Československu. Uplatnili se zde jako pedagogové, v praxi i ve výzkumu a ve svých oborech mnohdy patřili ke špičkovým odborníkům. Předkládaná publikace z velké části vychází z dobového tisku, nekrologů, archivních materiálů, rodinných archivů a databáze udělených patentů. Citované dokumenty rovněž podávají svědectví o životě v emigraci a těžkostech, s nimiž se emigranti museli v běžném životě vyrovnávat.