Academia strana 3 z 189

Akvarelový atlas zahrnuje vyobrazení 789 převážně dominantních planých bylin přírody České republiky, ať už původních, zavlečených či invazních. Originální obrázky, malované výhradně podle živého materiálu, jsou doprovázeny krátkými texty o ekologii druhu, rozlišovacích znacích, které nejsou patrné z obrázku, popřípadě o příbuzných druzích a jejich určení. Poznámkově je zde tedy zmíněno (někdy i v detailech vyobrazeno) dalších 231 druhů či poddruhů, takže celkový počet zde uvedených taxonů je 1020; to představuje téměř polovinu planých bylin České republiky. Výběr rostlin v knize dále zohledňuje posun naší květeny od roku 1973 (kdy vyšel předchozí atlas Naše květiny autorů Deyla a Híska) do dneška, zejména zařazením běžných invazních druhů a většího počtu travních dominant. Z rostlin horských a z orchidejí je naopak zobrazen jen výběr nápadných a častých druhů, které se přirozeně vyskytují na území České republiky. Mgr. Anna Skoumalová-Hadačová (1946) se věnuje převážně vědecké ilustraci v oboru botanika a medicína, ilustrovala na padesát knižních titulů: v Nakladatelství Academia například 8 dílů Květeny České republiky a obě vydání Klíče ke květeně České republiky. Z jiných titulů možno uvést atlasy dřevin a přírodovědné encyklopedie. Doc. RNDr. Lubomír Hrouda, CSc. (1945) přednáší botanické disciplíny na Přírodovědecké a Pedagogické fakultě UK a je rovněž pracovníkem Botanické zahrady přírodovědecké fakulty UK. Vedle vědeckých prací o některých skupinách cévnatých rostlin je autorem statí ve všech dílech Květeny České republiky i v obou vydáních Klíče ke květeně České republiky – u prvního vydání (2002) byl pak i jedním z editorů.

Významné množství turistických cest bylo a dodnes je motivováno touhou navštívit místo, které museli jednotlivci či celé komunity z různých příčin opustit. Tato monografie se zaměřuje na specifickou formu turismu spojenou s návraty německých vysídlenců, kteří byli po konci druhé světové války nuceně vysídleni z Československa. Po pionýrském období prvních ilegálních přechodů hranic je přibližně od druhé poloviny padesátých let 20. století možné sledovat postupný nárůst individuálního a později i organizovaného tzv. domovského turismu (Heimat-turismu).

Veřejný prostor není pouze prázdný prostor mezi budovami. Je to tkáň společnosti – ulice a náměstí, kde se lidé setkávají, parky, které sdílejí, i digitální sítě, jež nás spojují a zároveň rozdělují. Právě zde se určuje, kdo může být přítomen, kdo je slyšen a kdo zůstává v pozadí. Žádný veřejný prostor není nestranný – vždy je zatížen politikou, pamětí a mocí. V jeho podobě se zračí napětí mezi svobodou a kontrolou, inkluzí a vyloučením, připomínáním a zapomínáním. Pomníky, architektura či algoritmy sociálních sítí nenápadně rozhodují o tom, kdo získá viditelnost, a kdo je odsunut do neviditelnosti.

Ve strategickém prostoru uprostřed Evropy se během několika statisíciletí a na pozadí proměnlivého klimatu střetávaly migrace lidských populací, probíhaly závěrečné etapy biologické evoluce, střídaly se technologické inovace a umělecké styly. Tyto události nemusely být méně dramatické než ty, o nichž se dočítáme v pozdějších kronikách a dokumentech. Kniha ojedinělým způsobem propojuje výsledky přírodovědných disciplín a české archeologie paleolitu. Tým spoluautorů vedený Jiřím A. Svobodou předkládá nové výsledky průzkumů, které na toto téma u nás proběhly. K oblasti Moravy a Slezska nově připojuje také Čechy. Českým čtenářům se vůbec poprvé dostává do rukou práce takového formátu a zaměření. Text glosuje, případně aktualizuje starší, a proto již zaběhaná klišé z pohledu současné vědy a soudobých znalostí.

V roce 2025 si připomínáme osmdesáté výročí konce druhé světové války a s ním spojeného Pražského povstání. V něm se od 5. do 9. května 1945 utkali civilisté, z nichž mnozí neměli možnost projít základním vojenským výcvikem, s přesilou dobře vyzbrojených a vycvičených německých jednotek. Dodnes lze narazit na pamětní desky či pomníčky tam, kde lidé bránící své město položili život. Kniha provádí čtenáře místy, kde se odehrávaly důležité boje či události úzce spojené s přípravou nebo průběhem povstání v hlavním městě. Kromě osudů přímých bojovníků jsou v knize připomínáni i lidé, kteří se v nesprávnou chvíli ocitli na nesprávném místě a stali se oběťmi bombardování Prahy či řádění esesmanů. Hlavním cílem je zaznamenat co nejvíce informací o konkrétních bojovnících, kteří si i po osmi desítkách let zaslouží naši nezměrnou úctu a obdiv.

Kniha pojednává o čtyřech marxisticko-leninských historiografiích ve třech zemích reálného socialismu: v Polsku, Československu a Německé demokratické republice. Autor svůj výklad neomezuje jen na prudké změny, ke kterým v nich docházelo, ale zajímá ho především otázka tradice národní historiografie. Udržuje si odstup od revolučních manifestů i návrhů institucionálních a metodologických změn a spíše si klade otázky: Jaký vztah měli čeští, slovenští, polští a východoněmečtí historici, označující sami sebe za marxisty, k dominantním národním diskurzům o minulosti? Nakolik dokázali romantické schéma národních dějin podrobit marxistické reinterpretaci? Když dnes sledujeme, jak se v prostředí střední a východní Evropy formuje historická politika a jaké memory wars se zde svádějí (Česko nevyjímaje), měli bychom znát dějiny tohoto nejodvážnějšího a nejdůsledněji realizovaného pokusu o ovládnutí minulosti. Už jen proto, abychom poznali, kdy nás tato minulost začne dohánět.

Šokující, ohavné a „nelidské“ – takové přívlastky dostávalo skalpování čili trofejní zvyk zbavující nepřítele jeho vlasů i s různě velkou částí kůže z hlavy. Obsáhlá knižní monografie pojednává o dlouhé historii skalpáže se zvláštním důrazem na nativní, indiánské kultury Severní Ameriky. Ovšem není to jen americký fenomén. O skythském skalpování v Eurasii psal již antický Hérodotos před 2500 lety a jeho přesné až „etnografické“ svědectví potvrzují osteologické doklady z Altaje (Pazyryk) či ze Sibiře (Ajmyrlyg). Skalpové trofeje se kdysi braly i v Evropě – stopy odnětí kadeří nese třeba už pravěká dětská lebka z dánského močálu (Dyrholmen) či ze Švédska (Alvastra). Zmínky o skalpování – též jako extrémním trestu – najdeme i ve starověkých a raně středověkých textech. V nativní Americe bylo odnětí vlasů či braní trofejních hlav významným činem z řady důvodů (doklad vítězství, magie, rituály), a to jak v předkontaktním období (což dokládají archeologické nálezy o stáří tisíc let i více), tak po příchodu Evropanů, kteří vyhlásili odměny za indiánské skalpy, a stimulovali tak rozvoj skalpovací praxe. Bohatě ilustrovaná kniha osvětluje významy skalpování i lovu hlav a lebek v původním prostředí, ale všímá si rovněž dnešní etiky vystavování takových „artefaktů“ a také odrazů v kultuře a popkultuře: ve filmech, mayovkách, románech či komiksech. Od roku 1906, kdy Georg Friederici vydal disertaci o skalpování, jde o světově nejucelenější práci.

Miltonův Ztracený ráj byl až dosud velkým dluhem českého překladatelství. Česká čtenářská obec neměla k dispozici srozumitelný a čtivý překlad této velké básně. Kdysi průkopnický překlad Jungmannův i pozdější překlad Josefa Julia Davida jsou pro současného čtenáře těžko čitelné. Hlavním smyslem této knihy je tuto překážku odstranit a nabídnout čtenářům Miltonovu báseň v současné češtině jako velký, napínavý a dramatický příběh, který se týká kořenů naší civilizace. Z angličtiny přeložil a úvodní studii napsal profesor Martin Hilský.

Průvodce po zaniklých obcích je katalogem světa, který neexistuje. Kniha ve stručných medailoncích představuje lokality zaniklé po roce 1945 v důsledku vyhnání českých a moravských Němců, budování hraničního pásma po roce 1948, výstavby přehrad či důlní činnosti nebo budování vojenských výcvikových prostorů. Přibližuje také částečně zaniklé lokality nebo místa, která se změnila z funkčních sídel v rekreační areály. Publikace obsahuje řadu historických i současných fotografií, z nichž mnohé dosud nebyly publikovány.

Italský teoretik a kritik umění Renato Barilli se ve své nejznámější knize zabývá problematikou technologického pokroku jako předpokladu definice významu výtvarného umění v rámcích uměleckých stylů. Barilli tak narušuje koncepty modernity, postmodernity a současnosti jakožto důsledky politických či kulturních proměn a sleduje jejich umělecké projevy jako problematiku médií, kterou považuje za nositele podstaty umělecké reprezentace.

Kniha Daniela P. Baggeho se zabývá aktuálním tématem informační války v digitálním světě. Autor zkoumá, jakým způsobem Rusko začlenilo digitální potenciál do doktríny informačních operací, přičemž upozorňuje, že pojalo kybernetickou moc nikoliv pouze z hlediska informačnětechnologického, ale také informačně-psychologického. Přitom je pro pochopení ruského přístupu důležité si uvědomit, že Rusko je přesvědčeno, že je samo vystaveno útoku v nepřátelském kybernetickém prostředí. Jádrem Baggeho textu je rozbor ruských strategických a doktrinárních dokumentů z posledních let, k němuž jsou připojeny návrhy možných protiopatření, které by otupily dlouhodobou vlivovou kampaň Ruska namířenou proti Západu.

Kniha vznikla na základě stejnojmenného přednáškového cyklu Literárněvědného fóra Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Svazek přináší šest tematických studií věnovaných literární tvorbě žen v emigraci. Badatelky z různých oborů i zemí se ve svých příspěvcích zabývají problematikou změny jazyka u jednotlivých autorek, výběrem témat i literárních prostředků k jejich zpracování, stejně jako vztahem mezi emigrací a genderem nebo emigrací a traumatem. Pozornosti se přitom dostává také tomu, jak jsou autorky v emigraci svým novým kulturním prostředím přijímány a rámovány.

Dezinformace a hate speech se staly běžným tématem našich diskusí. Povědomí o rizicích spojených s těmito fenomény však roste úměrně s nejistotou, zda jsme jim schopni porozumět, natož efektivně čelit. Oporou může být mezinárodní výzkum, který se pokouší odpovědět na následující otázky: Jak se dezinformace a nenávistné projevy typicky šíří? Jaký je běžný dopad jejich projevů na chování a psychiku jednotlivců i skupin? Jaký typ obrany se osvědčuje, a jaký nikoli? Kniha je průvodcem po aktuálních zkoumáních dezinformací a hate speech z hlediska filozofie a právní teorie. Zahrnuje také nejnovější poznatky plynoucí z praxe zaměřené na boj s těmito fenomény. Četné textové i obrazové příklady nenávistných projevů a dezinformací jsou primárně spojeny s obdobím pandemie covidu-19 a války na Ukrajině.

V České republice je více než 40 botanických zahrad a arboret a mezi návštěvníky se těší stále větší oblibě. Již dávno nejsou určeny jen pro odborníky nebo vědce, ale nabízejí bohatý populárně-naučný program a celoroční vyžití i široké veřejnosti a školám. Publikace představuje většinu z veřejnosti přístupných botanických zahrad a arboret. Čtenář získá souhrnné informace o rostlinných sbírkách ve sklenících i na venkovních plochách, o otevírací době a vstupném, pravidelných akcích pro veřejnost i školy a další užitečné údaje pro spokojenou návštěvu. Fotografie doplňují představu o tom, co zajímavého je zde k vidění. Zahrady jsou v publikaci řazeny abecedně podle názvu obce, v níž se nacházejí, a jejich rozmístění na našem území je zobrazeno v přehledné mapě.

Když se řekne včela, většina lidí si představí včelu medonosnou a někteří si vzpomenou i na několik druhů čmeláků. Na světě však existuje více než 20 000 druhů včel a ty sociální tvoří vedle mnoha samotářských jen malou část. Ačkoli nám mohou zástupci různých druhů včel připadat jako nemyslící, naprogramované a zaměnitelné entity, skutečnost je zcela odlišná a mnohem zajímavější, jak ve své knize ukazuje německý biolog Lars Chittka. Čtenáře prostřednictvím mnoha vědeckých prací, včetně vlastních studií i letitých děl průkopníků zkoumání blanokřídlého hmyzu, provede fascinujícím smyslovým světem včel, odhalí jim jejich pozoruhodné kognitivní schopnosti, například učení se pozorováním jiných jedinců, a ukáže, že každá včela má vlastní osobnost, a dokonce možná i vědomí.

Abecední rejstřík vědeckých a českých jmen pro svazky 1–9 Publikace obsahuje celkový rejstřík ke všem devíti svazkům Květeny České republiky. Skládá se ze dvou částí, rejstříku vědeckých jmen a rejstříku českých jmen. Rejstřík vědeckých jmen je strukturovaný a zahrnuje platná jména taxonů uvedených v jednotlivých svazcích, jejich synonyma, odkazy na tabule a mapy jednotlivých taxonů. Rejstřík českých jmen obsahuje pouze odkaz na stranu hlavního zpracování daného taxonu. Celkový rejstřík slouží nejen k rychlému vyhledávání informací o taxonech zpracovaných v Květeně ČR, ale zároveň i jako přehledný soupis taxonů naší květeny.