Academia strana 5 z 189

Publikace otevírá otázku role společenských věd při zkoumání příčin, projevů a řešení změny klimatu, na níž se významně podílejí sociální, politické i ekonomické faktory – a koneckonců i lidské chování. Klimatická změna zasahuje všechny aspekty lidské činnosti a bytí. Společenské vědy tak pro její zkoumání a řešení hrají klíčovou roli, byť byla tato oblast po dlouhou dobu téměř výhradně doménou věd přírodních. Přední čeští vědci z několika společenskovědních disciplín, mj. sociologie, ekonomie, politologie, pedagogiky či práva, v rámci knihy ukazují společenský rozměr klimatické změny a vysvětlují stěžejní obsahové poznatky daného společenskovědního oboru. Rovněž zkoumají vliv klimatické změny na příslušný vědní obor a poukazují na potřebu interdisciplinarity.

Kniha představuje dosud nejrozsáhlejší výbor Chlebnikovovy poezie v češtině. Překladatelé přeložili (až na výjimky, jakou je například palindromická báseň) všechny Chlebnikovovy verše z tohoto zásadního období autorovy tvorby. Záměrem bylo představit českému čtenáři neuvěřitelnou různorodost Chlebnikovovy poezie, jež se zdaleka neomezuje na jazykové experimenty a hříčky, ale poukazuje na rozsáhlé autorovy znalosti ve velmi odlehlých oborech, jakými jsou třeba ornitologie či matematika, a poodhaluje i Chlebnikovův bohatý vnitřní vesmír a obrovský myšlenkový záběr.

Období německé okupace českých zemí a druhé světové války v letech 1939–1945 představuje důležitou cézuru nejen v osudech jednotlivých vědců, ale také samotné vědecké infrastruktury. Uzavření českých vysokých škol a univerzit, zabrání jejich majetku, zničení cenných sbírek či pronásledování příslušníků inteligence – to vše reprezentuje jen jednu část nacistické politiky. Méně známou kapitolu ukazuje přístup k protektorátnímu resortnímu výzkumu či vývoj a transfer technologií v rámci zbrojní výroby do protektorátu. Předkládaná práce se pokouší analyzovat nejen hlavní linie německého přístupu, ale také kompetence a rozhodovací pravomoci v rámci nacistického polykratického politického systému.

Východiskem publikace jsou dramatické události roku 1956 – odhalení Stalinových zločinů na XX. sjezdu KSSS, bouře polských dělníků i protikomunistické povstání maďarského lidu. Ukazuje, jak se vládnoucí KSČ snažila situaci stabilizovat násilnými prostředky i kroky vedoucími ke zvýšení životní úrovně obyvatel. Přibližuje tak významné okamžiky vývoje, jako byla volba Antonína Novotného prezidentem republiky v roce 1957, třídní a politické prověrky o rok později, sebevražda ministra Šlechty a jeho manželky, dokončení kolektivizace zemědělství, ale i tak významný úspěch, jaký představovala československá expozice na světové výstavě v Bruselu. Práce končí vyhlášením Československé republiky socialistickým státem v roce 1960. Tento zdánlivý triumf komunistického režimu však v sobě nesl zárodky dalších problémů, které vyvrcholily reformním hnutím šedesátých let.

Monumentální dvoudílná monografie malíře Vojtěcha Hynaise s bohatou obrazovou přílohou si klade za cíl zaplňovat mezeru v dosavadním bádání o českém a evropském umění přelomu 19. a 20. století. Proto se v první části předkládá náhled na Hynaisův život v kontextu soudobého kulturního dění. Kromě kapitol zaměřených na způsob malby, stavbu kompozic a práci s modely jsou těžištěm knihy tematicky učleněné bloky. Zázemí života, kontakt se světově významnými osobnostmi či práci s žáky na Akademii přibližuje vhled do autorovy korespondence. Druhý díl knihy zahrnuje soupisový katalog Hynaisových olejomaleb a pastelů, přičemž bohaté přílohy přibližují životopisná data, soupis výstav, cen a vyznamenání, adres ateliérů a bydlišť a ukázky Hynaisových podpisů. Vychází ve spolupráci s Galerií KODL.

Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.

Titul vyšel poprvé v Německu v roce 1930 a již následující rok byl přeložen do češtiny. Autor zde popisuje proletarizaci a ideologické „bezdomovectví“ zaměstnanců. Na základě rozhovorů a příkladů analyzuje pozici zaměstnanců mezi industrializovanou prací, městským prostředím a zábavní kulturou. Autor se ke „kultuře zaměstnanců“ staví kriticky, negativně hodnotí úniky z každodenního života prostřednictvím kultury a sportu, které podle něj vedou k potlačování reality. Z němčiny přeložil J. Víšek, doslov napsal Tomáš Dvořák.

Během druhé světové války se v boji za obnovení státní a národní svébytnosti v okupovaných evropských zemích utvářel narativ zdůrazňující především motivy sjednoceného národa. V této atmosféře ovšem zůstaly zapomenuty a cíleně potlačeny aktivity, které se z tohoto rámce vymykaly a výrazně ho překračovaly. Odbojáři různých národností, původu i ideového přesvědčení se zapojovali do odboje v jiných zemích, vytvářeli mezinárodní sítě, předávali své bojové a organizační zkušenosti, vstupovali do různých národních armád a z nich přecházeli do partyzánských formací, pomáhali uprchlíkům. Mezinárodní tým historiků v knize popisuje širokou škálu aspektů této nadnárodní, transnacionální spolupráce.

Publikace přináší celkový pohled na dějiny výživy a stravování od poválečné bídy a přísného přídělového systému až po velký rozmach české haute cuisine na konci šedesátých let. Autor se zaměřil jak na domácí vaření, tak stravování v restauracích i v jídelnách. Ukazuje, jak se utvářely ceny potravin a co lidé vnímali jako luxus. Zkoumá nejrůznější aspekty ovlivňující stravovací návyky a zaměřuje se i na dobovou propagaci zdravé výživy a na prosazování inspirací ze zahraničí. Problematiku zasazuje do širokého kontextu kulturních, sociálních, hospodářských, ale i politických dějin. Dozvíte se, jak se u nás konzumovalo velrybí maso, co rád jídal Antonín Zápotocký, jak se v padesátých letech přejmenovalo tournedos Rossini, jak se sháněla čočka a játra i jak se bojovalo proti obezitě.

Monografie je zaměřena na institucionální, personální, teoreticko-metodologický i obecně epistemologický vývoj etnologie (národopisu, etnografie a folkloristiky, sociokulturní antropologie) v českých zemích ve 2. polovině 20. století s přihlédnutím k evropskému a světovému vývoji těchto oborů. Jedná se o vůbec první moderní popis a analýzu vývoje etnologie jako svébytného vědeckého oboru s vlastní vnitřní dynamikou, který se v Československu vyvíjel po roce 1945 ve zcela specifických kulturních, sociálních i politických podmínkách totalitární společnosti a ideologie. Vývoj oboru je pojednán jako komplexní proces, kde vedle sebe existovaly oficiální proudy vědy a sféra tzv. badatelských nik vyznačujících se značnou mírou kreativity a vědecké svobody. Dynamika jejich vzájemného střetávání a ovlivňování pak definovala vývoj české etnologie ve 2. polovině 20. století na úrovni akademického sboru (vysoké školy, AV ČR) i v podobě aplikované disciplíny (muzea a skanzeny, lidová umělecká výroba, folklorní festivaly).

Středověký člověk byl oproti nám jistě lepší pozorovatel a zdatnější čtenář oblohy, byl také více ovlivněn vnímáním meteorologických jevů ve smyslu symbolů a znamení, z nichž mnohá nalézal již v biblickém textu. Ze středověkých pramenů vyplývá, že se našli i tací, kteří se pokoušeli konkrétní jevy v atmosféře a jejich příčiny vysvětlit, případně počasí a příbuzné jevy předpovídat. Několika takovým učencům z českých zemí se tato kniha takříkajíc dívá pod ruku a na základě materiálů, které nám zanechali, seznamuje s počátky zdejšího meteorologického zkoumání. Navazuje tak na publikace popisující dějiny meteorologie v českých zemích, jejichž autory byli dosud výhradně přírodovědci, a doplňuje je na základě analýzy převážně latinských rukopisných textů.

Metakritika ke Kritice čistého rozumu je jedním z posledních, největších, a zároveň nejméně známých Herderových filosofických spisů. Představuje nejen nejostřejší dobovou reakci na hlavní dílo Immanuela Kanta, který byl nejprve Herderovým učitelem, nýbrž i jednu z nejzralejších sebereflexí Herderovy vlastní filosofie a filosofie německého osvícenství vůbec. V polemice s Kantem hájí některá základní paradigmata leibnizovského racionalismu a jejich konformitu se zjeveným náboženstvím. V kritické a idealistické filosofii konce 18. století naopak vidí systematickou destrukci křesťanského metafyzického myšlení a proti jejímu apriorismu a formalismu koncipuje vlastní plnohodnotnou alternativu novověké filosofie, založenou na kvalitativním a vývojovém pojetí daností lidského myšlení i bytí.

Publikace se věnuje nejnovější české literatuře prostřednictvím interpretací vybraných literárních děl vydaných v letech 2011–2020 a odborných studií. Úvodní studie zkoumá problematiku literárního života druhého desetiletí 21. století, vztah literatury a společnosti, roli státu v literárním provozu, analyzuje postavení spisovatelů a popisuje jejich profesní sdružování. Všímá si literárních cen, festivalů a veřejných čtení, nakladatelství a literárních časopisů, literární kritiky, charakterizuje nejvýraznější trendy, jako byl nástup mainstreamové literatury, digitalizace a genderová problematika. Následující oddíly knihy jsou věnovány jednotlivým literárním druhům: próze, poezii a dramatu. Vstupní přehledová studie popisuje výchozí stav, typologii, proměny a nové trendy specifické pro ten který literární druh. Po studii následují intepretace básnických sbírek, prozaických děl a dramat vybraných tak, aby nejvýstižněji charakterizovaly sledované období. Způsob zpracování i struktura publikace navazují na svazky V souřadnicích volnosti (Academia, 2008) a V souřadnicích mnohosti (Academia, 2014), s nimiž tvoří celek zkoumající po jednotlivých desetiletích problematiku aktuální literární tvorby.

Poválečné pohraničí bylo tavícím kotlem nadšenců a dobrodruhů, ale i těch, kteří se chtěli „uklidit“ stranou. V Liberci tato situace spolu s událostmi z února 1948 dala vzniknout skupině, která nesouhlasila s komunistickým převratem a rozhodla se proti němu bojovat se zbraní v ruce: vyhodit do povětří prvomájovou tribunu, na které měli stát přední politici a představitelé města. Hlavou celé akce byl Josef Kryslička – četník, partyzán, ale i prominentní přistěhovalec. Atentát se však nekonal, odbojáři vyhodili do povětří sami sebe, když připravovali nálož. Na jejich chybu, ale i na pouhou známost s nimi, doplatili ovšem jiní. Byli odsouzeni v rámci vykonstruovaného politického procesu k mnoha letům odnětí svobody, mezi nimi i úřední lékař Jan Šolc, kterého většina Liberečanů vzpomínala jako toho, kdo pomáhal nespravedlivě vězněným.

V okamžiku svého úmrtí na počátku září 1948 byl Edvard Beneš valnou většinou československé společnosti vnímán jako hrdina. Bez ohledu na složité politické a kulturní reálie, aniž by lidé brali v úvahu jeho skutečný, ne vždy úspěšný životní příběh, nepředstavoval pro řadu svých spoluobčanů nic menšího než zosobnění odvahy, svobody, demokracie, dějinné spravedlnosti a historického zadostiučinění. Skutečného Beneše dalece převýšil mytický Beneš, do jehož podoby se promítla řada představ, idejí, snů, přání, očekávání, ale také sebeklamů, jimiž československá společnost v první polovině 20. století žila a které ji pomáhaly formovat. Tato kniha se prostřednictvím mytického obrazu Edvarda Beneše pokouší vykreslit právě ono mnohotvárné symbolické prostředí, jeho utváření, podoby a význam.

Publikace přináší obsáhlé svědectví o represích vůči československým občanům a krajanům v Sovětském svazu v období druhé světové války. Postihly tisíce uprchlíků z Podkarpatské Rusi, stovky protektorátních Židů a dalších obyvatel okupovaného Československa, kteří hledali útočiště před rasovým nebo politickým pronásledováním ze strany nacistického Německa či horthyovského Maďarska. Většina z nich byla za nelegální přechod hranice, špionáž a další vykonstruované prohřešky sovětskými orgány zatčena a odsouzena k několikaletým trestům nucených prací. V táborech gulagu, rozesetých po celém SSSR, se jejich osudy prolnuly s osudy krajanů již dříve odsouzených v průběhu kolektivizace či Velkého teroru. Další Češi a Čechoslováci se za války stali oběťmi masových vražd a poprav zinscenovaných sovětskou Bezpečností. Kniha, vytvořená předními českými odborníky na základě jejich dlouholetého výzkumu v ukrajinských, ruských a českých archivech i rozhovorů s pamětníky, obsahuje přes tři sta fotografií, dokumentů a map ilustrujících osudy zapomenutých obětí sovětského režimu.