Academia strana 6 z 189

Třetí díl memoárů Stanislava Komárka popisuje a komentuje těžko uvěřitelná léta koronavirové pandemie 2020–2022. Z jakého důvodu byla tato doba tak posedlá smrtí? Jak moc lze smrt trvale vytěsňovat a negovat, když nedílně patří k našemu životu a osudu? Jak klíčovou a neblahou roli sehrávala tehdy média? Představuje rok 2020 jeden z dějinných přelomů, srovnatelný třeba s rokem 1914? Jak prvky paranáboženského uvažování prosakovaly i tam, kde bychom je na první pohled nečekali? Jak prakticky funguje kolektivní projekce jungovského Stínu? Proč se téměř všichni tak ochotně vzdávali občanských svobod ve prospěch iluze jistot? Nejsme už svobodou unaveni a nezačal dějinný pohyb opačný k revoluci z roku 1989, to jest od důvěry v jednotlivce směrem ke vše kontrolujícímu státu-rodiči? Proč zájem o pandemii tak skokově upadl s vypuknutím války na Ukrajině, kdy se „ohnisko smrti“ přesunulo jinam a „vnitřní nepřítel“ byl nahrazen vnějším? A jak se může euroamerická společnost dál vyvíjet?

Církev československá (od roku 1971 Církev československá husitská) vznikla v roce 1920 ve snaze o podnícení nové české reformace, chtěla dát občanům nové republiky moderní, národně uvědomělé náboženství. Získala přitom bezmála milion členů a po většinu 20. století byla druhou největší českou církví. Prošla také pozoruhodným teologickým a organizačním vývojem, vybudovala nepominutelné kulturní dědictví modernistických chrámů, jako jedna z prvních otevřela duchovní úřad ženám. Kniha je prvním akademickým zpracováním stoletého vývoje tohoto důležitého náboženského společenství, nevyhýbá se přitom ani temným stránkám jeho dějin a neuhýbá před analýzou problémů, s nimiž se dnes potýká.

Dvousvazková publikace představuje problematiku ukrajinského (integrálního) nacionalismu a aktivit Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinské povstalecké armády (tzv. „banderovci“) s důrazem na dění v Československu. Dle starší literatury a dobové publicistické produkce se jednalo o proces značně násilný a dodnes využívaný v pokusech o diskreditaci ukrajinského vládního režimu i ukrajinské státnosti jako takové. Chronologicky sleduje témata vzniku a vývoje ukrajinského nacionalismu, jeho formativní období, ideologickou náplň, činnost struktur v Československu i v zahraničí v letech 1918–1960. V neposlední řadě jsou analyzována mylná či zavádějící tvrzení, jež otázku ukrajinského nacionalismu a jeho struktur provázejí. Problematika násilných aktivit ukrajinského podzemí v Československu i v zahraničí je neúměrně zveličována, navíc především strukturami hlásajícími svou kontinuitu s těmi, které se samy dopustily rozsáhlejších zločinů a svými metodami ukrajinské podzemí nejednou inspirovaly a proti kterým ukrajinští povstalci bojovali. Doložené aktivity ukrajinských nacionalistů v Československu obecně neměly primárně násilný charakter, reakce státu na ně byla většinou neadekvátní a přijatá opatření ve výsledku uškodila oběma stranám. Práce primárně vychází z výzkumu provedeného v archivech v České republice, v Polsku a na Slovensku a z odborné literatury domácí i zahraniční provenience. Díl 1. Ukrajinský radikální nacionalismus a jeho projevy Díl 2. Československý kontext

Tato pozoruhodná kniha je napsána stylem typickým pro analytickou filozofii, ale čerpá poučení i z krásné literatury. Autor k tématu nepřistupuje pouze jako nezúčastněný filozof; z každého řádku knihy je cítit, že je to moudrý člověk, který si hledání smyslu života nejen důkladně promyslel, ale také prožil. Jeho závěry, že navzdory nedokonalosti světa, a to i nás samotných, má lidský život smysl, mohou pomoci všem, kteří smysl života hledají či se chtějí ujistit, že nežijí v přeludu a smrtelnost, utrpení, determinismus a další faktory nečiní naše životy bezvýznamnými. Přeložil David Černý.

Český bestiář přináší příběhy několika mužů, kteří během 20. století fatálně selhali a podlehli totalitním ideologiím. V jejich jméně psali básně, učili děti, udávali Gestapu i Státní bezpečnosti, chodili na schůze Vlajky i KSČ a vyháněli a vraždili Němce. Někteří tak činili z osobního prospěchu, jiní věřili ve šťastné zítřky, ať už národně socialistické, nebo socialistické. Dramatické, někdy až bizarní příběhy Jaroslava Nachtmanna, Miroslava Hnáta/Hanuše, Jindřicha Cinka, Ludvíka Špirka, Vladimíra Smrčiny, Josefa Rejthara, Jaroslava Čermáka a Miloše Cettla snad budou pro čtenáře dostatečným varováním, aby nepodléhali falešným prorokům.

Kolektivní monografie je sestavena z upravených a doplněných příspěvků z konference Estetik Markalous a literát John uspořádané olomouckou katedrou bohemistiky Filozofické fakulty UP a Ústavem pro českou literaturu AV ČR ve dnech 26.–27. dubna 2022 u příležitosti 140. výročí narození Bohumila Markalouse – Jaromíra Johna (1882–1952) a 70. výročí jeho úmrtí. První část monografie bilancuje Markalousovu činnost na poli estetiky, vzdělávání a publicistiky (její součástí je i edice korespondence a edice vzpomínek), druhá část přináší interpretace a aktuální zhodnocení Johnova literárního díla.

Qušajrího pojednání (arabsky ar-Risála al-qušajríja), jež napsal jeden z nejvlivnějších středověkých súfijských učenců, imám Abú al-Qásim al-Qušajrí (986–1072), bývá často pokládáno za nejoblíbenější i nejautoritativnější klasické shrnutí učení súfijů. Dodnes jej súfijové rádi využívají pro didaktické potřeby, neboť Qušajrí nezamýšlel pouze přehledně shrnout učení duchovních mistrů předchozích generací, jejich pojmosloví i nauku o mystické cestě, nýbrž také přesvědčivě ukázat, že toto učení je plně ve shodě s islámem, jak jej chápali raní muslimové. Oba cíle se mu podařilo splnit na výtečnou, a tak se v jeho encyklopedickém díle přednosti apologetické snoubí s přehlednou strukturou i výstižným výkladem stěžejních konceptů. Složitý a mnohovrstevnatý pojmový svět súfismu tak nachází v Qušajrího veledíle jeden ze svých klíčů i vrcholů. Druhý díl českého překladu Qušajrího pojednání přináší nejobsáhlejší část Qušajrího sumy, a to výklad věnovaný jednotlivým etapám na mystické cestě k Bohu, jakož i souvisejícím morálně psychologickým otázkám a duchovním reáliím.

Tato kolektivní monografie se v kontextu nedávných životních výročí předního českého lingvisty a světově uznávaného odborníka v oblasti slovotvorby Miloše Dokulila (1912–2002) snaží mapovat a hodnotit vliv české koncepce na další slovotvorné výzkumy. Představuje některé současné projekty a bádání v oblasti slovotvorby a zaměřuje se na výstupy, které vycházejí z vědeckého přínosu Miloše Dokulila a na jeho základě slovotvornou (a šíře lingvistickou) teorii obohacují a rozvíjejí. Příspěvky jsou rozděleny do tří základních tematických okruhů: Teoretické a metodologické aspekty slovotvorného výzkumu – možnosti a meze; Tvoření slov v systému jazyka; Tvoření slov ve slovanských jazycích. Publikace zahrnuje třicet dva příspěvků psaných v sedmi slovanských jazycích a v angličtině.

Autentická, dokumentárně vzpomínková a zároveň svérázně provokativní kniha jednoho ze zakladatelů dadaistického hnutí Raoula Hausmanna přináší očité svědectví o zrodu a podobách jedné z klíčových epoch ve vývoji moderního umění: "Nejdůležitějším postřehem – protože dada bylo víc než dada – je, že na počátku byly rozmanité, vzájemně provázané podněty a společenská i umělecká kritika a revolta. Tyto nepostihnutelné vlivy zůstaly pro většinu z nás skryty a vyjevují se zřetelněji až nyní; v tom se dada podobá jiným aktivitám. Ve své době ale bylo vše dada a dada bylo vším."

Dějiny Spojených států amerických Samozřejmé pravdy historičky Jill Leporeové jsou čtivě napsané dějiny Spojených států amerických a k nim přiřazených protikladů, jež tuto zemi provázely od samého vzniku. Události i historické osobnosti jsou poměřovány ústavou USA, z níž si Leporeová vypůjčila i název („Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni...“). První psaná demokratická ústava světa vznikla v zemi, kde otroky vlastnili samotní její tvůrci. Vedoucí představitelé země vedli při formování Unie debaty o tom, zda při sčítání lidu otroky zahrnout mezi lidi, nebo je počítat jako majetek. Autorka nabízí nepřikrášlený pohled na (politické) dějiny USA od Kolumba po Trumpa a vyhýbá se přitom generalizování, anachronickým výkladům i tendenčnosti.

Kniha Práva Romů zasazuje romský boj za občanská práva do širších dějin lidských práv východní Evropy. Romové se v lidskoprávních narativech typicky objevují jako oběti. Autorka Celia Donertová čerpá z neobyčejně rozsáhlého výzkumu v českých i slovenských archivech a také ze sociologických, etnografických a z historických prací. Romské aktivisty představuje jako subjekty i aktéry. Prostřednictvím živé sociální i politické historie Romů v Československu autorka nabízí nový výklad dějin lidských práv – zdůrazňuje vliv socialistických režimů na konstruování občanství. Postsocialistické hnutí za lidská práva nevzešlo z disidentských aktivit v sedmdesátých letech 20. století, spíše je reakcí na zánik socialistického pojetí občanství po roce 1989. V době, kdy Evropa čelí uprchlické krizi, je tato kniha navýsost aktuální.

První svazek rozměrné trilogie, která v předvečer druhé světové války (1937–1939) přinesla syntetizující pohled na vývoj moderní německé literatury a filozofie z hlediska proměn eschatologického myšlení. První díl se soustředí na epochu osvícenství a romantismu a jako jejich hlavní rys vykládá posuny křesťanské eschatologie směrem k „prométheovskému principu“, k imanentizujícímu a subjektivizujícímu pojetí vztahu mezi lidským duchem, přírodou, dějinami a božstvím. Spis má navzdory tematické šíři (od Lessinga či Herdera přes romantiky a idealisty až po Wagnera a Nietzscheho) sevřenou interpretační povahu a představuje vyrovnání s moderním německým myšlením, jak se rozvíjelo ne v teologických spisech, nýbrž v poezii a filozofii.

Monografie je mnohostranným pohledem na rozsáhlé dílo moskevského konceptualisty Dmitrije Prigova (1940–2007). Nabízí analýzu autorovy poezie, prózy, teoretických textů, performancí a výtvarných děl ve světle jeho celoživotního projektu nazvaného vlastním občanským jménem Dmitrij Alexandrovič Prigov. Důrazem na svou subjektivitu se přitom autor paradoxně pokoušel vymanit z biografického čtení vlastních textů. Hledal možnosti reflexe sovětského totalitarismu a jeho vlivu na individuální řeč a jednání bez toho, aby uvízl v iluzi vlastní „pravdy“. Tuto strategii dále rozvíjel s ohledem na pluralitu a mediatizaci po rozpadu Sovětského svazu. Prigov je svou (sebe) reflexivností a spontaneitou dodnes inspirací pro mladší generace umělkyň a umělců – mimo jiné například pro kolektiv Pussy Riot.

Kniha se vydává po stopách skupiny českých krajanů, kteří ve druhé polovině 19. století odešli za hranice tehdejšího Rakouska-Uherska do carského Ruska za hledáním lepšího živobytí, a sleduje, jak se jejich potomci spolu s rodinnými příslušníky v průběhu 20. století navrátili řízenou i spontánní migrací zpět na území svých předků. Mozaika vzpomínek na doby dávno minulé přibližuje život a myšlenkový svět tzv. volyňských a černobylských Čechů žijících ve druhé polovině 19. století a po velkou část 20. století na území současné Ukrajiny (tehdejší Volyňské a Kyjevské gubernie v carském Rusku) a také Čechů žijících v Kazachstánu. Mapuje jejich adaptaci a život po přesídlení na území současné České republiky s důrazem na málo probádané oblasti magie a rituálu, nemoci a lidového léčení.

Publikace se zabývá složitým vztahem mezi proletářským internacionalismem a národním cítěním dělníků. Zatímco v teorii se mělo jednat o vztah konfliktní, v praxi – jak autor na základě četných pramenů dokládá – si české i německé dělnictvo postupně osvojovalo zřetelné národní cítění. Významným přelomem se stalo vítězství sociální demokracie ve volbách do rakouské říšské rady roku 1907, jež mimořádně posílilo sociální i národní sebevědomí dělnictva. Záhy poté se rakouská sociálně demokratická strana národnostně rozštěpila, přičemž válka přispěla k další sociální, ale i národní radikalizaci českých i německých sociálních demokratů.

Devátý svazek, navazující na svazky vydané v letech 1988, 1990, 1992, 1995, 1997, 2000, 2004 a 2010, obsahuje zpracování 7 čeledí, z nichž nejobsáhlejší jsou Cyperaceae a Poaceae. Především čeleď Poaceae představuje ekonomicky a hospodářsky jednu z nejdůležitějších čeledí světa a obilniny, zejména zástupci rodů Avena, Hordeum, Panicum, Secale, Triticum nebo Zea, se řadí mezi nejdůležitější potravinové zdroje lidstva. Poslední svazek Květeny zahrnuje taxonomické a chorologické zpracování s karyologickou, ekologickou a cenologickou charakteristikou 397 číslovaných druhů (a řady nečíslovaných druhů uvedených v Poznámkách) patřících do 91 rodů 7 čeledí jednoděložných. Text je doplněn 120 celostránkovými obrazovými tabulemi. Na vypracování svazku se podílelo 33 autorů téměř ze všech významných botanických pracovišť ČR. Hlavním koordinátorem devítisvazkové Květeny ČR byl Botanický ústav AV ČR ve spolupráci s řadou dalších významných botanických institucí.