Stanislav Komárek

Stanislav Komárek se ve svých esejích zamýšlí nad podobnostmi mezi fungováním lidské společnosti a přírodních společenstev - vykresluje nečekané paralely mezi cykličností dějin a pravidelností přírodních cyklů, mezi výskytem romantickým básníků a evolučních inovací, mezi magií a moderní vědou. Především však osvětluje způsob, jakým nazíráme svět náš vezdejší a jak do něj promítáme ustrojení vlastní duše.

Jaké jsou etologie a životní strategie příslušníků mužského pohlaví u lidí i v živočišné říši? Jak vlastně fungují mužské society a co je jejich emocionálním tmelem? Nadchází v západní společnosti soumrak tradiční maskulinity a kam se vlastně stáhla či v co se proměnila? Jak se změnil stát, kdysi drsný a k obětem vyzývající Vaterland, ve všeobjímavě pečující Mutterland? Nejeví se islámský svět jako ohrožující hlavně proto, že v něm tato proměna neproběhla? Směřuje západní svět k pozvolnému „vyvanutí“ a „ublahobytnění“, souvisejícímu se stále nižší produkcí potomstva? Jak moc jsou rozdíly mezi pohlavími dané dědičně a v jakém rozsahu kulturně, nedochází vlastně paralelně s „krizí maskulinity“ i ke „krizi femininity“?

Sbírka autorových sloupků z let 2009-2012 doplněná několika delšími eseji se zabývá především krizovou situací v Evropě: krize, chápaná většinou jako finanční či ekonomická, je ve skutečnosti krizí celkovou - autor se nikdy nenadál, že se dočká v ještě ne stařeckém věku takovéhoto soumraku euroamerické civilizace. Krize nepovede samozřejmě k "zániku" Evropy, podobně jako krize a rozpad římského impéria nevedly k zániku Itálie či jejímu vylidnění - náš kontinent z ní ale vyjde jiný, než jak jsme bývali zvyklí. Jak dramatický tento přerod bude, závisí ostatně velmi na nás. Kniha obsahuje i autorovy články o vědě, živé přírodě a knihách tak, jak se v řečených letech urodily.

Další souborné vydání autorových novinových sloupků a dalších publicistických textů, tentokrát z let 2012–2014, řazených, jak už název napovídá, abecedně. Týkají se nejrůznějších aspektů života společnosti, která je dnes sice nejbezpečnější a nejpohodlnější, co kdy byla, ale tato idyla je poměrně velmi křehká a může se přes noc neočekávaně zhatit. Ukazuje se, že to, co nás sužuje, nejsou až tak problémy technické jako spíš problémy kořenící v našich duších, vystavených teď něčemu, na co nebyly přírodou dimenzovány. V knize je i rozsáhlý esej o autorových zkušenostech s terapeutickým pobytem ve tmě, který po vzoru některých východních mnichů dvakrát absolvoval a se čtenáři sdílí své neobvyklé zážitky.

To, co bývá zvykem chápat jako krizi ekonomickou, resp. finanční, je ve skutečnosti celková krize západních společností. Co je vlastně žitým náboženstvím dneška – ekonomie a vzývání Růstu? Neleží jedna z obtíží dneška v potlačené religiozitě? Krize není víc než konec jedné dějinné epochy a začátek jiné. Jak se projevuje současný individualismus a k čemu spěje? Je stát největším dobrem nebo základním prokletím? Je náš osud nějak podobný osudu domácích zvířat, chovaných jako hýčkaní mazlíčkové i brutálně využívaný živý „materiál“? Lze se z chodu dějin poučit, jak historický proces vlastně vzniká? Jak by mohla Evropa vypadat za několik dekád?

Román se odehrává v osmdesátých letech 20. století ve Vídni, Istanbulu a New Yorku. Jeho hrdinou je mladý český turkolog, který odchází do emigrace, aby mohl studovat dějiny janičárských vojsk v osmanské říši. Tento sen se mu naplní tak vrchovatým způsobem, že v to nejen nedoufal, ale celá věc jej spíše děsí. Kdo je tajemný Roland Opshellsties a jím založená nadace se sídlem na jedné z dobrých manhattanských adres? Proč štědře sponzoruje intelektuálního nýmanda, přivandrovalého odkudsi z východní Evropy? Ač autor v reálu není příznivcem teorií spiknutí, v románové fikci si s nimi trochu pohrál. Není asi náhodou, že v době, kdy si pro první vydání knihy objednal obrázek táhnoucího janičárského vojska s panoramatem Manhattanu v pozadí, padla newyorská dvojčata a obálka se musela předělávat, aby nevypadala jako konjunkturální kýč. Proč někdy, když hledáme poštovní schránku, najdeme schránku mrtvou?

Kniha, která zahrnuje dějiny biologie od prvopočátků do objevení struktury DNA (1953), může svou stručností a přehledností zaujmout nejen biology z profese, ale i všechny zainteresované laiky z řad vzdělanějšího čtenářstva. Text je doprovázen množstvím dobových ilustrací, přibližujících ducha a atmosféru tehdejších výzkumů a vzdělanosti a navázání biologického myšlení na dobové myšlenkové proudy. Proč se vlastně o dějiny biologie (a jakéhokoliv jiného oboru) zajímat? Co je to paradigma? Jak viděly živý svět archaické národy a staré civilizace? Jak vznikla věda v antickém Řecku? Jak v nastoupené cestě pokračoval Řím? Jak viděl živý svět evropský středověk a renesance? Jak se projevil v barokní éře descartovský obrat? Jak začínala systematika, paleontologie, jak se profilovaly jednotlivé národní školy v biologii – francouzská, anglická, německá? Jak se objevilo evoluční myšlení? Jak začínala genetika, mikrobiologie, etologie? Jakou roli hrály v myšlení o živém světě „velké“ dějiny, zejména poslední světová válka?

Pražský sinolog Jindřich Krottenbacher je mandarínem jaksi hned dvakrát: z titulu svého oboru a jako pedagog na Ferdinandově univerzitě v letech 1990–2000, v době, kdy v městě Praze bylo možné téměř všechno. Jak se zapojí do revoluční vřavy a co v ní zažije? Co přinese založení Ústavu srovnávacích studií Východu a Západu? Neztratí ve víru událostí pozvolna svou duši? Nežije vlastně na dluh poté, co ve smrtelném ohrožení v zavalené podzemní chodbě kdesi v provincii Šan-si vyžebrá ještě deset let života? Přinese mu opravdové štěstí houba, která získává přízeň nadřízených? Jak prožije se všemi svými přáteli i nepřáteli obrovské turbulence koloritních dob? Proč jej nakonec přiláká smrt, která zahladí všechny naše hříchy? Jak vlastně vzniká osud? Jakou roli hraje v jeho životě matička Kuan-jin?

Eseje o jiných zemích a kulturách tvoří svébytnou součást esejistické produkce Stanislava Komárka. Tento svazek zachycuje jejich „starší“ rovinu – od prvopočátků do období přelomu spojeného s hospodářskou krizí, jejich tématem jsou země evropské i mimoevropské, ty, které se tradičně počítají k „Západu“, i ty, které bývají chápány jako „Východ“. Které z autorových očekávání a úsudků se v mezičase naplnily a které ne? Proč vlastně v době internetu ještě cestovat? Co je to úsudek a co je to předsudek? Jak se na sebe dívají různé kultury? Neposuzujeme ty jiné zejména a prakticky jen z hlediska jejich ochoty se nám připodobnit? Co je v kterém kulturním okruhu a národě svébytného? Jak dalece podporovat národní svérázy – etnické pochoutky ano, sebeupalování vdov ne? Nemá každá kultura jinak rozvržené půvaby a děs, upřímnost a pokrytectví, sofistikovanost a primitivismus, něžnost i brutalitu, moudrost i pošetilost? Kolik toho lze o jiných zemích sdělit a kolik je třeba zažít? Nakolik je poznání přenositelné? O žumpě číst a do žumpy spadnout... Kam si projikujeme ztracený ráj a kam peklo? Nemají nakonec i v Guyaně ptáci křídla a zobák, lidé hlavu, ruce a nohy a domy okna a dveře?

Román se odehrává v malém domku ve fiktivním jihočeském městečku jménem Kropáčova Blatnice mezi lety 1900 až 2000. Žije v něm, či v rámci dvacátého století spíše přežívá, několik generací téže rodiny, přes kterou se žene série pohrom v podobě obou válek a posléze komunismu. O politiku se nezajímají, ta se však zajímá o ně. Kniha vlastně nemá žádného hlavního hrdinu a jedná o mikrotechnice moci, která se nenápadně odehrává ve všech domečcích nezávisle na tom, zda vládne císař, fýrer nebo generální tajemník. Na pozadí rybníků, rašelinišť a malebných lidových tradic se jejich obyvatelé navzájem podporují i dusí a ženou se do rozmanitých psychosomatických chorob. Výsledkem není ani idyla, ani peklo, ale cosi přesně na půl cestě mezi nimi. Román je věnován oběma autorovým babičkám, bezděčným lidovým kouzelnicím, které jako slepí pavouci zaplétaly osudy své i jiných a vůbec ženskému principu, na kterém živý svět stojí.

První díl memoárů Stanislava Komárka zahrnuje nejen jeho vlastní vzpomínky na jihočeská městečka Kardašovu Řečici a Jindřichův Hradec v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, ale podle vypravování svých prarodičů popisuje i poměry na jihočeském venkově počínaje počátkem dvacátého století: tradiční zemědělství, chov dobytka a využívání lesů a rybníků, lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, tradiční rozdělení rolí v rodině i názory na místo a úkoly dětí, místní folklór, stravovací zvyklosti, lidovou medicínu a průběh církevního roku. Líčí, jak se tato tradice přes otřesy obou válek a komunistického puče přetransformovala v soubor zvyklostí komunistických, hledajících i ve frustrující každodennosti nějakou drobnou radost... Druhý díl memoárů Stanislava Komárka líčí autorovo studium biologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze na přelomu 70. a 80. let dvacátého století, tento dnes už zcela zmizelý svět tehdejší univerzity i normalizačního velkoměsta. Následně popisuje autor svou emigraci do Rakouska (1983) s jejími někdy vzrušujícími peripetiemi, život emigranta a české emigrační komunity v této zemi, své cesty po světě a nadšení z vypuknutí revoluce roku 1989 v Československu, jakož i svůj návrat zpět na Přírodovědeckou fakultu v roce 1990 a zakládání Katedry filosofie a dějin přírodních věd spolu se Zdeňkem Neubauerem. Líčí nezapomenutelnou a pohnutou atmosféru „zlatých devadesátek“ v Praze, období, jehož detaily je už obtížno uvěřit i přímým účastníkům a spolutvůrcům – jak vůbec mohlo proběhnout tak zásadní přestrukturování ekonomické, organizační i ideové? Memoáry končí rokem 2000, kdy prudké změny pozvolna ustávají a nastává dlouhá, klidná a poněkud monotónní perioda, na jejíž zhodnocení je dosud brzy...

Lvov, květen 1939. V krutých mukách umírá malý chlapec. Zpráva o rituální vraždě spáchané Židy pobouří město, vypukne panika. Čí dítě bude další? Všichni spoléhají na komisaře Edwarda Popielského. Jenže komisař nechce vést vyšetřování. Tentokrát ne! Lvovem se plíží přízrak blížící se války, tíseň a strach, avšak jeho zločinecké podsvětí žije nadále podle starých pravidel. Každý tady zná Popielského, který pracuje pouze v noci. Nikdo s ním nechce spolupracovat, nikdo mu nechce vstoupit do cesty. Na město zločinu padne stín Erinyí bohyní pomsty.

Hlavním hrdinou tvorby A. Sapkowského je zaklínač Geralt z Rivie. Jako nájemný hubitel upírů, vlkodlaků a všemožných nebezpečných netvorů pochopitelně ovládá bojové a magické techniky nezbytné pro jeho zaměstnání. Nicméně není pouze chladnokrevným profesionálem a už vůbec ne jedním ze superhrdinů, jimiž se žánr fantasy jen hemží. Postupně vychází najevo, že neměl možnost si svůj osud svobodně zvolit, ale naopak je nucen draze platit za schopnosti a dovednosti nedosažitelné a vesměs též nepochopitelné běžným smrtelníkům. Proto vyvolává strach a zároveň nevraživost a odpor těch, jejichž životy vlastně chrání. Přes své pozitivní působení jsou zaklínači odsouzeni k vyhnanství na samém okraji společnosti, která sice působí vnějškově středověkým dojmem, avšak s mnoha atributy převzatými ze současnosti. Povídky: Hranice možností Střípek ledu Věčný oheň Trochu se obětovat Meč osudu Něco více Něco končí, něco začíná

Devadesátá léta dvacátého století představovala u nás a ve východnější Evropě jakési jaro národů, jako když na pahýl ořezaná vrba znovu obrazí. Autor je rád, že si tohoto závratného období dosyta užil po opětovném návratu z exilu do Čech. Jedním z četných překvapení bylo zjištění, že zatímco vídeňská duše, zapletená v labyrintu centrálních úřadů, potlačované sexuality a jejích mocenských sublimací, je v podstatě freudovská, ta pražská je strukturována mnohem spíše jungovsky. Také tehdy byla vhodná doba k reflexím a sebereflexím a jejich plodem jsou tyto dva svazky esejů o duši individuální i kolektivní.

Nízká trvanlivost novinových článků je takřka příslovečná a k většině z nich se nevrací ani jejich autoři, natož čtenáři. Svérázné publicistické texty biologa, filozofa a spisovatele Stanislava Komárka však patří k tomu druhu literatury, který opakované čtení přímo vyžaduje. Je ptačí chřipka skutečně nebezpečná? Co je člověku přirozené? Představuje vzdělání nějakou hodnotu? A pro koho? Autor provokuje otázkami, které většinou pokládáme za předem zodpovězené, navíc se umí ptát nesmírně zajímavě a zábavně. Ať už píše o stavu současné vědy, nebo o svých zážitcích z cest, opětovně dokáže čtenáře znejistit, nadchnout nebo alespoň popudit. Sloupoví aneb Postila obsahuje texty z let 2005-2007 a až na několik delších esejů se jedná o sloupky, otištěné převážně v Lidových a Hospodářských novinách.

Kniha pojednává souvislosti přírody a kultury v širokém kontextu - je kulturní proces protikladný přírodnímu, či se jedná mnohem spíše o "pokračování přírody jinými prostředky"? Druhé, rozšířené a doplněné vydání vychází primárně z koncepcí C. G. Junga a A. Portmanna, které spatřují společný kořen kreativity lidské i přírodní, což je v poměrech evropského myšlení pohled pozoruhodně blízký perspektivě, jak přírodu a společnost vnímala klasická Čína. Kniha se zabývá základními jungovskými pojmy, lidskou percepcí světa a jejím vztahem k jazyku, problémem antropomorfismu a sociomorfního, biomorfního a mechanomorfního modelování v naší vědecké i mimovědecké percepci přírody, paralelami mezi evolucí artefaktů a přírodních objektů, portmannovskou přírodní estetikou a dalšími příbuznými tématy v řadě navzájem souvisejících esejů, v podobném stylu jako jiné autorovy knihy.