Academia strana 7 z 189

Kniha Práva Romů zasazuje romský boj za občanská práva do širších dějin lidských práv východní Evropy. Romové se v lidskoprávních narativech typicky objevují jako oběti. Autorka Celia Donertová čerpá z neobyčejně rozsáhlého výzkumu v českých i slovenských archivech a také ze sociologických, etnografických a z historických prací. Romské aktivisty představuje jako subjekty i aktéry. Prostřednictvím živé sociální i politické historie Romů v Československu autorka nabízí nový výklad dějin lidských práv – zdůrazňuje vliv socialistických režimů na konstruování občanství. Postsocialistické hnutí za lidská práva nevzešlo z disidentských aktivit v sedmdesátých letech 20. století, spíše je reakcí na zánik socialistického pojetí občanství po roce 1989. V době, kdy Evropa čelí uprchlické krizi, je tato kniha navýsost aktuální.

První svazek rozměrné trilogie, která v předvečer druhé světové války (1937–1939) přinesla syntetizující pohled na vývoj moderní německé literatury a filozofie z hlediska proměn eschatologického myšlení. První díl se soustředí na epochu osvícenství a romantismu a jako jejich hlavní rys vykládá posuny křesťanské eschatologie směrem k „prométheovskému principu“, k imanentizujícímu a subjektivizujícímu pojetí vztahu mezi lidským duchem, přírodou, dějinami a božstvím. Spis má navzdory tematické šíři (od Lessinga či Herdera přes romantiky a idealisty až po Wagnera a Nietzscheho) sevřenou interpretační povahu a představuje vyrovnání s moderním německým myšlením, jak se rozvíjelo ne v teologických spisech, nýbrž v poezii a filozofii.

Monografie je mnohostranným pohledem na rozsáhlé dílo moskevského konceptualisty Dmitrije Prigova (1940–2007). Nabízí analýzu autorovy poezie, prózy, teoretických textů, performancí a výtvarných děl ve světle jeho celoživotního projektu nazvaného vlastním občanským jménem Dmitrij Alexandrovič Prigov. Důrazem na svou subjektivitu se přitom autor paradoxně pokoušel vymanit z biografického čtení vlastních textů. Hledal možnosti reflexe sovětského totalitarismu a jeho vlivu na individuální řeč a jednání bez toho, aby uvízl v iluzi vlastní „pravdy“. Tuto strategii dále rozvíjel s ohledem na pluralitu a mediatizaci po rozpadu Sovětského svazu. Prigov je svou (sebe) reflexivností a spontaneitou dodnes inspirací pro mladší generace umělkyň a umělců – mimo jiné například pro kolektiv Pussy Riot.

Kniha se vydává po stopách skupiny českých krajanů, kteří ve druhé polovině 19. století odešli za hranice tehdejšího Rakouska-Uherska do carského Ruska za hledáním lepšího živobytí, a sleduje, jak se jejich potomci spolu s rodinnými příslušníky v průběhu 20. století navrátili řízenou i spontánní migrací zpět na území svých předků. Mozaika vzpomínek na doby dávno minulé přibližuje život a myšlenkový svět tzv. volyňských a černobylských Čechů žijících ve druhé polovině 19. století a po velkou část 20. století na území současné Ukrajiny (tehdejší Volyňské a Kyjevské gubernie v carském Rusku) a také Čechů žijících v Kazachstánu. Mapuje jejich adaptaci a život po přesídlení na území současné České republiky s důrazem na málo probádané oblasti magie a rituálu, nemoci a lidového léčení.

Publikace se zabývá složitým vztahem mezi proletářským internacionalismem a národním cítěním dělníků. Zatímco v teorii se mělo jednat o vztah konfliktní, v praxi – jak autor na základě četných pramenů dokládá – si české i německé dělnictvo postupně osvojovalo zřetelné národní cítění. Významným přelomem se stalo vítězství sociální demokracie ve volbách do rakouské říšské rady roku 1907, jež mimořádně posílilo sociální i národní sebevědomí dělnictva. Záhy poté se rakouská sociálně demokratická strana národnostně rozštěpila, přičemž válka přispěla k další sociální, ale i národní radikalizaci českých i německých sociálních demokratů.

Devátý svazek, navazující na svazky vydané v letech 1988, 1990, 1992, 1995, 1997, 2000, 2004 a 2010, obsahuje zpracování 7 čeledí, z nichž nejobsáhlejší jsou Cyperaceae a Poaceae. Především čeleď Poaceae představuje ekonomicky a hospodářsky jednu z nejdůležitějších čeledí světa a obilniny, zejména zástupci rodů Avena, Hordeum, Panicum, Secale, Triticum nebo Zea, se řadí mezi nejdůležitější potravinové zdroje lidstva. Poslední svazek Květeny zahrnuje taxonomické a chorologické zpracování s karyologickou, ekologickou a cenologickou charakteristikou 397 číslovaných druhů (a řady nečíslovaných druhů uvedených v Poznámkách) patřících do 91 rodů 7 čeledí jednoděložných. Text je doplněn 120 celostránkovými obrazovými tabulemi. Na vypracování svazku se podílelo 33 autorů téměř ze všech významných botanických pracovišť ČR. Hlavním koordinátorem devítisvazkové Květeny ČR byl Botanický ústav AV ČR ve spolupráci s řadou dalších významných botanických institucí.

Atlas Zkamenělé stopy živočichů v Čechách a na Moravě je pro českého čtenáře první možností nahlédnout do zatím neviděného světa jedné z vědních disciplín s vlastní terminologií, logikou a estetickými hledisky. Tento obor se nazývá ichnologie a zabývá se mnohem širším spektrem objektů, než jsou zkamenělé šlépěje nebo řady šlépějí. Z nejvýznamnějších dalších „stop“ uvedeme doupata, běžně známá ze suchozemských prostředí jako obytné prostory savců. Doupata jako obydlí bezobratlých uvnitř mořského dna jsou však mnohem četnější a rozmanitější. Dále představíme širokou škálu tzv. potravních stop, z nichž uvedeme alespoň takzvané požerky na povrchu mořského dna, stopy po projídání hlubokých partií dna i složité konstrukce sloužící doslova k pěstování a sklizni potravy. Renomovaný ilustrátor pravěkého světa Jiří Svoboda v úzké spolupráci s autorem textu doprovodil knížku desítkou překvapujících pohledů do světa ichnologie. Podobného počinu se prozatím nikdo na světě neodvážil. Knížka může posloužit nejen jako atlas, ale také jako průvodce, protože většina nalezišť vybraných zkamenělých stop dosud existuje a údaje o přístupu k lokalitám jsou v knížce detailně zpracovány.

Kniha představuje zcela ojedinělou výpověď čtyř vynikajících historiků, odborníků na období středověku – medievistů. V rozhovorech se svými žáky a spolupracovníky vzpomínají na roky svého života, mládí, dětství a dospívání; svá studia a celou akademickou kariéru; na to, co je utvářelo a formovalo jako vědce; čeho dosáhli i nedosáhli a také – nikoliv jen tak mimochodem – vyjadřují se k roli, jakou má podle nich hrát zkoumání dějin, a zejména dějin středověku, k porozumění současnosti. Jak to, že před historií si nemůžeme být nikdy jisti? Všichni čtyři se spolu se svými žáky a kolegy pokoušejí dobrat odpovědi na otázku, co vlastně znamená zkoumání středověku pro naši společnou složitou přítomnost.

Kniha se věnuje především nejnovější slovní zásobě češtiny, avšak částečně se zaměřuje i na slovní zásobu minulých desetiletí či staletí. Čtenáře stručně uvádí do problematiky studia neologismů a archaismů formou kratších statí o jednotlivých slovech, respektive o dalších jazykových a společensko-kulturních jevech. V publikaci čtenáři naleznou řadu aktuálních poznatků, zajímavostí a podnětů k zamyšlení.

ETOLOGIE. MECHANISMY, ONTOGENEZE, FUNKCE A EVOLUCE CHOVÁNÍ ŽIVOČICHŮ Jak mozek a hormony ovlivňují chování? Jak se zvířata orientují a jak spolu komunikují? Jak se chování vyvíjí pod vlivem genu a prostředí? Proč spolu zvířata někdy soupeří a jindy spolupracují? Podle čeho si vybírají partnery, jak odchovávají mláďata? Jak se vyvíjel mozek a sociální chování v průběhu evoluce? Jak nám znalost chování pomáhá chránit volně žijící i domácí zvířata či modelovat poruchy lidského chování? Na tyto otázky odpovídá etologie, věda o chování živočichů. Nová učebnice Etologie vysvětluje chování ve čtyřech rovinách: na úrovni mechanismů (tedy jak je chování řízeno souhrou vnějších podnětů a vnitřního stavu zvířete), na úrovni ontogeneze (jak je utvářeno interakcí mezi genotypem a získanými zkušenostmi), na úrovni funkce (jak chování pomáhá živočichům přežít a předat geny potomkům) a na úrovni evoluce (jak se chování proměňuje u živočichů patřících k různým fylogenetickým větvím). Kniha je doplněna oddílem o dějinách etologie a o aplikované etologii a zahrnuje také komplexní kapitoly, které u vybraných skupin živočichů představují chování celistvě: u švábů, rypošů, kukaček, pavouků, netopýrů a člověka.

Kniha se zabývá vývojem pravoslavné církve na území Československé republiky v letech 1918–1938, která reprezentují období jejích počátku a etablování v českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi pod vedením Srbské pravoslavné církve. Podrobně analyzuje její spiritualitu, organizaci, jurisdikci, ustavení eparchií a náboženských obcí. Text je souhrnem rozsáhlého výzkumu, který autoři provedli v 18 archivech pěti zemí (Rakousko, Maďarsko, Srbsko, Ukrajina, české země). Kniha je s ohledem na čtenáře napsána velmi přístupným jazykem a přináší cenné informace nejen odborníkům, ale také poučeným laikům.

Stylizovaná románová kronika Až se hnou vody (v definitivní podobě vydaná rusky roku 1872) zůstala u nás na rozdíl od Leskovových známých povídek a románů stranou pozornosti – česky vyšla poprvé a naposledy před více než sto dvaceti lety (1903). Nový překlad Jana Machonina potvrzuje neobyčejnou živost a modernost této prózy, v níž Leskov více než jinde opustil formu románu, využíval odcizené perspektivy jakoby filmového vypravěče a ve střídání různých stylových rovin výrazně obohatil jazyk prvky odposlouchané reci. Do bezmála idylického prostředí jednoho ruského městečka, zvláště malého společenství jeho pravoslavných duchovních, proniká atmosféra moderní doby, volnomyšlenkářství a nihilismus, jak se tehdy nové myšlenkové proudy v Rusku označovaly. Tyto střety probouzejí k životu zápletky, jejichž bizarnost nabývá místy až absurdních poloh. Tak Leskov utkal podivuhodnou sít směšných i dojemných příhod, z níž vyvstává působivý obraz duchovní a materiální podstaty Ruska 19. století v celé jeho složitosti.

Autorka v této knize překračuje hranice tradičního pojetí vyobrazujícího prostitutky jako oběti nebo společenský problém a místo toho na fenomén prostituce v Rakouském císařství na přelomu 19. a 20. století pohlíží optikou sociální historie odrážející společenské názory a postoje tehdejší doby. Na základě rozsáhlého studia dobových dokumentů ukazuje, že prostituci provozovaly ženy i ze své vlastní vůle, že ji vnímaly jako řemeslo. Detailně analyzuje vztah mezi povolenou a skrytou prostitucí, mravnostní policií a dalšími kontrolními orgány. Přibližuje prostředí komerčního sexu včetně zákazníků, pasáků a provozovatelek nevěstinců, jež v nepříliš změněné podobě přežilo i zánik habsburského impéria v roce 1918.

Esej Karla Jasperse o německé vině, ale také o vině vůbec a o jejích základních rovinách vyšel poprvé v Německu v roce 1946. Němci jeho vydání – pouhý rok po své válečné porážce, v situaci rozvratu a okupace své země – nijak nevítali. Zato americký důstojník dohlížející na univerzitu prý za nej Karlu Jaspersovi děkoval s tím, že není napsán jen pro Němce, nýbrž také pro svědomí vítězných Spojenců. Český překlad této autorovy práce byl poprvé vydán v roce 1969, a ani dnes neztrácí na své aktuálnosti. Není to totiž ani zdaleka pouze historický dokument dokreslující dávno minulou situaci poválečného Německa. Jádro knihy tkví v poznání, že my všichni jsme odpovědni za minulost, ale také za budoucnost a především před budoucností. Jak ve své předmluvě upozorňuje Ladislav Hejdánek, Jaspersova knížka je vším jiným, jen ne moralizováním; je to soubor myšlenek a zejména otázek člověka, který sám prošel mnoha nelehkými dilematy.

Antologie představí veřejnosti dvanáct pozoruhodných divadelních a pět rozhlasových her, které vznikly anebo byly uvedeny v období protektorátu a z nichž zhruba polovina není čtenářsky dostupná, či dokonce nikdy nebyla publikována. Cílem svazku je vytvořit představu o dobové původní dramatické tvorbě, což bude v knize podpořeno také úvodními odbornými studiemi o dramatické produkci a o divadelním a rozhlasovém prostředí za okupace.

Bennettovo dílo Ženský román (v orig. Old Wives' Tale) patří ke klasickým dílům anglické literatury – např. kritik John Carey jej v knize Pure Pleasure zahrnul do svého výběru padesáti kvalitních a zároveň čtenářsky nejvděčnějších románů 20. století. Nový český překlad Ženský román se v názvu snaží tak jako originál o ironickou dvojznačnost. Bennett si do titulu vypůjčil lehce pejorativní idiomatické spojení (česky nejspíše „babská povídačka“), ale pojal ho v doslovném smyslu a skryl pod něj psychologicky nesmírně propracovaný příběh (tale) o životě dvou povahově odlišných sester a později manželek (wives). Mezi jejich společným dětstvím a stářím sleduje osudy jedné z nich v rodném Staffordshiru a druhé v Prusy obléhané Paříži a všímá si přitom zdánlivě všedních, a přece magických i traumatických okamžiků lidského života, jež jsou nezávislé na „velkých“ dějinách.