Academia strana 14 z 189

Když Heinrich Böll přijel s rodinou 20. srpna 1968 na pozvání Československého svazu spisovatelů do Prahy, aby se zde seznámil s vývojem tzv. Pražského jara, netušil, že se záhy stane očitým svědkem sovětské vojenské invaze. Předkládaná kniha, kterou připravil jeho syn René a doplnil ji úvodním slovem a svými autentickými fotografiemi, představuje především Böllovy deníkové zápisky z oněch několika dní strávených v Praze, dále jeho dva esejistické texty reflektující srpnové události a několik rozhovorů pro tisk. Máme tak jedinečnou možnost dozvědět se, jak vnímal Pražské jaro, jeho násilné potlačení a pozdější vývoj v ČSSR význačný západoněmecký spisovatel, pro nějž byla svoboda nedělitelná.

Dokumentární a částečně memoárová kniha na základě historických pramenů, rozhovorů s pamětníky i účastníky a vlastních zážitků vypráví o událostech pražského jara 1968. Nechybí široce a detailně pojaté historické pozadí ani pohled do každodenního života občanů i vojáků, kniha se zároveň nese v emocionálním duchu tohoto převratného období. Značnou měrou se zaměřuje na vyvracení zažitých mýtů, které tuto historickou kapitolu dodnes obklopují, a příběhy jsou nezřídka představeny z několika hledisek. První část připomíná vnitropolitické i mezinárodní souvislosti pražského jara, jeho průběh a příčiny; druhá část již pojednává přímo o bulharské účasti na intervenci a jejích ohlasech v Bulharsku – od srpna 1968 až do současnosti.

Výběr z Kennanovy diplomatické i osobní korespondence od října 1938 do září 1939, kdy působil jako tajemník amerického vyslanectví a později generálního konzulátu v Praze. Depeše a zprávy určené většinou americkému ministerstvu zahraničních věcí analyticky rozebírají např. události sudetské krize, Mnichova, okupace českých zemí a vznik Slovenského státu. Analyzují česko-německé a česko-slovenské vztahy, sledují postupně se rozvíjející antisemitskou politiku, rozebírají situaci na Podkarpatské Rusi a začlenění bývalého Československa do středoevropského prostoru a jeho vztahy s Polskem a Maďarskem. S fotografickou přesností popisují 15. březen 1939 v Praze, jakož i příjezd říšského protektora do Prahy a celkovou atmosféru těchto ponurých dní. Všímají si i ozbrojených střetů podél slovensko-maďarské a česko-polské hranice. Analyzují ekonomickou situaci Protektorátu i samostatného Slovenského státu a vývoj české a slovenské měny. Většina depeší sleduje všeobecné trendy v obou částech bývalého Československa, činnost protektorátní vlády a nálady obyvatelstva. Soubor depeší doplňuje jedna souhrnná zpráva z října 1940, která sumarizuje rok a půl trvání Protektorátu Čechy a Morava. Kladem Kennanových zpráv je objektivnost, nezaujatost, faktografická přesnost a schopnost důkladné analýzy a následné pronikavé syntézy.

Slavná novela Gradiva od Wilhelma Jensena z roku 1902 (knižně vyšla 1903) vypráví příběh mladého archeologa Norberta Hanolda. Bludné představy a sugestivní sny ho zavedou z domova až do daleké Itálie, kde pátrá po tajemně kráčející dívce, kterou zná z antického reliéfu a již si pro sebe nazve Gradiva. Přízračné setkání, které se odehraje v troskách Pompejí v žáru poledního slunce, přinutí Hanolda i čtenáře pochybovat, zdali se jedná o realitu, či sen. Je Gradiva přeludem, nebo skutečnou dívkou z masa a kostí? Může se Hanold spoléhat na svůj úsudek, nebo ho zcela ovládly bludné představy? Jeho italská výprava se tak postupně stává poutí do temných zákoutí vlastní duše a návratem k sobě samému. Novela Gradiva i dlouho po svém vzniku inspirovala řadu literárních a výtvarných děl (mj. Andrého Bretona, Andrého Massona, Salvadora Dalího) a filmů. A zaujala také slavného psychiatra Sigmunda Freuda, který jejímu rozboru věnoval samostatnou studii. „Básníci a spisovatelé jsou cennými spojenci a je třeba si vysoce vážit jejich svědectví, neboť mívají povědomí o řadě věcí mezi nebem a zemí, o nichž si naše školní moudrost může nechat jen zdát,“ tvrdí Freud v analýze Blud a sny v Gradivě z roku 1907, své vůbec první rozsáhlejší literární studii. Podle zakladatele psychoanalýzy podává Jensen v Gradivě natolik precizní popis rozvoje a terapie bludu, jako by se jednalo o opravdovou psychiatrickou studii. Archeolog Hanold, který podléhá bludným představám, se podle Freuda stává reálným pacientem trpícím neurózou, na němž jeho vysněná dívka Gradiva alias Zoë uskuteční psychoanalytickou léčbu, jako by byla zkušeným psychiatrem. A Hanoldovy sny nejsou podle Freuda ničím jiným než vytěsněnými erotickými touhami, a také proto na ně ve studii brilantně aplikuje metodu známou z Výkladu snů.

Druhová diverzita vývojových linií organismů na Zemi je úžasně bohatá a stále ji známe pouze částečně a neúplně. Mezi nejlépe známé živočichy nesporně patří savci. V posledních dekádách došlo v této oblasti k zásadnímu pokroku díky aplikaci molekulárních a genetických metod i vyspělých výpočetních postupů. Fylogeneze savců je tedy dnes velmi dobře známá a systém skupiny vytvořený v posledních dvou desetiletích tak můžeme pokládat za blízký konečnému stavu poznání. Tato kniha podává přehled těchto současných poznatků. Hlavní pozornost je věnována žijícím formám, u kterých se mohou plně uplatňovat pokročilé postupy molekulární fylogenetiky a systematiky, ale zařazeny jsou i čeledi vyhubené v historické době. Zmíněny jsou rovněž i vymřelé linie, známé pouze z fosilního záznamu, které mají s dnešními druhy blízkou nebo vzdálenou vývojovou návaznost.

Konfliktní téma spojené se jmény S. Bandery, R. Šuchevyče, Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinské povstalecké armády budí vášně daleko od hranic postsovětského prostoru. Události na Ukrajině roku 2014 ukázaly náchylnost této problematiky ke zneužití, ať již strůjci oživené ruské agrese, polskými nacionalisty, nebo ukrajinskými politickými technology postsovětské éry. Kniha je v českém akademickém prostředí prvním pokusem podat objektivní obraz zrodu a formativní etapy hnutí, jehož historická role dělí nejen historiky, ale i celé národy a jejich politické reprezentace. Publikace se zabývá polsko- -ukrajinským nacionálním soupeřením na pozadí dějin meziválečné Evropy, svým záběrem ale zasahuje ještě do 19. století, jehož duch přeťala první světová válka, a nezastavuje se ani před dramatickým děním na československé Podkarpatské Rusi pomnichovského období.

Dne 1. června 1953 vstoupilo do stávky několik významných pražských průmyslových podniků v čele s tehdejším mamutím strojírenským a hutním koncernem ČKD Stalingrad. Dělníci se bouřili proti sociálním důsledkům ohlášené měnové reformy, vyšli z bran továren, a připravovali dokonce protestní pochod na Pražský hrad. Politické důsledky takového činu by byly nedozírné. Vedení komunistické strany se ocitlo v prekérní situaci, protože revoltu vyvolaly stejné závody, které ještě před pěti lety aktivně pomáhaly zajišťovat v ulicích metropole únorový státní převrat. Hrozil proto zásadní otřes legitimity celého systému. Co se však v tomto období v továrnách skutečně změnilo? Dochované dokumenty včetně unikátních fotografií umožnily autorovi knihy rekonstruovat nejen tyto zapomenuté červnové události, ale také obecnější atmosféru v tehdejším průmyslu.

Co soudili význační biologové 19. a 20. století o člověku, jeho původu, evoluci, ontogenezi, povaze, co o původu kultury? Má člověk vůbec něco jako „přirozenost“ a jak ji definovat? Je ve srovnání s jinými živočišnými druhy „přirozeností člověka nepřirozenost“? Jak proběhla ona tajemná hominizace na předělu mezi „typickými“ primáty a člověkem, zejména vývoj řeči, po němž sotva zůstane jaký fosilní záznam? Jaký podíl na vzniku člověka má přírodní a jaký pohlavní výběr? Proč k podobné transformaci živočišného druhu v kulturní došlo v dějinách jen jednou? Jak se liší „kultury“ jiných druhů od naší lidské? Proč nás tohle všechno zajímá a proč nás to vlastně zajímat má? Na tyto a další otázky se pokusí odpovědět předkládaná kniha esejů.

Židovský náboženský myslitel Sa'adja ben Josef (882–942) je autorem teologicko-filozofického pojednání Kniha zjevených pravd a rozumových argumentů. O tomto textu lze bez okolků tvrdit, že je revoluční, a to jak svým obsahem, tak i formálním zpracováním. V rámci židovské nábožensko-právní literatury totiž dokládá „zrození autora“ a představuje nový typ textu, který nepracuje s asociativním výkladem právních a náboženských otázek tolik typickým pro Talmud. Autor v něm mluví za sebe bez uvádění řetězce tradentů a píše de facto první vědeckou monografii v židovském prostředí. Spis si klade za cíl být didaktickou příručkou poskytující čtenáři jasnou oporu pro mezináboženské polemiky, které byly nedílnou součástí intelektuálního života kosmopolitního Bagdádu první poloviny 10. století. Autor proto čtenáři představuje jediný správný názor na vznik světa, na Stvořitele, na důvod seslání příkazů a jejich povahu, na duši, posmrtný život a na řadu dalších témat.

Co je skutečným pramenem prudkého růstu životní úrovně v posledních dvou stoletích? Co odlišuje úspěšné firmy od neúspěšných? Proč se některým rozvojovým zemím daří dohánět náskok vyspělého světa, zatímco jiné setrvávají v chudobě navzdory tomu, jak důsledně se řídí radami uznávaných ekonomických expertů a světových institucí? Klíč k odpovědím na tyto otázky nespočívá v akumulaci kapitálu, ani v množství zdrojů či výstupů, ale ve schopnosti učit se a získané znalosti efektivně sdílet. Autoři této knihy vysvětlují, v čem se produkce znalostí liší od produkce jiných statků a proč tržní ekonomika sama o sobě nedokáže zajistit jejich efektivní tvorbu ani šíření.

J. W. Goethe, obecně známý hlavně jako autor Fausta, byl nejenom dramatik, ale i básník, romanopisec, přírodovědec a rovněž politik – poradce tehdejší vrchnosti. Jeho autobiografie proto daleko přesahuje hranice životopisného textu. Jejím jádrem je jakási osobitá interakce soukromé osoby J. W. Goetha a prostředí, situace a doby. Referování o tomto vzájemném působení je velice podrobné – proto je text tak rozsáhlý. Jeho poutavost spočívá hlavně v dramatičnosti všeho, co se tu děje jaksi pod hladinou zdánlivě neutrálního referování. Má se všeobecně za to, že podobná „autobiografie“ ve světovém písemnictví vlastně neexistuje. Je jedinečná z jakéhokoli hlediska.

Monografie se zabývá toponymií hlavního města Prahy v období od konce druhé světové války do roku 1989. Na výzkum jmen pražských veřejných prostranství aplikuje mezioborový přístup, využívá rozmanité metody a přináší komplexní pohled na městskou toponymii dané epochy. Vývoj soustavy jmen městských veřejných prostranství je v knize sledován prostřednictvím honorifikačních jmen, na jejichž základě lze nejlépe popsat formování pražské toponymické krajiny jako politizovaného prostoru, reagujícího na dějinné zvraty i mocenské nároky vládnoucích elit. Prostor dostávají v knize nejen jména, která lze vidět na uličních tabulkách na nároží domů, ale i ta, která nikde zaznamenána nejsou a obyvatelé města je přesto dobře znají a používají.

Ústředním tématem této knihy je vztah právního a společenského systému. Luhmannova teorie popisuje, jak právo ve společnosti funguje, plní společenskou funkci, a dokonce společnost utváří. Luhmann vychází z teorie autopoietických systémů – tedy systémů, jež se samy vytvářejí a udržují – umožňujících popsat vazby různých oblastí společnosti. Jeho tehdy novátorské teoretické postřehy nám umožňují nahlédnout na rozmanitost fungování složitých vazeb mezi lidmi jiným pohledem. Právo společnosti napsal jako součást rozsáhlejšího souboru monografií o společnosti.

Kniha je interdisciplinární a multimetodologickou studií bezdomovectví v Česku. Autor v ní čtenáři ukazuje, jak se bezdomovectví zhmotňuje na průsečíku politickoekonomických faktorů, jako jsou demokratizace společnosti nebo integrace do globální ekonomiky, a specifických doprovodných logik vznikajících na pomezí kultury ulice a určitých podmínek charakteristických pro českou společnost. Na pozadí případové studie Plzně a srovnání s některými prvky bezdomovectví ve Spojených státech a slumů v Latinské Americe tvrdí, že bezdomovectví není vyloučením ze společnosti, jak je obecně laickou i velkou částí odborné veřejnosti přijímáno, ale naopak systémovým komponentem současných měst.

Kniha přibližuje výjimečný a dosud neznámý případ z dějin třetího odboje. Vznikl na základě kritického studia archiválií a vzpomínek pamětníků. V textu, stojícím na pomezí literatury faktu a odborné historické studie, se spojují dva příběhy. První popisuje osudy spolupracovníků zahraničního špionážního odboje proti tehdejšímu lidově demokratickému režimu v Československu a současně dává nahlédnout na činnost bezpečnostního aparátu v první polovině 50. let. Všímá si i řady lidských osudů poznamenaných dobou a dává tak nahlédnout z jejich úhlu pohledu do velice složitého a chmurného období československých moderních dějin. Příběh druhý líčí současná úskalí hledání pravdy při dokumentaci případu. Společný vrchol příběhů představuje vypátrání dcery hlavní postavy případu, žijící v Německu, a korespondence s ní. Významnou součástí textu je rozsáhlý obrazový materiál.

Autor provokativně zkoumá, čím přesně je antisemitismus v jedenadvacátém století, a nastoluje znepokojivé nové paradigma jeho chápání. Dále se zabývá rozměry této hrozby, vysvětluje, jak nové technologie přiživily oheň, jenž před nástupem nového tisíciletí jen doutnal. Výsledky jsou ničivé. Goldhagen rozebírá, jak se antisemitismus mezinárodně prosadil v institucích, jako je OSN a přední nevládní organizace, i v široké koalici nepřátelských států, jak antisemitismus po celém světě podněcují média i akademická sféra. Autor předkládá těm, jimž leží na srdci spravedlnost a morálka, plán tohoto nejznepokojivějšího předsudku. Daniel Jonah Goldhagen, bývalý profesor Harvardovy univerzity, je autorem knih Hitlerovi ochotní katani, A Moral Reckoning a Worse Than War. Přispívá do New York Times, Los Angeles Times, Washington Post, New Republic a do novin po celém světě.