Academia strana 12 z 189

Na základě osobních rozhovorů, deníků a dalších dokumentů vypráví autor válečné a poválečné zážitky svého otce, vojáka československé zahraniční armády Otty Hornunga (1920–2013). Otto, který se narodil a žil v Ostravě, po okupaci Československa uprchl do Polska, kde vstoupil do formujícího se československého legionu, s nímž upadl do ruského zajetí. Jako příslušník 11. čs. pěšího praporu – Východního se účastnil obrany obléhaného Tobruku a po ustavení 1. čs. samostatné obrněné brigády a dalším výcviku v Británii bojoval o Dunkerk. Po těžkém zranění a rekonvalescenci se jako styčný důstojník vrátil do vlasti v rámci postupující americké armády. Název knihy odkazuje k Ottovu přesvědčení, že když už je člověk na světě, má se snažit žít tak, aby po sobě něco dobrého zanechal, alespoň malé „znamení v kameni“. Proto se snažil osobně přispět k tomu, aby po světové válce Československo stálo na straně vítězů a stalo se opět samostatným státem.

Publikace je historickou studií o největším koncentračním táboře na území Rakouska, který byl také jedním z nejkrutějších a nejobávanějších táborů v době třetí říše. Prošlo jím přes 200 000 lidí, z nichž přes 100 000 bylo zavražděno, udušeno v plynové komoře či podlehlo nelidskému zacházení. Kniha vychází z archivních pramenů, sekundární literatury a rovněž ze vzpomínek autora, který byl od roku 1942 až do osvobození v květnu 1945 mauthausenským vězněm. Jde o nejúplnější dokumentaci k dějinám koncentračního tábora Mauthausen.

Výbor z díla Egona Erwina Kische připomíná velkou osobnost meziválečné česko-německé žurnalistiky a literatury. Autora, který sice za života bral popularitu plnými hrstmi, ale po smrti jeho práci zatížily nežádoucí ideové vzorce: Kische si neomaleně přivlastnila komunistická propaganda a přetavila jej na jednoho ze svých věrozvěstů. Cílem přítomného výboru, spjatého v první řadě s Prahou, s ranými a méně známými Kischovými texty, je zažité čtení relativizovat. Ukázat, že Kisch byl především velký novinář a spisovatel, zdatný stylista a bezpochyby zábavný kumpán. Jeho dílo skvěle funguje i po století, a i kdyby "jen" portrétoval dobu, dokumentoval vybraná místa, lidi, události, je jeho přínos české, potažmo evropské kultuře a společnosti nezpochybnitelný.

O prvním globálním teroristovi Iljiči Ramírezovi Sánchezovi, řečeném Carlos, bylo známo, že se v 70. a 80. letech 20. století pohyboval po střední a východní Evropě. Praha, Berlín, Budapešť, Sofie a zřejmě i Bukurešť byly hlavními městy států sovětského bloku, kde bylo Carlosovi i jeho teroristické skupině umožněno podnikat útoky a udržovat rozsáhlou síť extremistů. Až dosud však nebyla – snad kromě východního Německa a částečně Maďarska – známa jeho konkrétní činnost v těchto zemích a opatření komunistických bezpečnostních složek. Edice přináší několik set dokumentů z provenience operativních správ československé Státní bezpečnosti o rozpracování Carlose a členů jeho skupiny, o schůzkách s členy dalších teroristických skupin, jejich sledování po pražských ulicích a odposlouchávání v hotelu InterContinental.

Georges Sorel (1847–1922) byl francouzský politický myslitel, vnímaný hlavně jako teoretik revolučního syndikalismu. Proslul knihou Úvahy o násilí, v níž předložil svou obhajobu revolučního násilí. V krátkém spisku Rozklad marxismu (1908) chce Sorel marxistickou doktrínu zbavit strnulosti a dogmatismu, do nichž v jeho době upadla. Za tím účelem se snaží odkrýt skutečné jádro Marxova myšlení a očistit je od cizorodých složek, zděděných po starších socialistických naukách. Vymezuje marxismus jednak vůči utopismu, jednak vůči blanquismu. Zatímco první se pokouší radit vůdcům společnosti, marxismus se zajímá výhradně o organizaci proletariátu; a zatímco druhý chce prostřednictvím politické strany dobýt státní moc, marxismus zůstává oddaný myšlence třídního boje a absolutní revoluce. Za nejvěrnější uskutečnění Marxových idejí proto Sorel považuje soudobý revoluční syndikalismus. Dílo Iluze pokroku (1908) představuje pokus zkoumat myšlenku pokroku pomocí Marxových historických metod, podle nichž je výklad idejí nutné založit na porozumění třídním vztahům. Sorel sleduje dějiny pojmu pokroku a kritizuje jej coby buržoazní ideologii, od níž se proletariát má oprostit. Vůbec ovšem nezavrhuje technický pokrok jako takový ani nepopírá jeho existenci; staví se však proti ideologii, která svádí ke kvietismu tím, že považuje pokrok za zaručený, a která jej chápe primárně jako hromadění intelektuálních poznatků. Proti této klamné buržoazní představě o pokroku staví „reálný pokrok“ moderního průmyslu, který je plodem technických dovedností proletariátu.

Alfred (Fredy) Hirsch, narozen roku 1916 v Cáchách, byl židovský pedagog a sportovec. Po nástupu nacistů k moci prchá do Prahy, začleňuje se zde do sionistického mládežnického hnutí a brzy se stává ústřední postavou práce s mládeží. Po obsazení Prahy Němci pomáhá co nejvíce dětí dostat z Československa do bezpečí. O děti se stará i v terezínském ghettu a v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Emotivní životopis vychází z nejnovějších dokumentů a svědectví pamětníků.

Tento svazek uzavírá šestidílnou sérii Motýli a housenky střední Evropy, vydávanou Nakladatelstvím Academia od roku 2007. Je do něj zařazeno zbývajících jedenáct čeledí. Všechny druhy nalezené v Česku a na Slovensku jsou stručně charakterizovány a vyobrazeny, celkem jde asi o 1200 druhů. Ke každému je uvedeno rozpětí křídel, případně důležité determinační znaky, hostitelská rostlina, doba výskytu housenek a dospělců, biotop, celkové rozšíření a poznatky o výskytu na našem území. Ostatní středoevropské druhy (celkem je ze střední Evropy známo asi 1500 druhů těchto čeledí) jsou alespoň zmíněny, případně krátce komentovány. Kompletní série atlasů tak poskytuje základní informace o všech čeledích a naprosté většině středoevropských druhů motýlů, čímž nemá u nás ani jinde ve střední Evropě obdoby

Pražský uličník je publikace určená široké čtenářské veřejnosti. Svým tématem a zpracováním totiž poslouží nejen jako užitečná pomůcka pro profesionální historiky či úřady a instituce, ale najde si své příznivce i v řadách amatérských zájemců o pražské dějiny. Podává přehled existujících i zaniklých názvů pražských veřejných prostranství včetně starších pojmenování, vysvětlení jejich původu a časového zařazení. Encyklopedie je vybavena rejstříkem starých pojmenování a rejstříkem německých názvů, které byly v různých dobách užívány. Knihu provází bohatý obrazový materiál téměř 500 historických a současných fotografií, vedut, plánů a portrétů. Pražský uličník vychází v roce stého výročí vzniku Velké Prahy. Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy.

Devadesátá léta dvacátého století představovala u nás a ve východnější Evropě jakési jaro národů, jako když na pahýl ořezaná vrba znovu obrazí. Autor je rád, že si tohoto závratného období dosyta užil po opětovném návratu z exilu do Čech. Jedním z četných překvapení bylo zjištění, že zatímco vídeňská duše, zapletená v labyrintu centrálních úřadů, potlačované sexuality a jejích mocenských sublimací, je v podstatě freudovská, ta pražská je strukturována mnohem spíše jungovsky. Také tehdy byla vhodná doba k reflexím a sebereflexím a jejich plodem jsou tyto dva svazky esejů o duši individuální i kolektivní.

Všichni lidé všech dob si dávají jména, mají vymezenou rodinu a příbuzné, dávají si dary, zdobí svá těla, pečují o vlasy, počítají, užívají gest, zhotovují nástroje, dělí si mezi sebou práci, znají zákony, truchlí či nějak tancují. Roku 1945 pořídil kulturní antropolog George P. Murdock na základě nasbíraných dat klasický soupis tzv. kulturních univerzálií čili jevů, jež jsou společné všem lidským seskupením v čase a prostoru. Bohatě ilustrovaná kniha z této evidence vychází a v 73 tematických kapitolách nastiňuje neuvěřitelnou pestrost a zároveň základní stejnost nás všech, tedy lidí. Základem práce, která rovněž představuje stovky rozličných etnik (jako třeba Inuity, Komanče, Aztéky, Maory, Kapauky, Tody, Nuery, !Kungy, Pygmeje a další) či klasické etnologické koncepty, bylo přes sedmdesát dílů seriálu Antro, který takřka dva roky vycházel v sobotních Lidových novinách (v příloze Orientace).

Budoucnost lidstva na Zemi zásadně závisí na budoucnosti vědy a na tom, jak úspěšně k řešení svých problémů využijeme technologický pokrok. Musíme však myslet racionálně, globálně, kolektivně, optimisticky a dlouhodobě předvídat. Pokrok v biotechnologii, kybernetice, robotice a v rozvoji umělé inteligence pokud se s ním bude nakládat rozumně nám umožní pomoci rozvojovým zemím a překonat hrozby, kterým lidstvo čelí od klimatické změny po jadernou válku. Kniha O budoucnosti nabízí v přístupné a čtivé formě fascinující vhled do sféry nejmodernější vědy a technologie, a to každému, kdo chce porozumět stěžejním problémům, které budou definovat budoucnost lidstva na Zemi i ve vesmíru.

Akademické svobody jsou stále více ohrožovány dusivou kulturou konformity ve vysokoškolském vzdělávání, která omezuje akademické pracovníky, svobodu akademického myšlení i rozvoj znalostí ? tedy samotné základy, na nichž jsou vědecké i univerzitní instituce postaveny. Kdysi učenci požadovali akademické svobody, aby mohli kritizovat existující znalosti a hledat nové pravdy. I když dnes tradiční záliba v rétorice akademických svobod přetrvává, studenti i učitelé ji kritizují jako zastaralý a elitářský koncept a zpochybňuje ji i řada politických a intelektuálních směrů, jako je feminismus, kritická teorie a politika identity. Tato provokativní kniha sleduje zánik akademických svobod v kontextu měnících se představ o účelu univerzity a povaze vědění. Autorka tvrdí, že zpochybnění této kultury konformity a cenzury a obrana akademické svobody projevu jsou zapotřebí, aby byla umožněna kritika a aby intelektuální projekt hodnocení existujících znalostí a navrhování znalostí nových byl smysluplný. Tato kniha je výzvou a voláním do zbraně za sílu akademického myšlení.

Pýthijské zpěvy jsou druhým ze čtyř Pindarových cyklů vítězných zpěvů (epiníkií), který obsahuje dvanáct ód oslavujících vítězství v pýthijských hrách: v tradičních všeřeckých sportovních soutěžích, které se konaly každé čtyři roky na počest boha Apollóna v Delfách. Pindarova epiníkia, psaná zpravidla na zakázku bohatých aristokratů, mísí chválu patrona s tradičními mýty a hádankovitými úvahami o vztahu člověka k osudu a k bohům. Výsledkem je jedinečná básnická perspektiva, v níž se aktuální dění lidského světa stává součástí božského řádu skutečnosti a mýtus jako by se odehrával tady a teď. Olympijské zpěvy přeložil do češtiny J. Šprincl (Praha 1968; 2002). Nemejské a Isthmijské zpěvy, stejně jako Pýthijské zpěvy, dosud nikdy (s výjimkou krátkých ukázek) do češtiny přeloženy nebyly.

Kniha poskytuje komplexní srovnávací analýzu průběhu tohoto procesu v Německé demokratické republice, Československu, Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a Polsku. Ukazuje poslední roky režimu a události roku 1989 i jejich vliv na pozdější osud zemí a světa. Aktuální letopočet se pro takovou výzkumnou práci zdá jako vhodná doba: od událostí roku 1989 vznikl už určitý odstup, na druhou stranu žije mnoho přímých pamětníků, od nichž lze získat kvalitní očitá svědectví. Autoři analyzovali vliv ekonomických, ideologických a politických faktorů (vnitřních i vnějších) na erozi a zhroucení systému, přičemž zároveň poukázali na mnoho podobností a rozdílů v průběhu tohoto procesu. Kniha se rovněž dotýká otázky kolektivní paměti o daných událostech ve všech popsaných zemích.

Šestý svazek Spisů Jakuba Demla představuje jeden z výkyvů jeho duchovního i politického světa, totiž plody jeho angažmá v Sokole z let 1923-1925. Nečekané ztotožnění se sokolskou organizací i se sokolským myšlenkovým světem dává dobově smysl – vzhledem k Demlovu znechucení světem katolickým i k slovansky laděnému nacionalismu, jenž ho se Sokolem spojuje. Dočasné zakotvení v Sokole spadá vjedno s trvalým zakotvením v rodném Tasově; a souvislost není jen časová. Následující svazek přinese texty z roku 1926, kdy nadšení pro Sokol slábne; proto ponese titul „V Tasově a v Sokole“. Sokolská čítanka (1923) shrnuje články pro sokolské časopisy, vzniklé často na základě promluv pro sokolské akce. Představuje tak světský, ale přitom nikdy tak docela neduchovní protějšek Demlových knih katolicky kazatelských. Sestrám (1924) shrnuje články podobného rázu, adresované však speciálně ženám – Sokolkám, čtenářkám časopisu Sokolice a potenciálním čtenářkám Demlových knih. Česno (1924) shrnuje prózy ze stejné doby – formálně „nesokolské“, duchem však stejnorodé. Se sokolskými články je spojuje zejména téma „uzemnění“, zakotvení v konkrétním kraji a komunitě, i související téma ekologické. Šlépěje IX (1925) dokumentují Demlovy konkrétní lidské vztahy napříč sokolskou obcí, ale také počínající spory. Znejišťuje-li se Sokol – tím jistějším se jeví Tasov.

Co by byl surrealismus bez Andrého Bretona? Co by byl Breton bez Nadji (1. vydání 1928, přepracované a doplněné vydání 1963), Spojitých nádob (1932), Šílené lásky (1937) a Arkánu 17 (1944)? Právě v tomto básnicko-esejistickém kvartetu, psaném v čase krizí, válek a totalit, nabízí Breton klíčová témata pro budoucnost – jak surrealismu, tak člověka i světa. Počínaje vírou v lásku a obrodnou moc ženy, přes nezbytnost snů a snění, po sílu poezie jako základního nástroje pro plnohodnotné čtení skutečnosti, pro kompletní život.