Academia strana 12 z 189

Julius Fučík v komunistickém Československu a Albert Leo Schlageter v nacistickém Německu: dva popravení, ze kterých režim učinil mučedníky a na jejichž odkazu vybudoval skutečný kult. Oba byli ve své době oslavováni jako hrdinové, bojovníci proti odvěkému nepříteli a jako jeho oběti. Po pádu systémů, který jejich jména využil, na ně čekal opět podobný osud: zapomnění. Tyto dvě osobnosti mají společné také to, že jejich skutečné osudy překryly nejrůznější legendy a polopravdy. Kniha nabízí pohled na hrdinský kult a kulturu vzpomínání dvou států a režimů, hledá pravdu skrytou pod nánosy bájí a zároveň se zabývá obecnými mechanismy vzniku postav národních hrdinů a mučedníků a tím, co je spojuje.

Knihu tvoří studie věnované primitivním formám společenské agitace, jakými jsou například sociální zbojnictví, tajná vesnická společenství, rolnická revoluční hnutí milenialistického typu, mafie, preindustriální městské gangy a dělnická náboženská bratrstva. Výklad se zaměřuje na oblast západní a jižní Evropy, především na jižní Itálii, Sicílii a Andalusii, v období od Francouzské revoluce. Publikace se pokouší nalézt odpověď na otázku, do jaké míry je tato hnutí možné pokládat za reformní či revoluční, v čem spočívá podstata jejich revolučnosti, jakou roli mohou sehrát v politickém životě zemí, v nichž se objeví, a zda a za jakých podmínek se mohou transformovat či začlenit do „moderních“ politických hnutí. Eric Hobsbawm (1917–2012) byl významný britský marxistický historik a intelektuál. Zabýval se především obdobím tzv. dlouhého 19. století, nástupem industriálního kapitalismu, nacionalismu, ale i dějinami 20. století.

V knize navazující na úspěšné starší dílo Lepší andělé naší přirozenosti si psycholog, lingvista a vědecký popularizátor Steven Pinker vytyčil ambiciózní cíl: Oživit neprávem zapomínané i zatracované osvícenské ideály rozumu, vědy, humanismu a pokroku, znovu je zformulovat v jazyce a pojmech 21. století a připomenout, že právě těmto ideálům lidstvo vděčí za nebývalý rozkvět v posledních 200 letech. Řadou překvapivých statistik opět dokládá, že navzdory všeobecné skepsi prožíváme nejskvělejší éru lidské historie; svým typickým svěžím stylem s množstvím zábavných citací napříč dějinami filozofie, kultury i popkultury se však zamýšlí i nad aktuálními hrozbami a nad osvícenským přístupem k jejich řešení.

Ledovcový kar Velká kotlina v Hrubém Jeseníku je řazen mezi druhově nejbohatší botanické lokality ČR. Na pestrost flóry a vegetace je vázáno také druhové bohatství fauny, především bezobratlých. První díl monografie obsahuje podrobné floristické, fytocenologické a faunistické údaje vycházející z téměř padesátiletých autorových terénních výzkumů a z rešerší dosavadní odborné literatury, včetně prací z 19. století. Obsahuje podrobné mapy aktuální vegetace z roku 1974 a 2009, včetně jejich srovnání. Soupisy druhů cévnatých rostlin, lišejníků, mechorostů, hub, bezobratlých živočichů a obratlovců, jakož i unikátních fytocenóz a biotopů dokumentuje několik stovek barevných fotografií. Digitální mapy a souborné fytocenologické tabulky jsou na přiloženém CD. Přílohou knihy je také tištěná mapa zavedené místní toponymie jednotlivých terénních útvarů a vodotečí.

Studie Garyho B. Cohena „Vzdělání a střední třída v císařském Rakousku 1848–1918“ se zabývá proměnami středoškolského a vysokoškolského vzdělání v neuherské části někdejší habsburské monarchie. Zkoumá jeho sociální, třídní a národnostní pozadí, jakož i postoj rakouských úřadů vůči rostoucímu zájmu veřejnosti. Upozorňuje rovněž na vysoký stupeň závislosti rakouských školských reforem na německém vzoru. Čtenář se v knize poučí o vzniku a vývoji maturitní zkoušky, postupném zrovnoprávňování reálek s klasickými gymnázii, příčinách ohromného počtu židovských studentů na rakouských univerzitách a mnoha dalších otázkách. Rozbor skladby univerzitních studentů se opírá o dvě největší předlitavské univerzity konce 19. století – vídeňskou a českou Karlovu.

Kniha Kdy vypukne válka nabízí detailní popis vybraných událostí roku 1938 od ledna do října, které předcházely mnichovskému diktátu. Rozhodnutí, jež tehdy byla přijata, měla dalekosáhlé důsledky. Autor se zaobírá zákulisními intrikami, podrobně rekonstruuje diplomatickou síť vazeb, charakterizuje hlavní aktéry, kteří měli větší či menší podíl na průběhu těchto událostí a přijatých rozhodnutích. Knihu lze číst jako politický thriller, přestože vůbec neztrácí svůj vědecký charakter. Autor vychází z bohatých archivních pramenů, memoárů a knih, u čtenářů vyvolává dojem, že jsou přímými svědky popisovaných situací. Kniha se v květnu 2020 dostala do užší nominace na cenu Nike, prestižní polské literární ocenění.

Co je to vlastnictví? aneb Hledání principů práva a vlády (1840) je poměrně raný, ale snad nejznámější text Pierra-Josepha Proudhona. Začíná často citovanou větou „Vlastnictví je krádež.“ Nutno upřesnit, že nebrojí proti jakémukoli soukromému vlastnictví, ale spíše proti vlastnění nemovitostí, pozemků, a výrobního kapitálu, které vynášejí kapitálový zisk, považovaný za neoprávněný. Dopis panu Blanquimu o vlastnictví (1841) je věnován Adolphu Blanquimu, což byl bratr známějšího francouzského revolucionáře Augusta Blanquiho. Ve skutečnosti jde o jakési pokračování pojednání Co je to vlastnictví?, v němž Proudhon rozvíjí a upřesňuje své názory.

Druhý svazek kritické edice Komenského zásadního díla De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských) obsahuje první polovinu ústřední a nejrozsáhlejší části Obecné porady nazvané Pansophia, hoc est Universalis sapientia (Pansofie, to jest Všeobecná moudrost). Komenský tu zpracovává systematickou soustavu tezí o podstatě světa ve formě postupných gradů: ve svazku 19/II jsou tři z celkových osmi, a to svět možný (vlastně hypotetický) a dva světy božského stvoření: pravzorový a andělský. Svazek je uveden editorským úvodem k celé Pansofii i k jednotlivým částem v latině, češtině a angličtině. Kromě vlastní edice latinského textu, příslušného textově kritického aparátu a věcných komentářů obsahuje svazek také bibliografický soupis, rozpisy zkratek, obrazové přílohy a rejstříky.

Knihu tvoří soubor esejů, které volně spojuje téma mezilidských vztahů v různých situacích: v kavárně, u svatebního stolu, u plápolajícího ohně, ve vinném sklepě nebo ve vlaku. Autor shrnuje původ a význam etikety při stolování, porovnává společenská pravidla v různých zemích a zamýšlí se nad zasedacím pořádkem apoštolů při poslední večeři. Termín „chemie“ přitom chápe v přeneseném a obecném smyslu, jako mezilidskou interakci. Uvádí však také reálné chemické látky, které jako signální chemikálie nebo feromony ovlivňují vzájemné vztahy a sympatie mezi lidmi. Jednotlivé kapitoly doplňují schémata, kresby a reprodukce významných obrazů.

Na základě osobních rozhovorů, deníků a dalších dokumentů vypráví autor válečné a poválečné zážitky svého otce, vojáka československé zahraniční armády Otty Hornunga (1920–2013). Otto, který se narodil a žil v Ostravě, po okupaci Československa uprchl do Polska, kde vstoupil do formujícího se československého legionu, s nímž upadl do ruského zajetí. Jako příslušník 11. čs. pěšího praporu – Východního se účastnil obrany obléhaného Tobruku a po ustavení 1. čs. samostatné obrněné brigády a dalším výcviku v Británii bojoval o Dunkerk. Po těžkém zranění a rekonvalescenci se jako styčný důstojník vrátil do vlasti v rámci postupující americké armády. Název knihy odkazuje k Ottovu přesvědčení, že když už je člověk na světě, má se snažit žít tak, aby po sobě něco dobrého zanechal, alespoň malé „znamení v kameni“. Proto se snažil osobně přispět k tomu, aby po světové válce Československo stálo na straně vítězů a stalo se opět samostatným státem.

Publikace je historickou studií o největším koncentračním táboře na území Rakouska, který byl také jedním z nejkrutějších a nejobávanějších táborů v době třetí říše. Prošlo jím přes 200 000 lidí, z nichž přes 100 000 bylo zavražděno, udušeno v plynové komoře či podlehlo nelidskému zacházení. Kniha vychází z archivních pramenů, sekundární literatury a rovněž ze vzpomínek autora, který byl od roku 1942 až do osvobození v květnu 1945 mauthausenským vězněm. Jde o nejúplnější dokumentaci k dějinám koncentračního tábora Mauthausen.

Výbor z díla Egona Erwina Kische připomíná velkou osobnost meziválečné česko-německé žurnalistiky a literatury. Autora, který sice za života bral popularitu plnými hrstmi, ale po smrti jeho práci zatížily nežádoucí ideové vzorce: Kische si neomaleně přivlastnila komunistická propaganda a přetavila jej na jednoho ze svých věrozvěstů. Cílem přítomného výboru, spjatého v první řadě s Prahou, s ranými a méně známými Kischovými texty, je zažité čtení relativizovat. Ukázat, že Kisch byl především velký novinář a spisovatel, zdatný stylista a bezpochyby zábavný kumpán. Jeho dílo skvěle funguje i po století, a i kdyby "jen" portrétoval dobu, dokumentoval vybraná místa, lidi, události, je jeho přínos české, potažmo evropské kultuře a společnosti nezpochybnitelný.

O prvním globálním teroristovi Iljiči Ramírezovi Sánchezovi, řečeném Carlos, bylo známo, že se v 70. a 80. letech 20. století pohyboval po střední a východní Evropě. Praha, Berlín, Budapešť, Sofie a zřejmě i Bukurešť byly hlavními městy států sovětského bloku, kde bylo Carlosovi i jeho teroristické skupině umožněno podnikat útoky a udržovat rozsáhlou síť extremistů. Až dosud však nebyla – snad kromě východního Německa a částečně Maďarska – známa jeho konkrétní činnost v těchto zemích a opatření komunistických bezpečnostních složek. Edice přináší několik set dokumentů z provenience operativních správ československé Státní bezpečnosti o rozpracování Carlose a členů jeho skupiny, o schůzkách s členy dalších teroristických skupin, jejich sledování po pražských ulicích a odposlouchávání v hotelu InterContinental.

Georges Sorel (1847–1922) byl francouzský politický myslitel, vnímaný hlavně jako teoretik revolučního syndikalismu. Proslul knihou Úvahy o násilí, v níž předložil svou obhajobu revolučního násilí. V krátkém spisku Rozklad marxismu (1908) chce Sorel marxistickou doktrínu zbavit strnulosti a dogmatismu, do nichž v jeho době upadla. Za tím účelem se snaží odkrýt skutečné jádro Marxova myšlení a očistit je od cizorodých složek, zděděných po starších socialistických naukách. Vymezuje marxismus jednak vůči utopismu, jednak vůči blanquismu. Zatímco první se pokouší radit vůdcům společnosti, marxismus se zajímá výhradně o organizaci proletariátu; a zatímco druhý chce prostřednictvím politické strany dobýt státní moc, marxismus zůstává oddaný myšlence třídního boje a absolutní revoluce. Za nejvěrnější uskutečnění Marxových idejí proto Sorel považuje soudobý revoluční syndikalismus. Dílo Iluze pokroku (1908) představuje pokus zkoumat myšlenku pokroku pomocí Marxových historických metod, podle nichž je výklad idejí nutné založit na porozumění třídním vztahům. Sorel sleduje dějiny pojmu pokroku a kritizuje jej coby buržoazní ideologii, od níž se proletariát má oprostit. Vůbec ovšem nezavrhuje technický pokrok jako takový ani nepopírá jeho existenci; staví se však proti ideologii, která svádí ke kvietismu tím, že považuje pokrok za zaručený, a která jej chápe primárně jako hromadění intelektuálních poznatků. Proti této klamné buržoazní představě o pokroku staví „reálný pokrok“ moderního průmyslu, který je plodem technických dovedností proletariátu.

Alfred (Fredy) Hirsch, narozen roku 1916 v Cáchách, byl židovský pedagog a sportovec. Po nástupu nacistů k moci prchá do Prahy, začleňuje se zde do sionistického mládežnického hnutí a brzy se stává ústřední postavou práce s mládeží. Po obsazení Prahy Němci pomáhá co nejvíce dětí dostat z Československa do bezpečí. O děti se stará i v terezínském ghettu a v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Emotivní životopis vychází z nejnovějších dokumentů a svědectví pamětníků.

Rozsáhlá kolektivní monografie, společný projekt předních českých a slovenských historiků, se v roce 100. výročí vzniku Československa zabývá politickým, hospodářským a sociokulturním vývojem v prvorepublikovém Československu, Evropě a zámořském světě (Severní a Jižní Amerika, Asie) mezi dvěma světovými válkami. Opomenuty nejsou významné meziválečné fenomény – v první řadě komunismus, fašismus a nacismus, jež se na konci třicátých let podílely na zkáze evropského kontinentu a na zavlečení světa do zničující války.