Academia strana 10 z 189

Kniha obsahuje rozhovory otce tzv. absurdního divadla s Claudem Bonnefoyem, literárním kritikem revue Quinzaine littéraire. Ionesco v nich vzpomíná na léta idylického dětství na francouzském venkově i méně idylická vysokoškolská studia v Bukurešti, kde se stylizoval do role věčného rebela, vybavuje si své literární lásky, jež ovlivnily jeho pozdější tvorbu, ozřejmuje svou kulturní rumunsko-francouzskou dvojdomost, podává výklad svých nejslavnějších her, v nichž klíčovou úlohu začasté hraje sen, a obnažuje jejich případné metafyzické podloží. V závěrečné části, nazvané Dnes a zítra, kriticky zhodnocuje přínos tzv. nového románu pro rozvoj francouzské prózy a uvažuje o dalším vývoji dramatické literatury.

Když vypukla druhá světová válka, pobýval Arthur Koestler na jihu Francie a pracoval na svém velkém románu Tma o polednách. Následující dva měsíce ho psal v Paříži, než byl zatčen a internován spolu s dalšími antinacisty, muži a ženami, kteří bojovali proti gestapu, uprchlíky před pronásledováním. Ti všichni tvořili ono „bahno společnosti“, které Francouzi uvězňovali, pouštěli na svobodu, opět uvězňovali a – až v příliš mnoha tragických případech – nakonec předávali nacistickým katům. Koestler vypráví příběh vlastního uvěznění a konečného útěku bez heroismu, lidsky, občas dokonce s humorem; zasazuje ho však přímo do pochmurného kontextu toho, co se stalo spoluvězňům, kteří neměli takové štěstí jako on. „V té době už evropský světadíl dospěl do stadia,“ napsal tehdy, „kdy bylo možné člověku bez ironie říci, že by měl být vděčný za to, že ho zastřelí, a ne uškrtí, setnou nebo ubijí k smrti.“

Kniha Mitochondrie a medicína budoucnosti popisuje fascinující souvislosti mezi v podstatě banálními záležitostmi každodenního života a složitým fungováním buněk našeho těla. Kde bereme energii, abychom vyšli schody? Proč nám v pomalu každé druhé reklamě tvrdí, že antioxidanty jsou tím nejlepším pro naše tělo? Proč nestačí pouze zdravé stravování, ale nejlepších výsledků pro naše zdraví dosáhneme v kombinaci s pravidelným pohybem? A kdy už pohyb spíše škodí? Na všechny tyto a další otázky můžete najít odpovědi právě v této publikaci doktora Lee Knowa, který dokázal velmi poutavě popsat základy buněčné fyziologie a biochemie a propojit poznatky těchto vědních oborů s otázkami, které každý z nás nutně řešíme – otázky ohledně zdraví, stárnutí, nemoci a smrti. Ve všech těchto čtyřech procesech hrají zásadní roli nenápadné váčky uvnitř našich buněk – mitochondrie. A jak že to s těmi mitochondriemi vlastně je? Čtěte a vše se dozvíte… Lee Know N.D. je licencovaný lékař přírodní medicíny žijící v Kanadě a držitel několika ocenění. Jeho vrstevníci ho znají především jako strategického a perspektivního podnikatele a lékaře. V minulosti zastával pozice jako lékařský poradce, vědecký hodnotitel a ředitel výzkumu a vývoje pro významné organizace. Kromě řízení vědeckých výzkumů ve své vlastní společnosti působí v současné době jako konzultant v oblasti produktů pro přírodní medicínu a doplňků stravy a zastává funkci také v redakční poradní radě časopisu Alive, nejčtenějšího časopisu o přírodním zdraví v Kanadě.

Román o životě učence, literáta, kněze a pedagoga Bohuslava Balbína (1621–1688) propojuje realitu a fikci pokud možno tak, aby na sebe co nejtěsněji nasedaly, zároveň se snahou vylíčit dobové mravy a atmosféru tak věrně, jak jen s odstupem let lze. Sedmnácté století, dominované třicetiletou válkou, patřilo v našich zemích a přilehlé střední Evropě k nejhorším vůbec, srovnatelné snad jen s tím dvacátým. I Balbín v dobovém bludišti prospěchu a hrůzy kličkoval, jak se dalo. Dříve, než se stal idealizovanou, leč zaprášenu vycpaninou v obrozenecké almaře zasloužilých dědků, to byl člověk z masa a krve, také nadšený lovec a rybář, první český „skautský vůdce“ i jazykový národovec.

Předmětem monografie je detailní studium archeologických středověkých a raně novověkých textilií, které se zachovaly v různých nálezových situacích Pražského hradu a představují jedinečný soubor luxusních předmětů dokládajících vysokou úroveň dobové textilní produkce. Monografie je rozdělena do dvou částí – textové a katalogové. Kapitoly textové části jsou věnovány dějinám bádání, restaurování textilií, zmínkám o nich v historických písemných pramenech, dějinám hedvábnické produkce, obchodu a módy. Stěžejní částí monografie je podrobný katalog textilií, který čítá více než 170 hesel. Celá kniha je doplněna rozsáhlou grafickou přílohou, dokumentující jak zkoumané textilie, tak zahraniční analogie nebo ikonografické prameny. Texty jsou v českém i anglickém jazyce.

Město okupované nacisty v sevření vlády teroru Reinharda Heydricha. Židovská komunita čelí sílící perzekuci, šíří se zvěsti o deportaci a neznámém, ale o to děsivějším osudu. V této situaci se šestapadesátiletá vdova Marie Baderová zamilovala do svého rovněž ovdovělého vzdáleného bratrance Ernsta Löwyho. Ernst uprchl do Řecka a s Marií si vyměnil řadu milostných dopisů, které přinášejí živý, dojemný a často dramatický obraz života Židů v okupované Praze; ukazují, jak nacistické pronásledování zasahovalo do Mariina života a stále napjatějších rodinných vztahů, ale i do života širší židovské komunity v době, kdy Heydrich nechal založit terezínské ghetto a začal s organizovanou deportací židovského obyvatelstva.

Obsáhlé autobiografické dílo líčí osudy Goetheho během jeho pobytu v Itálii v letech 1786 až 1788. Důvěrné setkání se zcela novým světem a především s antikou znamenalo tvůrcovo znovuzrození. Cestopis není jen dokumentem o jedné etapě jeho života, ale i svědectvím o středomořské zemi, o jejím duchovním ovzduší, přírodě, o umění, jež tato země dala v průběhu dlouhých staletí světu a jež bylo pro básníka ze "severu" povzbuzující vzpruhou. Města i umělecká díla, která Goethe popisuje, většinou ještě existují, byť většinou už v proměněné podobě. To či ono umělecké dílo se však dnes již nachází jinde, některé obrazy jsou atribuovány jiným autorům, mnohé antické sochy se jinak vykládají. Proto můžeme dnes Goethovu Italskou cestu vnímat nejen jako hluboce ukotvený cestopis, který jako u všech velkých autorů přerůstá v dílo širšího než jen cestovatelského významu, ale i jako výzvu k poutavému seznamování s Itálií, k dobrodružství poznání, k propátrávání nových souvislostí.

Kniha Konec války a začátek míru je ve skutečnosti denní kronikou autora z roku 1945. Největší pozornost autor věnuje bombardování Prahy od 14. února. Osobně navštívil bombardovaná místa a podrobně popsal zasažené objekty a zčásti i osudy postižených. Podrobně vylíčil květnové události v Praze od 5. května do osvobození a dále. Autor procházel ulicemi města a zaznamenal nálady, postoje i chování civilních obyvatel. Také díky tomu je jeho kniha cenným autentickým svědectvím o těchto dnech. V dalších měsících po osvobození Prahy autor zachytil postupnou obnovu státu z hlediska politického, hospodářského a společenského. Údaje z tohoto období jsou podloženy četnými zprávami z tisku, rozhlasu i z jeho vlastního pozorování. Kronika tak jedinečným způsobem umožňuje, aby si čtenáři udělali plastický obrázek o tom, jak probíhal každodenní život běžných občanů i autorovy rodiny. Text doprovázejí dobové fotografie.

Byl to demonstrativní zločin. Jednoho listopadového dne zavraždil mladý rozhněvaný muslim výstřelem z pistole holandského filmového režiséra Theo van Gogha za to, že se spolu s černou imigrantkou a političkou Aján Hirsi Aliovou odvážil natočit ostrý prtiislámský snímek promítnutý v nizozemské televizi. Zavraždění známého kulturního provokatéra z ideově-náboženských důvodů rukou marockého přistěhovalce otřásla poklidným a tradičně tolerantním Holandskem a vyvolala vlnu hněvivých protestů po celém světě. Ian Buruma, profesor americké university, se vrací do rodného Holandska, aby řadou rozhovorů s muslimy, kulturními a veřejnými činiteli pátral po okolnostech a motivech, jež vedou zejména mladé Maročany k odmítání evropské kultury, jejich demokratických hodnot, proč podléhají vábení a návodům fundamentalistických džihádistů, kteří vedou "svatou válku" proti liberálnímu Západu.

William Easterly, profesor ekonomie na New York University, patří mezi přední světové odborníky na problematiku hospodářského růstu a rozvojové pomoci a spolupráce. Jeho přístup k problematice je neschematický a často i velmi kritický k největším světovým

„Hedvábná cesta“, v češtině často nesprávně „Hedvábná stezka“, byla vzájemně propojenou sítí tras spojujících starověké společnosti Evropy, střední Asie, západní Asie, Blízkého východu a východní Asie, jež přispěly k rozvoji mnoha velkých světových civilizací. Její celková délka po souši a po moři činila asi 8 000 km, avšak po určitých trasách přesahovala 35 000 km. Nikdy to nebyla pouze cesta hedvábí. Dokonce i ve vrcholném období svého rozkvětu, v 7. až 9. století, tedy za dynastie Tchang (618–907), hedvábí tvořilo pouze jistou – i když nikoli zanedbatelnou – část obchodu se Západem, který zahrnoval celou škálu komodit, od drahých kamenů až po různá koření a rebarboru. Obchodní cesty byly i jakousi tehdejší informační superdálnicí. Publikace seznámí čtenáře nejen s vlastní Hedvábnou cestou a jejími předchůdkyněmi, ale připomene i současný kontroverzní plán vlády ČLR na novou Hedvábnou cestu, známý jako „Jeden pás, jedna cesta“.

Němečtí liberálové nacistům vydláždili cestu k moci – tak lze ve zkratce přetlumočit tezi, kterou v hojně diskutované knize Cena vyloučení obhajuje americký historik Eric Kurlander. Německé liberální strany postupně akceptovaly rasistický Weltanschauung, konkurenční koncepci liberálněuniversalistického Rechtsstaatu v průběhu let odsouvaly do pozadí a nakonec ji odložily docela. Kurlander si všímá i výjimek, přičemž některé jsou obzvláště pozoruhodné a pro pochopení celkového kontextu cenné, jeho závěr je však přesto jasný i neúprosný: hlavní liberální proud ovládla obsese rasistickým společenstvím, krví, půdou, ale i mnoha dalšími kategoriemi, kterými se později vyznačoval Hitlerův národní socialismus.

Frank Furedi se vrací k tématu, které už zpracovával v knize Culture of Fear (Kultura strachu), neboť mnohé z toho, co předvídal, se skutečně stalo. Kniha chce vysvětlit dvě vzájemně propojená témata: proč v dnešní společnosti získal strach morálně dominantní postavení a jak se náš dnešní strach liší od obav, které jsme prožívali v minulosti. Jaké jsou hnací síly strachu, jaká je role médií v jeho prosazování a kdo má vlastně prospěch z kultury strachu? To jsou některé otázky, kterých si Furedi všímá, aby vysvětlil současnou složitou situaci. Je přesvědčen, že když lépe porozumíme tomu, jak strach funguje, můžeme prosadit postoje, které nám pomohou žít v budoucnosti, kde se nebudeme tolik bát.

Dévímáhátmja je vůbec prvním dochovaným dílem sanskrtské literatury, které se soustavně zabývá postavou bohyně. Třebaže se nad přesnou datací tohoto nepříliš rozsáhlého anonymního spisu vznáší řada otazníků, od okamžiku jeho vzniku se jedná o konstitutivní kanonický text nového náboženského proudu, tzv. šaktismu, který Indii ve druhé polovině prvního tisíciletí zaplavil a jako mocný živel v ní dodnes zůstává přítomen. Podle nábožensko-filozofického přesvědčení šaktismu je bůh jakožto nejzazší realita ztotožněn se ženou, jež stojí nad vesmírem, současně je v něm však vždy nerozlučně přítomna. Dévímáhátmja se rovněž stala textem liturgickým, protože její verše jsou již po staletí dennodenně recitovány v nesčetných chrámech i domácnostech během rituálů k poctě bohyně. Vyprávěcí jádro spisu tvoří tři slavné mýty líčící vítězství bohyně nad silami zla, které se v indické kultuře dočkaly mnoha uměleckých ztvárnění i variací. Hymny, jež bohyni oslavují, jsou pak pěknou ukázkou tohoto v sanskrtské literatuře tolik oblíbeného žánru. Český překlad doprovází odborný úvod zasazující kult bohyně do historického kontextu vývoje indických náboženských představ, interpretace celého spisu i jeho dílčích pasáží a také množství vysvětlujících poznámek.

Základním cílem publikace je vysvětlit fungování lučního společenstva a popsat mechanismy, které přispívají k udržování jeho pestrosti. K jejich pochopení napomohou paralely mezi procesy formujícími společenstvo lučních rostlin a lidskou společnost. Publikace vychází z dlouholetého výzkumu krkonošských luk prováděného badateli z Botanického ústavu AV ČR v Průhonicích, ale i z dalších domácích a zahraničních výzkumů. Čtenáři se rovněž dozvědí základní informace o vzniku a historii luk v České republice, zejména v Krkonoších, a také o ochranářských problémech a výzvách, kterým zde louky čelí. Součástí knihy je bohatý obrazový doprovod – pohledy do interiéru několika krkonošských lučních společenstev nebo schémata ilustrující jednotlivé způsoby soužití lučních rostlin.

Politická korektnost představuje kontroverzní jev, který se i v českém prostředí stává předmětem vyhrocených debat o politice, společnosti, kultuře i umění. Tato publikace si klade za cíl prozkoumat reakci českého literárního pole na požadavky spojené právě s politickou korektností. Korektnost přitom nechápeme jako výhradně restriktivní jev, ale jako nesmírně komplexní a produktivní sociální fenomén, který utváří poetiku „nekorektních“ literárních textů a vyvolává debaty o smyslu a povaze české polistopadové literatury. Studie, které tvoří jádro knihy, se vedle oblasti vysoké literatury či tvorby pro děti a mládež nevyhýbají ani populární literatuře, například akční fantastice či tvorbě Vlastimila Vondrušky.