Academia strana 10 z 189

Obsáhlé autobiografické dílo líčí osudy Goetheho během jeho pobytu v Itálii v letech 1786 až 1788. Důvěrné setkání se zcela novým světem a především s antikou znamenalo tvůrcovo znovuzrození. Cestopis není jen dokumentem o jedné etapě jeho života, ale i svědectvím o středomořské zemi, o jejím duchovním ovzduší, přírodě, o umění, jež tato země dala v průběhu dlouhých staletí světu a jež bylo pro básníka ze "severu" povzbuzující vzpruhou. Města i umělecká díla, která Goethe popisuje, většinou ještě existují, byť většinou už v proměněné podobě. To či ono umělecké dílo se však dnes již nachází jinde, některé obrazy jsou atribuovány jiným autorům, mnohé antické sochy se jinak vykládají. Proto můžeme dnes Goethovu Italskou cestu vnímat nejen jako hluboce ukotvený cestopis, který jako u všech velkých autorů přerůstá v dílo širšího než jen cestovatelského významu, ale i jako výzvu k poutavému seznamování s Itálií, k dobrodružství poznání, k propátrávání nových souvislostí.

Kniha Konec války a začátek míru je ve skutečnosti denní kronikou autora z roku 1945. Největší pozornost autor věnuje bombardování Prahy od 14. února. Osobně navštívil bombardovaná místa a podrobně popsal zasažené objekty a zčásti i osudy postižených. Podrobně vylíčil květnové události v Praze od 5. května do osvobození a dále. Autor procházel ulicemi města a zaznamenal nálady, postoje i chování civilních obyvatel. Také díky tomu je jeho kniha cenným autentickým svědectvím o těchto dnech. V dalších měsících po osvobození Prahy autor zachytil postupnou obnovu státu z hlediska politického, hospodářského a společenského. Údaje z tohoto období jsou podloženy četnými zprávami z tisku, rozhlasu i z jeho vlastního pozorování. Kronika tak jedinečným způsobem umožňuje, aby si čtenáři udělali plastický obrázek o tom, jak probíhal každodenní život běžných občanů i autorovy rodiny. Text doprovázejí dobové fotografie.

Byl to demonstrativní zločin. Jednoho listopadového dne zavraždil mladý rozhněvaný muslim výstřelem z pistole holandského filmového režiséra Theo van Gogha za to, že se spolu s černou imigrantkou a političkou Aján Hirsi Aliovou odvážil natočit ostrý prtiislámský snímek promítnutý v nizozemské televizi. Zavraždění známého kulturního provokatéra z ideově-náboženských důvodů rukou marockého přistěhovalce otřásla poklidným a tradičně tolerantním Holandskem a vyvolala vlnu hněvivých protestů po celém světě. Ian Buruma, profesor americké university, se vrací do rodného Holandska, aby řadou rozhovorů s muslimy, kulturními a veřejnými činiteli pátral po okolnostech a motivech, jež vedou zejména mladé Maročany k odmítání evropské kultury, jejich demokratických hodnot, proč podléhají vábení a návodům fundamentalistických džihádistů, kteří vedou "svatou válku" proti liberálnímu Západu.

William Easterly, profesor ekonomie na New York University, patří mezi přední světové odborníky na problematiku hospodářského růstu a rozvojové pomoci a spolupráce. Jeho přístup k problematice je neschematický a často i velmi kritický k největším světovým

„Hedvábná cesta“, v češtině často nesprávně „Hedvábná stezka“, byla vzájemně propojenou sítí tras spojujících starověké společnosti Evropy, střední Asie, západní Asie, Blízkého východu a východní Asie, jež přispěly k rozvoji mnoha velkých světových civilizací. Její celková délka po souši a po moři činila asi 8 000 km, avšak po určitých trasách přesahovala 35 000 km. Nikdy to nebyla pouze cesta hedvábí. Dokonce i ve vrcholném období svého rozkvětu, v 7. až 9. století, tedy za dynastie Tchang (618–907), hedvábí tvořilo pouze jistou – i když nikoli zanedbatelnou – část obchodu se Západem, který zahrnoval celou škálu komodit, od drahých kamenů až po různá koření a rebarboru. Obchodní cesty byly i jakousi tehdejší informační superdálnicí. Publikace seznámí čtenáře nejen s vlastní Hedvábnou cestou a jejími předchůdkyněmi, ale připomene i současný kontroverzní plán vlády ČLR na novou Hedvábnou cestu, známý jako „Jeden pás, jedna cesta“.

Němečtí liberálové nacistům vydláždili cestu k moci – tak lze ve zkratce přetlumočit tezi, kterou v hojně diskutované knize Cena vyloučení obhajuje americký historik Eric Kurlander. Německé liberální strany postupně akceptovaly rasistický Weltanschauung, konkurenční koncepci liberálněuniversalistického Rechtsstaatu v průběhu let odsouvaly do pozadí a nakonec ji odložily docela. Kurlander si všímá i výjimek, přičemž některé jsou obzvláště pozoruhodné a pro pochopení celkového kontextu cenné, jeho závěr je však přesto jasný i neúprosný: hlavní liberální proud ovládla obsese rasistickým společenstvím, krví, půdou, ale i mnoha dalšími kategoriemi, kterými se později vyznačoval Hitlerův národní socialismus.

Frank Furedi se vrací k tématu, které už zpracovával v knize Culture of Fear (Kultura strachu), neboť mnohé z toho, co předvídal, se skutečně stalo. Kniha chce vysvětlit dvě vzájemně propojená témata: proč v dnešní společnosti získal strach morálně dominantní postavení a jak se náš dnešní strach liší od obav, které jsme prožívali v minulosti. Jaké jsou hnací síly strachu, jaká je role médií v jeho prosazování a kdo má vlastně prospěch z kultury strachu? To jsou některé otázky, kterých si Furedi všímá, aby vysvětlil současnou složitou situaci. Je přesvědčen, že když lépe porozumíme tomu, jak strach funguje, můžeme prosadit postoje, které nám pomohou žít v budoucnosti, kde se nebudeme tolik bát.

Dévímáhátmja je vůbec prvním dochovaným dílem sanskrtské literatury, které se soustavně zabývá postavou bohyně. Třebaže se nad přesnou datací tohoto nepříliš rozsáhlého anonymního spisu vznáší řada otazníků, od okamžiku jeho vzniku se jedná o konstitutivní kanonický text nového náboženského proudu, tzv. šaktismu, který Indii ve druhé polovině prvního tisíciletí zaplavil a jako mocný živel v ní dodnes zůstává přítomen. Podle nábožensko-filozofického přesvědčení šaktismu je bůh jakožto nejzazší realita ztotožněn se ženou, jež stojí nad vesmírem, současně je v něm však vždy nerozlučně přítomna. Dévímáhátmja se rovněž stala textem liturgickým, protože její verše jsou již po staletí dennodenně recitovány v nesčetných chrámech i domácnostech během rituálů k poctě bohyně. Vyprávěcí jádro spisu tvoří tři slavné mýty líčící vítězství bohyně nad silami zla, které se v indické kultuře dočkaly mnoha uměleckých ztvárnění i variací. Hymny, jež bohyni oslavují, jsou pak pěknou ukázkou tohoto v sanskrtské literatuře tolik oblíbeného žánru. Český překlad doprovází odborný úvod zasazující kult bohyně do historického kontextu vývoje indických náboženských představ, interpretace celého spisu i jeho dílčích pasáží a také množství vysvětlujících poznámek.

Základním cílem publikace je vysvětlit fungování lučního společenstva a popsat mechanismy, které přispívají k udržování jeho pestrosti. K jejich pochopení napomohou paralely mezi procesy formujícími společenstvo lučních rostlin a lidskou společnost. Publikace vychází z dlouholetého výzkumu krkonošských luk prováděného badateli z Botanického ústavu AV ČR v Průhonicích, ale i z dalších domácích a zahraničních výzkumů. Čtenáři se rovněž dozvědí základní informace o vzniku a historii luk v České republice, zejména v Krkonoších, a také o ochranářských problémech a výzvách, kterým zde louky čelí. Součástí knihy je bohatý obrazový doprovod – pohledy do interiéru několika krkonošských lučních společenstev nebo schémata ilustrující jednotlivé způsoby soužití lučních rostlin.

„Považuji problém nevědomí za natolik významný a tak aktuální, že by podle mne byla velká škoda, kdyby tato otázka, tak úzce se dotýkající nás všech, měla zmizet ze zorného pole vzdělaných laiků tím, že by byla vykázána do nějakého nedostupného odborného časopisu, aby pak vedla svůj stínově papírový život v policích knihoven,“ napsal v předmluvě k prvnímu vydání Psychologie nevědomých procesů její autor a jeden ze zakladatelů moderní psychologie Carl Gustav Jung. V rozsahu nevelkém a čtenářsky přístupném raném díle Jung na konkrétních případech pacientů a s využitím snů, fantazií, krásné literatury a mytologie podává výklad konceptů individuálního a kolektivního nevědomí a kolektivních archetypů, na nichž staví jungovská terapie. Kniha je dobrým úvodem do Jungova rozsáhlého a vrstevnatého díla.

Politická korektnost představuje kontroverzní jev, který se i v českém prostředí stává předmětem vyhrocených debat o politice, společnosti, kultuře i umění. Tato publikace si klade za cíl prozkoumat reakci českého literárního pole na požadavky spojené právě s politickou korektností. Korektnost přitom nechápeme jako výhradně restriktivní jev, ale jako nesmírně komplexní a produktivní sociální fenomén, který utváří poetiku „nekorektních“ literárních textů a vyvolává debaty o smyslu a povaze české polistopadové literatury. Studie, které tvoří jádro knihy, se vedle oblasti vysoké literatury či tvorby pro děti a mládež nevyhýbají ani populární literatuře, například akční fantastice či tvorbě Vlastimila Vondrušky.

Stručné dějiny Sovětského svazu Sheily Fitzpatrickové přinášejí populárně laděný přehled hlavních etap vývoje SSSR a portréty jeho předních představitelů od Lenina po Gorbačova. Po stručném nástinu stavu carského Ruska před první světovou válkou autorka provází čtenáře bolševickou revolucí, občanskou válkou, tzv. novou hospodářskou politikou až po stalinský teror. Následuje druhá světová válka, poválečný vzestup SSSR do pozice supervelmoci a od nástupu Leonida Brežněva (1964) pozvolné slábnutí režimu, který se pokusil politickými reformami zachránit Michail Gorbačov. V doslovu Fitzpatricková načrtla bouřlivé období devadesátých let za Jelcina až po nástup a první léta vlády Vladimíra Putina. Text provází řada instruktivních map, fotografií, karikatur a anekdot.

Osudy československých legionářů v Rusku v průběhu a po skončení první světové války náleží k důležité problematice moderních dějin českého národa. S legionáři se vracelo do vlasti také mnoho civilistů Čechů a Slováků, kteří původně žili a podnikali v Rusku, a nyní prchali před bolševiky, aby zachránili alespoň holý život. Přitom většinu svého majetku museli zanechat v revolucí a občanskou válkou rozvrácených troskách bývalého carského impéria. Paměti přibližují osudy jedné české rodiny, která se společně s legionáři vracela do vlasti a prožila s nimi celou anabázi od strastiplné jízdy vlakem po transsibiřské magistrále přes plavbu lodí „kolem světa“ po návrat do rodných Čech. Popisují konkrétní podmínky a každodenní život během celé přepravy a tím přinášejí další poznatky o osudech legionářů a zejména repatriantů z Ruska.

Zoologický výzkum v amazonských lesích je dobrodružství. Je třeba překonávat přírodní překážky, získat důvěru místních obyvatel, lovit zvířata. Amazonie ohromuje krásou a druhovým bohatstvím své přírody. Na mnoha místech zůstává dosud špatně přístupná. Právě proto lze v Amazonii stále nacházet vědě neznámé druhy rostlin a zvířat. Ještě je možné bádat v místech, kam přírodovědci nepronikli, ještě je co objevovat. Kniha Za neznámými tvory amazonských lesů vypráví o zkušenostech a přírodovědeckých poznatcích získaných autorem během čtyřiadvaceti výzkumných cest do deštných lesů nížinné Amazonie, mlžných lesů And či suchých plání Altiplana. Volně navazuje na autorovu předcházející knihu Procházka amazonským pralesem.

Svazek přináší šest souborů studií, v nichž Macura postupně cizeloval své pojetí modernistické a socialistické kultury. První čtyři oddíly obsahují práce o světové literatuře a teorii (např. Joyce, Tvardovskij, Lotman), studie o českém marxismu (Fučík, Nejedlý, Štoll) a stati o Macurových básnických a prozaických vrstevnících (např. J. Šimon, K. Sýs, D. Hodrová nebo J. Frais). Zbylé dva oddíly zahrnují disertační práci Otázky poetiky české socialistické literatury (1986), v níž Macura shrnul své lingvoliterární studie a také titulní soubor sémiotických esejů Šťastný věk (1992). V ucelené podobě jsou tu tak představeny Macurovy práce o kultuře, v jejíž tradici vyrůstal a kterou s kritickým odstupem objevně reflektoval.

Groteskně laděný text Doktor Billig v koncích od Richarda Huelsenbecka z roku 1920 je vůbec prvním dadaistickým románem na světě. Jedná se o román protikladů: Fantastické výjevy se střídají s realistickými popisy, po satiricky laděných rozhovorech následují patetické proklamace. Huelsenbeckova kritika maloměšťáckého pokrytectví, ale i života bez jakýchkoli morálních zásad neztrácí na významu ani po sto letech od prvního vydání.