Academia strana 17 z 189

Studie Intelektuálové a masy podrobuje kritice elitářské teze některých nejznámějších osobností britské literární scény konce 19. a počátku 20. století. Na citacích z jejich děl či soukromých písemností dokládá úzkost a averzi, kterou mezi intelektuály vzbuzovaly společenské změny spojené s prudkým růstem počtu obyvatel v 19. století: urbanizace a rozvoj předměstské zástavby spojený s devastací přírody a také všeobecné rozšíření gramotnosti a následný vzestup masové kultury, jehož průvodními jevy byly populární žurnalistika, masová turistika či reklama. Kniha zkoumá způsoby, jimiž modernističtí i jiní autoři reagovali na tuto kulturní „vzpouru davů“, ať už to byla výlučnost a artistnost jejich děl, která je odsouvala z dosahu „nedovzdělaných“ mas, nebo sociálně utopické projekty, jež někteří z nich vytvářeli v reakci na fenomén přelidnění a masovosti, a ukazuje, jak některé z těchto idejí bezděky předznamenávají rétoriku Hitlerovy knihy Mein Kampf

Kniha je průvodcem internací českých biskupů římskokatolické církve v Československu v letech 1949–1968. Komunistický režim se marně snažil biskupy i celou církev podřídit a přistoupil k represím. Stěžejní část publikace se věnuje pražskému arcibiskupovi Josefu Beranovi, českobudějovickému biskupovi Josefu Hlouchovi a brněnskému biskupovi Karlu Skoupému, kteří byli odvezeni ze svých diecézí a následně převáženi a vězněni na různých utajovaných místech. Veřejnost vůbec netušila, kde jsou. Zatímco pražský arcibiskup byl nakonec po vyjednávání s Vatikánem vyhoštěn, biskupové Josef Hlouch a Karel Skoupý trpěli v internaci až do roku 1968. Tato publikace tak odhaluje další zločiny komunismu a dokládá je bohatou fotodokumentací.

Kniha představuje zásadní příspěvek k poznání českých duchovních dějin. Sleduje paralelně osudy a náboženské názory tří osobností, které svým myšlením a jednáním české duchovní dějiny podstatně ovlivnily: Tomáše Garrigue Masaryka, jeho dcery Alice Masarykové a slovinského architekta Jože Plečnika. Jejich působení se promítlo do současné podoby Pražského hradu – místa, které má už déle než tisíciletí po český stát klíčový význam. Jakou roli hrála náboženská zkušenost a touha po posvátnu v jejich životech? A jak se jejich vztah k náboženství promítl do československých dějin? Právě na tyto otázky hledá odpověď tato kniha.

Deníky ideologa nacistické strany a státu (1893-1946), který se již velmi záhy stal jedním z nejradikálnějších antisemitů a až do samého konce aktivně podporoval nacistickou vyhlazovací politiku. Rosenberg v denících věnuje pozornost aktuálnímu dění a otevřeně prezentuje své úvahy o nacionálněsocialistickém světovém názoru, jehož byl horlivým propagátorem, o boji proti křesťanství, o nadřazenosti germánské rasy. V souvislosti se svým jmenováním ministrem pro Východ se zabývá způsoby, jak ovládnout východní národy, židobolševismem a řešením židovské otázky. Otevřeně píše o svých nedobrých vztazích s některými dalšími nacistickými veličinami (Goebbelsem, Himmlerem, Ribbentropem a dalšími), naopak až devótní úctou zahrnuje svého vůdce.

Během třiceti sledovaných let trvání komunistického režimu (1960–1989) bylo násilí ze strany Veřejné a Státní bezpečnosti vystaveno na deset tisíc mladých lidí z prostředí (proto)undergroundu a punku. Zástupným důvodem pro často až zběsilé brutální fyzické ataky represivních složek se stala účast „závadové“ mládeže na „ilegálních“ hudebních produkcích, respektive provozování vlastní kultury. Celkem 99 mladých mužů a žen bylo odsouzeno k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 75 let…

Komunistická strana Československa sehrála v dějinách Československa významnou roli, po druhé světové válce dokonce klíčovou. Do rukou se čtenářům dostává svazek věnovaný rozmanitým aspektům její činnosti a působení v období tzv. normalizace (1969–1989) a v transformačním období na počátku devadesátých let dvacátého století. Kniha není pouze pokusem o komplexnější a kritické shrnutí dosavadního stavu výzkumu o vývoji KSČ v tomto čtvrtstoletí. Jejím cílem je rovněž seznámit odbornou veřejnost a zainteresované zájemce s řadou nových či dosud méně známých poznatků a též nabídnout podněty k zamyšlení či přispět k řešení dosud nezodpovězených otázek.

Bohuš Beneš (1901–1977) byl synovcem muže, který se stal jedním z nejdůležitějších politiků Československa. Edvard Beneš na Bohuše od mládí dohlížel a pomohl mu ke kariéře na ministerstvu zahraničí. Během ní působil na diplomatických misích v Ženevě, Montrealu či Londýně. Po Mnichovu se Bohuš stal sekretářem, tajemníkem a blízkým důvěrníkem prezidenta v londýnském exilu. V roce 1942 byl jmenován konzulem v San Francisku, rezignoval v den strýcovy smrti 3. září 1948. Paměti psal pro svou rodinu, nikoli primárně za účelem vydání. Na některých místech se proto nechává unášet emocemi a má sklony přibarvovat realitu, přesto se jedná o zcela unikátní pramen, který vedle zajímavých detailů ze zákulisí vysoké diplomacie přibližuje také osobu a myšlenkové pochody Edvarda Beneše.

Nová kniha významného českého esejisty, básníka a filosofa Jana Suka má podtitul „život umělců“, ačkoli může být vnímána rovněž jako sága nebo freska slavné umělecké rodiny autorova pradědečka Antonína Dvořáka a především dědečka Josefa Suka (1874–1935). Skladatelův příběh slouží jako východisko k polyfonické úvaze o charakteru umělecké tvorby na pozadí doby, která až na výjimky bývá vůči umění a umělcům spíš nepříznivá, nechápavá nebo dokonce lhostejná. Sukův esejistický text se vyznačuje množstvím literárních, hudebních, výtvarných a filosofických paralel i kontrastů vytvářejících barvitou mozaiku osudu českého skladatele, ale postihujících i obecnou charakteristiku údělu tvůrců v přelomové epoše devatenáctého až jednadvacátého století. Sukův básnivý esej není pouhou uměleckou biografií nebo memoárovou knihou. Souznívá s texty věnovanými fenomenologii umění a esenci tvůrčího procesu, jaké kdysi napsali Gaston Bachelard nebo Antonin Artaud. Podobně jako oni také Jan Suk je kritický vůči dnešní společnosti do značné míry rezignující na duchovní a estetické hodnoty. Přesto v knize o „melancholickém století oblaku“ vyslovuje naději v návrat „orfického“ nebo múzického principu čelícího barbarizaci a medializaci současného světa.

Karel Kukal ve své knize popisuje podmínky pracovních lágrů přelomu čtyřicátých a padesátých let a rekonstruuje příběh svého útěku ze šachty číslo čtrnáct ve slavkovské oblasti. Kukal unikl z tábora s dalšími mukly a ve své rekonstrukci jejich osudů dokládá i jejich vlastní svědectví. Ačkoliv se skupině vězňů podařilo dostat z tábora, byli dopadeni, někteří z nich zabiti na útěku, ostatní odsouzeni. Kniha byla poprvé vydána roku 1993.

Průvodce zavede čtenáře na známá i méně známá místa spojená s útoky henleinovců a Freikorpsu na československé bezpečnostní složky i civilisty na podzim roku 1938. Stranou pozornosti autora nezůstala ani činnost polských diverzních jednotek a polské armády proti Těšínsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kniha nekončí obsazením odtrženého území, ale líčí i pokračující násilí, zaměřené zejména proti Židům, Čechům a německým antinacistům.

S klesající kvalitou zdrojů pitné vody je její úprava stále obtížnější a vyžaduje hluboké znalosti problematiky. Předkládaná publikace přináší podrobné shrnutí tématu koagulace při úpravě vody, které využije široká odborná veřejnost od studentů přírodovědných směrů až po provozovatele úpraven vody, inženýry i techniky. Nabízí nejnovější poznatky v oblasti koagulace různých typů nečistot. Autoři kladou důraz zejména na důležitost optimalizace podmínek koagulace, a to jak hodnoty pH a dávky koagulačního činidla s ohledem na dosažení maximální účinnosti odstranění nečistot, tak i intenzity a doby míchání pro vytvoření vloček s vlastnostmi vhodnými pro následující separační procesy (sedimentaci, flotaci a filtraci).

Kniha je prvním českým překladem zahraniční knihy z dnes společensky velice aktuální oblasti mezikulturní psychologie. Je určena především studentům psychologie bakalářského stupně studia, ale také studentům souvisejících oborů, stejně jako odborníkům pracujícím všude tam, kde se přichází do kontaktu s lidmi z cizích zemí a kultur. Kniha je členěna do 12 kapitol zabývajících se mezikulturními podobnostmi a odlišnostmi ve vnímání a myšlení, v emocích a motivaci, osobnosti, duševních onemocněních, komunikaci a mnoha dalšími. Kniha je proložena medailonky „Kritické myšlení“ a „Mezikulturní senzitivita“, stejně jako množstvím příkladů z reálného života. V závěru každé kapitoly je shrnutí klíčových poznatků a důležité terminologie. Důraz je kladen především na kritické přemýšlení o problematice a na metodologické aspekty mezikulturního výzkumu.

První vědecká monografie věnovaná historii německého vyhlazovacího tábora Belzec, zřízeného v rámci akce „Reinhardt“. Autor představuje v širším kontextu dějin pronásledování a vyhlazování Židů na území Generálního gouvernementu. Kniha se zabývá přípravami k realizaci holokaustu na tomto území, popisuje lokalizaci a výstavbu tábora, charakterizuje jeho personál a především přibližuje samotný mechanismus vyhlazování. Pozornost věnuje rovněž následné likvidaci zařízení a poválečným osudům tohoto místa. Publikace je výsledkem zpracování velkého počtů pramenů včetně těch z německých archivů, které dosud nebyly polskými historiky využívány, a prezentuje nová zjištění týkající se počtu obětí tábora.

Historik Volodymyr Vjatrovyč vypráví o minulosti Ukrajiny mezi lety 1918 a 1991. Přináší neobyčejné peripetie obyčejných lidí, vůdců ilegality a politických vězňů, jejich rodin, výzvy, kterým čelili vojáci a partyzáni, vypráví o fantastických obviněních nejnižších vyšetřovatelů proti největším spisovatelům své doby. Autor zpřístupňuje kdysi tajné a donedávna zatajované příběhy, jež přístupnou, čtivou a názornou formou odhalují zatajované a překrucované stránky dějin Ukrajiny 20. století.

Publikace mapuje vývoj a proměny náboženského života průmyslového dělnictva v meziválečných českých zemích na příkladu čtyř průmyslových měst různé dominantní výrobní orientace – Jablonce nad Nisou, Kladna, Ostravy a Zlína. Autoři usilují o objasnění role tradičních i nových náboženských aktérů ve specifickém průmyslovém prostředí i o analýzu různorodých podob dělnické religiozity. Stranou jejich zájmu nezůstává ani formulování sociálního programu náboženskými společnostmi a komunitami a jejich hledání odpovědí na otázky o ideálním společenském uspořádání.

Dnešní novináři se při své práci setkávají s řadou eticky sporných situací a jevů, jež mohou ovlivnit jak výkon jejich povolání, tak texty či pořady, které vytvářejí. Narušování soukromí, fenomén turbonews, takzvaná žurnalistika šekové knížky, klamání či nekorektní referování o nejnovějších medicínských objevech, to jsou jen některé z nich. Vysokoškolský pedagog a novinář Václav Moravec ve své monografii představuje novinářskou etiku jako součást aplikované etiky a analyzuje eticky sporné oblasti činnosti novinářů. Zaměřuje se rovněž na jednotlivé formy samoregulace žurnalistiky, zabývá se jejich vznikem a vývojem stejně jako etapami novinářské etiky v České republice po roce 1989. Proč se Česko propadá v žebříčku svobody médií, který sestavuje organizace Reportéři bez hranic? Kdy započala oligarchizace médií v ČR a jaké dopady má na žurnalistiku? Jaké jsou výzvy etiky konvergujících zpravodajských médií? I tyto otázky se pokouší zodpovědět první komplexní kniha o novinářské etice v českém jazyce.