Academia strana 19 z 189

V roce 2017 uplynulo 110 let od narození a současně 40 let od smrti Jana Patočky, nejvýznamnějšího českého filosofa 20. století. Taková jubilejní příležitost se stala výzvou nejen k očekávaným a spíše formálně oslavným proslovům, ale také k veřejnému filosofickému zamyšlení nad významem a celkovým smyslem filosofického díla profesora Jana Patočky. Dne 28. března 2017 se na půdě Filosofického ústavu AV ČR jako výsledek součinnosti Oddělení pro studium moderní české filosofie a Archivu Jana Patočky při Centru pro teoretická studia uskutečnilo kolokvium nazvané Patočkovo myšlení a dnešní svět. Zúčastnili se jej čeští badatelé, z nichž někteří Jana Patočku a jeho působení osobně zažili jako jeho univerzitní posluchači a poté účastníci jeho bytových seminářů a přednášek z let 19731976, kdy obnovená totalitní komunistická diktatura profesoru Patočkovi znemožnila pedagogickou činnost na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Právě toto výchozí složení účastníků utvářelo vlastní smysl celé akce připomenout druhý život Patočkova myšlení v jeho původním prostředí české fenomenologické filosofie, jež Jan Patočka svým působením založil a rozhodujícím způsobem utvářel, a tím také ukázat, jak se Patočkova filosofie dnes odráží v myšlení jeho bezprostředních žáků i mladší generace. Soubor textů šesti českých patočkovských badatelů předkládá odborné a zainteresované veřejnosti rozve¬dené verze většiny autorských příspěvků přednesených a věcně diskutovaných na uvedeném patočkovském kolokviu. Ukazuje tak, že Jan Patočka je pro nynější české filosofické myšlení trvale a závažně inspirujícím fenoménem.

Kniha popisuje činnost Mimořádného lidového soudu v Praze, který byl z hlediska rozsahu agendy zdaleka největší retribuční institucí v poválečném Československu. Díky své poloze v hlavním městě navíc soudil nejvyšší představitele bývalé německé okupační moci, včetně Karla Hermanna Franka, Kurta Daluegeho či osob zodpovědných za vyvraždění Lidic. Mediální pozornost i společenský tlak vyvíjený na soudce byly proto enormní. Z perspektivy samotného soudu byla retribuce nesmírně náročným služebním úkolem, který stavěl celý justiční aparát před řadu obtížně řešitelných administrativních, logistických, personálních i morálních problémů. Přes vyhrocenou společenskou atmosféru a právní rámec definovaný na zásadách stanného práva se zaměstnancům soudu dařilo dostát profesním standardům a udržet procesní stránku retribuce v mezích přijatelné právní kultury i za cenu četných konfliktů s resortem ministerstva vnitra. Součástí knihy jsou též rozsáhlé seznamy téměř 10 000 vyšetřovaných osob s informacemi o výsledku trestního řízení.

Kniha přináší historicky cenné příspěvky k poznání umělecké atmosféry pozdního romantismu a české secese na přelomu 19. a 20. století a jejich souvislost s národní kulturou, jak ji vnímal autor pohledem spisovatele-dramatika a advokáta. Maria přibližuje smysl svého mnohaletého putování po Itálii, které mu bylo nejen popudem k sepsání kunsthistorické cestopisné příručky Italie (1925), ale především ke vzniku většiny jeho dramat z volného cyklu takzvané ferrarské trilogie: Parisina (1916), Lucrezia Borgia (1917), Torquato Tasso (1917). Autor kriticky hodnotí vývoj české literatury od 19. století a vysvětluje svůj obrat k románové tvorbě z právnického a profesního prostředí, kterou si kromě čtenářské popularity způsobil i řadu životních těžkostí, když jimi demaskoval společenské poměry první Československé republiky.

Kniha přináší historicky cenné příspěvky k poznání umělecké atmosféry pozdního romantismu a české secese na přelomu 19. a 20. století a jejich souvislost s národní kulturou, jak ji vnímal autor pohledem spisovatele-dramatika a advokáta. Maria přibližuje smysl svého mnohaletého putování po Itálii, které mu bylo nejen popudem k sepsání kunsthistorické cestopisné příručky Italie (1925), ale především ke vzniku většiny jeho dramat z volného cyklu takzvané ferrarské trilogie: Parisina (1916), Lucrezia Borgia (1917), Torquato Tasso (1917). Autor kriticky hodnotí vývoj české literatury od 19. století a vysvětluje svůj obrat k románové tvorbě z právnického a profesního prostředí, kterou si kromě čtenářské popularity způsobil i řadu životních těžkostí, když jimi demaskoval společenské poměry první Československé republiky.

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.

Na první pohled se pojem umění zdá být víceméně jasný. Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy ho máme vysvětlit a popsat někomu dalšímu. Mnozí z nás pak nejspíš dospějí k závěru, že umění jako abstraktní entituči lidskou činnost vyčerpávajícím způsobem definovat nelze. Tato „nedokonalost“ lidského poznání znesnadňuje již samotné pátrání po původu, příčinách i samotném jeho smyslu nejen v dávné minulosti. Život na planetě Zemi se po miliardy let vyvíjel pod taktovkou přírodních zákonů. Před dvěma či třemi sty tisíci lety se však přihodilo něco zvláštního, co tato planeta do té doby nezaznamenala. Objevil se člověk Homo sapiens, jehož mysl byla obdařena dosud nepoznanou neurologickou kvalitou, zcela novým typem vědomí, které charakterizuje nebývalá inteligence a také naprosto nový fenomén, totiž lidská kultura a její výsostný produkt umění. Od tohoto okamžiku se život na Zemi začal vyvíjet ve zcela nových souvislostech, kterým nejsme schopni plně porozumět ani dnes. Naprostá většina vypravěčů umění začíná líčit jeho příběh v mladším paleolitu, v temnotě franko-kantabrijských jeskyní, či pod skalními převisy v Austrálii. A není divu, malby na stěnách jeskyně Chauvet, Altamira, Lascaux stejně jako pod skalním převisem Nawarla Gabarnmang v australské buši jsou jednoduše fantastické, dechberoucí, ohromující! Avšak navzdory skutečnosti, že člověk je tvor výsostně kulturní, zůstalo mu jeho biologické dědictví zachováno v plné míře. Existuje tedy nějaký vztah mezi uměním a biologickými zákonitostmi, obecně řečeno kulturou a naturou? A pokud ano, jakou roli při evoluci umění sehrála právě biologie?

Kniha analyzuje klíčové otázky činnosti liberálních demokratů v Německu od roku 1933 do konce nacistického režimu. Na základě pečlivého studia pramenů autor zkoumá motivace, naděje a obavy německých liberálních demokratů, kteří byli nejlepším příkladem středostavovského progresivismu Výmarské republiky, a zjišťuje, proč jich tak málo vzdorovalo a tak mnoho uvítalo řadu programových prvků třetí říše. Ukazuje, že německý liberalismus nebyl jediným protivníkem a obětí nacionálního socialismu, ale v některých ohledech byl jeho ideologickým předchůdcem. To, že liberalismus mohl být obojím, má zásadní důsledky pro porozumění genezi autoritářských režimů kdekoli na světě. Dlouhotrvající neochota výmarských demokratů čelit režimu ukazuje, jak snadno může liberální demokracie podlehnout fašismu.

Život na malém městě v prvních poválečných letech a v tíživé atmosféře padesátých let, dělnická a následně i studentská Praha let šedesátých, v jejich závěru pak dvojí, zcela mimoběžné prostředí francouzské a české. V období normalizace trochu usedlé prostředí Ekonomického ústavu a potom mnohem živější ruch v Prognostickém ústavu (obě instituce byly součástí tehdejší ČSAV), jehož výstupní zprávy se snažily vládnoucím představitelům opatrně naznačovat, že socialistická ekonomika spěje neodvratně ke zhroucení. Následné hektické roky počátku devadesátých let, kdy bylo třeba zvládnout transformaci ekonomiky, rozdělení státu a zapojení do struktur vyspělého západního světa, prostředí vysoké diplomacie při sjednávání asociační dohody a přípravě přístupových jednání do tehdejších Evropských společenství (předchůdce Evropské unie) a na velvyslanectví v Paříži. A mezitím zážitky, někdy dramatické, jindy úsměvné, z nespočetných putování českou, slovenskou a francouzskou krajinou. To vše najde čtenář ve skvěle a často s humorem psaných vzpomínkách muže, který nikdy nepatřil k mediálně sledovaným politickým osobnostem, ale přesto se významnou měrou zasloužil o to, že Československá a následně Česká republika znovu získala prestiž jednoho z vyspělých evropských států.

Reinhard kardinál Marx, arcibiskup mnichovský a freisinský, jinak dvojnásobný vysokoškolský profesor (teologie a sociálních věd a také ekonomie), prezident všech evropských biskupských konferencí a jedna z osmi hlav poradního sboru papeže Františka, se ve své první knize Kapitál, která rovněž vyšla v češtině, zabývá hospodářstvím a životní úrovní obyvatel. V novém textu Církev přežívá (Kirche überlebt ? v originále typograficky zvýrazněná rafinovaná slovní hříčka, do češtiny vlastně nepřeložitelná) se zamýšlí nad situací katolické církve v dnešní době, nad jejím účinným posláním a zasazuje se o její pokrokové proměny, aby byla v souladu se znameními doby.

Text je komplexní prací, která mapuje teoretická východiska a praktické formy islamismu. V první části se soustřeďuje na západní reflexi pojmu, hlavně ve frankofonním prostředí, kde se poprvé objevil, a v anglofonním světě, kde se v pozdější době tento termín nejvíce rozšířil a významově posunul. Pozornost je věnována také české debatě islamismu. Druhá část práce analyzuje genezi islamismu a post-islamismu v jejich nejrůznějších formách a organizačních strukturách (politické strana, hnutí atd.). Vysvětluje, jaké tendence nejvíce ovlivnily vznik islamismu (např. varianty salafismu a antikoloniálních hnutí), přičemž podrobněji analyzuje mj. varianty Muslimského bratrstva, Chomejního pojetí islámského státu a nakonec i skupiny, které jsou řazeny k radikálnímu islamismu (al-Káida, ISIS).

Kniha Jerryho Z. Mullera, profesora historie na Americké katolické univerzitě ve Washingtonu, si bere na paškál naši posedlost metrikami. Ty se začaly používat v sedmdesátých letech k efektivnímu řízení podniků, ale postupně pronikaly do všech oborů lidské činnosti. Nejrůznější instituce propadly víře, že cesta k úspěchu spočívá v kvantifikaci výkonnosti, zveřejňování jejích výsledků a odměňování na základě čísel. Úsilí o hodnocení na bázi „vědecké“ přesnosti ale vede od měření výkonů k fascinaci měřením samotným. Výsledkem je tyranie metrik, jež ohrožuje kvalitu našich životů i chod nejdůležitějších institucí. Kniha na příkladech z různých oblastí (vzdělávání, zdravotnictví, policie, armáda, byznys, státní správa i neziskový sektor) vysvětluje, proč touha kvantifikovat výkon zkresluje data a odvádí pozornost i energii od toho, o co by mělo jít z podstaty věci, na úkor toho, že to lze změřit. Metriky přitom mohou být užitečné, pokud doplňují, nikoli nahrazují zkušeností podložený úsudek. Pokud si však chceme zachovat zdravý rozum, říká autor, musíme se probudit z uhranutí daty a vrátit se zpět k profesionálnímu úsudku.

Již staří Egypťané si vyprávěli příběhy o faraonech, kouzelnících z dávných časů, o trosečnících, chamtivých úřednících, podivuhodných dobrodružstvích a tajemných místech. Některé z těchto příběhů se dochovaly až do dnešních dnů a jedná se o jedny z nejstarších literárních textů na světě. Kniha představuje čtyři nejznámější texty, zapsané v tzv. klasické egyptštině: vyprávění O trosečníkovi, příběhy z papyru Westcar, příběh O výmluvném rolníkovi a vyprávění O Sinuhetovi. Tyto nové české překlady jsou bohatě opatřené vysvětlivkami staroegyptských reálií a jazyka. Každý text je uveden informacemi o historii jeho nálezu a je vždy také zasazen do historického a kulturního kontextu, který čtenářům přiblíží jak dobu, kdy se daný příběh odehrává, tak jeho možné interpretace.

Panuje všeobecná shoda, že hlavní podíl na stálém zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře má pokračující využívání fosilních paliv v energetice, průmyslu a dopravě. Ovšem daleko méně už se ví o tom, že dalším významným globálním zdrojem skleníkových plynů je zemědělství a využívání půdy, tedy pěstování plodin a dřevin a chov hospodářských zvířat. Jsou to právě oxid uhličitý, metan a oxid dusný, tři skleníkové plyny, jejichž antropogenní emise úzce souvisejí s využíváním půdy a se zemědělstvím. Cílem knihy Skleníkové plyny z půdy a zemědělství je zaplnit tuto informační mezeru a podat utříděné aktuální informace o vlastnostech, tvorbě i spotřebě významných skleníkových plynů v půdě a jejich emisích ze suchozemských ekosystémů. Poprvé tak česky vychází odborná příručka, jež usiluje o zmapování všech hlavních aspektů této složité problematiky – přibližuje biologické procesy tvorby a spotřeby skleníkových plynů, dává nahlédnout do globálních souvislostí jejich emisí, na několika příkladech ukazuje velikost emisí z různých systémů a v neposlední řadě představuje konkrétní možnosti snížení emisí z půd a ekosystémů. Tuto vysoce potřebnou publikaci je možné chápat i jako úvod do problematiky, kterou dnes pokrývají tisíce vědeckých a odborných prací.

Rukopisy královédvorský a zelenohorský představují nejen nejznámější české mystifikace, ale i po desetiletí rozvíjené a hájené obrazy přirozené české minulosti a jejích vysokých hodnot. Jako dobově nejvydávanější, nejdiskutovanější a nejpřekládanější česká literární díla zapůsobily na kulturu a umění českých zemí, ale i Evropy 19. století. Kritiku autenticity Rukopisů provázely, na druhé straně, výpady proti českému národněemancipačnímu programu vůbec a později i rozpaky z „podvržené“ minulosti a její částečná tabuizace. Rukopisy vedly ke střetům také ve 20. a 21. století. Monografie badatelů Ústavu pro českou literaturu AV ČR a jejich českých a zahraničních spolupracovníků usiluje v rámci současného výzkumu evropského romantického nacionalismu o nové, mezioborové uchopení Rukopisů jako fenoménu, který se dotýká i fungování minulosti v různých společenských diskursech dnes.

Může být termonukleární fúze – energetický zdroj Slunce a hvězd – napodobena v pozemských podmínkách tak, aby zabezpečila nevyčerpatelnou, životnímu prostředí přátelskou energii na Zemi? V této knize britští výzkumníci popisují fascinující historii vědy o fúzní energii od prvních vědeckých myšlenek o úloze fúze ve vesmíru přes vysvětlení základních principů využití fúzní energie na Zemi až po naznačení širokých možností její komerční aplikace ve fúzních elektrárnách 21. století. Publikace se zaměřuje zejména na objasnění principu nejúspěšnějšího fúzního zařízení – ruského tokamaku, na aktuální informace o tom, jak pokračuje výstavba Mezinárodního termonukleárního experimentálního reaktoru (tokamaku ITER) v Cadarache ve Francii, i na poslední výsledky Národního zapalovacího zařízení (laseru NIF) z Lawrencovy národní laboratoře v kalifornském Livermoru (LLNL). Velký důraz autoři věnují zhodnocení současných zdrojů energie a způsobu, jak řešit její vzrůstající celospolečenskou potřebu, ze které jednoznačně vyplývá, že jedinou možností je řízená termonukleární fúze. Kniha je opatřena doslovem Radomíra Pánka o aktuálním stavu výzkumu fúze v České republice a zapojení českých vědců do mezinárodního vědeckovýzkumného programu ITER.

Publikace, jež vznikla při příležitosti výročí 100 let české staroorientalistiky v roce 2019, přináší dosud neuveřejněné dokumenty týkající se dvou ústředních postav počátků českého klínopisného bádání Justina V. Práška a Bedřicha Hrozného. Na základě archivních dokladů, dochované korespondence i dobových článků lze rekonstruovat nejen Práškovu trnitou cestu na poli staroorientálních studií, ale i atmosféru akademického prostředí na konci 19. století. Ačkoliv svými studiemi a mnoha publikacemi Prášek prokázal mimořádný rozhled v oblasti staroorientálních dějin, přehled o původních pramenech i nejnovější zahraniční literatuře a byl bezesporu přední postavou tohoto oboru u nás, promítaly se do jeho životních osudů spory mezi jinými akademiky a jeho opakované pokusy a žádosti o habilitaci byly mařeny. Až jeho žáku Bedřichu Hroznému se o mnoho let později podařilo založit ústav klínopisného bádání a dějin starého Orientu na Filozofické fakultě v Praze.