Academia strana 19 z 189

Mezinárodní projekt, jehož se účastní univerzitní a akademická pracoviště všech slovanských národů. Dosud bylo od roku 1965 zpracováno a vydáno patnáct fonetických a lexikálních svazků v různých slovanských zemích. Dialektologické oddělení ÚJČ AV ČR, v. v. i., zpracovalo mapy a komentáře pro fonetický svazek Reflexy *tort, *tolt, *tert, *telt, *ort, *olt; který vychází pod českou redakcí.

Hranice provázejí člověka od jeho prvních krůčků na planetě Zemi. Jsou myšlené i skutečné, nalézají se v prostoru i v lidské mysli. Tvoří mantinely, jimiž se společnost vymezuje na základě různých idejí, ideologií a zájmových či ovládaných krajin a územních celků – regionů. Regiony se v čase vyvíjely a měnily. Jejich polohu, rozsah a hranice formovaly geografické podmínky i prospěch jednotlivých skupin obyvatelstva, sdílejících společné mocenské, národní, hospodářské, kulturní a jiné, často velmi specifické cíle. Hranice se tak staly výraznou civilizační, historickou i geografickou hodnotou. Publikace „Hranice v krajinách“ nabídne různé, často neotřelé pohledy na středoevropské hranice a poskytne srovnání s počátky středověkých hranic s hranicemi moderními, především ve 20. století.

Monografii uvádí rozsáhlá studie Divadlo a text jako průnik fuzzy množin, která velmi komplexně načrtává široké sémantické pole vztahu literární a divadelní komunikace. Dále je kniha rozdělena do šesti tematických oddílů: 1. Teorie současného dramatu/divadelního textu; 2. Poetiky – dramatické a režijní; 3. Dobové fenomény – publikování a recepce díla; 4. Intertextové vztahy – v operním libretu a dramatizacích literárních textů; 5. Dramatičtí autoři; 6. Performeři a písničkáři. Struktura celé knihy pokrývá mnohorozměrný fenomén vztahu textu a divadla na několika úrovních, když v úvodních statích se jeho povaha představuje především v obecné, teoretické rovině, kdežto závěrečné oddíly knihy tento vztah demonstrují na jednom, historicky jedinečném fenoménu.

Autor ve své knize vzpomíná na převratné události 20. století. Narodil se v Praze na Malé Straně, kde také prožil rané dětství. Později žil s rodinou na území dnešního Běloruska. V roce 1920 se účastnil polsko-bolševické války. Po napadení Polska hitlerovským Německem v září 1939 padl při ústupu do sovětského zajetí. Jako jeden z nemnoha unikl tragickému údělu polských důstojníků povražděných NKVD v roce 1940. Svědectví o zmizelých přátelích a kolezích a o svém neúspěšném pátrání po nich shrnul v knihách Starobělské vzpomínky a V nelidské zemi. Po válce žil Czapski v Paříži, kde příslušel k „silné hrstce“ polských exilových umělců a spisovatelů soustředěných kolem revue Kultura.

Jack London kdysi pronesl: „Ukaž mi muže s tetováním a ukážu ti muže se zajímavou minulostí.“ Ačkoliv tetování zažilo ve společnosti renesanci a překonalo stigmatizaci s ním dlouhodobě spojovanou, rozšířilo se napříč společenským spektrem, napříč ekonomickými třídami, věkovými kohortami i jedinci s různým společenským statusem, stále existují prostředí, v nichž je tetování identifikující proměnou, znakem, který označuje a slouží jako významný nástroj neverbální komunikace. Jedná se především o prostředí totální instituce, jejímž reprezentantem je vězení. Publikace Tělo za katrem představuje výstupy etnografického výzkumu autorkou realizovaného v prostředí českých mužských věznic od roku 2013. Autorka přibližuje skrze různorodé tělesné modifikace odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody, především pak tetování a jeho specifickou symboliku i skrze techniky provedení, tzv. druhý život odsouzených, stejně jako v opačné logice vysvětluje specifika tělesných modifikací ve vězeňském prostředí na základě různorodých aspektů proměňující se předvězeňské identity odsouzených v identitu vězeňskou. Publikace je doplněna o části rozhovorů, které autorka vedla s více než stovkou odsouzených a více než sedmi desítkami zástupců vězeňského personálu, o výstupy více než dvou set hodin pozorování ve vnitřních prostorách věznic a především o autentické fotografie tetování, které autorka pořizovala.

Tato kniha vás zavede do prostředí severní Evropy 17. a 18. století. V té době putovala do vzdálené „půlnoční země“ více než desítka diplomatických zástupců rakouských Habsburků, často v doprovodu početného služebnictva, šlechtických společníků, duchovních, agentů i rodinných příslušníků. Ke Švédskému království měli Středoevropané v mnoha ohledech specifický vztah – tradičně patřilo mezi nepřátele ve zbrani, vzájemný antagonismus pramenil rovněž z odlišného vyznání a mentální jinakosti. Stejně specifický proto musel být i přístup, který diplomaté k úspěchu své mise zvolili. Strategie a jednání členů císařské ambasády v zahraničí se v průběhu času měnily a zkušenosti různých generací se často diametrálně odlišovaly. Před čtenáři tak vystupuje ucelený obraz Švédského království z pohledu značně kriticky naladěných zahraničních návštěvníků.

Na podzim 1824 se student práv Heinrich Heine vymanil z nezáživného univerzitního provozu v Göttingenu a podnikl pěší putování po středoněmeckém pohoří Harz. Z něj později vzešla první Heinova publikovaná próza a jeden z nejslavnějších cestopisných textů německé literatury, Cesta Harcem. Nadšení z pěší cesty divokou přírodou, společenská kritika a objevování radosti ze „skutečného“ života z ní čiší dodnes. Nevelké dílo mladého básníka v mnoha rysech předznamenává jeho pozdější tvorbu, vyznačuje se takřka impresionistickou bezprostředností a subjektivitou, je moderní v propojení polohy osobní a politické, romantické i realistické, ironické i poetické. Text, v němž se snoubí styl novinářský se svrchovaně literárním, významně ovlivnil podobu moderního fejetonu.

Kniha přináší údaje o biologii a ekologických nárocích sta a jednoho druhu slunéček žijících ve střední Evropě. Většina druhů je ilustrována fotografiemi dospělých brouků ze sbírek nebo i z přírody. Pro menší část druhů jsou uvedeny i fotografie larev a kukel. Určovací klíče dospělých brouků a larev umožní určovat exempláře jak na základě diagnostických znaků pro triby, rody a druhy, tak podle barevných vzorů na krovkách a na hrudi (u larev na vrchní straně zadečku), anebo podle jiných nápadných morfologických znaků. Morfologické znaky jsou ilustrovány černobílými kresbami spojenými v obrazové příloze nacházející se mezi českým a anglickým textem. Text je doplněn revidovaným seznamem tribů a rodů slunéček celého světa.

První svazek čtyřdílné kolektivní publikace věnované dějinám Československé akademie věd (ČSAV) zpracovává první dekádu její existence, kdy v jejím čele stál Zdeněk Nejedlý. Zároveň líčí okolnosti založení této klíčové instituce vědy druhé poloviny 20. století. Publikace zkoumá vývoj celé instituce, stejně jako proměny sboru členů a vedení ČSAV v širokém politickém a společenském kontextu. Reflektuje i vývoj vybraných důležitých vědeckých pracovišť a některých společných pracovišť a zařízení. Velká pozornost je věnována otázce mezinárodních kontaktů, která je pro vědu vždy mimořádně důležitá, a nechybí ani medailony nejvýznamnějších osobností ve vedení tehdejší ČSAV. Knihu doprovází množství ilustrací a rozsáhlé přílohy, především seznam všech členů a vědeckých pracovišť ČSAV v letech 1952–1962.

Kniha se věnuje dnes nepříliš známé osobnosti Ericha Ludendorffa, jednoho z nejvlivnějších německých vojenských představitelů za první světové války, který byl do značné míry zodpovědný za neúprosné vedení bojů plynoucích z přehnaných ambic německých představitelů, které zapříčinily vysoké ztráty na životech. Autoři sledují počátky jeho kariéry, úspěch v bitvě u Lutychu, spolupráci s Hindenburgem i nezdařené ofenzívy provázené diplomatickými skandály. Ludendorff byl vlivným šiřitelem konspiračních teorií a uvedl do oběhu legendu o ráně do zad, podle níž Německo nebylo poraženo, nýbrž zrazeno Židy. Autoři představují Ludendorffa coby muže, jenž dodal vznikajícímu nacistickému hnutí legitimitu a nasměroval Německo do další světové války. Nejde o tradiční životopis, autoři se soustředí na vybrané okamžiky Ludendorffova působení a zasazují je do širšího kontextu evropského dění.

Jsou lidé ve své podstatě hierarchické, nebo rovnostářské bytosti? Kniha Hierarchie v pralesích se na tuto otázku pokouší odpovědět zkoumáním evolučních kořenů našeho sociálního a politického chování. Na základě rozboru rozličných modelů chování lidských i lidoopích společenství předkládá antropolog Christopher Boehm tezi, že rovnostářské formace jsou vlastně hierarchiemi, v nichž slabí spojují své síly, aby si podrobili silné. Publikace zkoumá původ těchto protikladných modů chování u šimpanzů, bonobů i v raných lidských společenstvích v Arktidě, obou Amerikách, Austrálii i v Africe. Autor analyzuje sociální struktury lovců a sběračů, kmenových společenství i moderních států a předkládá vysvětlení, jakými způsoby se v nich tyto protikladné tendence projevují. Hierarchie v pralesích vymezuje novou oblast bádání biologické i evoluční antropologie tím, že rozšiřuje záběr těchto věd o zásadní otázky politického a sociálního chování lidí. Kniha tak představuje zásadní pramen při výzkumu evoluční podstaty lidského altruismu.

V roce 2017 uplynulo 110 let od narození a současně 40 let od smrti Jana Patočky, nejvýznamnějšího českého filosofa 20. století. Taková jubilejní příležitost se stala výzvou nejen k očekávaným a spíše formálně oslavným proslovům, ale také k veřejnému filosofickému zamyšlení nad významem a celkovým smyslem filosofického díla profesora Jana Patočky. Dne 28. března 2017 se na půdě Filosofického ústavu AV ČR jako výsledek součinnosti Oddělení pro studium moderní české filosofie a Archivu Jana Patočky při Centru pro teoretická studia uskutečnilo kolokvium nazvané Patočkovo myšlení a dnešní svět. Zúčastnili se jej čeští badatelé, z nichž někteří Jana Patočku a jeho působení osobně zažili jako jeho univerzitní posluchači a poté účastníci jeho bytových seminářů a přednášek z let 19731976, kdy obnovená totalitní komunistická diktatura profesoru Patočkovi znemožnila pedagogickou činnost na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Právě toto výchozí složení účastníků utvářelo vlastní smysl celé akce připomenout druhý život Patočkova myšlení v jeho původním prostředí české fenomenologické filosofie, jež Jan Patočka svým působením založil a rozhodujícím způsobem utvářel, a tím také ukázat, jak se Patočkova filosofie dnes odráží v myšlení jeho bezprostředních žáků i mladší generace. Soubor textů šesti českých patočkovských badatelů předkládá odborné a zainteresované veřejnosti rozve¬dené verze většiny autorských příspěvků přednesených a věcně diskutovaných na uvedeném patočkovském kolokviu. Ukazuje tak, že Jan Patočka je pro nynější české filosofické myšlení trvale a závažně inspirujícím fenoménem.

Kniha přináší historicky cenné příspěvky k poznání umělecké atmosféry pozdního romantismu a české secese na přelomu 19. a 20. století a jejich souvislost s národní kulturou, jak ji vnímal autor pohledem spisovatele-dramatika a advokáta. Maria přibližuje smysl svého mnohaletého putování po Itálii, které mu bylo nejen popudem k sepsání kunsthistorické cestopisné příručky Italie (1925), ale především ke vzniku většiny jeho dramat z volného cyklu takzvané ferrarské trilogie: Parisina (1916), Lucrezia Borgia (1917), Torquato Tasso (1917). Autor kriticky hodnotí vývoj české literatury od 19. století a vysvětluje svůj obrat k románové tvorbě z právnického a profesního prostředí, kterou si kromě čtenářské popularity způsobil i řadu životních těžkostí, když jimi demaskoval společenské poměry první Československé republiky.

Kniha popisuje činnost Mimořádného lidového soudu v Praze, který byl z hlediska rozsahu agendy zdaleka největší retribuční institucí v poválečném Československu. Díky své poloze v hlavním městě navíc soudil nejvyšší představitele bývalé německé okupační moci, včetně Karla Hermanna Franka, Kurta Daluegeho či osob zodpovědných za vyvraždění Lidic. Mediální pozornost i společenský tlak vyvíjený na soudce byly proto enormní. Z perspektivy samotného soudu byla retribuce nesmírně náročným služebním úkolem, který stavěl celý justiční aparát před řadu obtížně řešitelných administrativních, logistických, personálních i morálních problémů. Přes vyhrocenou společenskou atmosféru a právní rámec definovaný na zásadách stanného práva se zaměstnancům soudu dařilo dostát profesním standardům a udržet procesní stránku retribuce v mezích přijatelné právní kultury i za cenu četných konfliktů s resortem ministerstva vnitra. Součástí knihy jsou též rozsáhlé seznamy téměř 10 000 vyšetřovaných osob s informacemi o výsledku trestního řízení.

Kniha přináší historicky cenné příspěvky k poznání umělecké atmosféry pozdního romantismu a české secese na přelomu 19. a 20. století a jejich souvislost s národní kulturou, jak ji vnímal autor pohledem spisovatele-dramatika a advokáta. Maria přibližuje smysl svého mnohaletého putování po Itálii, které mu bylo nejen popudem k sepsání kunsthistorické cestopisné příručky Italie (1925), ale především ke vzniku většiny jeho dramat z volného cyklu takzvané ferrarské trilogie: Parisina (1916), Lucrezia Borgia (1917), Torquato Tasso (1917). Autor kriticky hodnotí vývoj české literatury od 19. století a vysvětluje svůj obrat k románové tvorbě z právnického a profesního prostředí, kterou si kromě čtenářské popularity způsobil i řadu životních těžkostí, když jimi demaskoval společenské poměry první Československé republiky.

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.