Academia strana 20 z 189

Dne 27. září 1939 vznikl z Tajné státní policie, Kriminální policie a Bezpečnostní služby Hlavní říšský bezpečnostní úřad (Reichssicherheitshauptamt, RSHA), v jehož čele stál až do své smrti Reinhard Heydrich. Na vedoucích místech této instituce byli mladí, vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří se aktivně angažovali pro nacionálněsocialistickou myšlenku. Za tímto účelem často opustili slibnou kariéru ve svém oboru nejednalo se tedy o ztroskotané existence, které by jinak nenalezly vhodné uplatnění. Zaměstnanci RSHA se neomezovali na práci od psacího stolu, ale po vypuknutí druhé světové války se jako velitelé zásahových komand a jednotek v Polsku, Sovětském svazu a Pobaltí aktivně podíleli na masovém vraždění Židů, Poláků a dalších skupin obyvatelstva.

Historikové se vždy snažili získat z pramenů vědeckou jistotu; přílišné historikovo sebevědomí ve vztahu k jeho zjištěním však bývá často jeho největší chybou. Ona tolik požadovaná historická pravda na sebe bere různé podoby, mění své tvary a klame nás různými přísliby, aby se nakonec ukázalo, že jde spíše o Kámen mudrců, po kterém tolik toužili alchymisté ve své dokonalosti nedostižný a přitom motivující k neustálému hledání, které přináší rozmanité výsledky. A právě historiografie alchymie představuje nejlepší příklad toho, jak je nauka, kterou mnozí historikové vědy pokládají za nezvratnou, ve skutečnosti křehká. Historik Polské akademie věd Rafał T. Prinke ve své rozsáhlé knize systematicky mapuje dějiny alchymie, její pojímání v různých historických obdobích, velice důkladně se věnuje také vývoji a úrovni poznatků dalších historiků a badatelů v tomto oboru. Jedná se o jedinečné shrnutí současného stavu historiografie alchymie.

Autorovi, profesorovi pařížské École des hautes études en sciences sociales (EHESS), šlo v této knize podle jeho vlastních slov o zpochybnění tradiční koncepce ,světových dějin. Nezačnu faraony a neskončím Chomejním či nepokoji v Polsku, neboť obdobný postup by se hlásil k teleologické vizi dějin, ať už je jejich hybatelem křesťanství, marxismus nebo prostě jen vychází z myšlenky pokroku, píše v předmluvě. Vytkl si obtížný úkol podat výklad o různých konceptech pohledu na historii v jednotlivých zemích a společnostech a provést vzájemné srovnání těchto konceptů. Pojetí týchž událostí a historických jevů se navzájem často velmi výrazně odlišuje a je ovlivňováno nejenom aktuální politickou situací v té které zemi, ale především kolektivním vědomím společnosti, které se utvářelo v průběhu celého jejího vývoje. Kniha vyšla ve Francii poprvé v roce 1981, rozšířené vydání, které se nyní představuje českým čtenářům, je z roku 2004.

Kniha je ve světové historiografii prvním kompendiem základních informací o činnosti komunistických bezpečnostních složek ve střední a východní Evropě. Mezinárodní skupina historiků v něm představuje ucelené studie o genezi, organizaci, metodách a směrech činnosti bezpečnostního aparátu v jednotlivých zemích východního bloku, v nichž se Státní bezpečnost řídila podle sovětského vzoru a za účasti sovětských poradců. Praktiky, metody a mentalita sovětské politické policie byly převedeny do státněbezpečnostních složek států tvořících vnější impérium. Jejich funkcionáři se často hrdě označovali jako čekisté a za patrona pokládali Felixe Edmundoviče Dzeržinského, zakladatele bolševické Čeky. Kniha postupně vyšla v anglickém, německém a polském vydání. Nyní vychází v české verzi, která je nejrozsáhlejší.

Kniha představuje pohled na společenství raných zemědělských populací v období první poloviny 5. tisíciletí př. n. l. Jedná se o případovou studii zaměřenou na prostorový rámec východních Čech, který v tomto období představuje periferii někdejšího západního pravěkého kulturního okruhu. Výlučnost oblasti vysvítá především při širším středoevropském pohledu, a to zejména v otázkách dálkové distribuce kamenných surovin. Ty patří ke klíčovým atributům, které umožňují modelovat tamní regionální sídelní hierarchii stejně jako identifikovat osoby či skupiny lidí s mimořádným společenským postavením. Základní výchozí platformou knihy je vyhodnocení výsledků archeologického odkryvu dvou neolitických sídlišť, zkoumaných v nadstandardním rozsahu.

Československé četnictvo je dodnes vnímáno jako jeden z nejvýkonnějších, nejdisciplinovanějších a nejrespektovanějších bezpečnostních sborů. K dosažení této pověsti však muselo ujít velký kus cesty. Kniha se zabývá vývojem četnictva v letech 1918-1929, avšak pro úplné pochopení jeho složitosti a historické kontinuity je jedna z úvodních kapitol věnována i období 1850-1918. Dále se zaměřuje na organizaci, výzbroj a výstroj, ale i systém vzdělávání, hodnocení, na kázeňské řízení a další aspekty služby. I. díl je zakončen rokem 1929, který lze v organizaci a vývoji četnictva považovat za jeden z významných milníků. Kniha je navíc doplněna desítkami dobových fotografií, z nichž mnohé jsou jedinečné a unikátní.

Kniha je věnována jedné z nejvýznamnějších a současně nejrozporuplnějších postav moderní slovenské (potažmo československé) historie, Jozefu Tisovi. Autor analyzuje jeho životní osudy, nástup k moci, formování slovenského nacionalismu, „černou legendu“, jež kolem Tisa později vznikla, i dnešní postoje historiků. Nejedná se však o klasickou biografii, kniha je především široce pojatým obrazem Slovenska první poloviny 20. století. Krawczyk si klade dodnes podnětné otázky: Jak se katolický duchovní stane vrcholným politikem? Lze spojit křesťanské hodnoty s fascinací fašismem a vypjatým nacionalismem? Kam až může zajít zaštiťování se vlastenectvím? Kde leží hranice mezi náboženstvím a ideologií?

Před sto sedmdesáti lety, v roce 1850, vydal Jan Evangelista Purkyně (1787-1869) anonymní komentář k tehdy, stejně jako dnes, široce rozebíraným názorům o tom, zda je Země bytost, zda má svého vlastního ducha a jak probíhala evoluce. Této dlouhé nedokončené eseji dal romantický název Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce. Ve filosofickém vyznání a syntéze životních názorů nejvýznamnějšího českého přírodovědce jeho doby můžeme spatřovat klasické dílo české literatury poloviny 19. století, které však mělo historickou smůlu v tom, že vyšlo anonymně, německy a daleko od Prahy. Lze ho číst jako pohled na evoluci před Darwinem i jako naturfilosofický a poetický doplněk díla K. H. Máchy či B. Němcové, se kterými souzní. Ve středoevropském prostoru mají zápisky zemřelého přírodovědce podobné postavení jako v anglosaském světě esej Edgara A. Poea o hmotném a duchovním vesmíru Eureka. Purkyňův spis je tak součástí úvah, jakými se Evropa i Amerika zabývaly kolem bouřlivého roku 1848, aby v proudu změn pochopily své místo. Tato kniha v novém, upraveném vydání přináší komentovaný úplný překlad Purkyňova klasického textu a sborník statí, který uspořádali Tomáš Hermann a Václav Cílek. Filosofující přírodovědci a historici vědy zde z různých stran přibližují Purkyňův text, ať z hlediska souvislostí doby jeho vzniku, dějin jeho působení nebo inspirací pro dobu naši. Svazek tak představuje svérázný příspěvek k dějinám vědy, české a evropské kultuře 19. století i problémům vztahu vědy, kultury, života a umění.

Kniha mapuje konkrétní rok 1937 v československých dějinách. Jedná se o 37 osobních příběhů roku 1937, od prezidenta T. G. Masaryka, přes spisovatele Karla Čapka, fotbalistu Josefa Bicana, herečku Lídu Baarovou či rodinu právě narozené Madeleine Albright. Nechybí ani Konrad Henlein, Vojtech Tuka či Max Brod. Vedle toho je celý rok rámován měsíc po měsíci dvanácti světovými událostmi, například španělskou válkou, moskevskými procesy, tragédií vzducholodi Hindenburg, úspěchem sovětských letců na severním pólu či nankigským masakrem japonsko-čínské války. To vše vytváří mozaiku konkrétního roku 1937, který byl symbolickým krokem do propasti tragického roku následujícího.

Kniha povídek Dvacet minut na vsi autora Jiřího Padevěta zavádí čtenáře mezi obyčejné lidi žijící své běžné životy plné práce, starostí, ale i zábavy, radostí a občas poklidných chvil. Tisíce podobných střípků životů se odehrávaly a odehrávají v Evropě každý den, mění se kulisy, mění se společenská uspořádání, mění se počasí, ale lidé zůstávají. Hrdiny příběhů mohou být úplně cizí lidé, vzdálení tisíce kilometrů, nebo třeba někdo, koho znáte. Všechna gesta, pohyby, úsměvy a situace, které se prolnuly několika mikropříběhy, se možná staly v jiné časové posloupnosti, v jiné vesnici, v jiné zemi a jiným lidem. Ale docela jistě se staly...

Dvaadvacátý sešit Biografického slovníku českých zemí předkládá čtenářům životopisy osobností, jejichž jméno začíná písmeny Han–Hau, a představuje další svazek rozsáhlého encyklopedického projektu, který vzniká ve spolupráci dnes už s více než stovkou autorů z akademických, univerzitních a dalších pracovišť pod vedením Biografického oddělení Historického ústavu AV ČR. V jeho rámci bude zpracováno na 25 000 biogramů osobností všech dob a oborů lidské činnosti spjatých s českými zeměmi (bez rozdílu etnického původu), jež se narodily, žily a pracovaly v uvedeném teritoriu, a to i pokud zde strávily jen část svého života.

Kniha nabízí nový úhel pohledu na příběh nalezení léků proti AIDS, který je spojen se jménem českého vědce Antonína Holého. Tento úspěch české vědy je zároveň příběhem spolupráce českého chemika s belgickým virologem Erikem de Clercqem a americkým chemikem a úspěšným manažerem společnosti Gilead Sciences Johnem Martinem. Jejich spolupráce je v knize zasazena do historických kulis nejen vývoje virologie a rozšíření smrtonosné epidemie AIDS, ale také studené války. Hlavní osou knihy je vyprávění o tom, jak se látky syntetizované Antonínem Holým dostávaly přes železnou oponu na Západ a co se s nimi dále dělo, než se z nich stal úspěšný lék. Objev Antonína Holého je v knize pojednán jako důležitý kamínek ve veliké mozaice, která vydláždila cestu k lékům, jež zachránily život milionům lidí.

Ve svých memoárech Nějaké otázky?! se ruský spisovatel a básník, zakladatel a dlouholetý předseda sdružení bývalých politických vězňů „Vozvraščenije“ Semjon Samuilovič Vilenskij (1928–2016) vrací k období let 1948–1955, která prožil v sovětských věznicích a táborech Gulagu, především pak v oblasti Kolymy na Dálném východě. Svůj text navíc prokládá sondami jednak do období dospívání, v nichž mapuje okolnosti vedoucí k uvěznění, jednak do doby po propuštění, kdy začal se systematickým sběrem materiálů dokumentujících tragické dějiny Kolymy. Kniha je sestavena z řady mikropříběhů, které se v průběhu četby propojují do logického celku. Autor byl v době svého věznění velmi mladý, i v tom jsou jeho vzpomínky jedinečné – nechybí v nich láska, humor, víra v ostatní lidi. Součástí knihy je též výbor z Vilenského poezie, která rovněž čerpá z tematiky vězení, utrpení a nucených prací. Semjon Vilenskij pocházel z Moskvy, kde začal roku 1945 studovat filologii. V roce 1948 byl zatčen, obviněn z protisovětské agitace a teroristické činnosti a odsouzen na deset let nápravněpracovních táborů. V průběhu vyšetřování byl mimo jiné tři měsíce vězněn v moskevské věznici Suchanovka, proslulé krutým fyzickým i psychickým trýzněním zatčených. Po vynesení rozsudku byl transportován na Kolymu. Propuštěn byl v roce 1955, do Moskvy se mohl vrátit až v roce 1963. Prakticky ihned po návratu založil s několika přáteli neformální sdružení bývalých politických vězňů „Kolymskoje tovariščestvo“. Roku 1990 se stal předsedou nově zaregistrovaného Moskevského historického a literárního sdružení „Vozvraščenije“, jež se jednak snažilo shromáždit, uchovat a prezentovat písemná svědectví bývalých vězňů Gulagu, jednak se zasazovalo o finanční pomoc desítkám stárnoucích a většinou nemajetných pamětníků-politických vězňů. Díky Vilenského zarputilosti a pracovitosti spatřilo světlo světa několik převratných knih – edice dokumentů Děti Gulaga (Moskva 2002), antologie lágrové poezie Poezija uznikov GULAGa: antologija (Moskva 2005), antologie lágrových vzpomínek Dodněs ťjagotějet (Moskva 1989, 2004) nebo čítanka lágrové literatury pro středoškoláky Jesť vsjudu svět (Moskva 2000).

Král Šumavy (r. Karel Kachyňa, 1959), jímž se zabývá tato kolektivní monografie (otevírající edici České kino), patří k divácky nejúspěšnějším českým filmům, „trhákům“. S popularitou („kultem“) titulu přitom úzce souvisí jeho „nejdůležitější“ funkce, spočívající zejména v dlouhodobém (de)formování historické paměti. Funkce, kterou plnil (plní) programově, která byla (je) podstatou jeho ideologického obsahu. Jedná se zkrátka o výrazný „film paměti“ (Erinnerungsfilm). Paměťová role je podmíněna recepcí, tedy sledovaností či návštěvností a diváckým ohlasem. Proto se kapitoly prvního oddílu zabývají právě tématem recepce, doplněným ještě o fenomén filmové hvězdy, kterou je zde představitel hlavního hrdiny – Jiří Vala. Co se pak týče geneze/produkce filmu, Král Šumavy byl připravován v době, kdy československá kinematografie vstřebávala protichůdné změny v kulturní politice KSČ, jež byly iniciovány jednak chruščovovským „táním“ a jednak opětovným utažením šroubů na sklonku 50. let. Po kritickém banskobystrickém festivalu čs. filmu (v únoru 1959) začal být Král Šumavy urychleně realizován jako prototyp „ideálního filmu“ v éře „dovršení kulturní revoluce“, jako snímek vskutku propagandistický, tedy divácky atraktivní. Následující oddíl se ve dvou kapitolách zabývá dílčími filmovými složkami – kamerou a hudbou/zvukem. Právě kameramanský styl Josefa Illíka a hudba Miloše Vacka se – vedle ideového náboje, režisérské práce a hereckých výkonů – dostaly do popředí zájmu dobových recenzentů. Vlastní analýza filmu jako systému vztahů spočívá ve dvojím syntetickém a interpretačním přístupu. První kapitola čerpá z nejnovějších metodologických podnětů „nové filmové historie“; je aplikací „bordwellovské“ poetiky filmu, prokazováním platnosti teze, že ideologie, rétorická manipulace, Krále Šumavy funguje na základě pnutí (disonance) mezi vyprávěním a stylem. Druhá kapitola volí (naopak) „reverzní“ přístup. Vychází z myticko-rituální (liminární) podstaty komunismu i jeho „nejdůležitějšího umění“. Z hlediska typologie lze na Krále Šumavy pohlížet jako na (re)verzi „mýtu o konci světa a jeho obrodě“, mýtu o „návratu krále“, jinak též jako na průběh (přechodového, iniciačního) rituálu – s výraznou liminární fází, žánrově přitom odpovídající hororu nebo thrilleru. Poslední oddíl, nazvaný „Filmy a dějiny na hranicích“, přináší některé (zvláště historické) kontexty či exkurzy: Jednotlivé kapitoly katalogizují české filmy o pohraničí, tzv. „hraničářské filmy“, přibližují průběh a okolnosti vzniku Pohraniční stráže, její organizační rámec a vývoj, seznamují s fenoménem šumavských kurýrů a převaděčů, „Králů Šumavy“, jakož i s informacemi o usmrcených na čs. železné oponě v letech 1948–1950.

Britská spisovatelka a novinářka Gitta Serenyová se koncem druhé světové války jako pracovnice UNRRA stala svědkem mnoha důsledků nacistických zločinů, což ji po válce přivedlo k myšlence najít někoho, kdo by vysvětlil, jak zdánlivě normální lidské bytosti dokázaly páchat takové krutosti. Po procesu s bývalým velitelem vyhlazovacího tábora Treblinka Franzem Stanglem, který byl v Německu odsouzen na doživotí, využila v roce 1971 možnost s ním celkem sedmdesát hodin hovořit. Tento nacista po válce uprchl přes Řím do Brazílie, kde ho vypátral Simon Wiesenthal. Stanglovu výpověď autorka konfrontovala se svědectvími několika bývalých vězňů, kteří přežili, a lidí jemu blízkých. Vznikl tak pozoruhodný dokument nejen o organizaci nacistických zvěrstev, ale také o roli katolické církve za války.

Pětisetletá historie dnes malého městečka v Krušných horách byla bohatá v době svého založení v 16. století se stal Jáchymov světoznámým díky nálezům ušlechtilých minerálů stříbra a technickému pokroku v hornictví a přírodních vědách, které sem lákalo učence z celé Evropy. V 19. století se rozvinula jedinečná výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století zdejší smolinec proslul objevem dvou nových radioaktivních prvků ¬ polonia a radia. V polovině 20. století se Jáchymov zapsal do historie smutně, znevolněním tisíců lidí zneužitých komunistickým režimem k těžbě uranu. V celém průběhu dolování od raného novověku po současnost byly horníky, báňskými úředníky a vědci nalézány unikátní vzorky minerálů, které nepřestávají udivovat svou kvalitou i pestrostí zastoupených druhů. Postupem času se z Jáchymova stala mineralogická lokalita světového významu. Tato kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných bonanz, nástin geologie a přehled nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru. Kniha je bohatě ilustrována fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí.