Academia strana 13 z 189

Tento svazek uzavírá šestidílnou sérii Motýli a housenky střední Evropy, vydávanou Nakladatelstvím Academia od roku 2007. Je do něj zařazeno zbývajících jedenáct čeledí. Všechny druhy nalezené v Česku a na Slovensku jsou stručně charakterizovány a vyobrazeny, celkem jde asi o 1200 druhů. Ke každému je uvedeno rozpětí křídel, případně důležité determinační znaky, hostitelská rostlina, doba výskytu housenek a dospělců, biotop, celkové rozšíření a poznatky o výskytu na našem území. Ostatní středoevropské druhy (celkem je ze střední Evropy známo asi 1500 druhů těchto čeledí) jsou alespoň zmíněny, případně krátce komentovány. Kompletní série atlasů tak poskytuje základní informace o všech čeledích a naprosté většině středoevropských druhů motýlů, čímž nemá u nás ani jinde ve střední Evropě obdoby

Pražský uličník je publikace určená široké čtenářské veřejnosti. Svým tématem a zpracováním totiž poslouží nejen jako užitečná pomůcka pro profesionální historiky či úřady a instituce, ale najde si své příznivce i v řadách amatérských zájemců o pražské dějiny. Podává přehled existujících i zaniklých názvů pražských veřejných prostranství včetně starších pojmenování, vysvětlení jejich původu a časového zařazení. Encyklopedie je vybavena rejstříkem starých pojmenování a rejstříkem německých názvů, které byly v různých dobách užívány. Knihu provází bohatý obrazový materiál téměř 500 historických a současných fotografií, vedut, plánů a portrétů. Pražský uličník vychází v roce stého výročí vzniku Velké Prahy. Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy.

Devadesátá léta dvacátého století představovala u nás a ve východnější Evropě jakési jaro národů, jako když na pahýl ořezaná vrba znovu obrazí. Autor je rád, že si tohoto závratného období dosyta užil po opětovném návratu z exilu do Čech. Jedním z četných překvapení bylo zjištění, že zatímco vídeňská duše, zapletená v labyrintu centrálních úřadů, potlačované sexuality a jejích mocenských sublimací, je v podstatě freudovská, ta pražská je strukturována mnohem spíše jungovsky. Také tehdy byla vhodná doba k reflexím a sebereflexím a jejich plodem jsou tyto dva svazky esejů o duši individuální i kolektivní.

Všichni lidé všech dob si dávají jména, mají vymezenou rodinu a příbuzné, dávají si dary, zdobí svá těla, pečují o vlasy, počítají, užívají gest, zhotovují nástroje, dělí si mezi sebou práci, znají zákony, truchlí či nějak tancují. Roku 1945 pořídil kulturní antropolog George P. Murdock na základě nasbíraných dat klasický soupis tzv. kulturních univerzálií čili jevů, jež jsou společné všem lidským seskupením v čase a prostoru. Bohatě ilustrovaná kniha z této evidence vychází a v 73 tematických kapitolách nastiňuje neuvěřitelnou pestrost a zároveň základní stejnost nás všech, tedy lidí. Základem práce, která rovněž představuje stovky rozličných etnik (jako třeba Inuity, Komanče, Aztéky, Maory, Kapauky, Tody, Nuery, !Kungy, Pygmeje a další) či klasické etnologické koncepty, bylo přes sedmdesát dílů seriálu Antro, který takřka dva roky vycházel v sobotních Lidových novinách (v příloze Orientace).

Budoucnost lidstva na Zemi zásadně závisí na budoucnosti vědy a na tom, jak úspěšně k řešení svých problémů využijeme technologický pokrok. Musíme však myslet racionálně, globálně, kolektivně, optimisticky a dlouhodobě předvídat. Pokrok v biotechnologii, kybernetice, robotice a v rozvoji umělé inteligence pokud se s ním bude nakládat rozumně nám umožní pomoci rozvojovým zemím a překonat hrozby, kterým lidstvo čelí od klimatické změny po jadernou válku. Kniha O budoucnosti nabízí v přístupné a čtivé formě fascinující vhled do sféry nejmodernější vědy a technologie, a to každému, kdo chce porozumět stěžejním problémům, které budou definovat budoucnost lidstva na Zemi i ve vesmíru.

Akademické svobody jsou stále více ohrožovány dusivou kulturou konformity ve vysokoškolském vzdělávání, která omezuje akademické pracovníky, svobodu akademického myšlení i rozvoj znalostí ? tedy samotné základy, na nichž jsou vědecké i univerzitní instituce postaveny. Kdysi učenci požadovali akademické svobody, aby mohli kritizovat existující znalosti a hledat nové pravdy. I když dnes tradiční záliba v rétorice akademických svobod přetrvává, studenti i učitelé ji kritizují jako zastaralý a elitářský koncept a zpochybňuje ji i řada politických a intelektuálních směrů, jako je feminismus, kritická teorie a politika identity. Tato provokativní kniha sleduje zánik akademických svobod v kontextu měnících se představ o účelu univerzity a povaze vědění. Autorka tvrdí, že zpochybnění této kultury konformity a cenzury a obrana akademické svobody projevu jsou zapotřebí, aby byla umožněna kritika a aby intelektuální projekt hodnocení existujících znalostí a navrhování znalostí nových byl smysluplný. Tato kniha je výzvou a voláním do zbraně za sílu akademického myšlení.

Pýthijské zpěvy jsou druhým ze čtyř Pindarových cyklů vítězných zpěvů (epiníkií), který obsahuje dvanáct ód oslavujících vítězství v pýthijských hrách: v tradičních všeřeckých sportovních soutěžích, které se konaly každé čtyři roky na počest boha Apollóna v Delfách. Pindarova epiníkia, psaná zpravidla na zakázku bohatých aristokratů, mísí chválu patrona s tradičními mýty a hádankovitými úvahami o vztahu člověka k osudu a k bohům. Výsledkem je jedinečná básnická perspektiva, v níž se aktuální dění lidského světa stává součástí božského řádu skutečnosti a mýtus jako by se odehrával tady a teď. Olympijské zpěvy přeložil do češtiny J. Šprincl (Praha 1968; 2002). Nemejské a Isthmijské zpěvy, stejně jako Pýthijské zpěvy, dosud nikdy (s výjimkou krátkých ukázek) do češtiny přeloženy nebyly.

Kniha poskytuje komplexní srovnávací analýzu průběhu tohoto procesu v Německé demokratické republice, Československu, Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a Polsku. Ukazuje poslední roky režimu a události roku 1989 i jejich vliv na pozdější osud zemí a světa. Aktuální letopočet se pro takovou výzkumnou práci zdá jako vhodná doba: od událostí roku 1989 vznikl už určitý odstup, na druhou stranu žije mnoho přímých pamětníků, od nichž lze získat kvalitní očitá svědectví. Autoři analyzovali vliv ekonomických, ideologických a politických faktorů (vnitřních i vnějších) na erozi a zhroucení systému, přičemž zároveň poukázali na mnoho podobností a rozdílů v průběhu tohoto procesu. Kniha se rovněž dotýká otázky kolektivní paměti o daných událostech ve všech popsaných zemích.

Šestý svazek Spisů Jakuba Demla představuje jeden z výkyvů jeho duchovního i politického světa, totiž plody jeho angažmá v Sokole z let 1923-1925. Nečekané ztotožnění se sokolskou organizací i se sokolským myšlenkovým světem dává dobově smysl – vzhledem k Demlovu znechucení světem katolickým i k slovansky laděnému nacionalismu, jenž ho se Sokolem spojuje. Dočasné zakotvení v Sokole spadá vjedno s trvalým zakotvením v rodném Tasově; a souvislost není jen časová. Následující svazek přinese texty z roku 1926, kdy nadšení pro Sokol slábne; proto ponese titul „V Tasově a v Sokole“. Sokolská čítanka (1923) shrnuje články pro sokolské časopisy, vzniklé často na základě promluv pro sokolské akce. Představuje tak světský, ale přitom nikdy tak docela neduchovní protějšek Demlových knih katolicky kazatelských. Sestrám (1924) shrnuje články podobného rázu, adresované však speciálně ženám – Sokolkám, čtenářkám časopisu Sokolice a potenciálním čtenářkám Demlových knih. Česno (1924) shrnuje prózy ze stejné doby – formálně „nesokolské“, duchem však stejnorodé. Se sokolskými články je spojuje zejména téma „uzemnění“, zakotvení v konkrétním kraji a komunitě, i související téma ekologické. Šlépěje IX (1925) dokumentují Demlovy konkrétní lidské vztahy napříč sokolskou obcí, ale také počínající spory. Znejišťuje-li se Sokol – tím jistějším se jeví Tasov.

Co by byl surrealismus bez Andrého Bretona? Co by byl Breton bez Nadji (1. vydání 1928, přepracované a doplněné vydání 1963), Spojitých nádob (1932), Šílené lásky (1937) a Arkánu 17 (1944)? Právě v tomto básnicko-esejistickém kvartetu, psaném v čase krizí, válek a totalit, nabízí Breton klíčová témata pro budoucnost – jak surrealismu, tak člověka i světa. Počínaje vírou v lásku a obrodnou moc ženy, přes nezbytnost snů a snění, po sílu poezie jako základního nástroje pro plnohodnotné čtení skutečnosti, pro kompletní život.

Kniha obsahuje soupis geometrických pojmů, bohatě doplněný ilustracemi a fotografiemi. Klasické i méně známé geometrické úlohy jsou předkládány v historických souvislostech, s důrazem na spojení geometrie s technickou praxí, uměním i s grafikou. Kniha je vhodnou pomůckou do základních či středních škol, kde může sloužit jako zdroj inspirace k dalšímu studiu zajímavých partií geometrie. Podrobněji jsou popsány pojmy související se středoškolskou geometrií, je ukázán jejich význam v nejrozličnějších, mnohdy i překvapujících souvislostech.

Odbojové skupiny stavěné na bývalých příslušnících vojenského zpravodajství tvořily v roce 1939 důležitou část rodící se protinacistické rezistence. Z celého spektra skupin zabývajících se na území protektorátu informační činností se určitým způsobem vymyká odbojová buňka zpravodajských důstojníků Františka Fárka, Antonína Longy a Aloise Čáslavky. Pod krycím jménem Tři konšelé (Konšelé) se ve své práci nabídli přímo exilovému zpravodajskému ústředí a po oživení komunikačních kanálů začali pracovat zcela v intencích jedné z nejvýraznějších osobností našeho vojenského zpravodajství plukovníka a pozdějšího generála Františka Moravce. Předložená publikace čtenáře seznamuje nejen s činností této odbojové skupiny, ale v obecné rovině také přispívá k prohloubení poznatků o počátcích vojenského odboje v prvním válečném roce 1939.

Obsáhlé paměti této významné osobnosti evropské historie první poloviny 20. století jsou jedinečným svědectvím velkých dějinných zvratů ve Finsku i pozoruhodných životních osudů jednoho z největších Finů. V mládí působil Mannerheim jako důstojník v carské armádě a vedl expedici přes Střední Asii a Čínu. Na jaře 1918 stál za občanské války v čele bílých a poté se na krátkou dobu stal regentem své země. Od třicátých let působil znovu jako vrchní velitel finské armády. Té velel v zimní, pokračovací i laponské válce, a pomohl tak Finsku ubránit se Sovětskému svazu a zachovat si nezávislost. Službu vlasti zakončil krátkým prezidentstvím v letech 1944–1946. Poslední roky života strávil v sanatoriu v Montreux, kde sepisoval své paměti.

Heimito von Doderer (1896–1966), jeden z klasiků moderní rakouské literatury, se stal všeobecně známým až v poměrně pokročilém věku právě románem Strudlhofské schody, který poprvé vyšel roku 1951. Na něj navázaly další knihy tzv. vídeňské trilogie, Démoni a Osvětlená okna, propojené některými postavami, ale především autorovou milovanou Vídní za časů dramatických změn rakouského státu a společnosti v prvních třiceti letech 20. století. Spojením místy úmyslně triviálního děje, analytických společenských úvah a impresionistických líčení, podávaných „barokní“ formou složitě rozvětvených souvětí, vytvořil názorově spíše konzervativní umělec osobitý a překvapivě moderní styl pro své dílo, jež může být svým rozsahem vnímáno jako protějšek nedokončeného Musilova Muže bez vlastností, avšak liší se od něj tím, že je ucelené a zakončené.

Publikace se věnuje mapování vlivu novináře, literárního kritika, politika a komunistického ideologa Ladislava Štolla (1902–1981) na formování československé kultury ve 20. století. Život Ladislava Štolla zachycuje formou politické biografie, která ukazuje jeho činnost v kontextu diskusí, polemik a politického vývoje československé kulturní levice. Stěžejní kapitoly se věnují Štollovu politickému působení v kulturní politice 50. let, včetně vlivu jeho nejznámějšího referátu Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. V knize je zachycen Štollův politický vzestup i období kritického zhodnocení jeho politicko-estetických konceptů v období destalinizace druhé poloviny 50. let, mocenského pádu v době pražského jara 1968 i jeho návratu a činnosti v 70. letech.

Soubor pěti povídek s tématem stáří a plynoucího času, s nímž se musí jednotliví protagonisté vyrovnat. Starý bohatý průmyslník se nechá zaměstnat jako vrátný v jedné ze svých budov; pedagog z hudební konzervatoře na odpočinku se po letech setká se svým někdejším žákem, dnes houslovým virtuosem; stařičký spisovatel žijící v ústraní na venkově je čestným hostem při udílení literární ceny pro začínající spisovatele, kde se cítí nepatřičně; někdejší vysloužilec z první světové války sleduje natáčení filmu o příhodě z vlastního mládí a nepoznává sebe ani přátele a ani onu dobu; a konečně v ústřední povídce, jež propůjčila jméno celé knize, zjišťuje starý hrdina při náhodném bezvýznamném setkání v jednom ospalém rakouském městečku, že čas neběží jen lineárně a že si s námi záludně pohrává.