Academia strana 15 z 189

Dne 1. června 1953 vstoupilo do stávky několik významných pražských průmyslových podniků v čele s tehdejším mamutím strojírenským a hutním koncernem ČKD Stalingrad. Dělníci se bouřili proti sociálním důsledkům ohlášené měnové reformy, vyšli z bran továren, a připravovali dokonce protestní pochod na Pražský hrad. Politické důsledky takového činu by byly nedozírné. Vedení komunistické strany se ocitlo v prekérní situaci, protože revoltu vyvolaly stejné závody, které ještě před pěti lety aktivně pomáhaly zajišťovat v ulicích metropole únorový státní převrat. Hrozil proto zásadní otřes legitimity celého systému. Co se však v tomto období v továrnách skutečně změnilo? Dochované dokumenty včetně unikátních fotografií umožnily autorovi knihy rekonstruovat nejen tyto zapomenuté červnové události, ale také obecnější atmosféru v tehdejším průmyslu.

Židovský náboženský myslitel Sa'adja ben Josef (882–942) je autorem teologicko-filozofického pojednání Kniha zjevených pravd a rozumových argumentů. O tomto textu lze bez okolků tvrdit, že je revoluční, a to jak svým obsahem, tak i formálním zpracováním. V rámci židovské nábožensko-právní literatury totiž dokládá „zrození autora“ a představuje nový typ textu, který nepracuje s asociativním výkladem právních a náboženských otázek tolik typickým pro Talmud. Autor v něm mluví za sebe bez uvádění řetězce tradentů a píše de facto první vědeckou monografii v židovském prostředí. Spis si klade za cíl být didaktickou příručkou poskytující čtenáři jasnou oporu pro mezináboženské polemiky, které byly nedílnou součástí intelektuálního života kosmopolitního Bagdádu první poloviny 10. století. Autor proto čtenáři představuje jediný správný názor na vznik světa, na Stvořitele, na důvod seslání příkazů a jejich povahu, na duši, posmrtný život a na řadu dalších témat.

Co je skutečným pramenem prudkého růstu životní úrovně v posledních dvou stoletích? Co odlišuje úspěšné firmy od neúspěšných? Proč se některým rozvojovým zemím daří dohánět náskok vyspělého světa, zatímco jiné setrvávají v chudobě navzdory tomu, jak důsledně se řídí radami uznávaných ekonomických expertů a světových institucí? Klíč k odpovědím na tyto otázky nespočívá v akumulaci kapitálu, ani v množství zdrojů či výstupů, ale ve schopnosti učit se a získané znalosti efektivně sdílet. Autoři této knihy vysvětlují, v čem se produkce znalostí liší od produkce jiných statků a proč tržní ekonomika sama o sobě nedokáže zajistit jejich efektivní tvorbu ani šíření.

J. W. Goethe, obecně známý hlavně jako autor Fausta, byl nejenom dramatik, ale i básník, romanopisec, přírodovědec a rovněž politik – poradce tehdejší vrchnosti. Jeho autobiografie proto daleko přesahuje hranice životopisného textu. Jejím jádrem je jakási osobitá interakce soukromé osoby J. W. Goetha a prostředí, situace a doby. Referování o tomto vzájemném působení je velice podrobné – proto je text tak rozsáhlý. Jeho poutavost spočívá hlavně v dramatičnosti všeho, co se tu děje jaksi pod hladinou zdánlivě neutrálního referování. Má se všeobecně za to, že podobná „autobiografie“ ve světovém písemnictví vlastně neexistuje. Je jedinečná z jakéhokoli hlediska.

Monografie se zabývá toponymií hlavního města Prahy v období od konce druhé světové války do roku 1989. Na výzkum jmen pražských veřejných prostranství aplikuje mezioborový přístup, využívá rozmanité metody a přináší komplexní pohled na městskou toponymii dané epochy. Vývoj soustavy jmen městských veřejných prostranství je v knize sledován prostřednictvím honorifikačních jmen, na jejichž základě lze nejlépe popsat formování pražské toponymické krajiny jako politizovaného prostoru, reagujícího na dějinné zvraty i mocenské nároky vládnoucích elit. Prostor dostávají v knize nejen jména, která lze vidět na uličních tabulkách na nároží domů, ale i ta, která nikde zaznamenána nejsou a obyvatelé města je přesto dobře znají a používají.

Ústředním tématem této knihy je vztah právního a společenského systému. Luhmannova teorie popisuje, jak právo ve společnosti funguje, plní společenskou funkci, a dokonce společnost utváří. Luhmann vychází z teorie autopoietických systémů – tedy systémů, jež se samy vytvářejí a udržují – umožňujících popsat vazby různých oblastí společnosti. Jeho tehdy novátorské teoretické postřehy nám umožňují nahlédnout na rozmanitost fungování složitých vazeb mezi lidmi jiným pohledem. Právo společnosti napsal jako součást rozsáhlejšího souboru monografií o společnosti.

Kniha je interdisciplinární a multimetodologickou studií bezdomovectví v Česku. Autor v ní čtenáři ukazuje, jak se bezdomovectví zhmotňuje na průsečíku politickoekonomických faktorů, jako jsou demokratizace společnosti nebo integrace do globální ekonomiky, a specifických doprovodných logik vznikajících na pomezí kultury ulice a určitých podmínek charakteristických pro českou společnost. Na pozadí případové studie Plzně a srovnání s některými prvky bezdomovectví ve Spojených státech a slumů v Latinské Americe tvrdí, že bezdomovectví není vyloučením ze společnosti, jak je obecně laickou i velkou částí odborné veřejnosti přijímáno, ale naopak systémovým komponentem současných měst.

Kniha přibližuje výjimečný a dosud neznámý případ z dějin třetího odboje. Vznikl na základě kritického studia archiválií a vzpomínek pamětníků. V textu, stojícím na pomezí literatury faktu a odborné historické studie, se spojují dva příběhy. První popisuje osudy spolupracovníků zahraničního špionážního odboje proti tehdejšímu lidově demokratickému režimu v Československu a současně dává nahlédnout na činnost bezpečnostního aparátu v první polovině 50. let. Všímá si i řady lidských osudů poznamenaných dobou a dává tak nahlédnout z jejich úhlu pohledu do velice složitého a chmurného období československých moderních dějin. Příběh druhý líčí současná úskalí hledání pravdy při dokumentaci případu. Společný vrchol příběhů představuje vypátrání dcery hlavní postavy případu, žijící v Německu, a korespondence s ní. Významnou součástí textu je rozsáhlý obrazový materiál.

Autor provokativně zkoumá, čím přesně je antisemitismus v jedenadvacátém století, a nastoluje znepokojivé nové paradigma jeho chápání. Dále se zabývá rozměry této hrozby, vysvětluje, jak nové technologie přiživily oheň, jenž před nástupem nového tisíciletí jen doutnal. Výsledky jsou ničivé. Goldhagen rozebírá, jak se antisemitismus mezinárodně prosadil v institucích, jako je OSN a přední nevládní organizace, i v široké koalici nepřátelských států, jak antisemitismus po celém světě podněcují média i akademická sféra. Autor předkládá těm, jimž leží na srdci spravedlnost a morálka, plán tohoto nejznepokojivějšího předsudku. Daniel Jonah Goldhagen, bývalý profesor Harvardovy univerzity, je autorem knih Hitlerovi ochotní katani, A Moral Reckoning a Worse Than War. Přispívá do New York Times, Los Angeles Times, Washington Post, New Republic a do novin po celém světě.

Kniha přináší soubor studií prezentovaných v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v rámci Literárněvědného fóra 2019 Češi, Němci a protektorátní literatura. Jednotliví hosté se zde zabývali institucionalizací a ideologizací literatury ve sledovaném období (Steffen Höhne), obrazem protektorátu v dobové literatuře (Peter Becher), protektorátní tvorbou čelního představitele německé literatury první republiky Hanse Watzlika (Václav Maidl), osudem německojazyčných nakladatelství na území protektorátu (Murray G. Hall) nebo řízením českého tisku pod nacistickou správou (Jan Cebe). Svazek uvádějí dvě kontextualizační studie o německé literatuře v protektorátu z pera editorek, jedna věnovaná literárnímu životu v souvislostech a druhá představující dobovou tvorbu německojazyčných autorů v protektorátu, a rovněž studie k exilové tvorbě vybraných autorů německého jazyka ve sledovaném období (Jan Budňák).

Pokusy o přesné určení poměru obvodu kruhu k jeho poloměru či o přesné stanovení plochy kruhu (kvadratura kruhu) provázely lidskou kulturu a civilizaci od samých jejích počátků. Autor knihy zasazuje jednotlivé etapy vývoje znalostí o tomto problému jak do kontextu vývoje celého matematického myšlení, tak do obecného kulturního a politického rámce příslušné doby. Vyslovuje na řadě míst velmi osobité názory na jednotlivé osobnosti i dobu, ve které žily. Čtenář s nimi nemusí vždy souhlasit, svou provokativností však přispívají k zajímavosti knihy a činí četbu ještě poutavější. Na problému čísla ? demonstruje tato kniha fascinující cestu lidského pokolení za poznáním. Ukazuje, že matematika není nudná, že v sobě skrývá strhující dobrodružství ducha.

Fascinace nacistů okultismem je dnes už legendární, přesto se dnes nezřídka odbývá s tím, že se příliš přeceňuje nebo že šlo jen o Himmlerovu osobní posedlost. I když se to jeví jako absurdní, je neoddiskutovatelné, že víra v nadpřirozeno k nacistickému projektu skutečně patřila. Režim využíval astrologii, paranormální jevy, paganismus, severskou mytologii, magii, představy o zázračných zbraních i o ztracené bájné říši Šambale k vytvoření, resp. přetvoření východisek a cílů německé politiky a společnosti, vědy a náboženství. Erik Kurlander ukazuje, že vztah třetí říše k nadpřirozenu nebyl zdaleka jednoznačný. Přestože nacisté na jedné straně opakovaně zakazovali a potírali lidový okultismus a projevy pověrečného myšlení, na druhé straně z nich ochotně čerpali, aby s jejich pomocí získali nad masami moc, použili je v propagandě a realizovali své sny o rasové utopii.

Konec třetí říše na jaře 1945 se vyznačoval nebývalým množstvím sebevražd. Hitler, Goebbels, Bormann, Himmler a později Göring ti všichni spáchali sebevraždu. Jejich smrt představuje jen vrchol epidemie dobrovolných smrtí a je rovněž dokladem zvláštní sebedestruktivnosti Třetí říše a hloubky nacistického fanatismu. Na základě studia dříve nevyužitých archivních pramenů kniha zkoumá sebevraždy nacistů i obyčejných lidí v letech 19181945 včetně hromadných sebevražd německých Židů v době holokaustu. Ukazuje, jak počty sebevražd v různých skupinách obyvatel ať stoupenců, odpůrců, nebo obětí režimu reagovaly na kontext doby. Kniha rovněž rozebírá proměny individuálních a společenských reakcí na sebevraždu od Výmarské republiky až do období po 2. světové válce.

Bhágavatapurána (pravděpodobně 10. stol. n. l.) patří k nejvýznamnějším dílům sanskrtské literatury a tvoří jeden z nosných pilířů indických náboženských tradic. Rozsáhlý kolektivně-anonymní spis je nejznámějším a současně i nejvlivnějším plodem mimořádně produktivního žánru nábožensko-vyprávěcí literatury, souhrnně nazývaného purány. X. kniha tohoto díla líčí klasický životopis boha Kršny, který sestoupil na Zem, zrodil se jako člověk, vyrůstal mezi pastýři v kraji zvaném Bradžsko a v dospělosti se stal věrným ochráncem nejen svého klanu, ale všech dobrých a spravedlivých lidí. Poutavou vyprávěcí linku doplňují závažné filozofické pasáže, týkající se představ o podstatě boha, člověka a jejich vzájemného vztahu. Text rovněž vykazuje značné literární kvality, které oceňovaly nejen celé generace indických umělců a myslitelů, ale také běžných posluchačů a čtenářů Kršnova životního příběhu. Český překlad tohoto kanonického díla je vůbec první ucelenou ukázkou puránového žánru pořízenou přímo ze sanskrtského originálu.

Od začátku 20. století probíhají v mnoha zemích debaty o tom, co a jak učit v elementární matematice. Běžně se má za to, že elementární matematika je jednoduchá, všem srozumitelná a učit ji je snadné. Autorka dokládá, že učit ji dobře snadné není. Na základě rozhovorů s čínskými a americkými učiteli rozebírá příklady dobrých a špatných postupů ve výuce, odhaluje systémové nedostatky v přípravě učitelů a navrhuje konkrétní kroky ke zlepšení. Dochází k jasným závěrům: učitel musí důkladně rozumět obsahu vyučovaného předmětu; má-li se zlepšit vzdělávání žáků v matematice, musí mít jejich učitelé lepší znalosti školské matematiky a dobré podmínky pro přípravu a celoživotní vzdělávání. Kniha je určena všem, komu záleží na zlepšení výuky matematiky: učitelům, vysokoškolským pedagogům, studentům, rodičům a politikům.

Vědecky fundovaný životopis významného nacistického funkcionáře Josefa Pfitznera, za války zástupce pražského primátora a nadšeného germanizátora Prahy, sleduje jeho životní pouť od narození ve slezských Petrovicích, přes studia v Opavě a v Praze, až po jeho vědeckou a politickou dráhu, která ho nakonec přivedla na popraviště. Autoři se nevyhýbají ani osobní charakteristice Josefa Pfitznera. Kniha zároveň čtivým způsobem přibližuje nacistickou politiku v protektorátu Čechy a Morava. Argumentace je doložena bohatým pramenným materiálem.