Academia strana 16 z 189

Publikace ukazuje zákulisí boje o politickou moc mezi KSČ a ostatními politickými stranami v letech 19451948. Přináší fakta o ovládnutí tajných služeb a ministerstva vnitra komunistickou stranou v roce 1945 a důsledcích pro politický vývoj v poválečném Československu. Kniha je výsledkem dlouholetého studia autora v domácích i zahraničních archivech. Na konkrétních faktech dokládá zneužívání tajných služeb a bezpečnostních složek ministerstva vnitra komunistickou stranou v zápase o uchopení moci v době únorových událostí roku 1948.

Nové vydání celobarevné příručky pro určování ptáků hnízdících nebo častěji zastižených na území obou republik zohledňuje aktuální stav naší avifauny. Na barevných tabulích je vyobrazeno přes 400 druhů ptáků. Informační text k jednotlivým druhům uvádí charakteristické určovací znaky, typické chování, transkripci hlasů, nejnovější údaje o výskytu, početnosti a stupni ohrožení. Na barevných mapkách je znázorněno hnízdní a zimní rozšíření v území, připojeny jsou i diagramy výskytu, hlasových projevů a hnízdění.

Záměrem autora je podat svědectví o pokrocích v poznávání života a chování hmyzu za posledních čtyřicet let od prvního vydání jeho úspěšné prvotiny Neobvyklá setkání. V důsledku prudkého technologického rozvoje výzkumných metod a nebývalého nárůstu počtu badatelských týmů se za tu dobu obraz našich šestinohých spoluobyvatel planety tak rozkošatěl a zpopularizoval, že neobvyklost setkávání s nimi se jaksi vytratila. Rozšířené vydání proto změnilo i titul tak, aby reflektoval celoživotní zkušenosti a osobní pohled entomologa veterána na předmět jeho zájmu, lásky i obdivu.

Rimbert, autor pramene Vita Anskarii, se narodil neznámého roku ve Flandrech. Hambursko-brémský arcibiskup Ansgar přiměl jeho rodiče, aby mu dopřáli vzdělání, díky němuž se stal knězem. Toto vzdělání čerpalo z tradic karolínské renesance. Hrdinu svého biografického díla od mládí osobně znal, mohl využít rozhovorů, které s ním vedl, množství svědectví jeho spolubratrů z kláštera v Korvey v Sasku, stejně tak jako důležitých pramenů úřední provenience. Sám se na Ansgarův podnět podílel na misiích ve Skandinávii, které započal remešský biskup Ebo a rozvinul právě Ansgar, konkrétně působil v dnešním Dánsku a Švédsku. Roku 865, kdy Ansgar zemřel, stal se také jeho nástupcem na arcibiskupském stolci v Hamburku-Brémách. Zemřel r. 888. Jeho Vita Anskarii je sice legendou, ale především významným historickým pramenem o tom, jak vypadala práce misionáře na území Normanů v 9. stol., tedy ve věku, kdy v Evropě vrcholila vikinská doba, ale kdy probíhala též christianizace naší Velké Moravy. Obsahuje dějiny hamburko-brémského arcibiskupství, občas přímo cituje z úředních dokumentů. Jeho dílo je pozoruhodné autorovou znalostí myšlení normanských pohanů i zdejších raných křesťanů, přináší nedocenitelné informace o fungování královské správy, prvních skandinávských měst, ale též o postavení sněmů svobodných mužů na území Skandinávie, o vikinských vpádech apod. Vita Anskarii je psána vyspělou latinou a je jedním z význačných plodů karolínské reformy vzdělanosti.

Bývalý diplomat a autor mnoha odborných publikací o mezinárodních vztazích a politice Robert D. Blackwill a bývalá poradkyně Hillary Clintonové pro záležitosti ekonomické zahraniční politiky Jennifer M. Harrisová ve své knize ukazují, že Spojené státy, tato nejsilnější ekonomika světa, při dosahování svých geopolitických cílů postupně začaly stále více opomíjet ekonomické nástroje a začaly se více uchylovat k užití ozbrojené síly a dalších prostředků. Dokládají, proč geoekonomika přestala být po druhé světové válce ve Spojených státech jedním z významných prvků zahraniční politiky a jaké důsledky to v situaci, kdy se na mezinárodní politické scéně vynořují nové mocnosti, jež pro dosahování cílů zahraniční politiky efektivně využívají široké spektrum ekonomických nástrojů, může v globalizovaném světě mít. Autoři ve své knize analyzují potenciál a reálné možnosti využívání ekonomických nástrojů k naplňování geopolitických cílů a přinášejí mnoho příkladů jejich úspěšného užití vládami zemí, jako jsou Čína, Indie, Rusko a další. Tato erudovaně, čtivě a srozumitelně napsaná publikace přináší cenné, do širokého sociálního kontextu zasazené poznatky z oblasti politické ekonomie, mezinárodních vztahů a geopolitiky.

Když byl Napoleon po bitvě u Waterloo v roce 1815 internován na vzdáleném ostrově Svatá Helena, doprovázel ho mimo jiné věrný hrabě de Las Cases. Po celou dobu svého pobytu na ostrově zaznamenával do deníku Napoleonovy vzpomínky, úvahy a myšlenky. Padlý císař se hodně soustředil na „poslední dějství“ svého životního dramatu – útěk z Elby, závěrečných „sto dnů“ svého panování a osudnou bitvu –, ale věnoval se i šťastnějším dobám své dráhy, literatuře, dějinám a dalším tématům. A protože je kniha psána živým, kultivovaným jazykem, zdaleka není jen historickým dokumentem, ale patří do klasické francouzské literatury stejně jako další proslulé memoáry. Český překlad byl pořízen jako první s přihlédnutím k novému francouzskému vydání podle původního rukopisu, objeveného teprve v nedávné době. Přeložil, úvodní studii napsal a poznámkami opatřil Aleš Pohorský

Jana Palacha a Oskara Brüsewitze, který je mimo Německo jen málo známý, spojuje podobný osud. Není tomu tak jenom proto, že se Brüsewitz, farář působící v Zeitzu v Německé demokratické republice, na protest proti komunistickému režimu v srpnu roku 1976 upálil, ale i z toho důvodu, že se z něj podobně jako z Palacha stal politický mučedník. Autorka v knize ukazuje, že pojetí Palacha a Brüsewitze v symbolické rovině osciluje mezi „obětí“ a „hrdinou“, a to v návaznosti na funkce, které mají jako diskurzivní postavy z pohledu různých (západních i východních) aktérů plnit.

Studie Intelektuálové a masy podrobuje kritice elitářské teze některých nejznámějších osobností britské literární scény konce 19. a počátku 20. století. Na citacích z jejich děl či soukromých písemností dokládá úzkost a averzi, kterou mezi intelektuály vzbuzovaly společenské změny spojené s prudkým růstem počtu obyvatel v 19. století: urbanizace a rozvoj předměstské zástavby spojený s devastací přírody a také všeobecné rozšíření gramotnosti a následný vzestup masové kultury, jehož průvodními jevy byly populární žurnalistika, masová turistika či reklama. Kniha zkoumá způsoby, jimiž modernističtí i jiní autoři reagovali na tuto kulturní „vzpouru davů“, ať už to byla výlučnost a artistnost jejich děl, která je odsouvala z dosahu „nedovzdělaných“ mas, nebo sociálně utopické projekty, jež někteří z nich vytvářeli v reakci na fenomén přelidnění a masovosti, a ukazuje, jak některé z těchto idejí bezděky předznamenávají rétoriku Hitlerovy knihy Mein Kampf

Kniha je průvodcem internací českých biskupů římskokatolické církve v Československu v letech 1949–1968. Komunistický režim se marně snažil biskupy i celou církev podřídit a přistoupil k represím. Stěžejní část publikace se věnuje pražskému arcibiskupovi Josefu Beranovi, českobudějovickému biskupovi Josefu Hlouchovi a brněnskému biskupovi Karlu Skoupému, kteří byli odvezeni ze svých diecézí a následně převáženi a vězněni na různých utajovaných místech. Veřejnost vůbec netušila, kde jsou. Zatímco pražský arcibiskup byl nakonec po vyjednávání s Vatikánem vyhoštěn, biskupové Josef Hlouch a Karel Skoupý trpěli v internaci až do roku 1968. Tato publikace tak odhaluje další zločiny komunismu a dokládá je bohatou fotodokumentací.

Kniha představuje zásadní příspěvek k poznání českých duchovních dějin. Sleduje paralelně osudy a náboženské názory tří osobností, které svým myšlením a jednáním české duchovní dějiny podstatně ovlivnily: Tomáše Garrigue Masaryka, jeho dcery Alice Masarykové a slovinského architekta Jože Plečnika. Jejich působení se promítlo do současné podoby Pražského hradu – místa, které má už déle než tisíciletí po český stát klíčový význam. Jakou roli hrála náboženská zkušenost a touha po posvátnu v jejich životech? A jak se jejich vztah k náboženství promítl do československých dějin? Právě na tyto otázky hledá odpověď tato kniha.

Deníky ideologa nacistické strany a státu (1893-1946), který se již velmi záhy stal jedním z nejradikálnějších antisemitů a až do samého konce aktivně podporoval nacistickou vyhlazovací politiku. Rosenberg v denících věnuje pozornost aktuálnímu dění a otevřeně prezentuje své úvahy o nacionálněsocialistickém světovém názoru, jehož byl horlivým propagátorem, o boji proti křesťanství, o nadřazenosti germánské rasy. V souvislosti se svým jmenováním ministrem pro Východ se zabývá způsoby, jak ovládnout východní národy, židobolševismem a řešením židovské otázky. Otevřeně píše o svých nedobrých vztazích s některými dalšími nacistickými veličinami (Goebbelsem, Himmlerem, Ribbentropem a dalšími), naopak až devótní úctou zahrnuje svého vůdce.

Během třiceti sledovaných let trvání komunistického režimu (1960–1989) bylo násilí ze strany Veřejné a Státní bezpečnosti vystaveno na deset tisíc mladých lidí z prostředí (proto)undergroundu a punku. Zástupným důvodem pro často až zběsilé brutální fyzické ataky represivních složek se stala účast „závadové“ mládeže na „ilegálních“ hudebních produkcích, respektive provozování vlastní kultury. Celkem 99 mladých mužů a žen bylo odsouzeno k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 75 let…

Bohuš Beneš (1901–1977) byl synovcem muže, který se stal jedním z nejdůležitějších politiků Československa. Edvard Beneš na Bohuše od mládí dohlížel a pomohl mu ke kariéře na ministerstvu zahraničí. Během ní působil na diplomatických misích v Ženevě, Montrealu či Londýně. Po Mnichovu se Bohuš stal sekretářem, tajemníkem a blízkým důvěrníkem prezidenta v londýnském exilu. V roce 1942 byl jmenován konzulem v San Francisku, rezignoval v den strýcovy smrti 3. září 1948. Paměti psal pro svou rodinu, nikoli primárně za účelem vydání. Na některých místech se proto nechává unášet emocemi a má sklony přibarvovat realitu, přesto se jedná o zcela unikátní pramen, který vedle zajímavých detailů ze zákulisí vysoké diplomacie přibližuje také osobu a myšlenkové pochody Edvarda Beneše.

Nová kniha významného českého esejisty, básníka a filosofa Jana Suka má podtitul „život umělců“, ačkoli může být vnímána rovněž jako sága nebo freska slavné umělecké rodiny autorova pradědečka Antonína Dvořáka a především dědečka Josefa Suka (1874–1935). Skladatelův příběh slouží jako východisko k polyfonické úvaze o charakteru umělecké tvorby na pozadí doby, která až na výjimky bývá vůči umění a umělcům spíš nepříznivá, nechápavá nebo dokonce lhostejná. Sukův esejistický text se vyznačuje množstvím literárních, hudebních, výtvarných a filosofických paralel i kontrastů vytvářejících barvitou mozaiku osudu českého skladatele, ale postihujících i obecnou charakteristiku údělu tvůrců v přelomové epoše devatenáctého až jednadvacátého století. Sukův básnivý esej není pouhou uměleckou biografií nebo memoárovou knihou. Souznívá s texty věnovanými fenomenologii umění a esenci tvůrčího procesu, jaké kdysi napsali Gaston Bachelard nebo Antonin Artaud. Podobně jako oni také Jan Suk je kritický vůči dnešní společnosti do značné míry rezignující na duchovní a estetické hodnoty. Přesto v knize o „melancholickém století oblaku“ vyslovuje naději v návrat „orfického“ nebo múzického principu čelícího barbarizaci a medializaci současného světa.

Karel Kukal ve své knize popisuje podmínky pracovních lágrů přelomu čtyřicátých a padesátých let a rekonstruuje příběh svého útěku ze šachty číslo čtrnáct ve slavkovské oblasti. Kukal unikl z tábora s dalšími mukly a ve své rekonstrukci jejich osudů dokládá i jejich vlastní svědectví. Ačkoliv se skupině vězňů podařilo dostat z tábora, byli dopadeni, někteří z nich zabiti na útěku, ostatní odsouzeni. Kniha byla poprvé vydána roku 1993.

S klesající kvalitou zdrojů pitné vody je její úprava stále obtížnější a vyžaduje hluboké znalosti problematiky. Předkládaná publikace přináší podrobné shrnutí tématu koagulace při úpravě vody, které využije široká odborná veřejnost od studentů přírodovědných směrů až po provozovatele úpraven vody, inženýry i techniky. Nabízí nejnovější poznatky v oblasti koagulace různých typů nečistot. Autoři kladou důraz zejména na důležitost optimalizace podmínek koagulace, a to jak hodnoty pH a dávky koagulačního činidla s ohledem na dosažení maximální účinnosti odstranění nečistot, tak i intenzity a doby míchání pro vytvoření vloček s vlastnostmi vhodnými pro následující separační procesy (sedimentaci, flotaci a filtraci).