Academia strana 23 z 189

Co vlastně vím o svém tatínkovi? ptá se v úvodu své knihy architekt Tomáš Valena (* 1950). Konkrétní vzpomínky na něj má jen ze svého útlého mládí, potom už byl tatínek přítomen jen ve virtuální mytické podobě ve vyprávěních maminky a přátel či na fotografiích. Otázky po životě, působení a významu svého otce, významné osobnosti katolického veřejného života Františka Valeny (19131960), si autor začal klást teprve ve zralých letech, kdy už nežilo mnoho pamětníků. Začal proto životní příběh svého tatínka téměř až detektivně rekonstruovat, kamínek po kamínku skládal mozaiku jeho života. Jak autor přiznává, existovalo ještě něco jiného, co ho nutilo vypořádat se s osudem jeho otce, ale co to je, nejprve jen nejasně tušil. V průběhu psaní se začaly vynořovat obrysy podobností i protikladů mezi nimi, o nichž dříve nepřemýšlel. Uvědomil si, že to nebude jen kniha o jeho otci, ale také o něm samém. Struktura textu je tedy dvoukolejná, na jedné straně je to klasická historická studie příběh tatínka, na druhé autorovy vlastní reflexe tohoto životního příběhu, jakési měření sil s otcem.

V rámci celkem 489 procesů v Dachau čelilo americké justici 1 700 zločinců nacistického Německa. Jednalo se o celou řadu obžalovaných, od říšských pohlavárů po statkáře, studenty a vesničany. Provinili se účastí na zvěrstvech namířených proti obětem všech možných národností, k nimž došlo v koncentračních táborech a při transportech. Tato publikace se zabývá širokou škálou těchto procesů a nabízí porozumění situaci, do níž německá civilizace dospěla za druhé světové války. Ukazuje, že i běžný občan mohl být věci nacistů oddán se stejným fanatismem jako Hitler, a snaží se zjistit něco o těch, kteří se Hitlerovi nepostavili, tolerovali ho nebo se k němu přidali. Tematizuje znepokojivý fakt, že mnoho zvěrstev spáchaných za Hitlerovy éry bylo výsledkem osobních rozhodnutí. Autor vychází z primárních zdrojů včetně oficiálních soudních svazků a revizních zpráv k procesům. Popisuje jednotlivé případy a poskytuje detailní informace o obžalovaných, jejich výchově, vzdělání, kariéře, chování v průběhu procesů i poté.

Kniha Nová třída (1957), kterou deník The New York Times zařadil mezi deset nejvlivnějších knih minulého století, spoludefinuje žánru takzvaného „loučení se s bohem, který selhal“. Podává podrobný a přesný rozbor komunismu, jeho základních vlastností a podstaty komunistické moci, které vidí ve čtyřech základních bodech: 1) Ve všech státech, ve kterých komunisté vládli, došlo znárodněním výrobních prostředků a potlačením svobody a demokracie ke stvoření nové třídy. 2) Kolektivní vlastnictví je lež, maskující vlastnictví komunistické nomenklatury – nové třídy. 3) Ve všech komunistických diktaturách se ekonomika vyznačuje plýtváním obludných rozměrů. 4) Nová třída, komunističtí oligarchové, zredukovala celý socialismus a komunismus na pouhou apologii moci a snahu o její udržení za jakoukoli cenu a jakýmikoli prostředky.

Většina biologů i studentů přicházejících studovat biologii na vysokou školu se domnívá, že evoluční biologie je v podstatě uzavřená kapitola vědy. Ale co když je všechno úplně jinak? Co když právě evoluční biologie v 70. a 80. letech uplynulého století prodělala v naprosté tichosti zcela zásadní revoluci, po níž by se vlastně měly od základu přepsat veškeré učebnice tohoto oboru? Co když je i nový model evoluce vycházející z dawkinsovsko-hamiltonovské teorie sobeckého genu, založené na soupeření různých variant téhož genu o předání co největšího počtu vlastních kopií do dalších generací, stejně chybný jako původní model Darwinův, a vbrzku nás proto čeká revoluce další? A nemohla by stávající model nahradit například teorie takzvané zamrzlé evoluce? Teorie, která předpokládá, že naprostá většina druhů, se kterými se v přírodě setkáváme, není schopná se evolučně vyvíjet, ani když jsou vystaveny sebesilnějšímu selekčnímu tlaku, a tak pouze pasivně čekají, až se změny v jejich prostředí nahromadí v takové míře, že jim nezbude, než způsobně vyhynout. Kde se berou nové druhy, jak je možné, že jsou druhy účelně přizpůsobeny svému prostředí a jak může v takovémto evolučně zamrzlém světě vůbec docházet k evoluci? Odpověď na uvedené otázky, jakož i otevřený a někdy poněkud svérázný pohled do zákulisí dnešní vědy nabízí tato kniha.

Ivan Kraus, herec, scenárista, loutkoherec a především spisovatel humoristických povídek je u nás nesmírně populární, přestože žil od roku 1968 v cizině a do vlasti se mohl alespoň částečně vrátit až po roce 1989. Jeho humor je totiž laskavý, mile absurdní, ironie spíš něžné a nadsázky spíš filozofické než karikující. Týká se nekonečných trampot a patálií velké rodiny, jejíž členové jsou na dáni tak výraznou individualitou, že to mezi nimi neustále jiskří. A do všeho se plete absurdita režimů a jejich pohůnků, proti kterým právě humor byl jedinou obranou. Autor se však svým viděním světa dotkl i něčeho velmi zásadního. Mezi sourozenci, mezi dětmi a rodiči i mezi manžely vznikají nám všem dobře známé neřešitelné situace, které hrozí přerůst v tragédii, pokud je neumíme obrátit v legraci. "Ušetříte za psychiatra," tvrdí Ivan Kraus. A tak se dá bez nadsázky říci, že se český národ dělí na ty, kdo četli Ivana Krause, a na ty, kdo ho teprve budou číst.

Kniha je souborným vydáním autorových textů k biologické antropologii a jejím dějinám, s přihlédnutím k dějinám biologických disciplín vůbec. Vzhledem k tomu, že tyto práce a eseje vznikaly v období skoro dvaceti let (1995–2007), rozhodl se autor uchovat jim určitou míru „autonomie“ v tom smyslu, že se nepokoušel spojit dva nejdůležitější z nich, Malé dějiny biologie a Obraz člověka v dílech některých význačných biologů 19. a 20. století, ale ponechal je oddělené jako samostatné celky.

Souborné vydání rodinných povídek spisovatele Ivana Krause - kniha psaná s oním zvláštním, mile absurdním a něžným humorem, po jakém my Češi nostalgicky toužíme od dob Poláčkových "Bylo nás pět". Krausovi ho bylo "naděleno" měrou vrchovatou měrou, což dokazuje i jeho nebývalý čtenářský úspěch - vždyť knihy Ivana Krause dnes vycházejí v mnohatisícových nákladech. Autorův humor si zamiloval Adolf Born, který se - počínaje touto knihou - stal jeho ilustrátorem.

Ivan Kraus ve své další povídkové sbírce, která navazuje na předchozí knihy Muž pod vlastním dohledem a Muž za vlastním rohem, znovu potvrzuje svou pověst vynikajícího humoristy a satirika. Je jedním z mála autorů tohoto žánru v současné české literatuře, který si svými knihami vydobyl už před lety neutuchající zájem čtenářů.

Vstupní, nejproslulejší ze tří dílů proslulé Božské komedie, jednoho ze základních literárních děl, které už osm století upoutává pozornost čtenářů na celém světě. Dante Alighieri (1265–1321), básník a učenec, který mimo jiné stojí u základů spisovného italského jazyka, shrnul ve svém nejvýznamnějším, neobyčejně důmyslně komponovaném díle veškeré vědění své doby. Na pouti záhrobní říší, která je symbolickým obrazem lidského života, od prvotního hříchu až po spasení a probuzení k věčnému životu, autora provází římský básník Vergilius. Báseň, napsaná v sugestivních terciích (odpovídajících základnímu principu čísla 3, podle něhož je epos sestaven), je od 19. století výzvou pro nejlepší české překladatele (J. Vrchlického, O. F. Bablera a další). Do této řady patří i nejnovější překlad Vladimíra Mikeše.

Kniha - stejně jako ilustrace na její obálce - ukazuje, že věkovitá instituce papežství byla i v nedávné minulosti pro jedny ochranou a útočištěm před bouřemi moderního světa, pro druhé pak výrazem zastaralé instituce bránící pokroku. Toto napětí vyjadřuje ve svérázné umělecké zkratce i reprodukovaná iluminace pražských benediktinek ke svátku sv. Petra a Pavla z r. 1904: koráb církve řídí Petrův nástupce Pius X., který je však atakován symbolickou flotilou nepřátelských člunů: pyšným racionalismem, francouzskou revolucí, tehdejší světskou mocí, Martinem Lutherem, svobodnými zednáři a dokonce i čertíkem začteným do liberálního vídeňského deníku Neue Freie Presse Obě krajní pozice se však v 19. a první polovině 20. století značně vyvíjely, vzájemně ovlivňovaly, a i v českých zemích plnily funkci specifických kulturních kódů, do značné míry působících i v dnešní době. Tzv. ultramontanismus byl totiž důležitým fenoménem v procesu vytváření moderních evropských společností. Byl projevem nezanedbatelného vlivu římského papeže i za horami (ultra montes, tedy za Alpami). Kniha soustavně analyzuje obraz papeže ve zdejším českém i německém jazykovém prostředí, a to jak v katolické církvi, tak v nekatolickém a občanském prostředí vůbec. Nezapomíná ani na související náboženské, kulturní a politické transfery se sousedy ve střední Evropě.

Cizopasné hlístice (Nematoda) představují jednu z nejvýznamnějších skupin rybích parazitů. Tato kniha je dosud první monografií pojednávající o hlísticích sladkovodních ryb Afriky, která umožňuje jejich druhovou identifikaci. Kromě tří krátkých obecnějších kapitol publikace poskytuje určovací klíče, diagnózy vyšších taxonomických jednotek a popisy a vyobrazení všech druhů hlístic cizopasících v rybách jako dospělci nebo jen jako larvy. Text rovněž podává informace o jejich hostitelích, lokalizaci v hostiteli, rozšíření, a pokud k tomu existují údaje, rovněž o jejich vývojových cyklech a ekologii. Tímto způsobem kniha pojednává o 120 druzích hlístic, jež náležejí k 47 rodům a 21 čeledím těchto parazitů.

Usáma Ibn Munkiz (4. 7. 1096 – 16. 11. 1188), arabský emír ze severní Sýrie, válečník, politik, dvořan, spisovatel. Narodil se dva roky před vpádem prvních křižáků do Sýrie a zemřel rok po bitvě u Hittínu, kde byli křižáci poraženi vojskem Saladina. Usáma žil na dvorech a v armádách seldžukovských a fátimovských vládců, v Káhiře a v Damašku i mezi křižáky v Jeruzalémě, a to, co zažil, viděl a slyšel, vypráví v této své nejpozoruhodnější knize z pohledu stárnoucího muže, který se rozhodl zanechat potomkům obrazy křehkosti a osudovosti lidského života. Jeho kniha je v arabské literatuře jedinečná tím, že se v ní autor snaží vytěžit hlubší smysl z vlastních zážitků, čímž nastavuje zrcadlo sobě a své době. Z dalších jeho knih se zachovala kompletní sbírka básní, dále Kniha o poetice (Kitáb al-badí), Kniha o holi (Kitáb al-asá) a Kniha sídlišť a příbytků (Kitáb al-manázil va’d-dijár).

Autor se ve své svěží próze tentokrát nevrací do dětství jako v knížkách Rodinný sjezd,To na tobě doschne nebo Udělej mi tichoučko!, ale nechává svého hrdinu prožívat citové bouře první lásky zároveň s nekonečnou nudou prvního zaměstnání, to vše pod vlivem atmosféry padesátých let minulého století. Zachycuje tuto dobu i vnitřní svět postav s vtipem a lehkostí, jež jsou pro něj typické a jež mu získaly trvalou oblibu u čtenářů.

Tato kniha je jen malým výběrem z bohatství starých historek, jejíž cílem je ukázat méně známou stránku alchymie. Setkáme se čínskými Nesmrtelnými, s nejproslulejším arabským alchymistou, který možná vůbec neexistoval, nahlédneme do Indie. Zjistíme, že za alchymistu byl pokládán Mojžíš, ale jejím zakladatelem měl být Hermes. Samozřejmě nesmí chybět Evropa, kde poznáme ty, kdo prý alchymií nezměrně zbohatli, i jiné, kteří naopak přišli na mizinu. Za staletí existence alchymie se nashromáždilo mnoho příběhů, v nichž se skutečný svět mísí s tajemným, zázračným.

Kniha představuje dějiny filosofie od archaického Řecka do konce evropské renesance sledované v kontextu dějin vědy, náboženství a kultury jako celku. Na rozdíl od jiných dějin filosofie je zde kladen důraz na dobový rámec výkladu filosofických nauk, které proto nejsou zařazovány do uměle vytvořených "-ismů". Tato rozšířená (v antické části) a razantně přepracovaná verze knihy Mýtus, filosofie a věda - Filosofie mezi Homérem a Descartem (1993) vznikla na základě zkušeností z práce autora se studenty Univerzity Karlovy a je vhodná také jako úvod do studia filosofie.

Na počátku Komenského zájmu o otázky výchovy a vzdělání člověka stál záměr usnadnit školám, tj. žákům a učitelům v nich, cestu ke vzdělání a k duchovnímu rozvoji budoucích osobností, budoucích vzdělanců, tedy lidí, kteří budou ve společnosti hrát vůdčí roli. Předškolní stupeň, a to včetně prenatálního stadia, představuje základ, o něhož se odvíjí úspěch všech vyšších stupňů. Informatorium školy mateřské vzniklo v Lešně r. 1632 jako část zamýšleného monumentálního vzdělávacího celku, jenž měl sloužit k přepokládané reformě českého školství po návratu Komenského z exilu do vlasti, která však nebyla plně realizována. Význam Informatoria není jen v tom, že tvořilo článek velkolepé koncepce reformy školského systému, je také v tom, že se jedná v raném novověku o evropsky zcela ojedinělé systematické pojednání o výchově dětí v nejmladším věku.