Academia strana 25 z 189

Publikace zahrnuje více než 300 podrobných hesel samizdatových edic, časopisů a výběrově i neperiodických sborníků, jejichž vydávání bylo spontánní reakcí etablovaných i začínajících tvůrců na zákonná i nezákonná omezování svobody uměleckého projevu v období komunistického režimu. Autoři se nezabývali jen těmi nejznámějšími vydavatelskými podniky, ale shromáždili mnoho dosud neznámých údajů o řadě lokálních edic a časopisů, které se primárně či sekundárně věnovaly literární tvorbě a její reflexi. Publikace, připravená badateli z Ústavu pro českou literaturu AV ČR za účasti externích specialistů a ve spolupráci s knihovnou Libri prohibiti, je doplněna rozsáhlou úvodní studií, rejstříky a bohatým obrazovým doprovodem.

Takřka po devadesáti letech vychází nový překlad knihy francouzského filozofa Juliena Bendy (1867–1956), který proti sobě staví univerzalistickou filozofii ducha, dědičku řecké vzdělanosti, a soudobé ideové proudy ve službách praktických zájmů – nacionalismu, militarismu i rasismu –, představované ve Francii především jmény Charlese Maurrase a Maurice Barr?se. Kniha ve své době vyvolala velký rozruch, a my navíc víme, kolik vzdělanců, intelektuálů či příslušníků inteligence selhalo v dobách, které následovaly. I proto je dobré Bendovu knihu číst znovu. Aby však nedošlo k mýlce, Bendův vzdělanec, v originále clerc, není čistý intelektuál, jak jej chápeme dnes. Je to zastánce duchovních hodnot, svobodné, nezaujaté a nezištné činnosti, která je protiváhou tak rozšířených ideologických postojů a obhajob praktické politiky. Obzvláštní kritika pak směřuje proti nacionalistickým a extrémně pravicovým i levicovým postojům ovládajícím tolik předválečných intelektuálů. Nutno poznamenat, že ty poslední se nevyhnuly ani Bendovi, což svým způsobem porušuje logiku jeho celoživotního směřování.

Publikace se zabývá historií Sýrie v první polovině 20. století, tedy v době závěrečné fáze existence Osmanské říše a následujícího francouzského mandátu v Levantě. Pokouší se nalézt odpověď na otázku, proč a jak z původní nejasně definované Velké Sýrie vznikla Sýrie výrazně menší, a to v hranicích známých po získání samostatnosti v roce 1946 a alespoň formálně existujících dodnes. Všímá si také změn ve vnímání identit místních obyvatel a různých ideologií, které se v této oblasti šířily. Dějiny Sýrie sleduje v časové linii vzestupně a dělí je podle základních periodizačních mezníků (konec osmanské nadvlády, existence Faj?alova království, Velké syrské povstání, francouzsko-syrská smlouva z roku 1936 atd.).

Vlasy – ať už jsou na hlavě, či ne, ať jsou bohaté, husté, či jen řídké, dlouhé, anebo krátké, svázané i nesvázané, barvené, nebo přírodní – definují jedince a jeho roli ve společnosti. Odkazují k jeho genderu, pohlaví, sexuální do¬stupnosti, věku, sociálnímu statusu, či dokonce politickému názoru. Tato kniha nabízí interdisciplinární a unikátní pohled na přepestré významy kštic, vousů, paruk, zarostlosti i bezvlasosti a vlasové péče v rozličných světových kulturách; od etnografických přes klasické až po současné kontexty. Autor vychází z bohatých zdrojů literárních, archeologických, antropologických, přírodovědných i vizuálních dokladů. Pokrytá témata zahrnují významy, jaké měly vlasy v preliterárních společnostech (Asie, Afriky, obou Amerik, Oceánie), ve starověkých společnostech (Egypt, Řecko, Řím, Barbaricum) i v etapách evropských dějin (středověk, renesance, 19. a 20. století). Kniha zkoumá biolo¬gické, historické i kulturní diskursy týkající se nesmrtelného fenoménu: vlasů.

Kniha, kterou připravili zkušení badatelé Jiří Knapík a Martin Franc společně s kolektivem českých i německých historiků střední generace, nabízí sondy do života českých dětí a dospívajících ve věku od 6 do 18 let v letech 1948–1970. Zabývá se poměry v tehdejších rodinách, hmotnou kulturou obklopující tehdejší školáky, jejich mimoškolními aktivitami a formou trávení letních prázdnin. Všímá si snah politické sféry ovlivňovat nejmladší generaci, fungování oficiálních dětských a mládežnických organizací stejně jako rostoucího významu masových médií v životě dětí a mládeže. Nezapomíná ani na důležitá specifika učňovské mládeže nebo na méně radostné otázky tehdejšího dětství a mládí – kriminalitu spojenou s touto věkovou skupinou, dětské domovy, sebevražednost a rovněž péči o mentálně, tělesně i sociálně postiženou mládež. Většina kapitol se sice opírá zejména o archivní výzkum a dobovou literaturu, neoddělitelnou součástí výzkumu byly i vzpomínky pamětníků. Jeho výsledky shrnuje speciální kapitola, která přispívá k oživení výkladu a zaplňuje historii konkrétními osudy. Publikaci doplňují dílčí exkurzy do celkově velmi široké a u nás dosud celistvě nezkoumané problematiky, stejně jako řada unikátních doprovodných fotografií.

Kniha přibližuje profesní kariéru jedné z nepříliš známých postav bezpečnostního aparátu meziválečného Československa. Karel Vyčítal (1872–1952) představoval svým původem a vzděláním archetyp rakousko-uherského četnického důstojníka, sehrál ovšem velmi důležitou roli při formování pořádkových sil nově vzniklého československého státu: v komplikované popřevratové době velel četnictvu v pohraničním regionu Slezska, zmítaném národnostními i sociálními nepokoji, a později stál téměř deset let v čele celého četnického sboru. Osobní příběh Karla Vyčítala představuje zároveň cenné svědectví o éře zrodu moderní policejní služby, kdy se začíná uplatňovat odborná kriminalistika a kdy se policejní práce stává častým předmětem zájmu médií, politiků a veřejného mínění.

První díl souboru kratších textů Petra Pitharta přibližuje třicetileté období šedesátých až osmdesátých let 20. století. Po ukázkách z mladických básnických pokusů shrnuje autorovu polemickou publicistiku v Literárních listech roku 1968, samizdatové texty a záznamy debat v disentu, stati z exilových periodik i „zprávu o stavu společnosti“ z října 1989, která předpověděla to, co si z minulosti poneseme po 17. listopadu dál.

Sborník je určen širší veřejnosti a má přispět k popularizaci kritického myšlení a vědeckého přístupu. Obsahuje patnáct příspěvků analyzujících rozličná sporná odborná nebo společenská témata. Zabývá se příčinami a povahou antivědeckých postojů, mylnými představami o paranormálních jevech a schopnostech, nedůvěrou ve vědeckou medicínu, mýty o škodlivosti očkování nebo příčinách autismu, iracionálními postoji k homosexualitě, bezdůvodnými obavami z elektromagnetického záření a dalšími otázkami. Čtenář se tu rovněž dozví o zajímavostech vývoje vědecké metody v medicíně, biologii, astronomii a matematice. Nejsou zde ovšem hlásány žádné konečné pravdy, pokud sborník vyvolá pochybnosti a diskuse, pak splnil svůj účel.

Text se zaměřuje na duchovní základy české státnosti a smyslu českých dějin, k nimž se Československá republika zejména myšlením a jednáním svého klíčového zakladatele Tomáše G. Masaryka, jež vycházely z jeho pojetí české otázky, přihlásila a náš stát dosud hlásí. Pojednání vychází z filosofického významu Masarykova pojetí českých dějin v souvislostech české státní ideje. Z tohoto zorného úhlu se zabývá duchovně zásadními osobnostmi rozhodujících epoch a zlomových událostí českých, respektive československých dějin. V závěru se výslovně dotýká aktuálních dějinných souvislostí

Kniha se zabývá internací biskupů římskokatolické církve Josefa Hloucha a Karla Skoupého v době komunistického režimu v Československu, v letech 1949-1968. Představuje snahy poúnorové komunistické vlády o přeměnu římskokatolické církve na národní církev, podřízenou státu, a neúspěšná vyjednávání zástupců vlády s biskupy. Stěžejní část knihy se zabývá internací biskupů na příkladu českobudějovického biskupa Josefa Hloucha a brněnského biskupa Karla Skoupého. Oba biskupové byli nejdříve zadržováni ve svých rezidencích a později odvezeni mimo diecézi a řadu let internováni v utajovaných objektech pod dohledem Státní bezpečnosti. Hlavními zdroji jsou archivní materiály a svědectví pamětníků. Na jejich základě popisuje běžný život biskupů v internaci a její organizaci. Výsledek je systematické a faktografické zpracování internace biskupů, jednoho z mnoha zločinů komunistického režimu v rámci pronásledování římskokatolické církve v Československu.

Kniha má parametry jakési zprávy o slovenské společnosti v kontextu jejího evropského historického vývoje a vlivů. Dává čtenáři, který měl často o Slovenské republice informace a představy jen z občasných článků, reportáží a komentářů v médiích, příležitost hlouběji pochopit příčiny událostí, jevů i politických konfliktů a rozhodnutí na Slovensku, jež ho zaujaly nebo překvapily. Snahou autorů bylo poskytnout čtenáři dostatek informací o Slovensku a jeho vývoji v širších historických souvislostech, aby se mohl zasvěceně ptát na politické, ekonomické, sociální a kulturní stránky života dnešní slovenské společnosti. Dnes je Slovenská republika demokratickým státem a respektovanou součástí Evropské unie. Ambicí kolektivu autorů tak bylo představit v této publikaci složitou cestu Slovenska k jeho samostatné demokratické státnosti ve 20. století, a především zachytit nejpodstatnější tendence společenského vývoje, jímž Slovenská republika prošla po 1. lednu 1993, až do období před historicky prvním předsednictvím v Radě EU.

Rukopis knihy sedadel kolínské synagogy, vedený hebrejským písmem v jidiš, obsahující přes čtyři sta majetkových a dlužních vkladů na synagogálních sedadlech i zápisů týkajících se donací synagogálního příslušenství, nám umožňuje blíže proniknout do struktury a administrativy židovské komunity v Kolíně i do její vnitřní politiky a ekonomické situace, ale šířeji i života českého židovstva vůbec. V záznamech se odrážejí morální standardy a zvyklosti obce a detaily intimnějšího charakteru vypovídají i o rodinných vztazích a vazbách. Jedná se o první zpřístupnění archiválie takového typu v češtině, které je tím významnější, že čtenáře zavádí do období pro židovské obyvatelstvo přelomového (od vydání tzv. familiantského zákona Karla VI. roku 1727 přes hrozbu vyhnání Židů z Čech ve čtyřicátých letech do josefinských reforem na počátku osmdesátých let 18. století).

Kniha je přelomovým pokusem odstranit účelové mýty o první světové válce přetrvávající celé století. Co bylo jejich jádrem? Na rakouské straně snaha obviňovat české vojáky z nespolehlivosti a věrolomnosti, aby se zamezilo politickým koncesím českému národu, na straně české snaha dokázat Dohodovým mocnostem, že Češi stojí v drtivé většině proti Rakousku, a proto si zaslouží být podpořeni v otázce vzniku samostatného českého státu. Myslet si však, že český národ se dělil buď na Švejky, nebo legionáře, vůbec neodpovídá realitě. Autor sám píše: „V obou případech zůstalo faktem, že do c. a k. armády bylo povoláno hodně přes milion Čechů a většinou zcela nepovšimnuti v ní konali svou služební povinnost až do konce války.“

Edice Rudolfa Chmela a Michala Stehlíka s tématem „moje Československo“ nechává promluvit dvaadvacet autorů ze Slovenska a Čech v jakémsi ohlédnutí za Československem. Jde o pohledy odborné – historické či uměnovědné, literární nebo opravdu čistě osobní. Pro českého čtenáře byla zvolena mírná převaha slovenských osobností – historici, politička, nakladatel, spisovatel, filozof i výtvarník, mezi českými osobnostmi nechybí někdejší vrcholný aktivní politik, historici či spisovatelka. Koncept Československa si v roce 2018 připomíná stoleté výročí – texty v knize Moje Československo se na něj snaží nahlížet z mnoha originálních úhlů.

Vzpomínky prof. MUDr. Ervína Adama, M.D., Ph.D., (* 1922) se čtou skoro jako dobrodružný román. Prožil život vrchovatě naplněný dramatickými událostmi a zvraty, odrážejícími historii 20. století, a má zkušenosti s okamžiky, kdy stál na prahu smrti, i s chvílemi úspěchu a štěstí. Narodil se v židovské rodině v Rachově na Podkarpatské Rusi. V letech 1944–1945 prošel několika koncentračními tábory a přežil pochod smrti. Kdyby v roce 1945 hned po osvobození neodešel z podnětu svého prozíravého strýce do Prahy, stal by se nedobrovolně sovětským občanem, protože Podkarpatská Rus, v letech 1919–1939 součást Československa, byla v listopadu 1945 pod nátlakem odstoupena Sovětskému svazu. Ervín Adam vystudoval v Praze medicínu, v nemocnici Na Bulovce se věnoval léčbě poliomyelitidy a spolu se svou ženou patřil k týmu lékařů, díky němuž byla u nás jako v první zemi na světě vymýcena dětská obrna. Přes své pracovní úspěchy byl v roce 1961 z Bulovky z „kádrových důvodů“ propuštěn a pracoval pak v Ústavu sér a očkovacích látek. V srpnu 1968 emigroval s rodinou nejprve do Kanady a poté do USA, kde od té doby působí na lékařské fakultě Baylor University v Houstonu a podílí se na řadě výzkumných projektů. Velkou měrou přispěl mimo jiné k výzkumu role virů v patogenesi lidských nádorů.

Tématem práce jsou osudy asi pěti tisíc osob židovského původu deportovaných od listopadu 1944 do března 1945 nacistickými okupačními orgány ze Slovenského štátu do koncentračních táborů Sachsenhausen, Ravensbrück, Bergen-Belsen a do terezínského ghetta. Na základě obsahové a komparativní analýzy poznatků získaných studiem archivních dokumentů, na základě svědectví přeživších a v omezené míře i studiem sekundární literatury se autor snaží vysvětlit jednání pachatelů a obětí i obecnější historické souvislosti této kapitoly v dějinách válečného Slovenska. Z rozboru pramenů vyplývají i obecnější poznatky k vývoji konečného řešení židovské otázky v evropských zemích ovládaných nacistickým Německem.