Academia strana 18 z 189

Monografie přístupnou formou pojednává o několika zásadních otázkách moderní evoluční biologie. Soustředí se zejména na problematiku evolvability a dokládá, že evoluci podléhá i samotná schopnost se vyvíjet. Jak si přitom všímá tuzemská teorie zamrzlé evoluce, evoluci evolvability ovlivňuje řada zajímavých procesů zahrnujících mimo jiné hromadění dále neproměnlivých prvků. Právě nejednoznačná povaha těchto procesů může být vysvětlením (ne)samozřejmého faktu, že se na Zemi setkáváme s tak různorodými produkty biologické evoluce.

Publikace Nová škola v meziválečném Československu ve Zlíně – ideje, aktéři, místa zpracovává problematiku meziválečné školské reformy (1929–1939) v kontextu tzv. firemního města Zlína, prostoru pokroku, modernity, racionalizace, síly moderní techniky. Myšlenky racionalizace, taylorismu, zásad scientific management neovlivňovaly jen výrobu ve firmě Baťa, každodenní život ve Zlíně, ale i chod pokusných zlínských veřejných škol. Jejich cílem byla škola činná (learning by doing) a společenská (school democracy). Studie v první části analyzuje cestu české pedagogiky k důvěře v racionalizační hnutí a v druhé části rekonstruuje pedagogické zásady v pokusných obecných a měšťanských školách ve Zlíně.

Publikace se soustředí na oblast střední a severní Moravy, která je bohatá na malá krasová území. Až na jednu výjimku vznikla souvrství vápenců a mramorů z mořských usazenin z období devonu, stejně jako tomu bylo v případě vápenců Moravského krasu. Jen v severovýchodní části Moravy se nacházejí polohy druhohorních vápenců, které jsou součástí Karpat a byly sem přesunuty v důsledku pozdějších horotvorných procesů na území střední Evropy. Krasové oblasti střední a severní Moravy se utvářely v průběhu dlouhých geologických procesů. Řada jeskyní, jež jsou prezentovány v knize, patří k významným archeologickým a paleontologickým lokalitám, podzemní prostory mají mnohdy bohatou krápníkovou výzdobu. Kniha je doplněna rozsáhlou obrazovou dokumentací.

„Svoboda je poznaná nutnost.“ Na tuto poučku připisovanou K. Marxovi jsem si vzpomněl jednoho rána při procházce lesem. První, co mě napadlo, bylo, že to nedává valný smysl, že by se snad lépe hodilo: „Poznaná nutnost vymezuje hranice svobody.“ Z podobných rozvah vznikl nápad, zkusit převyprávět některé problémy a výdobytky sociálních a obecněji humanitních věd očima technika. Vycházel jsem při tom záměrně pouze z pouček, jež jsem vstřebal během školní výuky a z populární literatury. Konec konců mi při mém vzdělání ani nic jiného nezbývalo. Vznikla tak řada krátkých příběhů, občas samonosných, občas zakončených stručnými glosami. Pro odlehčení a zábavu jsou uvedeny i některé moje osobní „multikulturní“ zkušenosti z cest po blízké i vzdálené cizině.

Druhá světová válka způsobila nejen obrovské materiální a lidské ztráty, ale také rozsáhlé migrace obyvatelstva. Repatriace polských občanů představovala tehdy významný mezinárodní problém. Stovky tisíc se jich při tom vracely přes Československo, které se díky své poloze ve středu Evropy stalo důležitou tranzitní zemí. Ve stejnou dobu, kdy do vlasti směřovaly statisíce polských repatriantů, utíkali přes Československo na Západ lidé z Polska nespokojení s politickou či hospodářskou situací, před komunistickou či národnostní perzekucí. Zvlášť významný byl počet židovských uprchlíků, nejčastěji mířících do Palestiny. Kniha na základě studia širokého spektra domácích i zahraničních pramenů a literatury představuje, jak se Československo s těmito migracemi vyrovnával.

Mezinárodní projekt, jehož se účastní univerzitní a akademická pracoviště všech slovanských národů. Dosud bylo od roku 1965 zpracováno a vydáno patnáct fonetických a lexikálních svazků v různých slovanských zemích. Dialektologické oddělení ÚJČ AV ČR, v. v. i., zpracovalo mapy a komentáře pro fonetický svazek Reflexy *tort, *tolt, *tert, *telt, *ort, *olt; který vychází pod českou redakcí.

Hranice provázejí člověka od jeho prvních krůčků na planetě Zemi. Jsou myšlené i skutečné, nalézají se v prostoru i v lidské mysli. Tvoří mantinely, jimiž se společnost vymezuje na základě různých idejí, ideologií a zájmových či ovládaných krajin a územních celků – regionů. Regiony se v čase vyvíjely a měnily. Jejich polohu, rozsah a hranice formovaly geografické podmínky i prospěch jednotlivých skupin obyvatelstva, sdílejících společné mocenské, národní, hospodářské, kulturní a jiné, často velmi specifické cíle. Hranice se tak staly výraznou civilizační, historickou i geografickou hodnotou. Publikace „Hranice v krajinách“ nabídne různé, často neotřelé pohledy na středoevropské hranice a poskytne srovnání s počátky středověkých hranic s hranicemi moderními, především ve 20. století.

Monografii uvádí rozsáhlá studie Divadlo a text jako průnik fuzzy množin, která velmi komplexně načrtává široké sémantické pole vztahu literární a divadelní komunikace. Dále je kniha rozdělena do šesti tematických oddílů: 1. Teorie současného dramatu/divadelního textu; 2. Poetiky – dramatické a režijní; 3. Dobové fenomény – publikování a recepce díla; 4. Intertextové vztahy – v operním libretu a dramatizacích literárních textů; 5. Dramatičtí autoři; 6. Performeři a písničkáři. Struktura celé knihy pokrývá mnohorozměrný fenomén vztahu textu a divadla na několika úrovních, když v úvodních statích se jeho povaha představuje především v obecné, teoretické rovině, kdežto závěrečné oddíly knihy tento vztah demonstrují na jednom, historicky jedinečném fenoménu.

Autor ve své knize vzpomíná na převratné události 20. století. Narodil se v Praze na Malé Straně, kde také prožil rané dětství. Později žil s rodinou na území dnešního Běloruska. V roce 1920 se účastnil polsko-bolševické války. Po napadení Polska hitlerovským Německem v září 1939 padl při ústupu do sovětského zajetí. Jako jeden z nemnoha unikl tragickému údělu polských důstojníků povražděných NKVD v roce 1940. Svědectví o zmizelých přátelích a kolezích a o svém neúspěšném pátrání po nich shrnul v knihách Starobělské vzpomínky a V nelidské zemi. Po válce žil Czapski v Paříži, kde příslušel k „silné hrstce“ polských exilových umělců a spisovatelů soustředěných kolem revue Kultura.

Jack London kdysi pronesl: „Ukaž mi muže s tetováním a ukážu ti muže se zajímavou minulostí.“ Ačkoliv tetování zažilo ve společnosti renesanci a překonalo stigmatizaci s ním dlouhodobě spojovanou, rozšířilo se napříč společenským spektrem, napříč ekonomickými třídami, věkovými kohortami i jedinci s různým společenským statusem, stále existují prostředí, v nichž je tetování identifikující proměnou, znakem, který označuje a slouží jako významný nástroj neverbální komunikace. Jedná se především o prostředí totální instituce, jejímž reprezentantem je vězení. Publikace Tělo za katrem představuje výstupy etnografického výzkumu autorkou realizovaného v prostředí českých mužských věznic od roku 2013. Autorka přibližuje skrze různorodé tělesné modifikace odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody, především pak tetování a jeho specifickou symboliku i skrze techniky provedení, tzv. druhý život odsouzených, stejně jako v opačné logice vysvětluje specifika tělesných modifikací ve vězeňském prostředí na základě různorodých aspektů proměňující se předvězeňské identity odsouzených v identitu vězeňskou. Publikace je doplněna o části rozhovorů, které autorka vedla s více než stovkou odsouzených a více než sedmi desítkami zástupců vězeňského personálu, o výstupy více než dvou set hodin pozorování ve vnitřních prostorách věznic a především o autentické fotografie tetování, které autorka pořizovala.

Tato kniha vás zavede do prostředí severní Evropy 17. a 18. století. V té době putovala do vzdálené „půlnoční země“ více než desítka diplomatických zástupců rakouských Habsburků, často v doprovodu početného služebnictva, šlechtických společníků, duchovních, agentů i rodinných příslušníků. Ke Švédskému království měli Středoevropané v mnoha ohledech specifický vztah – tradičně patřilo mezi nepřátele ve zbrani, vzájemný antagonismus pramenil rovněž z odlišného vyznání a mentální jinakosti. Stejně specifický proto musel být i přístup, který diplomaté k úspěchu své mise zvolili. Strategie a jednání členů císařské ambasády v zahraničí se v průběhu času měnily a zkušenosti různých generací se často diametrálně odlišovaly. Před čtenáři tak vystupuje ucelený obraz Švédského království z pohledu značně kriticky naladěných zahraničních návštěvníků.

Na podzim 1824 se student práv Heinrich Heine vymanil z nezáživného univerzitního provozu v Göttingenu a podnikl pěší putování po středoněmeckém pohoří Harz. Z něj později vzešla první Heinova publikovaná próza a jeden z nejslavnějších cestopisných textů německé literatury, Cesta Harcem. Nadšení z pěší cesty divokou přírodou, společenská kritika a objevování radosti ze „skutečného“ života z ní čiší dodnes. Nevelké dílo mladého básníka v mnoha rysech předznamenává jeho pozdější tvorbu, vyznačuje se takřka impresionistickou bezprostředností a subjektivitou, je moderní v propojení polohy osobní a politické, romantické i realistické, ironické i poetické. Text, v němž se snoubí styl novinářský se svrchovaně literárním, významně ovlivnil podobu moderního fejetonu.

Kniha přináší údaje o biologii a ekologických nárocích sta a jednoho druhu slunéček žijících ve střední Evropě. Většina druhů je ilustrována fotografiemi dospělých brouků ze sbírek nebo i z přírody. Pro menší část druhů jsou uvedeny i fotografie larev a kukel. Určovací klíče dospělých brouků a larev umožní určovat exempláře jak na základě diagnostických znaků pro triby, rody a druhy, tak podle barevných vzorů na krovkách a na hrudi (u larev na vrchní straně zadečku), anebo podle jiných nápadných morfologických znaků. Morfologické znaky jsou ilustrovány černobílými kresbami spojenými v obrazové příloze nacházející se mezi českým a anglickým textem. Text je doplněn revidovaným seznamem tribů a rodů slunéček celého světa.

První svazek čtyřdílné kolektivní publikace věnované dějinám Československé akademie věd (ČSAV) zpracovává první dekádu její existence, kdy v jejím čele stál Zdeněk Nejedlý. Zároveň líčí okolnosti založení této klíčové instituce vědy druhé poloviny 20. století. Publikace zkoumá vývoj celé instituce, stejně jako proměny sboru členů a vedení ČSAV v širokém politickém a společenském kontextu. Reflektuje i vývoj vybraných důležitých vědeckých pracovišť a některých společných pracovišť a zařízení. Velká pozornost je věnována otázce mezinárodních kontaktů, která je pro vědu vždy mimořádně důležitá, a nechybí ani medailony nejvýznamnějších osobností ve vedení tehdejší ČSAV. Knihu doprovází množství ilustrací a rozsáhlé přílohy, především seznam všech členů a vědeckých pracovišť ČSAV v letech 1952–1962.

Kniha se věnuje dnes nepříliš známé osobnosti Ericha Ludendorffa, jednoho z nejvlivnějších německých vojenských představitelů za první světové války, který byl do značné míry zodpovědný za neúprosné vedení bojů plynoucích z přehnaných ambic německých představitelů, které zapříčinily vysoké ztráty na životech. Autoři sledují počátky jeho kariéry, úspěch v bitvě u Lutychu, spolupráci s Hindenburgem i nezdařené ofenzívy provázené diplomatickými skandály. Ludendorff byl vlivným šiřitelem konspiračních teorií a uvedl do oběhu legendu o ráně do zad, podle níž Německo nebylo poraženo, nýbrž zrazeno Židy. Autoři představují Ludendorffa coby muže, jenž dodal vznikajícímu nacistickému hnutí legitimitu a nasměroval Německo do další světové války. Nejde o tradiční životopis, autoři se soustředí na vybrané okamžiky Ludendorffova působení a zasazují je do širšího kontextu evropského dění.

Jsou lidé ve své podstatě hierarchické, nebo rovnostářské bytosti? Kniha Hierarchie v pralesích se na tuto otázku pokouší odpovědět zkoumáním evolučních kořenů našeho sociálního a politického chování. Na základě rozboru rozličných modelů chování lidských i lidoopích společenství předkládá antropolog Christopher Boehm tezi, že rovnostářské formace jsou vlastně hierarchiemi, v nichž slabí spojují své síly, aby si podrobili silné. Publikace zkoumá původ těchto protikladných modů chování u šimpanzů, bonobů i v raných lidských společenstvích v Arktidě, obou Amerikách, Austrálii i v Africe. Autor analyzuje sociální struktury lovců a sběračů, kmenových společenství i moderních států a předkládá vysvětlení, jakými způsoby se v nich tyto protikladné tendence projevují. Hierarchie v pralesích vymezuje novou oblast bádání biologické i evoluční antropologie tím, že rozšiřuje záběr těchto věd o zásadní otázky politického a sociálního chování lidí. Kniha tak představuje zásadní pramen při výzkumu evoluční podstaty lidského altruismu.