Academia strana 32 z 189

Publikace edituje dva svým rozsahem i literárním charakterem různé memoárové rukopisy, vzájemně provázané vzpomínkami na osobnost dr. Jana Jíny (1890–1962), předního diplomata meziválečného Československa, aktéra protinacistického odboje za druhé světové války a v letech 1945–1948 přednostu politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, jednoho z nejbližších spolupracovníků dr. Edvarda Beneše a osobního přítele řady tehdejších politiků i umělců, zvláště literátů.

V rámci edice Fauna ČR vychází po dvaceti letech třetí, doplněné a přepracované vydání svazku Ptáci 1 (řády vrubozobí, potáplice, trubkonosí, potápky, plameňáci, čápi, brodiví a pelikáni a veslonozí), tentokrát již zaměřené jen na území České republiky. Záměr vydat toto dílo znovu je podložen jak zájmem široké veřejnosti, tak především současnou situací, kdy se po intenzivním ornitologickém výzkumu v posledních desetiletích nahromadilo tolik nových a významných poznatků nejen z faunistiky a biologie ptáků, ale i nečekaných a nových pohledů na jejich systém a řadu taxonomických problémů, které vyžadovaly zásadní přepracování především obecných kapitol k modernímu poznání této skupiny obratlovců. Hlavní změny v této druhé reedici se týkají jak obecného úvodu, kde zejména nové poznatky molekulární taxonomie a systematiky vyžadovaly hlubší zásahy do celého textu, tak zpracování jednotlivých druhů, které podle osvědčeného schématu (synonymika, taxonomie, rozšíření druhu, popis, rozměry, hmotnost, poznávání v přírodě, výskyt v ČR, tah, prostředí, hnízdění, potrava, význam, cizopasníci a nejdůležitější literatura) zohledňuje velké změny v rozšíření a početnosti mnoha druhů. Během let se přirozeně změnil i okruh autorů, takže mnohdy bylo nutné původní text úplně přepracovat.

Čtivě a přitom zasvěceně odhaluje islamolog a dlouholetý korespondent deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung z Blízkého východu pozadí vzniku a expanze tzv. Islámského státu v Sýrii a Iráku. Svou analýzu zasazuje do kontextu rozpadu státnosti v arabském světě a totálního selhání vládnoucích elit. Arabský svět se podle něj nachází v nejtěžší krizi od vpádu Mongolů ve 13. století. Většina arabských států ovládaných zkorumpovanými rodinnými klany či autoritativními panovníky, vystupujících navenek jako „demokraté“ či „nacionalisté“, ztratila v očích svých občanů jakoukoliv legitimitu. Jediným pojítkem a zdrojem identifikace občanů tak zůstal islám. Vnitrostátní konflikty se mění v náboženské války. Autor naznačuje neradostnou paralelu s třicetiletou válkou v Evropě a dospívá k závěru, že události v arabském světě budou mít na Evropu větší dopad než všechny ostatní události od druhé světové války.

Americké historičce Rachel L. Greenblattové se podařilo na základě mnohaletého studia vytvořit pozoruhodný „portrét“ každodenního života židovské společnosti v Praze v průběhu 16. a 17. století. Tématem jejího zkoumání jsou způsoby, jimiž se obyvatelé židovské čtvrti snažili uchovat vzpomínky, paměť společnosti pro další generace v kronikách, náhrobních nápisech nebo textech vzpomínkových liturgií. Její kniha není jen důkladně zpracovaným výsledkem skvělé badatelské práce, nese v sobě navíc silné kouzlo poezie původních hebrejských a jidiš pramenů. Výsledkem je tak působivá „báseň“, přivádějící do naší současnosti několik generací lidí, které nejen svými životy, ale také vzpomínkami na ně vytvářely jedinečný genius loci židovské Prahy.

Kniha popularizačním způsobem shrnuje nové poznatky o rozmnožování organismů, především živočichů a rostlin. Hlavním cílem je vysvětlit srozumitelnou formou obecné evoluční principy, které se při rozmnožování uplatňují, a seznámit čtenáře s moderními vědeckými teoriemi v tomto oboru. Jednotlivé mechanismy jsou ilustrovány velkým množstvím konkrétních příkladů a zajímavostí v podobě rámečků, které rozvíjejí hlavní text. Kniha se vyhýbá prostému bibliografickému výčtu faktů a svým průřezovým evolučně laděným pohledem vhodně doplňuje dostupné učebnice či encyklopedie. Proto je určena nejen pedagogům i studentům biologie na středních a vysokých školách, ale také širší odborné veřejnosti a dalším zájemcům o biologické obory, kteří si chtějí rozšířit znalosti.

Klasika hispánské literatury Miguela de Cervantese (1547–1616) zná český čtenář již dlouho z řady překladů Dona Quijota nebo Příkladných novel a dramat. Poslední dílo, román Persiles a Sigismunda, kterého si sám autor cenil nejvíc, však dosud přeloženo nebylo. Místo přívlastku „severský“ by podtitulu možná více slušel výraz „evropský“. Román totiž líčí dobrodružné putování dvojice milenců ze severských zemí přes celou Evropu do Říma, přičemž hrdinové prožívají neuvěřitelná, občas až surreálná dobrodružství a na své cestě se setkávají s nejrůznějšími lidmi mnoha národností. Do románu s velice důmyslnou kompozicí a dobře připravenou pointou vložil Cervantes s jemnou ironií i očividnou láskou k postavám svou víru v lidskou důstojnost, zodpovědnost, krásu a ctnost.

Téměř čtyři tisíce jeskyní se ukrývají pod povrchem našeho území. A řada z nich byla známa od nepaměti. Není tedy divu, že historie výzkumů podzemních krasových i nekrasových jevů postihuje u nás již několik staletí. Postupem času se k odvážným badatelům přidávali i lidé se schopnostmi dokumentovat vše zajímavé, co se v podzemí ukrývá. Od konce 18. století začaly vznikat první mapy našich významných jeskyní a propastí. V průběhu 19. století podobných plánů přibývalo a v jeho polovině již vznikl celý soubor map jeskyní na území Moravského krasu od jedné skupiny badatelů. Na přelomu 19. a 20. století se mapy podzemních i povrchových krasových jevů stávaly nedílnou součástí dokumentace. Kniha představuje nejvýznamnější historické mapy českých jeskyní, osoby, které se podílely na jejich tvorbě a období jejich vzniku s mnohdy neobvyklými příběhy. Součástí publikace je box se 46 rozkládacími věrnými kopiemi historických map.

Svatý Bernardin Sienský (1380–1444), původem z Toskány, patří k nejvýznamnějším kazatelům 15. století. Tento reformátor a zakladatel řádu františkánů-observantů ovlivnil svým dílem nejen náboženský, politický a kulturní život na Apeninském poloostrově, ale jeho myšlenky našly širokou odezvu i v záalpské Evropě. Práce je vymezena dobou působení Bernardina Sienského a zhruba rokem 1526, kdy v jagellonských Čechách působnost řádu františkánů-observantů upa- dá vlivem sílícího luteranismu. Téma mapuje jednu odnož italské středověké estetiky a její absorpci v českém prostředí 15. až počátku 16. století. Jeho zpracování tak zaplní mezeru v soudobém mezinárodním výzkumu historie řádu františkánů-observantů a jeho kulturního vlivu.

Kniha se zabývá fenoménem hromadného cvičení na československých spartakiádách v letech 1955 až 1985. Spartakiády navazovaly personálně, organizačně, ale i ideově na tradici sokolských sletů, které se zase inspirovaly německým turnerským hnutím. Krátce po Gottwaldově smrti se stranické vedení rozhodlo tuto tradici využít pro potřeby legitimizace nového režimu. Smyslem hromadného a synchronizovaného pohybu cvičenců na Strahovském stadionu, největším stadionu světa, bylo doslova „ztělesnění“ zvláštního konceptu socialistického lidu, který měl být zdrojem vší moci a zároveň zcela tvárný podle přání vládnoucí strany. Kniha se věnuje také organizaci spartakiád, jež si vedle obrovských finančních prostředků vynutila zapojení expertních znalostí stovek bývalých sokolských činovníků, a reakci širší veřejnosti na ně, zejména prožívání spartakiád jako smysluplného rituálu samotnými cvičenci.

Na konci 10. století vznikl zcela nový žánr klasické arabské prózy – maqáma. Vytvořil jej Abú ’l-Fadl Ahmad ibn al-Husajn ibn Jahjá, jemuž se v dějinách arabské literatury dostalo příhodného označení Badí‘ az-Zamán (Div své doby). Zasloužil si ho díky svým vynikajícím schopnostem a nevšednímu talentu, jimiž převyšoval své současníky a vrstevníky. Nesmírnou proslulost přinesl maqámám dokonale zvládnutý vytříbený literární styl a výjimečný jazykový talent al-Hamadháního, který se stal vzorem pro generace autorů rozvíjejících umění tohoto epického žánru. Maqámy vyprávějí o zvyklostech každodenního života obyvatel Abbásovského chalífátu, o šibalských kouscích podvodníků i potulných literátů. Umělecká hodnota al-Hamadháního díla je dodnes předmětem velikého zájmu spisovatelů a literárních kritiků v arabském světě i za jeho hranicemi.

Může matematika nějakým způsobem ovlivňovat umění? Odpovědí na tuto otázku je obvykle „samozřejmě ne“. Spolehlivým dokladem tohoto tvrzení se zdají být četné rozhovory se spisovateli, herci, malíři a jinými umělci, ve kterých matematika při vzpomínkách na školní léta spolehlivě kraluje mezi strašáky a neoblíbenými disciplínami. Kniha Nedaleko nekonečna se snaží jít proti tomuto hlavnímu proudu. Jejím cílem je naopak ukázat matematiku jako zdroj inspirace umění, přinejmenším pro žánr literární. Autor k tomu zvolil formu krátkých příběhů s vtipnou pointou a srozumitelným komentářem. Pokouší se přiblížit vybrané oblasti matematiky a fyziky jednoduchou a srozumitelnou formou i čtenářům naprosto nepostiženým středo- či vysokoškolským vzděláním v těchto oborech.

Nová média, interaktivita, virtualita, digitalizace, participace, uživatelská tvorba, globalizace v současnosti jedny z nejčastěji používaných slov, módních výrazů, pod něž můžeme v souvislosti s proměnami audiovizuálních médií skrýt ledacos. Publikace Média v tekutých časech se snaží zasadit nejen tyto pojmy do českého kontextu, zabývá se digitální mediamorfózou, resp. jejími vybranými důsledky v ČR. Přibližuje změny v chování uživatelů audiovizuálních médií: kupříkladu na masovém nástupu nového typu sociálního aktéra produživatele, jenž kombinuje role producenta a uživatele, na domestikaci technologických novinek, jakými jsou tzv. chytré televizory a mobilní telefony. Jaká je podoba tuzemské digitální propasti? Co si představit pod pojmem glokalizace? I na tyto otázky se pokouší kniha hledat odpovědi.

Přestože avantgarda sebe sama prezentuje jako hnutí téměř bez uměleckých kořenů, povstávající ze sebe sama, reaguje na proměny moderního světa a postavení člověka v něm, na to, co bylo vnímáno a pojmenováno jako modernost. Autorka se v knize věnuje české poválečné avantgardě a její próze v širším evropském kontextu. Obohacení výkladu o nový žánr (povídka), a tím i o řadu autorů, jí dovoluje dynamizovat kanonický obraz dané epochy a zproblematizovat základní opozice expresionismus × avantgarda a především individualismus × kolektivismus. Druhou z nich představuje jako hlavní spojnici české poválečné avantgardy s evropským děním (kolektiv a jedna z jeho manifestací, dav, figuruje jako jedno z hlavních témat moderny a avantgardy). V rámci této opozice interpretuje rovněž prózy francouzského unanimismu jakožto hlavního inspiračního zdroje české poválečné avantgardy a její (kolektivistické) prózy.

Antologie představí specifický teoretický směr uvažování o médiích, který značně problematizuje dosavadní historické a archeologické pojetí média a posouvá ho do odlišných teoretických a zejména filozofických kontextů. Zahrnuje základní, doposud nepřeložené texty německé teorie a filozofie médií: jednak texty mezinárodně známých autorů (Niklas Luhmann, Friedrich Kittler a Hans-Jörg Rheinberger), jednak programové texty současné teorie a filozofie médií a také novější texty k aktuálním otázkám výzkumu médií, kultury a techniky od renomovaných autorů (Hartmut Winkler, Bernhard Siegert nebo Joseph Vogl).

Aby si vynutili poslušnost společností, které ovládli, nepoužívali Hitlerovi nacisté a sovětští bolševici jen teroru. Veledůležitým nástrojem jejich moci byla také propaganda. A nejmocnějším nástrojem propagandy byl v první polovině 20. století film; na tom by se Lenin s Goebbelsem jistě shodli. O tom, jak si bolševici a nacisté ve svých zemích podmanili filmové společnosti a posléze i značnou část filmových tvůrců, a také o jejich nejvýraznějších propagandistických filmech, jež byly samozřejmě vydávané za „umělecké“ či „dokumentární“, pojednává kniha Filmová propaganda.

Většina lidí si práci tajných služeb představuje jako velice romantickou činnost, plnou odvážných činů a dobrodružství. Vlastní realita je však mnohem prozaičtější a všednější. Podstatou práce tajných služeb a jejich špionů je získat co nejvíce informací, které se protivník naopak snaží utajit. Získané informace správně vyhodnotit, vytvořit si tak co nejpřesnější obrázek o protivníkovi a co nejsprávněji předvídat budoucí vývoj věcí. Špionážní případy z období první republiky nejsou z tohoto hlediska jiné, přesto jsou však do určité míry unikátní. Díky této knize se čtenář může seznámit se špionážními případy například Emanuela Vosky, tajné organizace „Maffie“, Ludvíka Otčenáška, Vojtecha Tuky, Josefa Steinera, Jaroslava Falouta či Aloise Wünsche.