Academia strana 31 z 189

Kniha je příspěvkem k sociálním a kulturním dějinám poválečné generace ve střední Evropě v padesátých a šedesátých letech 20. století. Na příkladu diskusí o každodenním životě studentů zkoumá poststalinskou emancipaci a diferenciaci polské, české a slovenské společnosti. V návaznosti na výsledky nedávných výzkumů ukazuje, co konkrétně znamenala humanizace marxismu a reformulace ideologického konsensu pro každodenní život mladých lidí. V neposlední řadě si klade otázku, jakým způsobem se po roce 1956 proměňovala komunistická utopie a socialistické ideály. Mezi hlavní pojmy, které jsou analyzovány, patří manželství, zaměstnanost a kluby. Málokterá témata, jako právě otázku socialistické intimity, práce a kultury, provázely tak vyostřené protiklady mezi utopickými představami a jejich každodenním naplňováním.

Tématem edice dokumentů jsou aktivity Státní bezpečnosti proti prof. Janu Patočkovi. Publikace vychází z doposud převážně nezveřejněných archivních pramenů z provenience StB. V rukopise kritické edice je zahrnuto celkem 120 dokumentů z období let 1960–1984. Jedná se o různé operativní zprávy, protokoly z výslechů Jana Patočky z roku 1977 a mimořádné informace o ohlasech na jeho smrt. V dokumentaci jsou poprvé písemně doložena rozsáhlá opatření, která tajná policie podnikla v souvislosti s Patočkovým pohřbem. V úvodní studii je věnována pozornost i neúspěšné snaze Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu soudně postihnout příslušníky tajné policie, kteří Jana Patočku v březnu 1977 „vyslýchali“.

Kniha představuje odborným, ale přitom čtenářsky přístupným způsobem historický vývoj vztahů mezi českými zeměmi a papežstvím, a to v rozsáhlém období od raného středověku až do počátku 21. století. S ohledem na státoprávní, náboženský a teritoriální vývoj obou stran sleduje základní směry a proměny vzájemných vztahů; kromě relací politických a náboženských si všímá i vazeb personálních a kulturních. Autoři, přední historici, kteří se tematikou systematicky zabývají a řada z nich patří k pravidelným stipendistům Českého historického ústavu v Římě, využívají starších i zcela nových výsledků archivních výzkumů české i zahraniční historické vědy. Textovou část knihy doplňuje kritický poznámkový aparát, výběrová bibliografie, seznam zkratek, jmenný rejstřík a obrazová příloha.

Kniha představuje odborným, ale přitom čtenářsky přístupným způsobem historický vývoj vztahů mezi českými zeměmi a papežstvím, a to v rozsáhlém období od raného středověku až do počátku 21. století. S ohledem na státoprávní, náboženský a teritoriální vývoj obou stran sleduje základní směry a proměny vzájemných vztahů; kromě relací politických a náboženských si všímá i vazeb personálních a kulturních. Autoři, přední historici, kteří se tematikou systematicky zabývají a řada z nich patří k pravidelným stipendistům Českého historického ústavu v Římě, využívají starších i zcela nových výsledků archivních výzkumů české i zahraniční historické vědy. Textovou část knihy doplňuje kritický poznámkový aparát, výběrová bibliografie, seznam zkratek, jmenný rejstřík a obrazová příloha.

Ještě v druhé polovině 19. století byl vývoj naší fyziky vázán na pražskou univerzitu a polytechniku. Po vzniku Československa byly v Brně a Bratislavě založeny univerzity, výchova matematiků a fyziků přešla z filozofických fakult na přírodovědecké a vznikly první mimouniverzitní instituce, např. Radiologický ústav nebo Fyzikální výzkum Škodových závodů. K novým oborům přibyly i další moderní disciplíny ? atomová a jaderná fyzika, rentgenová strukturní analýza a spektroskopie. První část této knihy popisuje fyzikální výzkum mezi dvěma světovými válkami a v biografických heslech seznamuje čtenáře se 70 českými, slovenskými a německými fyziky, kteří u nás v této době působili. Druhá část obsahuje přehled úspěchů dosažených ve fyzice na českých a německých vysokých školách před rokem 1918.

Dnes již málo známé spisovatelky Sofie Podlipská a Irma Geisslová si v letech 1883 až 1897 dopisovaly jak o svých každodenních starostech, tak o výjimečných zážitcích, vyměňovaly si názory na umění a uvažovaly o smyslu života. Korespondence otevírá pozoruhodné průhledy do života měšťanských rodin sklonku 19. století a představuje významný pramen pro poznání života a díla obou spisovatelek a šířeji i českého literárního a kulturního dění. Svazek je uveden studií, jež seznamuje čtenáře se souvislostmi vzniku dopisů a zamýšlí se nad jejich básnicky stylizovanými pasážemi. Samotné dopisy jsou opatřeny vysvětlivkami, které objasňují reálie potřebné pro porozumění textu. Součástí knihy je obrazová příloha zahrnující ukázky rukopisu autorek, rodinné fotografie a další materiál.

Spisovatel a dramatik František Zavřel (1884–1947) byl jako autor řady divadelních her, románů a básnických sbírek pozoruhodnou osobností českého kulturního života první poloviny 20. století. Svým nacionalismem, konzervativním založením, odporem k demokratickým tradicím a především vypjatým individualismem se často ocital mimo kontext liberálně demokratické kultury první republiky. Od poloviny třicátých let byl přiřazován k tvůrcům sympatizujícím s italským a českým fašismem, jeho veřejná vystupování nabývala až extrémních poloh, případně se cílenou kampaní snažil skandalizovat osobnosti domácí kultury a politiky. Monografie, která spojuje prvky biografické a obecně historické, se snaží postihnout Zavřelovo literární, dramatické i publicistické dílo v celé jeho šíři a rozmanitosti a včlenit je do kontextu tehdejší doby.

Kniha rozhovorů s profesorem Jiřím Drahošem přináší cenné poselství o druhé polovině 20. století, prožité v prostředí české vědy. Profesor Drahoš hovoří otevřeně o svém dětství v Jablunkově, o studiu chemie v Praze a o své vědecké kariéře, která vyvrcholila v posledních osmi letech funkcí předsedy Akademie věd České republiky. Srozumitelným způsobem představí obor chemického inženýrství a rovněž fungování AV ČR. Během vyprávění se dotkne také světa hudby, kterého se účastní nejen jako posluchač, ale i jako sborový zpěvák.

Kniha analyzuje roli vědy a postavení vědce v socialistické společnosti na příkladu dvou významných českých chemiků, Františka Šorma, bývalého předsedy ČSAV, a Otty Wichterleho, vynálezce kontaktních čoček. Oba vědci, špičkoví odborníci, byli nuceni v období studené války neustále vyjednávat se státními úřady, které se pokoušely omezit jejich kontakty se západní vědeckou komunitou kvůli tehdejší politické a ideologické závislosti na SSSR. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 se museli vzdát svých vědeckých cílů i kariéry. V období tzv. normalizace se stali „nežádoucími osobami“ a byli sledováni Státní bezpečností. Při srovnávání životopisů obou vědců autorka interpretuje jejich odborné kariéry jako odlišně zvolené „strategie přežití“, umožňující i nadále pěstovat špičkovou vědu přes těžkosti nastolené režimem.

Kniha shrnuje výsledky projektu zaměřeného na dokumentaci a interpretaci nástěnných maleb 17. a 18. století v klášterech benediktinů na území Čech a Moravy. Pojednává o monumentální malířské výzdobě klášterních komplexů v Břevnově, Broumově, Rajhradu, Kladrubech, Sázavě a na dalších místech. Do projektu jsou zahrnuty také benediktinské rezidence a farní kostely. Publikace uvádí nástěnné malby do širšího kontextu monastického umění ve střední Evropě a obsahuje rozsáhlý, bohatě ilustrovaný katalog malířských děl.

Kniha obsahuje příspěvky z 36. ročníku plzeňského sympozia, v jehož rámci pokračovala debata o civilizačních kolapsech a regeneračních procesech. Více než tři desítky vědců zde z různých perspektiv nahlížejí na události, jež v 19. století vyvolávaly vzrušení a neklid v obyvatelstvu českých zemí – od povodní a požárů přes dopravní neštěstí až po státní bankrot. Autoři v jednotlivých kapitolách pozorují, jak na takové události reagovali spisovatelé, jak je zobrazovali výtvarní umělci, a také uvažují o strategiích zvládání následků katastrofického dění, které se uplatňují nezřídka i v dnešním světě (například životní pojištění nebo předpisy požární ochrany).

Islámský stát (IS) s nečekanou rychlostí a brutalitou vtrhnul v roce 2014 skrze zpravodajství do našeho povědomí a od té doby nepřestává vyvolávat mnoho emocí i otázek. Jak chce, abychom jej viděli – a jaký doopravdy je? Jde o do krajnosti dotaženou radikalizaci islamismu či spíše brutální podobu islamizace extremismu? A z jaké perspektivy se nejlépe dobereme odpovědi? V kontextu IS západní média často zmiňují slovní spojení „kultura smrti“. Smrt, záhrobí a očekávaný konec světa hrají zásadní roli v rétorice IS, stejně jako v propagandě, kterou tak účinně ohromují Západ. Bez smrti a záhrobí, a to v mnoha jejich aspektech a rovinách vnímání, je zkrátka přemítání o IS předem odsouzeno k neúplnosti. Smrt „obětujícího se mučedníka“ IS na bojovém poli jako nepřekonatelná bojová taktika; smrt jako vysvobození pro Onen svět plný rajských příslibů v barvité a dramatické propagandě IS; nekompromisní hroboborectví jako radikální přístup k posledním věcem člověka; tedy smrt oslavovaná, zasazovaná do univerzálního kontextu apokalyptického boje sil Dobra a Zla, teologicky rozebírána v souvislostech mučednictví či umně propagandistiky ošetřená v mediálních vzkazech IS směrem na Západ – to vše, a mnohem více, rozebírá monografie editorů Ondřeje Beránka a Bronislava Ostřanského, vědeckých pracovníků Orientálního ústavu AV ČR.

Pobyty na letních bytech se objevily již v 19. století, největší popularity však dosáhly v meziválečném období, kdy se staly jedním ze symbolů života prvorepublikové městské středostavovské společnosti. Kniha krátce seznamuje s téměř stoletou historií výjezdů na letní byty, hlavní pozornost ale soustředí na všední i nevšední život na letních bytech v meziválečném období. Ukazuje, jak trávili svůj volný čas v létě významné osobnosti i běžní návštěvníci, a přibližuje atmosféru tehdejších proslulých letovisek.

Předmětem zájmu publikace je tematika euroskepticismu ve státech střední Evropy, konkrétně ve dvou německy mluvících zemích a čtyřech zemích, jež tvoří neformální politické uskupení Visegrádská čtyřka. Pozornost je věnována stranickému euroskepticismu, který má své postavení v každém ze sledovaných států. Ve stranických systémech jednotlivých zemí střední Evropy mají vliv politické strany euroskeptické nebo strany s prvky euroskepticismu. Důvodů výskytu eurokritických postojů a odpovídajícího etablování takto zaměřených politických subjektů je celá řada, přičemž stěžejní je kombinace dlouhodobě charakteristických historických, etnokulturních, geografických a dalších faktorů (a tomu odpovídající střet zastánců národně a univerzálně zaměřené politiky) a nárůstu sociálně ekonomických problémů v současné době (vliv ekonomické krize, globalizace atd.). To způsobuje, že eurokritické politické subjekty sehrávají roli protestní alternativy vůči mainstreamovým stranám na politické scéně.

Kniha se zaměřuje na sociálně-psychologické aspekty rozvoje společenských a politických podmínek vzniku a rozvoje fašistických a jiných vražedných režimů a jejich ideologie v Evropě, teorie a praxe masových genocidních programů, metody manipulace fašistů s vězni a obranné mechanismy obětí uplatněné proti pachatelům, antisemitismus a terorismus. Zvláštní pozornost je pak věnována teorii a praxi sociální nenávisti i etnické identity a diverzity a procesu vyrovnávání se s důsledky holocaustu, zejména jeho pozdními dopady, které jsou převážně politické a etické. Vedle retrospektivního rozboru sociálně-psychologických mechanismů fašismu, jeho zločinů a obrany jeho vězňů a jiných obětí se tato kniha pokouší o „prospektivní“ analýzu současných a potenciálních masových hrůz. Holocaust se stává v tomto pojetí metaforou nelidskosti a masového vraždění, které, jak se autor domnívá, není apriorně vyloučené a hrozí i nadále.

Jak žila společnost v době protektorátu, v letech 1939–1945? A především jaké bylo postavení ženy v této společnosti a jak ho nastolení totalitního režimu ovlivnilo? Tyto otázky se autorka pokouší zodpovědět prostřednictvím životních příběhů sedmi žen: Milady Marešové, Anny Letenské, Gertrudy Šedové-Popperové, Niny Jirsíkové, Anny Sedláčkové, Marcelly Sedláčkové a Zdeny Kavkové-Innemannové. Každá z těchto hrdinek knihy byla určitým způsobem spjata s divadlem – jako výtvarnice, herečka, tanečnice – a každá se musela opakovaně rozhodovat, jak se zachová, a to v situacích mnohdy velice složitých a nejednoznačných. Rozdílné byly však jejich osudy ve vztahu k okupační moci: některé z těchto žen se staly oběťmi totalitního násilí, jiné přivedla souhra okolností až ke kolaboraci, životy dalších žen poznamenal několikaletý pobyt v koncentračním táboře či ve vězení. Neobyčejně čtivě psaná kniha poskytuje nový pohled na každodenní život v protektorátu.