Academia strana 38 z 189

Doplněné a rozšířené vydání populární knihy o společenském hmyzu „PROČ vosy, včely, čmeláci, mravenci a termiti…aneb HMYZÍ STÁTY“ (Nakl. ÚOCHB Praha, 1997) z pera entomologa, vysokoškolského pedagoga a popularizátora vědy poutavou a přístupnou formou vysvětluje záhady a mýty obestírající rodinné a společenské chování hmyzu a pavouků. Pohledem současné vědy se autor pokouší odpovědět na otázky, jak a proč se už před milióny let vyvinuli tvorové organizovaní do společností, jejichž složitost si nic nezadá – ba v mnohém daleko předčí – uspořádání společnosti lidské, kde je sobectví jedince neznámým a vývojově překonaným jevem, kde se o osudu a řízení společnosti rozhoduje tím nejdemokratičtějším způsobem i přesto, že se zvenčí režim jeví jako nejkrutější totalita. Máme si z organizací hmyzích států brát příklad, nebo jsou odstrašujícím vzorem? Máme se jich obávat, nebo je máme obdivovat? Máme v nich snad vidět předobraz lidské civilizace daleké budoucnosti?Kniha je bohatě ilustrována především fotografiemi.

Významný rakouský autor, nositel mnoha ocenění, skloubil v tomto románě do jednoho širokého celku "svá" témata (židé a židovství, pronásledování židů, křesťanství, náboženský fanatismus, nacismus, Rakousko a jeho nedávná - nacistická a antisemitská - minulost a často i přítomnost, historie studentských revolt v 60. a 70. letech, útěky a vyhánění, historie jako taková - možnosti jejího zachycení, její opakování a (ne)schopnost se z historie "poučit"). Vytvořil z nich tematickou i ideovou syntézu - ve třech narativních liniích, dějově průzračných, plných zvratů a velmi poutavě vyprávěných: první je příběh z první poloviny 17. století, životní dráha portugalského židovského chlapce Maného, pozdějšího židovského učence (Samuel Manasseh ben Israel); druhou paralelní linií je (přirozeně nedokončený) příběh dětství a mládí autorova vrstevníka židovského původu (inspirován autobiograficky), třetí pak líčí události jednoho večera v současné době. Velmi působivá je umělecká metoda, již lze shrnout (a simplifikovat) do několika základních pojmů: panorama (příp. "historická mystifikace"); tautologie ("kruh"); paradox a (lehká) ironie, nadhled.

Katalánský rabín Moše ben Nachman z Girony (kolem 1195 – 1270), známý také jako Nachmanides, patří mezi nejvýznamnější židovské náboženské autority vrcholného středověku. Působil jako lékař, politický a náboženský představitel katalánských židovských komunit, byl také plodným autorem a učitelem. Ve svém díle zdařile snoubí filosofické a literární dědictví sefardské kultury s produkty komentátorské činnosti rabínských škol v severní Francii a Porýní a s formující se tradicí židovské mystiky – kabaly. Největší vliv na pozdější generace měli zejména jeho Komentář k Tóře a novellae k Talmudu; je také autorem spisů mystického a homiletického charakteru. Kniha se zaměřuje na veřejný rozměr jeho působení a schopnost vystoupit na obranu vlastní tradice proti útokům zvenčí i zevnitř. Přináší český překlad Nachmanidova líčení disputace s židovským konvertitou a členem řádu dominikánů Pavlem Křesťanem, která se odehrála v létě 1263 v královském paláci v Barceloně, a dopis ze třicátých let 13. století, v němž se mladý Nachmanides vyjádřuje ke sporu mezi severofrancouzskými a provensálskými rabíny ohledně studia filosofie. Průvodní studie zasazují oba texty do historického a myšlenkového kontextu a představují pro českého čtenáře zasvěcené uvedení do komplexního světa středověkých polemik.

Monografie předního znalce českého a středoevropského barokního umění prof. Preisse věnovaná jednomu z nejvýznamnějších malířů této epochy mnohonásobně přesahuje autorovu práci z roku 1970. Preiss chronologicky a velmi detailně sleduje životní osudy a dílo Václava Vavřince Reinera, stejně jako dobový historický i myšlenkový kontext, z něhož jeho dílo vyrůstalo a těžilo, a zohledňuje moderní poznatky o tomto umělci. Vlastní text doprovází oddíl dokumentace, který soustřeďuje všechny známé archivní doklady k životu a uměleckým dílům Reinera, stejně jako kritický soupis malířových fresek, oltářních obrazů, olejových skic k freskám a obrazům, portrétů, kabinetních obrazů, kreseb a rytin vytvořených podle Reinerových předloh. V katalogu nechybí ani obrazy nezvěstné, neověřitelné či díla Reinerovi dříve mylně připsaná.

Brochova Teorie masového šílenství je souborem jeho prací z let 1939 až 1946, které chtěl vydat roku 1951 v americkém exilu, kam díky Jamesi Joycovi uprchl před Hitlerem. překazila mu to však smrt. S oporou o soudobé nejnovější poznatky z filozofie, psychologie, sociologie a politologie chce ukázat na filozoficko-psychologické příčiny masového šílenství, probíhajícího v totalitních státech nejen fašistického, ale i komunistického typu. Nezůstává však u konstatování pouhých příčin a nastiňuje cestu, jak proti masovému šílenství účinně bojovat. Navýsost aktuálně pro nás mohou znít Brochova slova, že při neustále nutné obraně demokracie před totalitarismem „se masy nikdy nenechají odbýt prázdnou sebechválou demokracie“ a že jalovými „tirádami je ženeme pouze tam, kde se jim nabídnou konkrétní, i když strašné cíle, tedy do armády fašismu“.

Brochova Teorie masového šílenství je souborem jeho prací z let 1939 až 1946, které chtěl vydat roku 1951 v americkém exilu, kam díky Jamesi Joycovi uprchl před Hitlerem. překazila mu to však smrt. S oporou o soudobé nejnovější poznatky z filozofie, psychologie, sociologie a politologie chce ukázat na filozoficko-psychologické příčiny masového šílenství, probíhajícího v totalitních státech nejen fašistického, ale i komunistického typu. Nezůstává však u konstatování pouhých příčin a nastiňuje cestu, jak proti masovému šílenství účinně bojovat. Navýsost aktuálně pro nás mohou znít Brochova slova, že při neustále nutné obraně demokracie před totalitarismem „se masy nikdy nenechají odbýt prázdnou sebechválou demokracie“ a že jalovými „tirádami je ženeme pouze tam, kde se jim nabídnou konkrétní, i když strašné cíle, tedy do armády fašismu“.

Monografie pojednává o přední osobnosti československého oficiálního dějepisectví druhé poloviny minulého století - profesoru Františku Grausovi. Autorka se snaží o vykreslení procesu proměny naší poválečné historické vědy na pozadí životního příběhu vědce, jehož dílo se stalo základem oficiálního poúnorového historického diskurzu a jehož složitý osud zrcadlí úděl značné části inteligence minulého století zmítané ideovými a politickými zvraty. Text vychází z dostupných pramenů v archivech českých, německých a švýcarských, Grausovy pozůstalosti uložené v univerzitním archivu v Basileji, Grausova díla a množství pamětnických výpovědí a korespondence. Autorka sleduje především Grausovo působení v rámci československé historické vědy, poemigrační období je zde pojednáno zběžně, spíše z hlediska přetrvávajících vztahů k české dějepisecké obci a kontaktů s ní.

Kniha přináší ve více než 1500 heslech, jako první publikace v českém jazyce, základní přehled konfuciánství v celé jeho rozmanitosti od nejstarších dob až do současnosti. Autor se zaměřuje téměř výlučně na vývoj tohoto filosoficko-náboženského systému na území Číny, pouze výjimečně upozorňuje na rozšíření konfuciánství i do jiných zemí východní Asie. V rozsáhlém historickém úvodu, zahrnujícím i předkonfuciánské období, seznamuje čtenáře s významem konfuciánství v dějinách čínského myšlení. V samotných heslech věnuje autor rozsáhlý prostor specifickým konfuciánským filosofickým termínům a jejich přesahu do jiných myšlenkových systémů. Čtenář v knize najde rozsáhlé informace nejen o klasickém konfuciánství a neokonfuciánství, ale i o moderním konfuciánství 20. a 21. století a nejvýznamnějších představitelích všech vývojových období.

K tomu, aby se projevila nelidskost, jejímiž nejkřiklavějšími formami jsou válečné zločiny a masakry, stačí jen nerozpoznat ve druhém svého bližního. Tuto svou pracovní hypotézu o banalitě nelidskosti se autor snaží ověřit na příkladech od antických autorů přes Shakespearovy postavy či francouzskou revoluci po masakry 20. století. Zastává názor, že nelidskosti se nedopouští jen několik málo zrůdných jedinců, nýbrž ti nejobyčejnější lidé, pokud mají příležitost. Před našimi temnými stránkami nás ve svobodné demokratické společnosti uchrání jedině vzájemná tolerance pojatá jako sdílení odlišnosti.

V knize je zachycen chronologický vývoj poznání v zoologii v průběhu šestatřiceti století. Na pozadí historických událostí jsou zde představeny nejvýznamnější objevy a osobnosti, které přispěly k rozšíření znalostí o zvířatech. Kniha není jen encyklopedickým souhrnem životopisů těchto osobností, ale jde v ní především o zařazení jejích protagonistů do kontextu doby, o objasnění vztahů mezi jednotlivými zástupci v různých oblastech bádání a o pochopení různých přístupů k řešení problémů a objevování nových poznatků. Kniha by měla sloužit jako příručka pro učitele a studenty přírodovědných oborů i při studiu dějin vědeckého bádání, ale měla by být též vhodným doplňkem pro všechny, kteří se zajímají o přírodu

Parmenidova filosofie je prvním uceleným knižním textem levicového intelektuála Záviše Kalandry. Vznikl v polovině dvacátých let 20. století coby dizertační práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ovšem před obhajobou jej Kalandra stáhl a nikdy tak své doktorské studium nedokončil. V originální studii Kalandra soustředí svou pozornost na vývoj tzv. předsokratovské filozofie, zejména pak na filozofa, jejž sám považuje za mezník – Parmenida. Kalandra v úvodu práce odsuzuje dosavadní výzkum fragmentů Parmenidova díla jako ahistorický a za svůj cíl si klade nápravu chyb, jež jsou při výkladu předsokratovské filozofie činěny. Analýza vyrůstá z historických a dialekticko-materialistických pozic, nepřehlédnutelný je autorův holistický přístup a také jistá adorace pohybu, resp. vývoje. Interdisciplinární analýza dochovaných fragmentů Parmenidových úvah zůstává i po pětaosmdesáti letech nejvýraznějším příspěvkem vzniklým v českém intelektuálním prostředí a představuje stále intelektuálně podnětný vklad do debat filozofických, historických i kosmologických.

Otázka, kterou si klade Jon Elster v této pozoruhodné knize, zní, co drží společnosti pohromadě a zabraňuje jim, aby se rozpadly v chaosu a válce. Elster analyzuje dva pojmy sociálního řádu: stálé, předpověditelné vzorce chování a kooperativní chování.Kniha zkoumá rozmanité aspekty kolektivního jednání a vyjednávání z hledisek teorie racionální volby a teorie sociálních norem. Vychází ze základního předpokladu, že sociální normy jsou důležitou motivací iracionálního (neracionálního) jednání. Kniha představuje významný milník v Elsterově práci a má dodnes značný ohlas mezi politology, politickými filosofy, sociology a ekonomy. Poprvé byla vydána roku 1989, ale i po více než dvou desetiletích vychází dále v nových vydáních a dotiscích.

Rodinná korespondence Terézy Novákové, psaná v rozmezí čtyřiceti let, nebyla nikdy zpřístupněna, ačkoli především listy vyměňované se synem Arne Novákem přinášejí řadu nových poznatků o jejím tvůrčím směřování, duchovním zázemí a výbojích i o osobní emocionalitě a prohlubují dosud obecně známý obraz této spisovatelky. Listář nově osvětluje rovněž okolnosti života a mnohostranné tvorby Arne Nováka a jeho vývoj od individualistických východisek představitele generace sklonku 19. století k pojetí českého písemnictví, které oceňuje tradiční literární hodnoty. Vhled do soukromého a tvůrčího života, v němž se střetával synův svět hrdého jedince se světem matky, vězící v myšlenkovém ovzduší předcházejícího století, přitom širokým záběrem pisatelů přerůstá v pronikavé postižení soudobého literárního ovzduší i kulturních a společensko-politických souvislostí doby.Součástí knihy, která podává formou koláže z dopisů čtenářsky přitažlivý „příběh“, je CD-ROM, který prezentuje výběr z 1 338 listů Terézy Novákové, Arne Nováka, Josefa Nováka a Theodora Nováka doprovázený rozsáhlým poznámkovým aparátem a umožňující např. pohodlné vyhledávání.

Reinhard Marx, nejenom arcibiskup dříve trevírský, nyní mnichovský (od 20. 11. 2011 kardinál), ale i profesor sociálních nauk a společenských teorií na několika německých univerzitách, napsal knihu Kapitál. Záměrně ji tak nazval, protože je sám nejenom jmenovcem Karla Marxe, ale narodil se i ve stejném městě – v Trevíru. V knize, která je jakousi disputací, někdy polemickou, ale místy i uznalou (Karel Marx se v mnohém mýlil, v něčem měl však i pravdu, to z jeho textu vyplývá), zabývá se situací ekonomickou (rozvírajícími se nůžkami mezi bohatými a těmi ostatními, a to v celosvětovém měřítku, situací citovou, rozumovou, stavem víry a jejími vlivy i nevlivy na soudobý život – a v úhrnu a ve výsledku horuje pro návrat etiky a morálky do dnešního světa, protože HDP, rozpočty a další ukazatele na zlepšování kvality života současného člověka zdaleka nestačí, ba absence mravnosti může i při zlepšování ekonomických statistik stejně vést ke katastrofě. Arcibiskup Marx je téměř polyhistor, znale cituje a hodnotí filosofy, ekonomy, politiky, spisovatele atd. Mimochodem cituje i z textů (von Hayeka, A. Smithe a mnoha dalších), které buď nejsou tolik známé, anebo se ve prospěch jedné stránky jejich díla jako celek záměrně zamlčují. Přeložil Hanuš Karlach.

Sbírka autorových sloupků z let 2009-2012 doplněná několika delšími eseji se zabývá především krizovou situací v Evropě: krize, chápaná většinou jako finanční či ekonomická, je ve skutečnosti krizí celkovou - autor se nikdy nenadál, že se dočká v ještě ne stařeckém věku takovéhoto soumraku euroamerické civilizace. Krize nepovede samozřejmě k "zániku" Evropy, podobně jako krize a rozpad římského impéria nevedly k zániku Itálie či jejímu vylidnění - náš kontinent z ní ale vyjde jiný, než jak jsme bývali zvyklí. Jak dramatický tento přerod bude, závisí ostatně velmi na nás. Kniha obsahuje i autorovy články o vědě, živé přírodě a knihách tak, jak se v řečených letech urodily.

Francouzský filozof André Glucksmann se v prvních kapitolách knihy snaží hledat kořeny svého celoživotního vystupování proti totalitarismu i post-totalitarismu všeho druhu sebereflexí vlastního života, v příběhu své rodiny a ve svém dětství a dospívání. Jako židovské dítě narozené za války ve Francii hned zkraje prožil několik momentů, které předurčovaly jeho pozdější intelektuální směřování. Své další filozofické úvahy a politologické analýzy zakládá kromě neustálého zájmu o aktuální dění i na hluboké znalosti evropské a především francouzské literatury a dějin. Knihu uzavírá kapitolou o smyslu Evropy, v níž se projevuje jeho dobrá znalost bývalých zemí sovětského bloku. Před rokem 1989 se stýkal s východoevropskými disidenty a v Praze se účastnil ilegálních seminářů. Což nás vrací opět k původu a mládí: Glucksmannova matka pocházela z Prahy..