Academia strana 36 z 189

Kniha se soustřeďuje na středověkou židovskou apologetiku s islámem, a to zejména na dílo dvou jejích čelných představitelů: barcelonského rabína Šelomo ibn Adreta (cca 1235 1310) a rabína Šimona ben Cemach Durana (13611444), který působil v Alžíru. Překlad jejich apologetik Pojednání proti muslimovi a Luk i štít představuje českému čtenáři v podstatě jediné židovské středověké monografické polemiky s islámem, které se dochovaly. V případě Ibn Adretova Pojednání proti muslimovi je navíc cenná skutečnost, že jde o přímou odpověď na Ibn Hazmovu polemiku obsaženou v díle Názory na náboženství, sekty a hereze, jehož překlad je součástí již vydané autorovy knihy s názvem Polemika islámu s judaismem a hebrejskou Biblí ve středověku. Ibn ?azm a Samaw?al al-Magribi (Academia 2013). Oba židovští autoři ve svých dílech apologeticky pojednávají o třech hlavních tématech islámské polemiky s judaismem: o zfalšování hebrejské Bible, o předpovědi příchodu proroka Mu?ammada a především o abrogaci Mojžíšova Zákona. Průvodní studie zasazuje oba texty do historického a myšlenkového kontextu.

První souborná příručka středověké latinské literatury je určena především pro studenty medievistiky, novolatinské literatury a příbuzných oborů, ale i pro širokou odbornou veřejnost. Co kapitola, to století: jednotlivé kapitoly objasňují kulturní, s polečenské a politické podmínky každého století v návaznosti na kontext předchozího a následujícího období a přinášejí přehled hlavních autorů a děl daného období a jejich analýzu. Editorem příručky je přední italský medievista Claudio Leonardi. Autoři jednotlivých statí náležejí mezi nejvýznamnější odborníky na dané období.

Přemítání o smrti, záhrobí i onom světě již od pradávna zaměstnává věřící všech náboženství, což platí bezezbytku rovněž pro muslimy. Přitom nikde v islámu nedoznal rozpor mezi literou islámského práva a zavedenými zvyklostmi takové hloubky jako právě v problematice funerální. Jedná se tedy o významné kolbiště, kde se po staletí střetávají i míjejí různé výklady islámu. Kolektivní monografie Smrt, hroby a záhrobí v islámu s podtitulem Poslední věci člověka pohledem muslimských pramenů se zaměřuje právě na tento neklidný terén nejen středověkého, ale též soudobého muslimského myšlení a praxe.

Kniha volně navazuje na předchozí dílo Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin a představuje teorii zamrzlé evoluce poprvé v celé šíři. Jak mohou podle této teorie pohlavně se rozmnožující druhy evolučně odpovídat na přirozený i umělý výběr? A co se děje pak? Proč se tempo evoluce postupně snižuje? Zatímco před půl miliardou let v kambriu vznikaly celé nové tělní plány a tedy i nové kmeny živočichů, a o 50 milionů let později alespoň nové třídy, později už k tak významným událostem nikdy n edocházelo. Kniha ukazuje, že teorie zamrzlé evoluce dokáže vysvětlit množství jevů, se kterými se tradiční evoluční teorie nedokázaly vypořádat. Kniha je určena jak pro odborníky, tak pro laickou veřejnost.

Můžeme hovořit o české paměti, a pokud ano, jaká je a co ji utváří? Kolektivní monografie připravená pracovníky Památníku Lidice a tvořená autorskými texty renomovaných historiků se ve třech různých rovinách zabývá zkoumáním paměti v souvislosti s českými dějinami. Knihu uvozuje příspěvek Miroslava Hrocha otevírající otázku paměti a historického vědomí v kontextu národní pospolitosti, jež nabízí prostor k hlubším úvahám o vztahu minulosti a současnosti. V první části se autoři zaměřují na české dějiny v paměťové kultuře a pojmenovávají specifické historické příběhy, které český národní příběh vytvářejí, nebo jsou z něj naopak vyloučeny. Rovněž politika paměti a kulturní politika jsou neodmyslitelnou součástí výzkumu paměti a představují legitimní pole pro nejrůznější formy a strategie vyrovnávání se s minulostí. Příspěvky ve druhé tematické části tak poskytnou vhled do světa na pomezí historie, politiky a sociologie. Interakci paměti a její úlohy ve společnosti nabídne závěrečná, třetí část knihy, jež je věnována minulým a současným formám prezentace moderních dějin širší veřejnosti v podobě muzejních expozic a jejich vlivu na utváření národní identity

Antologie překladů věnovaná novému historismu, kulturnímu materialismu a kulturním studiím tedy směrům humanitněvědného myšlení, v jejichž rámci se střetávají literární a kulturní teorie, text a jeho kontext, praktické a teoretické aspekty myšlení, konání a řeči nebo oblast umění a ne-umění uvedené směry nemapuje v celé šíři, ale vybírá klíčové texty jejich protagonistů, a to v rámci hledisek z podtitulu antologie: cirkulace, reprezentace, ideologie. Obsahuje jak výrazně teoreticky zaměřené práce, tak studie věnované konkrétním historickým otázkám. Všechna témata doprovázejí osvětlující úvodní texty a celou knihu uvádí studie přibližující základní pojmy a jejich vývoj v kontextu domácí literárněteoretické tradice. Publikaci připravil 6členný tým překladatelů a autorů z ÚČL AV ČR, Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK a Katedry genderových studií FHS UK. Koncepci antologie vypracovali Richard Müller, zabývající se literární komunikací a její medialitou i materialitou, a Josef Šebek, věnující se zprostředkováním mezi textem a sociálním kontextem.

Těžko najít v ČR někoho, kdo by neobdivoval slavného vědce a vynálezce Otto Wichterleho. Všichni znají i jediného českého vědeckého nositele Nobelovy ceny, Jaroslava Heyrovského, objevitele polarografie. Do trojice nejznámějších českých badatelů patří bezesporu chemik Antonín Holý, z jehož výzkumu vzešly léky proti AIDS a jiným virovým onemocněním. Co vlastně dělají děti těchto vynikajících vědců? A co potomci dalších úspěšných českých výzkumníků? Zdědili vědecké geny po svých slavných rodičích? A jaké vlastnosti a sklony mezi tyto vědecké geny patří? Je to inteligence, schopnost soustředění, silná vůle, nebo jiné myšlení a vidění světa? Zvědavost? Nasměrovaly je na dráhu vědce zděděné vlohy, nebo spíš příklad rodičů, vzor? Autorky v knize hledají odpovědi na výše položené otázky.

Těžko najít v ČR někoho, kdo by neobdivoval slavného vědce a vynálezce Otto Wichterleho. Všichni znají i jediného českého vědeckého nositele Nobelovy ceny, Jaroslava Heyrovského, objevitele polarografie. Do trojice nejznámějších českých badatelů patří bezesporu chemik Antonín Holý, z jehož výzkumu vzešly léky proti AIDS a jiným virovým onemocněním. Co vlastně dělají děti těchto vynikajících vědců? A co potomci dalších úspěšných českých výzkumníků? Zdědili vědecké geny po svých slavných rodičích? A jaké vlastnosti a sklony mezi tyto vědecké geny patří? Je to inteligence, schopnost soustředění, silná vůle, nebo jiné myšlení a vidění světa? Zvědavost? Nasměrovaly je na dráhu vědce zděděné vlohy, nebo spíš příklad rodičů, vzor? Autorky v knize hledají odpovědi na výše položené otázky.

Publikace Jeana-Philippa Namonta přináší poprvé souhrnně zpracované dějiny Československé Kolonie. Namont sleduje formování čs. komunity ve Francii od 19. století a rekonstruuje fascinující příběh o vzestupu českých krejčíků, kožešníků, malířů i námezdních dělníků, jejichž jednotné vystoupení v říjnu 1914 a vytvoření roty Na Zdar tvoří zásadní milník na cestě českého národa k samostatnosti. Po heroickém vzepětí Kolonie na počátku první světové války se autor zaměřuje na formování sociálních struktur a praktické aspekty vystěhovalectví, i reakci francouzského obyvatelstva na přistěhovalectví ze střední Evropy. Kniha líčí emigraci a život v emigraci z pohledu běžných lidí, popisuje největší česká i slovenská centra ve Francii, osudy emigrantů i jejich politické sympatie.

Peripetie československého generála Čeňka Kudláčka (1896?1967) byly opravdu bohaté – počínaje působením v řadách československých legií jak v Rusku, tak ve Francii či Itálii, dále neoficiální vojenskou misí v Bolívii v meziválečném období, za druhé světové války účastí v protinacistickém odboji domácím (v organizaci Obrana národa) i zahraničním (ve Francii, Velké Británii, Kanadě a Brazílii) a konče po nuceném exilu životem ve Francii a USA, kam se uchýlil po únoru 1948. Výsledkem Jiránkovy práce je plastický obraz štábního důstojníka, bez kterého by československá armáda a vojenská diplomacie nemohly efektivně existovat.

Prof. RNDr. Jan Svoboda, DrSc., (1934) je vědec mezinárodní úrovně, jehož výsledky jsou dalekosáhle využívány v medicíně. V Ústavu molekulární genetiky AV ČR se zabývá buněčnou a virovou genetikou a nádorovými viry. Objevil virogeny retrovirů, jejichž vznik vyložil integrací do buněčného genomu. Navrhl a dokázal, že sám virový onkogen v-src způsobuje vznik zhoubného nádoru. Zavedl a využil postupy buněčné genetiky a později i metody molekulární biologie, včetně klonování prvního unikátního genu v Československu. Za objevy, na nichž se Jan Svoboda podílel, byla v roce 1975 udělena Nobelova cena. Její laureáti uváděli tehdy Svobodu jako osobnost, která ji měla také spolu s nimi dostat. V roce 2010 dostal prestižní domácí vědeckou cenu Česká hlava. Na kontě má přes dvě stovky vědeckých prací.

Tématem sborníku příspěvků z 34. plzeňského setkání je tentokrát sociální otázka. Během 19. století se v důsledku průmyslové revoluce a rozvoje kapitalismu rozpadl tradiční svět „malých struktur“. Došlo k rozsáhlým sociálním proměnám, prudce se zvýšil počet lidí žijících v bídě a sociálně vyloučených. Sborník se věnuje některým málo zkoumaným fenoménům: individuální charitě (nadace rodiny Klarů, Vojta Náprstek), kolektivní dobročinnosti i počátkům obecní a státní sociální politiky. Rovněž tematizuje „vylučování“ z většinové společnosti a represe uplatňované vůči „nepřizpůsobivým“ skupinám obyvatel a jedincům. Dotýká se také rozmanitých forem reflexe sociální problematiky, případně sociální sebereflexe v umění.

Jaký je typický konzument? Jak se vyvíjí a jak ho nejlépe manipulovat? Čeho dosáhla ochrana spotřebitele? Ačkoli kniha Nepomuka Gasteigera popisuje vývoj konzumenta ve Spolkové republice, zcela jistě může být velmi podnětná i pro čtenáře českého. Zvláště v souvislosti s častými aférami v oblasti spotřebního zboží a hlavně potravin může být kniha se svými postřehy velkou inspirací. Lehkým, leckdy vtipným jazykem zasazuje konzumenta, hlavní postavu konzumní společnosti, do celospolečenských souvislostí. Přeložil Milan Váňa.

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) byla nezávislá iniciativa kladoucí si za cíl sledovat případy osob, které byly trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení či které se staly oběťmi policejní a justiční zvůle, seznamovat s těmito případy veřejnost i úřady a postiženým osobám pomáhat. O jednotlivých kauzách vypracovával výbor sdělení; od svého založení v dubnu 1978 do konce roku 1989 jich vytvořil celkem 1125. Co všechno se z nich můžete dozvědět? Předkládaná publikace představuje první kritické vydání těchto dokumentů

Publikace navazuje na předcházející svazek z řady Fauna (Fauna ČSFR Plazi – Reptilia, Academia 1992). Jedná se však o nové zpracování dostupných informací o fauně plazů u nás. Kniha shrnuje dosavadní poznatky o taxonomii, morfologii a biologii všech druhů našich plazů. Důraz je kladen na shromáždění maximálního množství dat týkajících se populací plazů z území České republiky a jejich interpretaci v kontextu dalších informací, které jsou k dispozici z jiných částí areálů rozšíření jednotlivých druhů. Zařazena jsou i konkrétní morfologická data vybraných sérií našich plazů uložených ve sbírkách Národního muzea v Praze. Zvláštní pozornost je věnována zhodnocení výskytu plazů na našem území a vypracování aktuálním map rozšíření všech druhů. Samostatná kapitola pojednává o nepůvodních druzích plazů žijících na území České republiky. Nechybí charakteristiky čeledí a rodů ani klíč k určení jednotlivých druhů. Kniha přináší navíc první ucelené zpracování informací o parazitech našich plazů.