Academia strana 37 z 189

Během své novinářské práce se autor seznámil se spoustou zajímavých lidí, kteří se stali jeho přáteli, a nyní sepsal jejich osudy. Mezi tyto osobnosti patří bývalí předsedové Akademie věd Rudolf Zahradník a Václav Pačes, geniální popularizátor kosmonautiky Antonín Vítek, jeho někdejší kolega a později poradce prezidenta Havla Jiří Křižan, zakladatel české rozvědky Oldřich Černý, historici Antonín Klimek, Zbyněk Zeman a Jaroslav Šedivý, svého času ministr zahraničí, kolega, se kterým sledoval vypuštění prvních Američanů na Měsíc, ministr zahraničí Jiří Dienstbier, neuropatolog František Koukolík, politický vězeň generál Rudolf Pernický, dodavatel exilové literatury Zdeněk Mastník, neznámé „Wintonovo dítě“ Hanuš Weber, který udělal kariéru ve švédském rozhlase a televizi, a další více či méně známí. Je to pestrý kaleidoskop příběhů ilustrující jak někdejší komunistickou epochu, tak dobu současnou.

Ve své nové knize vídeňský filozof Konrad Paul Liessmann sleduje hranice a rozlišování, bez nichž by ani jednotlivec ani společnost nebyli schopni přežít. Jeho jasné úvahy a reflexe se pnou od hranic mezi bytím a nicotou až k hranicím mezi zvířetem a člověkem, od politických a topografických hranic až k rozdílu mezi mládím a stářím, od diference mezi placenou prací a lidským jednáním až ke krizi, jež zachvacuje vše. Liessmannovi přitom jde vždy o člověka v jeho době, o rozhodující otázky politiky a společnosti, které si panující ideologie bezmezného překračování hranic vůbec neklade. Přeložil Milan Váňa.

Thilo Sarrazin (*1945) je jeden z nejoriginálnějších a nejodvážnějších politických myslitelů a budovatelů státu v soudobém Německu. Mimořádný a jedinečný ohlas v Německu i ve světě vyvolala jeho kniha Deutschland schafft sich ab (2010), již Nakladatelství Academia vydalo pod názvem Německo páchá sebevraždu v roce 2011. V letech politického a ekonomického sjednocování bývalé Německé demokratické republiky se Spolkovou republikou Německo byl Thilo Sarrazin zodpovědný za koncepci a provádění německé měnové unie. Mimo mnoha jiných významných politických a správních funkcí, jimiž za celou svou profesní kariéru prošel, zastával v letech 2002 až 2009 funkci finančního senátora spolkového státu Berlín a v následujících dvou letech byl členem představenstva Spolkové banky. Ze všech těchto bohatých a jedinečných zkušeností čerpá jeho poslední kniha Europa braucht den Euro nicht, již nyní předkládáme českému čtenáři v českém překladu, tentokrát v doslovném názvu Evropa euro nepotřebuje. Osvědčeným kritickým způsobem – a podobně jako ve svém předchozím bestselleru nikoli pouze stylem odborným – v ní autor načrtává historii vzniku a fungování eura a kombinacemi množství statistik, analýz, ekonomicko-politických úvah, osobních vzpomínek a prožitků se v nových a nových argumentačních variantách staví proti základní devize Angely Merkelové: „Padne-li euro, ztroskotá i Evropa.“ Na zadní straně přebalu německého vydání poslední Sarrazinovy knihy se k tomu praví: „I když Angela Merkelová touto svou dikcí znovu a znovu přísahá na význam tohoto velkolepého politického projektu, přece jen by chom se měli tázat, chceme-li euro opravdu zachovat za jakoukoli cenu.“

O výjimečnosti této knihy se dá hovořit ve více rovinách. Tou první je fakt, že analyzuje ekonomickou transformaci v dřívějších komunistických zemích východní a střední Evropy a v zemích bývalého Sovětského svazu od skončení centrálního plánovaní až po rozmanité výsledné varianty kapitalistického uspořádání v současnosti. Další rovinou je specifičnost a originalita přístupu vycházejícího důsledně z ekonomické teorie politické ekonomie ústící ve vlastní, samostatný přístup dokumentovaný v textu využitím bohatých statistických materiálů a aktivní prací s tabulkami i obrázky. Třetí rovinou je skutečnost, že oba autoři pozorovali a pozorují popisované procesy zvenčí – Martin Myant je profesorem na University of the West of Scotland ve Velké Británii a Jan Drahokoupil je vedoucím výzkumných projektů v Mannheim Centre for European Social Research na University of Mannheim.

Svazek přináší širší veřejnosti dosud neznámý román z klasického období české literatury, dějově zasazený do 30. – 40. let 19. století a vrcholící revolučním rokem 1848. Jde o rozsáhlou společensko-politickou fresku, v níž jsou zachycena všechna prostředí císařského Rakouska včetně Vídně, Prahy, Uher, Slovenska, polské i ukrajinské Haliče a Itálie. V zalidněných výjevech z pražské královské korunovace Ferdinanda V. v r. 1836 nebo později ve scénách z revolučních bojů se střetávají postavy z nejrůznějších společenských vrstev od císařského dvora až po české vlastenecké kruhy, postavy z lidu a dokonce z pražského podsvětí. Dílo pochází ze závěrečného tvůrčího období Karla Sabiny (1813 – 1877), který byl nucen žít na okraji kulturní společnosti poté, co byla veřejně odhalena jeho konfidentní spolupráce s rakouskou policií. Čtivě a poutavě napsaný text proto bilancuje působení romantické generace včetně deziluze z nezdařené revoluce a nepochybně obsahuje řadu autentických vzpomínek a názorů autora.

Jak píše sám autor, každá epocha má svou konstelaci žánrů, a v té dnešní má dokumentární literatura a memoaristika mimořádný význam – do určité míry vytlačuje žánry založené na fikci. I to je důvod mimořádného úspěchu, který u čtenářů mají paměti význačných osobností. Edici Paměť nyní obohatí obsáhlé vzpomínky významného českého vědce Radegasta Parolka – literárního historika, komparatisty se zaměřením na baltské jazyky, vysokoškolského učitele a překladatele z litevštiny a lotyštiny. Překládal především poezii, je tedy celý život rozkročen mezi dvěma póly: objektivním světem vědy a subjektivním světem umění. Ve svých pamětech se přiklonil k tomu druhému: nepsal je jako výpověď vědce, jako objektivní pohled na minulost, ale jako niternou zpověď, pohled „zevnitř“, subjektivní přetavení celé epochy, její atmosféry, problémů a tendencí. Vznikl tak živý autoportrét – mozaika, mezi jejímiž střípky najdeme verše, lyrické vložky, eseje, recenze, literárněvědné úvahy – a samozřejmě vzpomínky.

Nabízí blok kapitol věnovaný ontologiím, sémantickému webu a jeho nástrojům, který je prvním uceleným česky psaným textem o této problematice. Na tuto část navazují kapitoly věnované automatizaci logického dokazování a způsobům reprezentace, získávání i využívání znalostí. Neméně zajímavé jsou i kapitoly, které rozebírají aktuální problémy zkoumané v oblasti rozpoznávání i způsoby jejich řešení.

Publikace analyzuje televizní a rozhlasové dialogy od krátkých informativních interview po moderování celých vysílacích bloků, od rozhovorů seriózních po zábavné talk show. Zaměřuje se na rozhovory moderátorů s hosty i vzájemné polemiky hostů, dotazy diváků i odpovědi na ně. Sleduje takové interakční strategie, jako je kooperativnost, dosahování souhlasu i akcelerace nesouhlasu, slaďování zájmů i vyhrocování sporu, vyjadřování zdvořilosti i ironizace partnera, jeho popichování, škádlení, zahánění do úzkých a další opakující se postupy jak na straně moderátorů, tak na straně hostů. Hodnotí, jak odlišně se chovají moderátoři v jednotlivých mediálních formátech, jaké dotazy kladou, i jak se hosté odpovědím vyhýbají a mlží. Ukazuje, jak se partneři navzájem přerušují, jak na sebe navazují, jak si skáčou do řeči. Upozorňuje na nápadné jevy textové, gramatické, lexikální i fonetické, a samozřejmě také na užívání spisovné a nespisovné češtiny a na jejich míšení. Vychází v edici Lingvistika.

Publikace Víc než součet částí vede k zamyšlení nad novými poznatky z oblasti systémových věd. Základními prvky systému na nejnižší úrovni jsou signály v podobě elementárních informačních konstruktů, v další úrovni jsou to data, která již mohou tvořit zprávu nesoucí informaci, vyšší úroveň tvoří znalosti. Samostatnou oblastí informačních systémů jsou emoční agencie.Informace obvykle odpovídá na otázky: kdy, kde, v jakém vztahu, jak dlouho, jak vysoko apod. Vysokou míru informace obsahuje například stavba katedrály se svou velkou uspořádaností prvků, architektonických signálů, stejně jako například Ottův slovník naučný. Objektem s nesmírně vysokou mírou informace je též lidský genom a obecně projevy životaschopnosti nebo růst uspořádanosti živých organismů. Vedle toho znalost odpovídá na otázky: jak, proč, s jakým výhledem, v jakých kauzálních vztazích, kde je příčina, jaký bude důsledek, jak formulovat modely objektů a procesy na objektech apod.Právě na sdílení a tvorbě nových znalostí vyrůstá znalostní společnost jako společnost s vysokou produkční, inovační a socioorganizační schopností, s vysokou adaptibilitou na měnící se vnější podmínky. Je však tato společnost moudřejší? Jak vlastně z pohledu definovaných prvků systému probíhají procesy rozhodování v případě systémů s vyšší moudrostí? Jakou roli hraje kvantový charakter těchto systémů? Existují analogie mezi informačním a fyzikálním prostředím?Je očividné, že všechny uvedené otázky lze shrnout pod jeden pojem, a tím je globální konvergence základních znalostí z jednotlivých vědních oborů do systémově orientovaných vědních disciplín. V knize je diskutována konvergence neživých věd, živých věd a technických věd. Dokonce je třeba uvažovat i o konvergenci s vědami humanitními, protože zákony chování lidské společnosti popisované například v sociologii či politologii bude možné pomocí nástrojů systémových věd lépe pochopit. V tomto pojetí mohou systémové vědy sehrávat výraznou úlohu v procesu našeho poznání a být výrazným přínosem pro budoucí udržitelný rozvoj lidské společnosti.

Významný rakouský autor, nositel mnoha ocenění, skloubil v tomto románě do jednoho širokého celku "svá" témata (židé a židovství, pronásledování židů, křesťanství, náboženský fanatismus, nacismus, Rakousko a jeho nedávná - nacistická a antisemitská - minulost a často i přítomnost, historie studentských revolt v 60. a 70. letech, útěky a vyhánění, historie jako taková - možnosti jejího zachycení, její opakování a (ne)schopnost se z historie "poučit"). Vytvořil z nich tematickou i ideovou syntézu - ve třech narativních liniích, dějově průzračných, plných zvratů a velmi poutavě vyprávěných: první je příběh z první poloviny 17. století, životní dráha portugalského židovského chlapce Maného, pozdějšího židovského učence (Samuel Manasseh ben Israel); druhou paralelní linií je (přirozeně nedokončený) příběh dětství a mládí autorova vrstevníka židovského původu (inspirován autobiograficky), třetí pak líčí události jednoho večera v současné době. Velmi působivá je umělecká metoda, již lze shrnout (a simplifikovat) do několika základních pojmů: panorama (příp. "historická mystifikace"); tautologie ("kruh"); paradox a (lehká) ironie, nadhled.

Katalánský rabín Moše ben Nachman z Girony (kolem 1195 – 1270), známý také jako Nachmanides, patří mezi nejvýznamnější židovské náboženské autority vrcholného středověku. Působil jako lékař, politický a náboženský představitel katalánských židovských komunit, byl také plodným autorem a učitelem. Ve svém díle zdařile snoubí filosofické a literární dědictví sefardské kultury s produkty komentátorské činnosti rabínských škol v severní Francii a Porýní a s formující se tradicí židovské mystiky – kabaly. Největší vliv na pozdější generace měli zejména jeho Komentář k Tóře a novellae k Talmudu; je také autorem spisů mystického a homiletického charakteru. Kniha se zaměřuje na veřejný rozměr jeho působení a schopnost vystoupit na obranu vlastní tradice proti útokům zvenčí i zevnitř. Přináší český překlad Nachmanidova líčení disputace s židovským konvertitou a členem řádu dominikánů Pavlem Křesťanem, která se odehrála v létě 1263 v královském paláci v Barceloně, a dopis ze třicátých let 13. století, v němž se mladý Nachmanides vyjádřuje ke sporu mezi severofrancouzskými a provensálskými rabíny ohledně studia filosofie. Průvodní studie zasazují oba texty do historického a myšlenkového kontextu a představují pro českého čtenáře zasvěcené uvedení do komplexního světa středověkých polemik.

Monografie předního znalce českého a středoevropského barokního umění prof. Preisse věnovaná jednomu z nejvýznamnějších malířů této epochy mnohonásobně přesahuje autorovu práci z roku 1970. Preiss chronologicky a velmi detailně sleduje životní osudy a dílo Václava Vavřince Reinera, stejně jako dobový historický i myšlenkový kontext, z něhož jeho dílo vyrůstalo a těžilo, a zohledňuje moderní poznatky o tomto umělci. Vlastní text doprovází oddíl dokumentace, který soustřeďuje všechny známé archivní doklady k životu a uměleckým dílům Reinera, stejně jako kritický soupis malířových fresek, oltářních obrazů, olejových skic k freskám a obrazům, portrétů, kabinetních obrazů, kreseb a rytin vytvořených podle Reinerových předloh. V katalogu nechybí ani obrazy nezvěstné, neověřitelné či díla Reinerovi dříve mylně připsaná.

Brochova Teorie masového šílenství je souborem jeho prací z let 1939 až 1946, které chtěl vydat roku 1951 v americkém exilu, kam díky Jamesi Joycovi uprchl před Hitlerem. překazila mu to však smrt. S oporou o soudobé nejnovější poznatky z filozofie, psychologie, sociologie a politologie chce ukázat na filozoficko-psychologické příčiny masového šílenství, probíhajícího v totalitních státech nejen fašistického, ale i komunistického typu. Nezůstává však u konstatování pouhých příčin a nastiňuje cestu, jak proti masovému šílenství účinně bojovat. Navýsost aktuálně pro nás mohou znít Brochova slova, že při neustále nutné obraně demokracie před totalitarismem „se masy nikdy nenechají odbýt prázdnou sebechválou demokracie“ a že jalovými „tirádami je ženeme pouze tam, kde se jim nabídnou konkrétní, i když strašné cíle, tedy do armády fašismu“.

Brochova Teorie masového šílenství je souborem jeho prací z let 1939 až 1946, které chtěl vydat roku 1951 v americkém exilu, kam díky Jamesi Joycovi uprchl před Hitlerem. překazila mu to však smrt. S oporou o soudobé nejnovější poznatky z filozofie, psychologie, sociologie a politologie chce ukázat na filozoficko-psychologické příčiny masového šílenství, probíhajícího v totalitních státech nejen fašistického, ale i komunistického typu. Nezůstává však u konstatování pouhých příčin a nastiňuje cestu, jak proti masovému šílenství účinně bojovat. Navýsost aktuálně pro nás mohou znít Brochova slova, že při neustále nutné obraně demokracie před totalitarismem „se masy nikdy nenechají odbýt prázdnou sebechválou demokracie“ a že jalovými „tirádami je ženeme pouze tam, kde se jim nabídnou konkrétní, i když strašné cíle, tedy do armády fašismu“.

Monografie pojednává o přední osobnosti československého oficiálního dějepisectví druhé poloviny minulého století - profesoru Františku Grausovi. Autorka se snaží o vykreslení procesu proměny naší poválečné historické vědy na pozadí životního příběhu vědce, jehož dílo se stalo základem oficiálního poúnorového historického diskurzu a jehož složitý osud zrcadlí úděl značné části inteligence minulého století zmítané ideovými a politickými zvraty. Text vychází z dostupných pramenů v archivech českých, německých a švýcarských, Grausovy pozůstalosti uložené v univerzitním archivu v Basileji, Grausova díla a množství pamětnických výpovědí a korespondence. Autorka sleduje především Grausovo působení v rámci československé historické vědy, poemigrační období je zde pojednáno zběžně, spíše z hlediska přetrvávajících vztahů k české dějepisecké obci a kontaktů s ní.

Kniha přináší ve více než 1500 heslech, jako první publikace v českém jazyce, základní přehled konfuciánství v celé jeho rozmanitosti od nejstarších dob až do současnosti. Autor se zaměřuje téměř výlučně na vývoj tohoto filosoficko-náboženského systému na území Číny, pouze výjimečně upozorňuje na rozšíření konfuciánství i do jiných zemí východní Asie. V rozsáhlém historickém úvodu, zahrnujícím i předkonfuciánské období, seznamuje čtenáře s významem konfuciánství v dějinách čínského myšlení. V samotných heslech věnuje autor rozsáhlý prostor specifickým konfuciánským filosofickým termínům a jejich přesahu do jiných myšlenkových systémů. Čtenář v knize najde rozsáhlé informace nejen o klasickém konfuciánství a neokonfuciánství, ale i o moderním konfuciánství 20. a 21. století a nejvýznamnějších představitelích všech vývojových období.