Academia strana 39 z 189

Kniha Ztracen v dějinách je věnována osobnosti dnes již takřka zapomenutého publicisty, esejisty a prozaika Jana M. Kolára (1923–1979), který byl jako politický novinář a kulturní publicista aktivní od roku 1946.První část knihy tvoří dílčí sondy do klíčových témat a problémů autorovy publicistiky a esejistiky z let 1946–1965, zasazené do kontextu širšího kulturně-politického dění v poválečném Československu a posléze v exilu. Jan Kolár se záhy se profiloval jako jeden z nejostřejších kritiků levicových tendencí v politice a ideologizace umění a kultury, proti nimž jako protiváhu stavěl renesanci křesťanských hodnot, jež se měla realizovat v konceptu sjednocené západní Evropy. Po odchodu do exilu na jaře roku 1948 Kolár publikoval zejména v exilových časopisech Skutečnost a Sklizeň, příležitostně i v jiných (mj. v Tigridově Svědectví, s nímž se však kvůli koncepci gradualismu názorově rozešel), a nadále zůstal kritickým komentátorem politického i kulturního dění, které však sledoval z povzdálí z afrického Kamerunu, kde se svou ženou usadil a velmi úspěšně podnikal. Na možnost „záchrany národa“ Kolár zcela rezignoval po maďarských událostech v roce 1956; postupně ztratil víru i ve smysl publicistiky a začal se věnovat francouzsky psané románové tvorbě. I v ní si však uchoval svůj angažovaný kritický postoj, leckdy černobíle hodnotící, avšak tragický patosem víry v romantický ideál.Pěticí autorových francouzských románů z let 1959–1973 se zabývá druhá část knihy, zvláštní pozornost je věnována mj. problematice poměru autobiografie a fikce; zobrazení prostoru a sémantice vztahu postav k obývanému prostoru či způsobům vyprávění, které autor ve svých románech používá.

Francouzský filozof André Glucksmann se v prvních kapitolách knihy snaží hledat kořeny svého celoživotního vystupování proti totalitarismu i post-totalitarismu všeho druhu sebereflexí vlastního života, v příběhu své rodiny a ve svém dětství a dospívání. Jako židovské dítě narozené za války ve Francii hned zkraje prožil několik momentů, které předurčovaly jeho pozdější intelektuální směřování. Své další filozofické úvahy a politologické analýzy zakládá kromě neustálého zájmu o aktuální dění i na hluboké znalosti evropské a především francouzské literatury a dějin. Knihu uzavírá kapitolou o smyslu Evropy, v níž se projevuje jeho dobrá znalost bývalých zemí sovětského bloku. Před rokem 1989 se stýkal s východoevropskými disidenty a v Praze se účastnil ilegálních seminářů. Což nás vrací opět k původu a mládí: Glucksmannova matka pocházela z Prahy..

Publikace přináší tři desítky příspěvků z 32. ročníku mezioborového sympozia k problematice 19. století, které se každoročně pořádá v Plzni. Badatelé z oboru hospodářských dějin, dějin vědy i výtvarného umění, literární historikové, muzikologové, historikové filmu i fotografie ukazují, jak vypadal svět „mechanického věku“ předtím, než ho objevila avantgarda 20. století. V pěti oddílech – Svět strojů, Idea technické vzdělanosti, Technika rozhoduje vše, Fascinace funkčností a Opakovatelnost formy vytváří jedinečnost díla – se čtenář dozví, kdy dochází k zlomu v ekonomickém myšlení směrem k industrializaci, co způsobilo sjednocení evropského času, o počátcích psaní na stroji i o etnomuzikologii. Zejména získá přehled o vizuálních médiích 19. století jako byla stereofotografie, panorama, kinetoskop, divadelní automat nebo výstavní instalace, v nichž se technika a populární zábavy spojila do uměleckých forem rozvinutých tvůrci 20. století. Publikace je vybavena původním obrazovým materiálem, který přináší i díla nepublikovaná v katalogu výstavy Člověk a stroj pořádané k sympoziu Západočeskou galerií v Plzni.

Kniha Ztracen v dějinách je věnována osobnosti dnes již takřka zapomenutého publicisty, esejisty a prozaika Jana M. Kolára (1923–1979), který byl jako politický novinář a kulturní publicista aktivní od roku 1946.První část knihy tvoří dílčí sondy do klíčových témat a problémů autorovy publicistiky a esejistiky z let 1946–1965, zasazené do kontextu širšího kulturně-politického dění v poválečném Československu a posléze v exilu. Jan Kolár se záhy se profiloval jako jeden z nejostřejších kritiků levicových tendencí v politice a ideologizace umění a kultury, proti nimž jako protiváhu stavěl renesanci křesťanských hodnot, jež se měla realizovat v konceptu sjednocené západní Evropy. Po odchodu do exilu na jaře roku 1948 Kolár publikoval zejména v exilových časopisech Skutečnost a Sklizeň, příležitostně i v jiných (mj. v Tigridově Svědectví, s nímž se však kvůli koncepci gradualismu názorově rozešel), a nadále zůstal kritickým komentátorem politického i kulturního dění, které však sledoval z povzdálí z afrického Kamerunu, kde se svou ženou usadil a velmi úspěšně podnikal. Na možnost „záchrany národa“ Kolár zcela rezignoval po maďarských událostech v roce 1956; postupně ztratil víru i ve smysl publicistiky a začal se věnovat francouzsky psané románové tvorbě. I v ní si však uchoval svůj angažovaný kritický postoj, leckdy černobíle hodnotící, avšak tragický patosem víry v romantický ideál.Pěticí autorových francouzských románů z let 1959–1973 se zabývá druhá část knihy, zvláštní pozornost je věnována mj. problematice poměru autobiografie a fikce; zobrazení prostoru a sémantice vztahu postav k obývanému prostoru či způsobům vyprávění, které autor ve svých románech používá.

Publikace věnovaná více než stoleté historii mimořádné muzejní instituce zároveň v mnohém odráží dramatické osudy českých a moravských Židů v minulém století. Kniha se opírá o obsáhlý výzkum v domácích i zahraničních archivech. Přináší množství objevných informací a mnohé události v historii muzea staví do nového světla. Mimo jiné vůbec poprvé nabízí ucelený náhled na válečné dění v této instituci, o němž kolují mnohé legendy a hypotézy. Podle zjištění autorky je však zjevné, že nejznámější z nich, o muzeu vyhynulé rasy, je více metaforou než skutečným obrazem toho, co se ve válečném pražském židovském muzeu doopravdy dělo. Pozornost je dále věnována chaotickému poválečnému dění, v němž nemnozí čeští a moravští Židé, kteří válku přežili, museli paradoxně obhajovat svou vlastní existenci. Kniha následně charakterizuje působení židovského muzea v podmínkách komunistického režimu, nepřátelského židovským tématům.I když má publikace charakter odborného textu doplněného rozsáhlým poznámkovým aparátem, je napsána čtivým jazykem a příběh muzea, který se před čtenářem odvíjí, má díky historickým okolnostem rychlý a dramatický spád. Odkrývá pozadí instituce, která patří k nejnavštěvovanějším muzeím na světě. Její existence přitom – v rozporu s panující představou – nikdy nebyla samozřejmostí, ale výsledkem obtížného boje a úsilí řady vynikajících židovských osobností. Text doprovázejí četné, mnohdy unikátní ilustrace dokreslující dosavadní spletitou cestu Židovského muzea v Praze.

Výbor představuje literárněvědné dílo Mojmíra Otruby (1923 – 2003). Otruba je znám především jako vynikající znalec české literatury 19. a 20. století, který své vědomosti zúročil v množství doslovů a studií, přesahujících do oblasti filologie obecně a teorie literatury, a jako editor literatury převážně 19. století, případně jako přední literární lexikograf. Toto rozsahem i uchopením bohaté dílo, roztroušené po často obtížně dostupných časopisech, sbornících či vydáních českých klasiků, je pro případné zájemce poměrně nepřehledné, neumožňují badatelovy přínosy náležitě docenit (podobně Otrubovy původní studie k aktuálním otázkám intertextuality, Znaky a hodnoty, 1994, představují pouze zlomek jeho díla a badatelského úsilí). Předkládaný výbor reaguje nejen na tuto tuto situaci, nýbrž především na aktuálnost díla M. Otruby, autora mj. četných studiích o národních mytologiích v 19. a 20. století a jejím literárním ukotvení (titulní studie Hledání národa) a o specificích české literatury. Usiluje Otrubu představit s důrazem na: jeho studie k mytologiím spjatým s 19. stoletím a jeho literaturou; studie k literárnímu vývoji v 19. století, zvláště českému romantismu; Otrubovy studie k vybraným autorům a dílům, jimiž se celoživotně zabýval; jeho četné reflexe literárněvědného a obecně kulturního života. Svazek doplňuje bibliografie M. Otruby a doslov D. Dobiáše, který do svazku zároveň vybral z Otrubových textů.

Kniha Francouzi a Němci na cestě ke sblížení představuje první českou monografii, která přibližuje vývoj francouzsko-německých vztahů v letech 1950–2000 a jež je z velké části založena na původním výzkumu. Lucie Filipová nahlíží na toto téma v souladu s konceptem „dějin zdola“, který ukazuje, že k navázání dlouhodobé spolupráce mezi Francií a Německem přispěly nejen politické, hospodářské a kulturní elity, ale i zapojení několika milionů řadových občanů – zde konkrétně sledované na příkladu partnerství měst či menších obcí. Tato partnerství jsou ve francouzsko-německém případě specifická celkovým počtem (přes dva tisíce případů v roce 2000), rozmanitostí společných aktivit i mírovým potenciálem, který s nimi byl od počátku spojován a díky němuž plní nejen v Evropě nezpochybnitelnou modelovou roli. Kniha je určena jak zájemcům o vztahy dvou stěžejních aktérů současné evropské politiky, tak těm, kteří se zabývají zahraničními aktivitami obcí a měst. V mnoha ohledech může být inspirativní také pro interpretaci česko-německých vztahů.

Možné světy v humanitních vědách, v umění a v přírodních vědách shrnují materiály z 65. Nobelova sympozia, které se konalo 11.-15. srpna 1986 v Lidingö u Stockholmu. Nobelova sympozia jsou sérií vědeckých konferencí na aktuální problémy vědeckého bádání v různých oborech, v tomto případě se zaměřením na problematiku fikčních světů. Pozoruhodná interdisciplinarita sborníku prokazuje relevanci a užitečnost teorie (sémantiky) možných světů pro širokou oblast lidského poznání a vědění (oddíly filozofie, lingvistika, literatura a umění, přírodní vědy), což dokládá i výběr autorů, významných vědců a filozofů 20. století.

Karel Pacner celý život popularizoval na stránkách Mladé fronty/MF Dnes vědu. Nebylo to snadné nejen kvůli složitostem přepisu vědeckého pohledu na daný problém ve čtivý a přitom odborně správný příběh, nýbrž i kvůli dogmatickým příkazům komunistických nadřízených a snaze je chytře obejít. Hodně času věnoval kosmickým letům - a i z nich se po nástupu Sovětů stalo politikum. Jeho největším životním zážitkem byla osobní účast na události vypuštění prvních lidí na Měsíc - na startu Apolla 11 v červenci roku 1969 na Floridě. Po sametové revoluci se věnoval také nejnovějším dějinám a na žádost České televize i špionáži. Své znalosti uplatnil ve čtyřech desítkách knih, v rozhlase a televizi. Základy mnoha kapitol této knihy sepsal autor spíš pro sebe a své blízké už dávno, tak, jak byl po celý život zvyklý pracovat - zapisovat důležité prožitky okamžitě a později záznam doplňovat. V knize nechybí ani zážitky z dětství, ani pikantnosti o jeho novinářských začátcích, prostě jak sám říká, " píšu o všem, na co jsem si vzpomněl".

Práce, která je založena na autorčině mnohaletém výzkumu a studiu pramenů, se zabývá historií nejdůležitějším obdobím fenoménu, který byl po druhé světové válce na více než čtyři desetiletí takřka vymazán z obecného povědomí, třebaže ve své době tvořil nedílnou součást kulturního života Prahy a i dějiny českého Národního divadla by bez zřetele k němu byly nutně neúplné: pražského německého divadla. Jako výchozí mezník autorka zvolila rok 1888 bylo, kdy bylo otevřeno Nové německé divadlo na Vinohradech (dnešní Státní opera Praha). Kniha sleduje nejen vývoj hudebního divadla, které mělo v Praze díky osobnostem, jako byli např. Angelo Neumann, Gustav Mahler nebo Alexander Zemlinsky, mimořádnou uměleckou úroveň a v poslední době mu byla v menších studiích již věnována jistá pozornost, ale také vývoj činohry a dalších divadelních žánrů. Autorka tento vývoj zasazuje do širšího historického kontextu a její práce tak přesahuje obor teatrologie a vytváří základní obraz dějin pražské společnosti a česko-německých vztahů od druhé poloviny 19. století do druhé světové války. Šest kapitol sleduje chronologicky jednotlivá historická období, sedmá kapitola pak shrnuje autorčiny poznatky při hledání odpovědi na klíčovou otázku: k čemu (nám) bylo německé divadlo. Základní text doplňuje faktografická část (soupisy představení, uměleckých osobností atd.), která bude v knize obsažena ve formě připojeného CD. Cennou součástí knihy je též obsáhlá obrazová příloha.

Karel Pacner celý život popularizoval na stránkách Mladé fronty/MF Dnes vědu. Nebylo to snadné nejen kvůli složitostem přepisu vědeckého pohledu na daný problém ve čtivý a přitom odborně správný příběh, nýbrž i kvůli dogmatickým příkazům komunistických nadřízených a snaze je chytře obejít. Hodně času věnoval kosmickým letům - a i z nich se po nástupu Sovětů stalo politikum. Jeho největším životním zážitkem byla osobní účast na události vypuštění prvních lidí na Měsíc - na startu Apolla 11 v červenci roku 1969 na Floridě. Po sametové revoluci se věnoval také nejnovějším dějinám a na žádost České televize i špionáži. Své znalosti uplatnil ve čtyřech desítkách knih, v rozhlase a televizi. Základy mnoha kapitol této knihy sepsal autor spíš pro sebe a své blízké už dávno, tak, jak byl po celý život zvyklý pracovat - zapisovat důležité prožitky okamžitě a později záznam doplňovat. V knize nechybí ani zážitky z dětství, ani pikantnosti o jeho novinářských začátcích, prostě jak sám říká, " píšu o všem, na co jsem si vzpomněl".

Práce Mezi Mnichovem a Prahou: umění 19. století, která je dílem kolektivu autorů vedených Taťánou Petrasovou a Romanem Prahlem, se zabývá jednou z evropských metropolí, které v 19. století formovaly české umění. Po silném vlivu Vídně, vedle Říma a před zásadním příklonem k Paříži oslnil Prahu příklad rychle se rozvíjejícího Mnichova, hlavního města Napoleonem I. založeného bavorského království. Kulturní politika rozsáhlé podpory umění získala Mnichovu označení „město umění“. Tuto koncepci všestranné podpory současného umění se snažila přenést Společnost vlasteneckých přátel umění, zakladatelka naší první veřejné obrazárny, na Prahu jako staré rezidenční město českého království. V devíti kapitolách je tedy podána historie uměleckých styků Prahy a Mnichova od počátků 19. století do prosazení secese na pražských výstavách spolku Mánes v letech 1897–1902.

Jaké jsou etologie a životní strategie příslušníků mužského pohlaví u lidí i v živočišné říši? Jak vlastně fungují mužské society a co je jejich emocionálním tmelem? Nadchází v západní společnosti soumrak tradiční maskulinity a kam se vlastně stáhla či v co se proměnila? Jak se změnil stát, kdysi drsný a k obětem vyzývající Vaterland, ve všeobjímavě pečující Mutterland? Nejeví se islámský svět jako ohrožující hlavně proto, že v něm tato proměna neproběhla? Směřuje západní svět k pozvolnému „vyvanutí“ a „ublahobytnění“, souvisejícímu se stále nižší produkcí potomstva? Jak moc jsou rozdíly mezi pohlavími dané dědičně a v jakém rozsahu kulturně, nedochází vlastně paralelně s „krizí maskulinity“ i ke „krizi femininity“?

Autorka, paní Zuzana Švabinská, byla dcerou malíře Rudolfa Vejrycha a adoptivní dcerou slavného malíře a grafika Maxe Švabinského. Její kniha má všechny vlastnosti nezbytné pro dobrou vzpomínkovou literaturu: bohatou látku, zahrnující téměř celé dvacáté století, s velkým, trochu neobvyklým milostným a rodinným příběhem na pozadí historických peripetií, množství známých osobností především z oblasti uměleckého života a v neposlední řadě autorčin velký vypravěčský talent a schopnost čtivě psát. Kniha je strhujícím vyprávěním o Maxi Švabinském, významném umělci, jehož tvorba byla a dodnes je předmětem velmi rozporných hodnocení, upřímným a cenným svědectvím doby i poutavým čtením plným zajímavých postřehů a detailů.

Jaké jsou etologie a životní strategie příslušníků mužského pohlaví u lidí i v živočišné říši? Jak vlastně fungují mužské society a co je jejich emocionálním tmelem? Nadchází v západní společnosti soumrak tradiční maskulinity a kam se vlastně stáhla či v co se proměnila? Jak se změnil stát, kdysi drsný a k obětem vyzývající Vaterland, ve všeobjímavě pečující Mutterland? Nejeví se islámský svět jako ohrožující hlavně proto, že v něm tato proměna neproběhla? Směřuje západní svět k pozvolnému „vyvanutí“ a „ublahobytnění“, souvisejícímu se stále nižší produkcí potomstva? Jak moc jsou rozdíly mezi pohlavími dané dědičně a v jakém rozsahu kulturně, nedochází vlastně paralelně s „krizí maskulinity“ i ke „krizi femininity“?

Autorka, paní Zuzana Švabinská, byla dcerou malíře Rudolfa Vejrycha a adoptivní dcerou slavného malíře a grafika Maxe Švabinského. Její kniha má všechny vlastnosti nezbytné pro dobrou vzpomínkovou literaturu: bohatou látku, zahrnující téměř celé dvacáté století, s velkým, trochu neobvyklým milostným a rodinným příběhem na pozadí historických peripetií, množství známých osobností především z oblasti uměleckého života a v neposlední řadě autorčin velký vypravěčský talent a schopnost čtivě psát. Kniha je strhujícím vyprávěním o Maxi Švabinském, významném umělci, jehož tvorba byla a dodnes je předmětem velmi rozporných hodnocení, upřímným a cenným svědectvím doby i poutavým čtením plným zajímavých postřehů a detailů.