Academia strana 24 z 189

Vstupní, nejproslulejší ze tří dílů proslulé Božské komedie, jednoho ze základních literárních děl, které už osm století upoutává pozornost čtenářů na celém světě. Dante Alighieri (1265–1321), básník a učenec, který mimo jiné stojí u základů spisovného italského jazyka, shrnul ve svém nejvýznamnějším, neobyčejně důmyslně komponovaném díle veškeré vědění své doby. Na pouti záhrobní říší, která je symbolickým obrazem lidského života, od prvotního hříchu až po spasení a probuzení k věčnému životu, autora provází římský básník Vergilius. Báseň, napsaná v sugestivních terciích (odpovídajících základnímu principu čísla 3, podle něhož je epos sestaven), je od 19. století výzvou pro nejlepší české překladatele (J. Vrchlického, O. F. Bablera a další). Do této řady patří i nejnovější překlad Vladimíra Mikeše.

Ivan Kraus, herec, scenárista, loutkoherec a především spisovatel humoristických povídek je u nás nesmírně populární, přestože žil od roku 1968 v cizině a do vlasti se mohl alespoň částečně vrátit až po roce 1989. Jeho humor je totiž laskavý, mile absurdní, ironie spíš něžné a nadsázky spíš filozofické než karikující. Týká se nekonečných trampot a patálií velké rodiny, jejíž členové jsou na dáni tak výraznou individualitou, že to mezi nimi neustále jiskří. A do všeho se plete absurdita režimů a jejich pohůnků, proti kterým právě humor byl jedinou obranou. Autor se však svým viděním světa dotkl i něčeho velmi zásadního. Mezi sourozenci, mezi dětmi a rodiči i mezi manžely vznikají nám všem dobře známé neřešitelné situace, které hrozí přerůst v tragédii, pokud je neumíme obrátit v legraci. "Ušetříte za psychiatra," tvrdí Ivan Kraus. A tak se dá bez nadsázky říci, že se český národ dělí na ty, kdo četli Ivana Krause, a na ty, kdo ho teprve budou číst.

Kniha je souborným vydáním autorových textů k biologické antropologii a jejím dějinám, s přihlédnutím k dějinám biologických disciplín vůbec. Vzhledem k tomu, že tyto práce a eseje vznikaly v období skoro dvaceti let (1995–2007), rozhodl se autor uchovat jim určitou míru „autonomie“ v tom smyslu, že se nepokoušel spojit dva nejdůležitější z nich, Malé dějiny biologie a Obraz člověka v dílech některých význačných biologů 19. a 20. století, ale ponechal je oddělené jako samostatné celky.

Souborné vydání rodinných povídek spisovatele Ivana Krause - kniha psaná s oním zvláštním, mile absurdním a něžným humorem, po jakém my Češi nostalgicky toužíme od dob Poláčkových "Bylo nás pět". Krausovi ho bylo "naděleno" měrou vrchovatou měrou, což dokazuje i jeho nebývalý čtenářský úspěch - vždyť knihy Ivana Krause dnes vycházejí v mnohatisícových nákladech. Autorův humor si zamiloval Adolf Born, který se - počínaje touto knihou - stal jeho ilustrátorem.

Cizopasné hlístice (Nematoda) představují jednu z nejvýznamnějších skupin rybích parazitů. Tato kniha je dosud první monografií pojednávající o hlísticích sladkovodních ryb Afriky, která umožňuje jejich druhovou identifikaci. Kromě tří krátkých obecnějších kapitol publikace poskytuje určovací klíče, diagnózy vyšších taxonomických jednotek a popisy a vyobrazení všech druhů hlístic cizopasících v rybách jako dospělci nebo jen jako larvy. Text rovněž podává informace o jejich hostitelích, lokalizaci v hostiteli, rozšíření, a pokud k tomu existují údaje, rovněž o jejich vývojových cyklech a ekologii. Tímto způsobem kniha pojednává o 120 druzích hlístic, jež náležejí k 47 rodům a 21 čeledím těchto parazitů.

Publikace se věnuje jednomu z nejaktivnějších demokraticky orientovaných novinářů a nejbližších spolupracovníků Edvarda Beneše. Hubert Ripka ve třicátých letech upozorňoval na hrozbu německého pangermanismu a byl odpůrcem mnichovské kapitulace. Od dubna 1939 působil jako protiváha Štefana Osuského v Paříži, ve Velké Británii se stal státním ministrem v československém exilovém ministerstvu zahraničních věcí. Vrcholem kariéry byla poválečná pozice ministra zahraničního obchodu, které se snažil využít ke spoluformování zahraničněpolitické orientace. Považoval se za iniciátora únorové demise v roce 1948. Po útěku ze země se zapojil do aktivit RSČ, ačkoli kritizoval její stranické uspořádání. Evropský integrační proces chápal jako cestu k osvobození středoevropských národů. Ve Spojených státech amerických byl vyšetřován kvůli obavám z komunistické infiltrace, po návratu ze zámoří na starý kontinent byl považován za nejdůležitějšího reprezentanta celé střední Evropy.

Kniha - stejně jako ilustrace na její obálce - ukazuje, že věkovitá instituce papežství byla i v nedávné minulosti pro jedny ochranou a útočištěm před bouřemi moderního světa, pro druhé pak výrazem zastaralé instituce bránící pokroku. Toto napětí vyjadřuje ve svérázné umělecké zkratce i reprodukovaná iluminace pražských benediktinek ke svátku sv. Petra a Pavla z r. 1904: koráb církve řídí Petrův nástupce Pius X., který je však atakován symbolickou flotilou nepřátelských člunů: pyšným racionalismem, francouzskou revolucí, tehdejší světskou mocí, Martinem Lutherem, svobodnými zednáři a dokonce i čertíkem začteným do liberálního vídeňského deníku Neue Freie Presse Obě krajní pozice se však v 19. a první polovině 20. století značně vyvíjely, vzájemně ovlivňovaly, a i v českých zemích plnily funkci specifických kulturních kódů, do značné míry působících i v dnešní době. Tzv. ultramontanismus byl totiž důležitým fenoménem v procesu vytváření moderních evropských společností. Byl projevem nezanedbatelného vlivu římského papeže i za horami (ultra montes, tedy za Alpami). Kniha soustavně analyzuje obraz papeže ve zdejším českém i německém jazykovém prostředí, a to jak v katolické církvi, tak v nekatolickém a občanském prostředí vůbec. Nezapomíná ani na související náboženské, kulturní a politické transfery se sousedy ve střední Evropě.

Alchymie, nauka, která žila téměř dvě tisíciletí na třech kontinentech, budila svými sliby zájem současníků. Dnes se jí věnují historikové vědy, ale také umění a rovněž psychologové. Pozornost je věnována otázce, která není dodnes jednoznačně a úplně zodpovězena, totiž jak vůbec alchymie vznikla? Stejně problematické je vymezení této nauky. Tato kniha se soustřeďuje na praktikující alchymii provozovanou v laboratoriích, a to především na tu, která posléze dožívala v Evropě. O čínské alchymii je jen krátká zmínka. Nejde o souvislé líčení dějin alchymie, ale o jednotlivé momenty, které tuto nauku charakterizují. Nechybějí rovněž zmínky o různých řemeslech, protože zvlášť metalurgie používala často stejné postupy jako alchymie. Cílem není seznámit čtenáře jen s důležitými postavami alchymie a jejich dílem, ale také s novými objevy, k nimž došlo v posledních desetiletích. Některé z nich poměrně výrazně změnily dosavadní pohled na dějiny alchymie

I fyzika, které vděčíme za technické vymoženosti současného světa, měla své dětství; souvislosti mezi přírodními úkazy se snažili vysvětlit bez pomoci nadpřirozených sil už antičtí filozofové. A když za „temného středověku“ dospívala, dohlíželi na ni muslimský matematik a optik Alhazen s lékařem Avicennou a veleučení křesťané Albert Veliký, Roger Bacon a Mikuláš Kusánský. Teprve v renezanci dosáhla zralosti a jako teoretická filozofie přírody se do jisté míry osamostatnila. Na jejím rozvoji se podílely takové osobnosti, jako byl Johannes Kepler, Galileo Galilei nebo Isaac Newton, které uspořádaly velké množství poznatků do ucelené a vnitřně nerozporné soustavy principů a teorií, jimiž se řídilo veškeré fyzikální dění. Newtonovy pohybové zákony na dlouhé roky ovládly tehdejší filozofický obraz světa, až po roce 1900 byly nahrazeny pohledem kvantověfyzikálním. Od zrození evropské vědy v antickém Řecku do roku 1643, kdy Bůh řekl „Budiž Newton“, uplynulo dvacet pět století. Že vývoj fyziky během této doby je vlastně pestrou mozaikou životních osudů lidí, kteří se o odhalení tajemství přírody zasloužili, se mohou přesvědčit čtenáři této knížky.

Mrazivý příběh o škole pro mistry popravčí odkrývá neúprosné mechanismy moci. Toto své životní téma zpracoval Pavel Kohout mnohokrát, zde však s doslova brutální účinností. Katyně bezesporu patří k vrcholům tvorby tohoto autora evropského formátu, oceňovaného paradoxně více v zahraničí než v domácím českém prostředí. Nové vydání jeho „černého románu“ vychází ve výtvarně pozoruhodné grafické úpravě Pavla Růta.

Bakterie, s nimiž člověk přichází do styku, tvoří mikrosvět, do něhož lze nahlédnout mikroskopem. Ačkoliv je takový pohled fascinující, odhaluje jen část skutečnosti. Bakterie, které nás obklopují, mají překvapivé životní projevy a koordinovaně je řídí, pracují pomocí trpasličích mechanických strojů poháněných chemickou energií, pohybují se za potravou a prchají od jedovatých látek, komunikují s ostatními, kooperují, pokud to potřebují, a jsou si antagonisty, pokud by jejich pozice byla ohrožena. Chovají se jinak, když jich je málo, a jinak, když jejich populace roste.

Příběh začíná v únoru 1945, kdy mladý pražský kriminální adjunkt Jan Morava dostane případ sadistického vraha vdov. Jednou z obětí je i vdova po německém generálovi a případem se začne zabývat i pražské gestapo, které jmenuje jako svého dohlížitele Erwina Bubacka, vrchního kriminálního radu narozeného v Praze. Kauza se zároveň stává příležitostí pro zmapování podzemních činností pražské policie, která tvoří jedinou ozbrojenou složku v Protektorátu.

Usáma Ibn Munkiz (4. 7. 1096 – 16. 11. 1188), arabský emír ze severní Sýrie, válečník, politik, dvořan, spisovatel. Narodil se dva roky před vpádem prvních křižáků do Sýrie a zemřel rok po bitvě u Hittínu, kde byli křižáci poraženi vojskem Saladina. Usáma žil na dvorech a v armádách seldžukovských a fátimovských vládců, v Káhiře a v Damašku i mezi křižáky v Jeruzalémě, a to, co zažil, viděl a slyšel, vypráví v této své nejpozoruhodnější knize z pohledu stárnoucího muže, který se rozhodl zanechat potomkům obrazy křehkosti a osudovosti lidského života. Jeho kniha je v arabské literatuře jedinečná tím, že se v ní autor snaží vytěžit hlubší smysl z vlastních zážitků, čímž nastavuje zrcadlo sobě a své době. Z dalších jeho knih se zachovala kompletní sbírka básní, dále Kniha o poetice (Kitáb al-badí), Kniha o holi (Kitáb al-asá) a Kniha sídlišť a příbytků (Kitáb al-manázil va’d-dijár).

Autor se ve své svěží próze tentokrát nevrací do dětství jako v knížkách Rodinný sjezd,To na tobě doschne nebo Udělej mi tichoučko!, ale nechává svého hrdinu prožívat citové bouře první lásky zároveň s nekonečnou nudou prvního zaměstnání, to vše pod vlivem atmosféry padesátých let minulého století. Zachycuje tuto dobu i vnitřní svět postav s vtipem a lehkostí, jež jsou pro něj typické a jež mu získaly trvalou oblibu u čtenářů.

Tato kniha je jen malým výběrem z bohatství starých historek, jejíž cílem je ukázat méně známou stránku alchymie. Setkáme se čínskými Nesmrtelnými, s nejproslulejším arabským alchymistou, který možná vůbec neexistoval, nahlédneme do Indie. Zjistíme, že za alchymistu byl pokládán Mojžíš, ale jejím zakladatelem měl být Hermes. Samozřejmě nesmí chybět Evropa, kde poznáme ty, kdo prý alchymií nezměrně zbohatli, i jiné, kteří naopak přišli na mizinu. Za staletí existence alchymie se nashromáždilo mnoho příběhů, v nichž se skutečný svět mísí s tajemným, zázračným.

Kniha představuje dějiny filosofie od archaického Řecka do konce evropské renesance sledované v kontextu dějin vědy, náboženství a kultury jako celku. Na rozdíl od jiných dějin filosofie je zde kladen důraz na dobový rámec výkladu filosofických nauk, které proto nejsou zařazovány do uměle vytvořených "-ismů". Tato rozšířená (v antické části) a razantně přepracovaná verze knihy Mýtus, filosofie a věda - Filosofie mezi Homérem a Descartem (1993) vznikla na základě zkušeností z práce autora se studenty Univerzity Karlovy a je vhodná také jako úvod do studia filosofie.