Academia strana 24 z 189

Kniha představuje dějiny filosofie od archaického Řecka do konce evropské renesance sledované v kontextu dějin vědy, náboženství a kultury jako celku. Na rozdíl od jiných dějin filosofie je zde kladen důraz na dobový rámec výkladu filosofických nauk, které proto nejsou zařazovány do uměle vytvořených "-ismů". Tato rozšířená (v antické části) a razantně přepracovaná verze knihy Mýtus, filosofie a věda - Filosofie mezi Homérem a Descartem (1993) vznikla na základě zkušeností z práce autora se studenty Univerzity Karlovy a je vhodná také jako úvod do studia filosofie.

Na počátku Komenského zájmu o otázky výchovy a vzdělání člověka stál záměr usnadnit školám, tj. žákům a učitelům v nich, cestu ke vzdělání a k duchovnímu rozvoji budoucích osobností, budoucích vzdělanců, tedy lidí, kteří budou ve společnosti hrát vůdčí roli. Předškolní stupeň, a to včetně prenatálního stadia, představuje základ, o něhož se odvíjí úspěch všech vyšších stupňů. Informatorium školy mateřské vzniklo v Lešně r. 1632 jako část zamýšleného monumentálního vzdělávacího celku, jenž měl sloužit k přepokládané reformě českého školství po návratu Komenského z exilu do vlasti, která však nebyla plně realizována. Význam Informatoria není jen v tom, že tvořilo článek velkolepé koncepce reformy školského systému, je také v tom, že se jedná v raném novověku o evropsky zcela ojedinělé systematické pojednání o výchově dětí v nejmladším věku.

Pokud vás zajímá, jak bez následků absolvovat francouzský oběd, co stojí poslanec, jak projevit solidaritu se spoluobčany a neriskovat život, jak se ubránit depresi po sjezdu abiturientů, jak přežít nežádoucí účinky léků, toužíte po pravdě o následcích předčasného vstávání, netušíte, jak lze poznat ideálního manžela, nejste si jisti, kým jste byli v minulém životě, nevíte v které zemi se žena už může vdát sama se sebou, potřebujete tip, jak vyzrát na triky lstivých obchodníků nebo informaci o finančních nákladech na milenku v Paříži a v Praze… a hlavně - pokud se domníváte, že nelze brát vážně vše, co se tvrdí, tiskne a vysílá, pak milí čtenáři můžete bez rizika sáhnout po této knize.

Alchymie, nauka, která žila téměř dvě tisíciletí na třech kontinentech, budila svými sliby zájem současníků. Dnes se jí věnují historikové vědy, ale také umění a rovněž psychologové. Pozornost je věnována otázce, která není dodnes jednoznačně a úplně zodpovězena, totiž jak vůbec alchymie vznikla? Stejně problematické je vymezení této nauky. Tato kniha se soustřeďuje na praktikující alchymii provozovanou v laboratoriích, a to především na tu, která posléze dožívala v Evropě. O čínské alchymii je jen krátká zmínka. Nejde o souvislé líčení dějin alchymie, ale o jednotlivé momenty, které tuto nauku charakterizují. Nechybějí rovněž zmínky o různých řemeslech, protože zvlášť metalurgie používala často stejné postupy jako alchymie. Cílem není seznámit čtenáře jen s důležitými postavami alchymie a jejich dílem, ale také s novými objevy, k nimž došlo v posledních desetiletích. Některé z nich poměrně výrazně změnily dosavadní pohled na dějiny alchymie

I fyzika, které vděčíme za technické vymoženosti současného světa, měla své dětství; souvislosti mezi přírodními úkazy se snažili vysvětlit bez pomoci nadpřirozených sil už antičtí filozofové. A když za „temného středověku“ dospívala, dohlíželi na ni muslimský matematik a optik Alhazen s lékařem Avicennou a veleučení křesťané Albert Veliký, Roger Bacon a Mikuláš Kusánský. Teprve v renezanci dosáhla zralosti a jako teoretická filozofie přírody se do jisté míry osamostatnila. Na jejím rozvoji se podílely takové osobnosti, jako byl Johannes Kepler, Galileo Galilei nebo Isaac Newton, které uspořádaly velké množství poznatků do ucelené a vnitřně nerozporné soustavy principů a teorií, jimiž se řídilo veškeré fyzikální dění. Newtonovy pohybové zákony na dlouhé roky ovládly tehdejší filozofický obraz světa, až po roce 1900 byly nahrazeny pohledem kvantověfyzikálním. Od zrození evropské vědy v antickém Řecku do roku 1643, kdy Bůh řekl „Budiž Newton“, uplynulo dvacet pět století. Že vývoj fyziky během této doby je vlastně pestrou mozaikou životních osudů lidí, kteří se o odhalení tajemství přírody zasloužili, se mohou přesvědčit čtenáři této knížky.

Mrazivý příběh o škole pro mistry popravčí odkrývá neúprosné mechanismy moci. Toto své životní téma zpracoval Pavel Kohout mnohokrát, zde však s doslova brutální účinností. Katyně bezesporu patří k vrcholům tvorby tohoto autora evropského formátu, oceňovaného paradoxně více v zahraničí než v domácím českém prostředí. Nové vydání jeho „černého románu“ vychází ve výtvarně pozoruhodné grafické úpravě Pavla Růta.

Kniha přináší příspěvky k 38. ročníku plzeňského mezioborového sympozia, věnovaného tématu času v životě člověka a společnosti „dlouhého“ 19. století. Autoři jednotlivých studií věnují pozornost jak prožívání a vnímání času z pohledu různých společenských vrstev – aristokracie i neprivilegovaného obyvatelstva venkova a měst –, tak i různým významům či hodnotám přisuzovaným času minulému, přítomnému i budoucímu. Čas a jeho sledování zejména v pracovní sféře jsou zde nahlíženy jako účinné prostředky disciplinace, uměnovědné příspěvky však představují i rozmanité projevy snahy člověka 19. století vymanit se z diktátu přesně odměřovaného času.

Kniha pojednává souvislosti přírody a kultury v širokém kontextu - je kulturní proces protikladný přírodnímu, či se jedná mnohem spíše o "pokračování přírody jinými prostředky"? Druhé, rozšířené a doplněné vydání vychází primárně z koncepcí C. G. Junga a A. Portmanna, které spatřují společný kořen kreativity lidské i přírodní, což je v poměrech evropského myšlení pohled pozoruhodně blízký perspektivě, jak přírodu a společnost vnímala klasická Čína. Kniha se zabývá základními jungovskými pojmy, lidskou percepcí světa a jejím vztahem k jazyku, problémem antropomorfismu a sociomorfního, biomorfního a mechanomorfního modelování v naší vědecké i mimovědecké percepci přírody, paralelami mezi evolucí artefaktů a přírodních objektů, portmannovskou přírodní estetikou a dalšími příbuznými tématy v řadě navzájem souvisejících esejů, v podobném stylu jako jiné autorovy knihy.

Kapitoly o pohlavním výběru tvoří součást Darwinovy knihy O původu člověka a pohlavním výběru. Jde o zcela klíčové dílo světového biologického písemnictví, které z nepochopitelných důvodů dosud chybělo na českém trhu (přeloženy byly jen kapitoly týkající se člověka). Co se týče obsahu, právě zde Darwin rozvíjí a vysvětluje svou teorii pohlavního výběru, který podle jeho přesvědčení hraje důležitou roli při utváření vnějšího vzhledu vyšších živých organismů. Po rozsáhlém úvodu do problematiky uvádí konkrétní případy pro jednotlivé živočišné skupiny, přičemž nejvíce pozornosti věnuje ptákům. Jde o dílo nabité zajímavými vědeckými poznatky a občas také úsměvnými pasážemi, přibližujícími čtenáři vědecké metody devatenáctého století.

Slovník podává nejen rychlý přehled o životě a politické kariéře vedoucích funkcionářů KSČ, ale díky přiřazení seznamu základních pramenů a literatury ke každému biografickému heslu může posloužit i jako základní východisko k hlubšímu studiu témat spojených s personáliemi komunistické strany. Obsahuje také úvodní studii nastiňující problematiku vzniku a proměn KSČ a KSS a zejména jejich volených orgánů v širším kontextu dějin Československa. Biografická hesla vycházejí nejen z relevantní odborné literatury, ale především z primárního výzkumu archivních pramenů. Autorský kolektiv zahrnuje více než čtyři desítky historiků a archivářů. Krom badatelů Ústavu pro studium totalitních režimů na projektu spolupracovali přední odborníci z českých a slovenských historiografických institucí.

Monografie se zaměřuje na problematiku výslovnosti spisovné češtiny. Rozebírá historii českého ortoepického zkoumání, podrobně se zabývá prvními snahami o zachycení výslovnostních pravidel, přípravami kodifikačních příruček v Ústavu pro jazyk český a shrnuje i nejnovější vývoj v oblasti výzkumů české spisovné výslovnosti. Těžiště práce spočívá především v analýze obsahů významných ortoepických příruček; detailně se soustřeďuje především na ta výslovnostní pravidla, která se postupně proměňovala nebo jejichž znění je z pohledu současné výslovnostní normy problematické. Součástí knihy jsou také výsledky fonetických analýz, provedených zejména v korpusu Monolog.

Kniha sleduje cesty vzdělaných Osmanů, kteří se vydávali dvěma směry – na Západ, do Evropy, a na Východ, do arabských provincií říše. Cestopisné zprávy z tohoto období jsou mimořádně zajímavé vzhledem ke zvláštnímu postavení osmanské říše a Turků na pomezí dvou civilizačních okruhů. Turecko sice bylo v souvislosti s procesem modernizace i s imperiálními ambicemi západních mocností na Evropě závislé materiálně i ideově a představitelé tureckých elit byli Západem ovlivňováni, zároveň ovšem zaujímali dominantní postavení ve vztahu k zaostalejším jihovýchodním oblastem říše. Kniha ukazuje obraz Evropy a východních provincií osmanské říše v tureckých cestopisech a zkoumá, jakým způsobem setkávání s novým prostředím autory ovlivňovalo v jejich chápání vlastní identity, a to v období, které bylo pro utváření moderní turecké společnosti a jejího vztahu k Evropě klíčové.

Politické strany a stranické systémy nových spolkových zemí Německa prošly od roku 1990 do současnosti řadou významných vývojových změn. Tato publikace sleduje tyto proměny a zaměřuje se na úroveň voleb do zemských sněmů. Ty jsou s ohledem na silnou pozici federalismu v Německu důležitou součástí vládnutí. Práce nejprve popisuje teoretická východiska, z nichž se zde vychází. Následuje etapizace vývoje stranických systémů od roku 1990 do současnosti. Poté je vždy jedna kapitola věnována každé z pěti spolkových zemí, kterým se zde věnujeme, Braniborsku, Durynsku, Meklenbursko-Předním Pomořansku, Sasku a Sasko-Anhaltsku. Kapitoly jsou strukturovány jednotně, vždy je nejprve vyložen politický a stranický vývoj v těchto spolkových zemích a následně se věnujeme rozboru stranických systémů z hledisek jejich fragmentace, agregace a voličské volatility. Závěrečná kapitola přináší komparaci těchto spolkových zemí a poznatky jsou konfrontovány s výsledky tzv. starých spolkových zemí.

Česká strana státoprávně pokroková představuje v mnohém jedinečný subjekt české politiky posledních let před první světovou válkou i následující dramatické doby válečné. Přestože nepatřila k velkým a vlivným stranám, výrazně se uplatňovala na dobové politické scéně, kde většinou hrála roli solitéra, reprezentována četnými vyhraněnými individualitami. Působila pouze deset let, z toho šest let ve standardních mírových poměrech, ale v období převratných historických událostí a zkoušek, v němž se opakovaně zásadním způsobem projevila, a tím se charakteristicky zapsala do českých dějin 20. století.

Elias Canetti zkoumá ve své rozsáhlé historicko-sociologické práci příčiny a následky vzájemného působení mocenských struktur a pohybu mas, zvláště osudné pro 20. století. Na svém opusu pracoval Canetti, nositel Nobelovy ceny za literaturu, téměř 20 let a ze všech svých prací stavěl jej nejvýš. Tento rozsáhlý esej o davové psychologii, poprvé vydaný v roce 1960, pojednává o tom, jak v mase jedinec ztrácí své úzkosti a zábrany, až se slastně rozplyne v davu. Masa je pro autora nebezpečný živel a dravý živočich, moc pak nástroj jejího ovládání. Za víc než půlstoletí své existence se kniha stala literární klasikou a na její aktuálnosti čas neubírá, vždyť problémy lidských mas, jejich ovladatelnosti a možnosti zneužití moci jsou živé stále.

Pro vědce byl po mnoho století kanibalismus bizarním jevem bez většího biologického významu, pouhou náhodnou sbírkou přírodních podivností. I v naší kultuře představuje kanibalismus odpudivé tabu, které však zároveň magicky přitahuje. Role kanibalismu v přírodě, lidské evoluci a dějinách je však mnohem hlubší a provázanější. Zoolog Bill Schutt čtenáře provede zrádnými vodami plnými mýtů o kanibalismu v biologii, antropologii a historii: od pulců z pohoří Chiricahua, pojídajících své sourozence, přes Sierru Nevadu, která byla svědkem nejznámějšího historického případu kanibalismu v Americe – Donnerovy výpravy –, až po dnešní experty na pojídání placenty (ke které se mimochodem výborně hodí chianti). Schutt dokáže ze zdánlivé sbírky nesouvisejících kuriozit vyabstrahovat až děsivě trefná pravidla, která ke kanibalismu vedou. Proč kudlanky (ne)ukousávají samečkům hlavy? Proč Evropané jedli až do 20. století dobrovolně kousky mrtvých lidských těl? Souvisí vyhynutí neandertálců s kanibalismem? A čeká nás temná budoucnost plná lidojedství? Na to a ještě mnohem více naleznete v knize Přírodopis kanibalismu. O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech odpověď.