Academia strana 26 z 189

Kniha, kterou připravili zkušení badatelé Jiří Knapík a Martin Franc společně s kolektivem českých i německých historiků střední generace, nabízí sondy do života českých dětí a dospívajících ve věku od 6 do 18 let v letech 1948–1970. Zabývá se poměry v tehdejších rodinách, hmotnou kulturou obklopující tehdejší školáky, jejich mimoškolními aktivitami a formou trávení letních prázdnin. Všímá si snah politické sféry ovlivňovat nejmladší generaci, fungování oficiálních dětských a mládežnických organizací stejně jako rostoucího významu masových médií v životě dětí a mládeže. Nezapomíná ani na důležitá specifika učňovské mládeže nebo na méně radostné otázky tehdejšího dětství a mládí – kriminalitu spojenou s touto věkovou skupinou, dětské domovy, sebevražednost a rovněž péči o mentálně, tělesně i sociálně postiženou mládež. Většina kapitol se sice opírá zejména o archivní výzkum a dobovou literaturu, neoddělitelnou součástí výzkumu byly i vzpomínky pamětníků. Jeho výsledky shrnuje speciální kapitola, která přispívá k oživení výkladu a zaplňuje historii konkrétními osudy. Publikaci doplňují dílčí exkurzy do celkově velmi široké a u nás dosud celistvě nezkoumané problematiky, stejně jako řada unikátních doprovodných fotografií.

Kniha přibližuje profesní kariéru jedné z nepříliš známých postav bezpečnostního aparátu meziválečného Československa. Karel Vyčítal (1872–1952) představoval svým původem a vzděláním archetyp rakousko-uherského četnického důstojníka, sehrál ovšem velmi důležitou roli při formování pořádkových sil nově vzniklého československého státu: v komplikované popřevratové době velel četnictvu v pohraničním regionu Slezska, zmítaném národnostními i sociálními nepokoji, a později stál téměř deset let v čele celého četnického sboru. Osobní příběh Karla Vyčítala představuje zároveň cenné svědectví o éře zrodu moderní policejní služby, kdy se začíná uplatňovat odborná kriminalistika a kdy se policejní práce stává častým předmětem zájmu médií, politiků a veřejného mínění.

První díl souboru kratších textů Petra Pitharta přibližuje třicetileté období šedesátých až osmdesátých let 20. století. Po ukázkách z mladických básnických pokusů shrnuje autorovu polemickou publicistiku v Literárních listech roku 1968, samizdatové texty a záznamy debat v disentu, stati z exilových periodik i „zprávu o stavu společnosti“ z října 1989, která předpověděla to, co si z minulosti poneseme po 17. listopadu dál.

Sborník je určen širší veřejnosti a má přispět k popularizaci kritického myšlení a vědeckého přístupu. Obsahuje patnáct příspěvků analyzujících rozličná sporná odborná nebo společenská témata. Zabývá se příčinami a povahou antivědeckých postojů, mylnými představami o paranormálních jevech a schopnostech, nedůvěrou ve vědeckou medicínu, mýty o škodlivosti očkování nebo příčinách autismu, iracionálními postoji k homosexualitě, bezdůvodnými obavami z elektromagnetického záření a dalšími otázkami. Čtenář se tu rovněž dozví o zajímavostech vývoje vědecké metody v medicíně, biologii, astronomii a matematice. Nejsou zde ovšem hlásány žádné konečné pravdy, pokud sborník vyvolá pochybnosti a diskuse, pak splnil svůj účel.

Současný čínský systém je ve své podobě ojedinělý doposud se v lidských dějinách žádný takový nevyskytoval. Tato kniha vysvětluje, jak systém funguje a kam směřuje. Na základě podrobného studia čínských a zahraničních zdrojů, řady rozhovorů s čínskými praktiky, vědci a prostými lidmi i analýz politiky a státu dochází autor k závěru, že za současného vedení Si Ťin-pchinga se čínský vládní systém transformoval do nové podoby režimu, jenž je oproti dědictví, které zanechal Teng Siao-pching, ideologicky mnohem radikálnější a bezskrupulóznější. Čína není tak ekonomicky silná a panuje v ní mnohem větší diktatura, než si svět myslí.

Text se zaměřuje na duchovní základy české státnosti a smyslu českých dějin, k nimž se Československá republika zejména myšlením a jednáním svého klíčového zakladatele Tomáše G. Masaryka, jež vycházely z jeho pojetí české otázky, přihlásila a náš stát dosud hlásí. Pojednání vychází z filosofického významu Masarykova pojetí českých dějin v souvislostech české státní ideje. Z tohoto zorného úhlu se zabývá duchovně zásadními osobnostmi rozhodujících epoch a zlomových událostí českých, respektive československých dějin. V závěru se výslovně dotýká aktuálních dějinných souvislostí

Kniha se zabývá internací biskupů římskokatolické církve Josefa Hloucha a Karla Skoupého v době komunistického režimu v Československu, v letech 1949-1968. Představuje snahy poúnorové komunistické vlády o přeměnu římskokatolické církve na národní církev, podřízenou státu, a neúspěšná vyjednávání zástupců vlády s biskupy. Stěžejní část knihy se zabývá internací biskupů na příkladu českobudějovického biskupa Josefa Hloucha a brněnského biskupa Karla Skoupého. Oba biskupové byli nejdříve zadržováni ve svých rezidencích a později odvezeni mimo diecézi a řadu let internováni v utajovaných objektech pod dohledem Státní bezpečnosti. Hlavními zdroji jsou archivní materiály a svědectví pamětníků. Na jejich základě popisuje běžný život biskupů v internaci a její organizaci. Výsledek je systematické a faktografické zpracování internace biskupů, jednoho z mnoha zločinů komunistického režimu v rámci pronásledování římskokatolické církve v Československu.

Kniha má parametry jakési zprávy o slovenské společnosti v kontextu jejího evropského historického vývoje a vlivů. Dává čtenáři, který měl často o Slovenské republice informace a představy jen z občasných článků, reportáží a komentářů v médiích, příležitost hlouběji pochopit příčiny událostí, jevů i politických konfliktů a rozhodnutí na Slovensku, jež ho zaujaly nebo překvapily. Snahou autorů bylo poskytnout čtenáři dostatek informací o Slovensku a jeho vývoji v širších historických souvislostech, aby se mohl zasvěceně ptát na politické, ekonomické, sociální a kulturní stránky života dnešní slovenské společnosti. Dnes je Slovenská republika demokratickým státem a respektovanou součástí Evropské unie. Ambicí kolektivu autorů tak bylo představit v této publikaci složitou cestu Slovenska k jeho samostatné demokratické státnosti ve 20. století, a především zachytit nejpodstatnější tendence společenského vývoje, jímž Slovenská republika prošla po 1. lednu 1993, až do období před historicky prvním předsednictvím v Radě EU.

Rukopis knihy sedadel kolínské synagogy, vedený hebrejským písmem v jidiš, obsahující přes čtyři sta majetkových a dlužních vkladů na synagogálních sedadlech i zápisů týkajících se donací synagogálního příslušenství, nám umožňuje blíže proniknout do struktury a administrativy židovské komunity v Kolíně i do její vnitřní politiky a ekonomické situace, ale šířeji i života českého židovstva vůbec. V záznamech se odrážejí morální standardy a zvyklosti obce a detaily intimnějšího charakteru vypovídají i o rodinných vztazích a vazbách. Jedná se o první zpřístupnění archiválie takového typu v češtině, které je tím významnější, že čtenáře zavádí do období pro židovské obyvatelstvo přelomového (od vydání tzv. familiantského zákona Karla VI. roku 1727 přes hrozbu vyhnání Židů z Čech ve čtyřicátých letech do josefinských reforem na počátku osmdesátých let 18. století).

Kniha je přelomovým pokusem odstranit účelové mýty o první světové válce přetrvávající celé století. Co bylo jejich jádrem? Na rakouské straně snaha obviňovat české vojáky z nespolehlivosti a věrolomnosti, aby se zamezilo politickým koncesím českému národu, na straně české snaha dokázat Dohodovým mocnostem, že Češi stojí v drtivé většině proti Rakousku, a proto si zaslouží být podpořeni v otázce vzniku samostatného českého státu. Myslet si však, že český národ se dělil buď na Švejky, nebo legionáře, vůbec neodpovídá realitě. Autor sám píše: „V obou případech zůstalo faktem, že do c. a k. armády bylo povoláno hodně přes milion Čechů a většinou zcela nepovšimnuti v ní konali svou služební povinnost až do konce války.“

Edice Rudolfa Chmela a Michala Stehlíka s tématem „moje Československo“ nechává promluvit dvaadvacet autorů ze Slovenska a Čech v jakémsi ohlédnutí za Československem. Jde o pohledy odborné – historické či uměnovědné, literární nebo opravdu čistě osobní. Pro českého čtenáře byla zvolena mírná převaha slovenských osobností – historici, politička, nakladatel, spisovatel, filozof i výtvarník, mezi českými osobnostmi nechybí někdejší vrcholný aktivní politik, historici či spisovatelka. Koncept Československa si v roce 2018 připomíná stoleté výročí – texty v knize Moje Československo se na něj snaží nahlížet z mnoha originálních úhlů.

Vzpomínky prof. MUDr. Ervína Adama, M.D., Ph.D., (* 1922) se čtou skoro jako dobrodružný román. Prožil život vrchovatě naplněný dramatickými událostmi a zvraty, odrážejícími historii 20. století, a má zkušenosti s okamžiky, kdy stál na prahu smrti, i s chvílemi úspěchu a štěstí. Narodil se v židovské rodině v Rachově na Podkarpatské Rusi. V letech 1944–1945 prošel několika koncentračními tábory a přežil pochod smrti. Kdyby v roce 1945 hned po osvobození neodešel z podnětu svého prozíravého strýce do Prahy, stal by se nedobrovolně sovětským občanem, protože Podkarpatská Rus, v letech 1919–1939 součást Československa, byla v listopadu 1945 pod nátlakem odstoupena Sovětskému svazu. Ervín Adam vystudoval v Praze medicínu, v nemocnici Na Bulovce se věnoval léčbě poliomyelitidy a spolu se svou ženou patřil k týmu lékařů, díky němuž byla u nás jako v první zemi na světě vymýcena dětská obrna. Přes své pracovní úspěchy byl v roce 1961 z Bulovky z „kádrových důvodů“ propuštěn a pracoval pak v Ústavu sér a očkovacích látek. V srpnu 1968 emigroval s rodinou nejprve do Kanady a poté do USA, kde od té doby působí na lékařské fakultě Baylor University v Houstonu a podílí se na řadě výzkumných projektů. Velkou měrou přispěl mimo jiné k výzkumu role virů v patogenesi lidských nádorů.

Tématem práce jsou osudy asi pěti tisíc osob židovského původu deportovaných od listopadu 1944 do března 1945 nacistickými okupačními orgány ze Slovenského štátu do koncentračních táborů Sachsenhausen, Ravensbrück, Bergen-Belsen a do terezínského ghetta. Na základě obsahové a komparativní analýzy poznatků získaných studiem archivních dokumentů, na základě svědectví přeživších a v omezené míře i studiem sekundární literatury se autor snaží vysvětlit jednání pachatelů a obětí i obecnější historické souvislosti této kapitoly v dějinách válečného Slovenska. Z rozboru pramenů vyplývají i obecnější poznatky k vývoji konečného řešení židovské otázky v evropských zemích ovládaných nacistickým Německem.

Globální svět čelí vážným společenským problémům, jejichž dopady můžeme vidět i v Evropě. Evropská unie, jejímž hlavním posláním je udržování míru a prosperity v rámci všech členských států, se ukázala být velmi nesourodým uskupením, které jen těžko nachází shodu na řešení komplexních problémů, jako je například i stále probíhající migrační krize. Důsledkem jsou rostoucí protievropské nálady, které představují živnou půdu pro novou vlnu populismu a nacionalismu, a to nejen v postkomunistických zemích, ale i na politické scéně tradičních demokracií. S ohledem na události, kterým musíme jako společnost v posledních letech čelit, si klademe v této knize otázku, jak se žije Čechům v současné Evropě. Konkrétně se pak snažíme zachytit hodnoty a postoje obyvatel České republiky v porovnání s lidmi žijícími v dalších evropských státech. Kniha nabízí opravdu zevrubnou analýzu postojů Evropanů v mnoha oblastech jejich života, ať už jde o jejich celkové hodnotové nastavení, spokojenost s životem, obavy z kriminality a migrace, kvalitu demokracie nebo sociální kapitál.

Výpravná publikace Sedm věží. Karel IV. pohledem akademiků (1316-2016) vznikla na základě stejnojmenné výstavy, která se konala v hlavní budově Akademie věd České republiky ve dnech 6. dubna až 11. května 2016. Prostřednictvím několika vybraných témat představuje osobnost Karla IV. v probíhajících výzkumných programech Akademie věd ČR a důstojným způsobem tak připomíná 700. výročí jeho narození. Osnovu výstavy tvořilo sedm hlavních tematických okruhů, jež zvlášť upozorňovaly na přínos jednotlivých pracovišť a ústavů AV ČR k výzkumu karlovské doby. Podobně jako výstava je i předkládaná monografie rozdělena do sedmi oddílů. Krátké předělové texty představují stručný vhled do dané problematiky. Důraz je ovšem kladen zejména na studie zpřístupňující nejnovější výzkumy předních českých odborníků. Protože součástí každé kapitoly jsou také katalogová hesla k předmětům, jež byly vystaveny v rámci expozice Sedm věží, slouží tato pojednání i jako vodítko pro zasazení prezentovaných předmětů do širšího kontextu.

Paměti Oldřicha Klobase Jak se chodí v laně vyprávějí o době ne tak minulé, na kterou však jako by národ dnes zapomínal. Kniha zachycuje osud slušného člověka, který se již ve svých šestnácti letech stal obětí zločinného komunistického režimu. Formou vyprávění ve třetí osobě autor vzpomíná na okolnosti začínajících komunistických politických procesů. Vypráví, jak málo stačilo, aby se ze slušného člověka doslova pro nic stal vyvrhel odsouzený na základě mučení a vynucených výpovědí k mnohaletým těžkým žalářům nuceným pracím. Podrobně popisuje život v jáchymovských pracovních táborech, každodenní šikanu komunistických bachařů, ale současně i nezlomnou vůli odsouzených přežít. Snad za vše hovoří motto knihy: Dceři Olze a všem kamarádům, kteří se museli naučit snášet ponížení, aby dokázali žít s nesnesitelným!