Academia strana 28 z 189

Monografie se věnuje československým krajanům pobývajícím v Austrálii za první i druhé světové války. Zachycuje válečné osudy Čechoslováků, kteří na vzdálený kontinent odcestovali v době předválečné či meziválečné, ale také těch, kteří se zde ocitli až po Mnichovu nebo po 15. březnu 1939 – mezi ně patřili především českoslovenští Židé. Na základě domácích i zahraničních archivních pramenů kniha popisuje, v jakém rozsahu se naši občané v Austrálii účastnili akcí na podporu prvního (1914–1918) a hlavně druhého (1939–1945) zahraničního odboje, včetně náboru do československé vojenské jednotky na Středním východě nebo účasti Čechoslováků přímo v australské armádě. Přispívá tak k dosud poměrně málo prozkoumané oblasti, již přitom rozhodně stojí za to věnovat další pozornost

Autorka knihy by mohla mít dostatečné důvody k tomu, aby pochybovala o existenci nějakého rozumného vyššího plánu. Vyrůstala ve světě, který rozpadem rakousko-uherské monarchie ztratil veškerou prostorovou a časovou orientaci. V útlém věku byla vržena do nejhoršího myslitelného zla, do nacistického teroru, a po skončení války vyhnána s dvěma dětmi z toho posledního kousku domácí jistoty, který přetrval. Tak jako miliony jiných v tomto ničivém chaosu zná však Eleonore Schönbornová jen jeden směr vpřed. Ví, že musí vzít vše do vlastních rukou. Učí se osudu nevzdorovat, nýbrž jej přijímat. S odvahou, nadějí a důvěrou v Boha.

Miliony lidí musely během druhé světové války opustit svůj domov. Odešli před nebezpečím nebo byli vysídleni, přesunuti na nucené práce či do koncentračních táborů. Jak se tito lidé po válce vraceli do svých domovů? Kapitola ne nevýznamná, uvědomíme-li si, že pohyb lidí probíhal všemi směry, navíc na válkou zničeném kontinentě. Hrozilo nebezpečí šíření nemocí, nedostatečného zásobování i kriminálních přečinů. Toho si byli vědomi i vládní činitelé, a to dokonce již během války. Už od roku 1942 probíhala rozsáhlá mezinárodní jednání a vznikaly nové dohody. To vše mělo pomoci tzv. repatriaci, tedy návratu do vlasti těchto přemístěných lidí. Skutečnost však byla mnohem náročnější než plány a návrat se prodloužil na několik měsíců i let. Kniha mapuje organizaci těchto návratů v Československu od plánů vlády v exilu přes činnost repatriačního odboru po neúnavnou pomoc tisíců lidí. Dobrovolníci i nejrůznější organizace provozovali vývařovny a ošetřovali navrátilce. Text doprovází jedinečná obrazová příloha originálních fotografií, díky nimž je možné vidět, že nešlo o přesun masy, ale konkrétních tváří. Konkrétních lidí, kterým válka změnila nenadále osud a kteří se chtěli vrátit domů.

Kniha Ve stínu šoa: Československá exilová vláda a Židé během druhé světové války a po ní se zabývá obdobím od mnichovské dohody z roku 1938 po komunistický puč v únoru 1948. Autor zpochybňuje tzv. mýtus Československa jako jediného demokratického státu ve střední Evropě a podrobně analyzuje politickou činnost Benešovy vlády v Londýně. Na základě archivních zdrojů dokládá, jak vztahy československého státu k židovské menšině ovlivňoval nacionalismus i zkušenost s okupací Čech a Moravy a odtržením Slovenska. Dokazuje také, že vládní podpora sionistického hnutí byla součástí plánů na přetvoření osvobozené republiky v homogenní stát Čechů a Slováků, k nimž patřil i poválečný odsun Němců.

Kniha poskytuje základní informace o přirozené skupině živočichů - strunatcích - jejichž nejvýznamnější součástí jsou obratlovci, zahrnující savce včetně člověka. Uplatnění nových poznatků si vyžádalo přepracování mnoha částí prvního vydání díla, zejména v oblasti vývojové biologie, fytogenetiky, systematiky a klasifikace obratlovců.

Pojmy uvedené v názvu sborníku z 37. mezioborového plzeňského sympozia ke kultuře 19. století v sobě nesou bohaté a vrstevnaté symbolické a metaforické konotace. Jednotlivé příspěvky tematizují nejen fyzické či technické „světlo“, ale i osvětu a dědictví osvícenství, nejen stíny luceren a kandelábrů, ale i stíny minulosti či smrti, nejen tmu, ale i temnoty v lidské mysli nebo tmářství. Tyto významy jsou sledovány v umělecké tvorbě, v lidové kultuře, v politické rétorice, ale také v technickém vývoji (např. optické přístroje) a jeho reflexi v kultuře. Příspěvky se týkají také proměny vnímání a chápání světa, životního stylu a mentality v souvislosti s rozvojem a zdokonalováním „umělého“ světla jakožto jednoho z podstatných prvků „modernizace“ ve společenském i technickém slova smyslu. Volně tak navazují na některá obdobně „abstraktně“ formulovaná témata minulých sympozií (Sen a ideál, Sacrum et profanum).

Kniha s titulem Za (de)konstruktivismem, naznačujícím jak to, co následovalo po (de)konstruktivismu, tak i určité nostalgické ohlédnutí za již proběhnuvší tendencí, a podtitulem Kritické koncepty (post)poststrukturální literární a kulturní teorie obsahuje 102 heslových statí. Vedle Jana Matonohy, který je autorem více než tří čtvrtin hesel, do ní přispěli též Richard Müller, Josef Fulka, Pavel Šidák, Jakub Češka, Josef Šebek a Jan Lukavec. Jednotlivé stati jsou věnovány pojmům jako studium – punktum, singularita, rizoma, aporie, událost, touha, vznešeno, abjekt, jouissance, matérie, afekt, transgrese, performativita, tělesnost, (post)feminismus, gender, homo sacer, zóé – bios, zvíře, paradigma, diskurz, dispozitiv, moc, epistémé, represivní hypotéza, technologie sebe sama, kulturní kapitál, habitus, medialita ad. Hesla jsou uspořádána tematicky do devíti hnízd: poststrukturalismus, dekonstrukce, psychoanalýza, postmarxismus, feminismus a gender, diskurz, kánon, tělo a zvíře. Ve svém úhrnu příručka usiluje o to poskytnout hlubší vhled do posledních čtyřiceti let vývoje (post)poststrukturální literární a kulturní teorie, a může tak sloužit zájemcům a zájemkyním o současnou literární teorii a filosofii, kulturní studia, antropologii, teorii umění a další obory.

Pražský sinolog Jindřich Krottenbacher je mandarínem jaksi hned dvakrát: z titulu svého oboru a jako pedagog na Ferdinandově univerzitě v letech 1990–2000, v době, kdy v městě Praze bylo možné téměř všechno. Jak se zapojí do revoluční vřavy a co v ní zažije? Co přinese založení Ústavu srovnávacích studií Východu a Západu? Neztratí ve víru událostí pozvolna svou duši? Nežije vlastně na dluh poté, co ve smrtelném ohrožení v zavalené podzemní chodbě kdesi v provincii Šan-si vyžebrá ještě deset let života? Přinese mu opravdové štěstí houba, která získává přízeň nadřízených? Jak prožije se všemi svými přáteli i nepřáteli obrovské turbulence koloritních dob? Proč jej nakonec přiláká smrt, která zahladí všechny naše hříchy? Jak vlastně vzniká osud? Jakou roli hraje v jeho životě matička Kuan-jin?

Vzdálenosti ve světě 14. století byly větší než ty, které vnímá člověk dnešního světa. Některé kontinenty o sobě ještě vzájemně nevěděly, komunikace na delší vzdálenosti byla otázkou týdnů, měsíců či let. Přesto je navýsost zajímavé se zamyslet, jak v jednotlivých částech světa v určitém okamžiku fungovaly vybrané fenomény. Ve výpravné monografii Jedno slunce na nebi, jeden vládce na zemi se tázání soustřeďuje na otázku vytváření a zdrojů panovnické autority stejně jako na teoretické koncepty, praxi a reprezentaci legitimity vládní moci. Více než třem desítkám historiků, orientalistů, filologů a kulturních antropologů, kteří se dlouhodobě zabývají studiem dějin a kultur oblastí velice prostorově a myšlenkově vzdálených, se podařilo dát dohromady víceméně komplexní pohled na to, jak se legitimita moci formovala a vstupovala v platnost v různých paralelně existujících kulturních a politických systémech napříč kontinenty. Před čtenářem se tak vynořuje plastický obraz světa 14. století nejen v jeho geografické a sociokulturní různorodosti, ale také v množství historických, filozofických a ideových tradic, jež spoluvytvářely kulturní prostředí v daných regionech. Autoři i editoři publikace se přitom cíleně snažili překonat primárně evropocentrické vnímání evropské historie. Slovo zde proto dostávají i kultury a tradice u nás dosud v širším povědomí méně známé, jejichž studium může do našeho pohledu na středověký svět a jeho jednotlivé části vložit jiné perspektivy a nové impulzy.

Téma osvobození Československa z nacistické nadvlády a událostí posledních dní druhé světové války na našem území nepřestává přitahovat čtenáře ani po více než 70 letech. Publikace ve dvaačtyřiceti studiích předních českých a slovenských historiků přináší nejen široké veřejnosti, ale také středoškolským i vysokoškolským studentům základní rychlou orientaci v mnoha často diskutovaných problémech, jako je otázka československých prezidentských dekretů, ztráty Podkarpatské Rusi na přelomu let 1944/1945, osvobození Prahy a účast vlasovců na něm, československo-polský konflikt o Těšínsko, podoba česko-slovenského vztahu či dalších událostí spojených s koncem války a s Československem. Kniha rovněž obsahuje přehledné kalendárium událostí k jednotlivým dnům a medailonky některých zapomenutých osobností.

Roku 1900 zasedl ve vídeňské vládě ministr bez portfeje, jehož posláním bylo hájit české zájmy v rámci mnohonárodnostní monarchie. Vedle poslanců v říšské radě se tak český zástupce objevil i na ministerském postu a následujících deset let cíleně podporoval český průmysl, umění nebo školství. Čeští ministři ve spolupráci s poslanci v té době nejsilnější mladočeské strany cíleně prosazovali české úředníky na vedoucí místa ve státním aparátu a vytvářeli si tím síť oddaných spolupracovníků. Monografie sleduje snahu mladočeské strany o prosazení svého vlivu ve státní správě prostřednictvím českého ministra, věnuje se utváření tohoto úřadu a podrobně se zabývá jeho činností nejen na úrovni celé říše a korunní země, ale i na lokálním příkladu jednoho města.

Autor vychází ze své akademicky teoretické i vydavatelsky praktické zkušenosti dvou desetiletí, kdy se profesně věnoval literatuře východní Evropy jako překladatel, literární kritik i vydavatel. Studie rekapituluje literární život a roli spisovatelů ve východní Evropě v posledním půlstoletí. Wachtel zkoumá politické, sociologické i literární podmínky spisovatelů za komunismu a po jeho pádu. Podle něj po roce 1989 skončila spisovatelská utopie vytvořená komunistickými režimy (spolu s nespornou politickou represí zažívali jak oficiální, tak i neoficiální autoři relativně vážené postavení a byli součástí politického a kulturního diskurzu) a autoři se ocitli v realitě, kde si mnozí z nich musí vydělávat jinak než perem a kde se kultivovaná spisovatelská prestiž postupně zhroutila.

Zpráva Česko na cestě přispívá k reflexi situace Česka u příležitosti výročí připomínaných rokem 2018. Vychází z diskusí, které vedly osobnosti veřejného života na půdě Akademie věd ČR o stavu české společnosti a výzvách, s nimiž se potýká. Zabývá se historickou zkušeností, vztahem ke státu a demokracii, kvalitou veřejného prostoru, udržitelností dalšího vývoje a postojem k okolnímu světu. Zachycuje výkony i selhání české společnosti a klade otázky, co v období integračních procesů a migračních vln češství znamená. Zpráva je doplněna vlastními komentáři většiny účastníků diskusí.

Třetí díl experimentální koncepce dějin české literatury. Období 19351947 přináší řadu proměn moderny, její konfrontaci s kataklyzmatickými historickými událostmi, s ideologií, s momenty, kdy svoboda kreace a myšlenky byla nahrazována mocenskou kontrolou. Tyto faktory způsobují nezbytnost redefinice modernistických konceptů, promýšlení vztahu mezi individuální existencí, ideálem a reálnými dějinami. I z těchto důvodů se u slova nová v názvu knihy objevují uvozovky. Moderna prochází periodou vystřízlivění, pochyb a transformací. Konfrontace modernistických konceptů s mocí preferující kontrolovatelný tradicionalismus, se situacemi, v nichž osobnosti uměleckého světa prochází perzekucí, jsou umlčovány a nahrazovány přičinlivými personami druhého a třetího řádu, je zase důvodem zvoleného podtitulu Věk horizontál.

Prostřednictvím několika analytických sond do poezie, prózy a filmu českého socialistického realismu v letech 19481955 zkoumá tato monografie podstatu znakového systému, v němž na jedné straně stojí pevná mocenská síť institucí, na straně druhé různé formy subjektů (přátelských i nepřátelských, modelových i odstrašujících, poslušných i odporujících). Základem je tázání po povaze symbolického pole, které je v této ideologické komunikaci utvářeno: Co to vlastně byl onen neomylný a epochální socialistický realismus? Z jakých zdrojů čerpala jeho česká varianta? Jaké sovětské modely byly přejímány, které naopak potlačovány? Jakou podobu ideální skutečnosti dobová literatura generovala? V návaznosti na sémiotické analýzy Vladimíra Macury a rozsáhlou inspirativní anglo-americkou tradici reflexe mýtů a rituálů socialistického realismu usiluje tato monografie nazřít český stalinismus nikoli jako významově petrifikované pole, ale jako dynamický prostor, v němž se srážejí různé perspektivy, tradice, snahy podmanit si skutečnost v její celistvosti i ideologické strategie apelace subjektů.

Moravský kras je naše nejlépe vyvinuté krasové území s největším počtem povrchových a podzemních krasových jevů. Zároveň patří k výjimečným oblastem České republiky s bohatou historií a kulturou. Malebná krajina protkaná hlubokými kaňony je útočištěm širokého spektra živočichů a rostlin a byly zde popsány mnohé endemity. Nepatrnému dílu naší republiky severně od Brna se řada autorů věnovala (slovem i obrazem) po několik staletí. Byli to mastičkáři, duchovní, umělci, historici, speleologové, geografové, geologové či odborníci dalších vědních disciplín. O Moravském krasu tak vznikla řada průvodců, obsáhlých popisných populárních i odborných monografií, fotografických publikací a tisíce separátů, brožur a článků. Přesto se stále vynořují nové souvislosti a poznatky v mnoha oborech. Jeskynní badatelé zde objevují nové jeskyně nebo části jeskyní již známých, v archivech jsou uloženy mnohdy opomíjené historické dokumenty, mapy či fotografie. Kniha Moravský kras v ponorné řece času provádí čtenáře touto oblastí od počátků jejího vzniku až do současnosti. Přibližuje základní milníky postupného vývoje, historická fakta i neúnavnou práci několika generací badatelů. Představuje také řadu dosud nepublikovaných či málo publikovaných materiálů.