Academia strana 9 z 189

Kniha Vězeň na útěku zavede čtenáře do světa za vysokými zdmi s ostnatým drátem a představí fenomén, který je sice kvantitativně ojedinělý, zato však úzce provázaný s životy nejen vězněných osob, ale také dalších aktérů vězeňského světa. Autoři v knize diskutují možnosti definování vězeňských útěků, vysvětlují, kdo, proč a jak z vězení utíká, a na základě práce s dostupnými daty vyvrací nepravdy spojené s interpretací útěků z vězeňských zařízení. Prostřednictvím skutečných příběhů, které se odehrály v českém a zahraničím kontextu, přibližují historii i současnost vězeňských útěků a jejich rozmanitá, fascinující a překvapivá provedení.

Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé. MARTIN HEIDEGGER (1889–1976), od roku 1919 asistent E. Husserla, se stal r. 1928 jeho nástupcem na univerzitě ve Freiburgu a v letech 1933–1934 jejím rektorem. Vyšel z Husserlovy fenomenologie a v dialogu se svými antickými i novověkými předchůdci celoživotně rozvíjel otázku po bytí.

V roce 921 se na pokyn ‘abbásovského chalífy vydalo z Baghdádu do království ležícího při soutoku řek Volha a Kama poselstvo s Ibn Fadlánem. Volžské Bulharsko se nacházelo daleko za hranicemi islámského centra a Ibn Fadlán nám ve svém arabsky psaném pojednání zanechal barvité zprávy jedinečné historické a etnografické hodnoty o oblastech Eurasie, které cestou spatřil. Svůj popis věnoval zejména zvykům tamních lidí, v mnoha případech pohanským stepním kmenům, především Oghuzům, Pečeněhům a Baškirům, a hlavně samotným volžským Bulharům. Setkal se rovněž s „Rusy“, severskými obchodníky-válečníky, kteří z oblasti Baltu pronikali na jih podél ruských řek, a byl svědkem jejich pohřební ceremonie spálení zesnulého na lodi. Kniha o jeho cestě, která trvala téměř rok a během níž urazil skoro pět tisíc kilometrů, právem náleží ke klenotům středověké, nejen arabské literatury.

Práce shrnuje stávající poznatky týkající se plánování a provádění nacistické „eutanázie“ osob s duševním a mentálním postižením, která byla první masovou vraždou nacistického režimu na území českých zemí v letech okupace a druhé světové války (1939–1945). Na základě podrobné heuristiky rekonstruuje její rozdílný průběh v tzv. Říšské župě Sudety a v protektorátu.

Jedlan, Marr, Kataj, Kajem – to nejsou jména chlapců z klubu, který se inspiroval u Rychlých šípů. To jsou přezdívky Chodců zeleně: Jana Řezáče, Josefa Proška, Jaroslava Rychlého a Miloše Hájka. Jde o jednu z méně známých a literárněhistoricky dosud pomíjených básnických skupin, které fungovaly ilegálně v Praze za druhé světové války a těsně po ní. Navazovali především na předválečný surrealismus, který později přepsali vlastním tvůrčím vkladem na takzvaný monstrualismus. Z dlouhé řady realizovaných samizdatů jsou některé nenávratně ztraceny, jiné se dochovaly. A právě všechny ty dochované – vedle titulních Chodců zeleně jde o sborníky Mezitím, Ochranné prostředky, Schopnost skutečnosti, Záchody a PF 49 – jsou shromážděny v tomto svazku.

Kniha Petra Valenty představuje výraznou, a přesto zapomenutou osobnost pražského podnikatelského světa 19. století Richarda Dotzauera (1816–1887), významného podporovatele německého spolkového života a politiky v Čechách. Díky rozsahu Dotzauerových hospodářských, společenských a politických aktivit je biografie v širším kontextu sondou do prostředí pražských středostavovských elit a pražských Němců, čímž doplňuje poznání badatelských oblastí, jež jsou v historiografii stále zmapovány pouze částečně. Dotzauerovu životní dráhu lemují důležité procesy, které proměňovaly středoevropskou společnost 19. století – nástup kapitalismu, vytváření moderní občanské společnosti a postupné prosazování se moderního nacionalismu. Jednotlivé kapitoly knihy zachycují odraz těchto procesů jak v podnikatelově kariéře, tak i v jeho mentalitě a životním stylu.

Genetická variabilita je stěžejním hráčem na poli evoluce, selekce a samotné existence druhů. Právě problematikou genetické variability se zabývá tato kniha a pozornost je soustředěna na jednu z nejvýznamnějších listnatých evropských dřevin buk lesní (Fagus sylvatica L.). V rešeršní části je buk lesní detailně popsán z pohledu morfologie, ekologie, pozornost je věnována ale také jeho rozšíření a dalším charakteristikám. V druhé části kniha obsahuje kompletní metodický postup výzkumu genetické variability, který byl proveden na vybraných autochtonních populacích buku lesního v České republice pomocí mikrosatelitových markerů (SSRs). Postup je doplněn o optimalizovaný laboratorní protokol a závěry výzkumu jsou diskutovány s již existujícími obdobnými studiemi na toto téma.

Kolektivní monografie autorů z Filozofické fakulty UK pojednává o Wagnerově nechvalně proslulém spisu Židovství v hudbě a obecněji o sociálně-politických aspektech provozování Wagnerových oper. Jednotlivé kapitoly představují různé kontextualizace Wagnerova spisu, skladatelovy osoby i otázky spojené s prováděním a přijímáním jeho oper. Stranou nezůstává zasazení do kontextu dobové filosofie a německé romantiky, souvislost s dalšími Wagnerovými spisy, problematika uvádění Wagnerových oper ve státě Izrael nebo revize obecně přijímaných představ o karikaturách Židů ve vrcholném Wagnerově hudebním díle, v Prstenu Nibelungově. Každá z těchto kapitol se pokouší o problematizaci některého z významných aspektů kauzy „Wagner a Židé“, aniž by usilovala o jednoznačné řešení. Editoři a autoři si kladli za cíl především korekci některých zažitých stereotypů a přesnější vymezení problému.

Třetí republika, která trvala od jara 1945 do 25. února 1948, byla zdánlivě demokratická. Opravdu pouze zdánlivě, některé předválečné politické strany byly zakázány, někteří občané zbaveni volebního práva. Těmito třemi roky se vinou dvě hlavní dějové linie, jednak linie „národní očisty“, tedy vyhnání českých a moravských Němců, jednak nástup komunistů k moci, jako vždy plný lží, brutality a podporovaný Sovětským svazem. Třetí republika je především příběhem o destrukci státu, zaštítěné ušlechtilými hesly.

Kniha obsahuje rozhovory otce tzv. absurdního divadla s Claudem Bonnefoyem, literárním kritikem revue Quinzaine littéraire. Ionesco v nich vzpomíná na léta idylického dětství na francouzském venkově i méně idylická vysokoškolská studia v Bukurešti, kde se stylizoval do role věčného rebela, vybavuje si své literární lásky, jež ovlivnily jeho pozdější tvorbu, ozřejmuje svou kulturní rumunsko-francouzskou dvojdomost, podává výklad svých nejslavnějších her, v nichž klíčovou úlohu začasté hraje sen, a obnažuje jejich případné metafyzické podloží. V závěrečné části, nazvané Dnes a zítra, kriticky zhodnocuje přínos tzv. nového románu pro rozvoj francouzské prózy a uvažuje o dalším vývoji dramatické literatury.

Výbuch islandské sopky Laki je jednou z největších přírodních katastrof v dějinách. Vychrlila jedovatou mlhu, která přetrvávala osm měsíců a Evropu ovlivňovala ještě několik dalších let. Způsobila smrt lidí až na Nilu a hladomor, který podle některých vědců možná vyvolal francouzskou revoluci. Ostrov v plamenech je příběhem nejen o sopce, ale také o lidech, jimž změnila život, například o knězi Jonu Steingrímssonovi, který byl svědkem těchto událostí a zaznamenal je. Je to i příběh moderní vulkanologie a potenciálu supervulkánů po celém světě. A zřejmě vůbec nejdůležitější je to, že po erupci sopky Eyjafjallajökull, která v roce 2010 uzavřela evropský vzdušný prostor, odborníci řeší, jak by se události mohly vyvíjet, kdyby Laki vybuchla znovu.

Když vypukla druhá světová válka, pobýval Arthur Koestler na jihu Francie a pracoval na svém velkém románu Tma o polednách. Následující dva měsíce ho psal v Paříži, než byl zatčen a internován spolu s dalšími antinacisty, muži a ženami, kteří bojovali proti gestapu, uprchlíky před pronásledováním. Ti všichni tvořili ono „bahno společnosti“, které Francouzi uvězňovali, pouštěli na svobodu, opět uvězňovali a – až v příliš mnoha tragických případech – nakonec předávali nacistickým katům. Koestler vypráví příběh vlastního uvěznění a konečného útěku bez heroismu, lidsky, občas dokonce s humorem; zasazuje ho však přímo do pochmurného kontextu toho, co se stalo spoluvězňům, kteří neměli takové štěstí jako on. „V té době už evropský světadíl dospěl do stadia,“ napsal tehdy, „kdy bylo možné člověku bez ironie říci, že by měl být vděčný za to, že ho zastřelí, a ne uškrtí, setnou nebo ubijí k smrti.“

Román o životě učence, literáta, kněze a pedagoga Bohuslava Balbína (1621–1688) propojuje realitu a fikci pokud možno tak, aby na sebe co nejtěsněji nasedaly, zároveň se snahou vylíčit dobové mravy a atmosféru tak věrně, jak jen s odstupem let lze. Sedmnácté století, dominované třicetiletou válkou, patřilo v našich zemích a přilehlé střední Evropě k nejhorším vůbec, srovnatelné snad jen s tím dvacátým. I Balbín v dobovém bludišti prospěchu a hrůzy kličkoval, jak se dalo. Dříve, než se stal idealizovanou, leč zaprášenu vycpaninou v obrozenecké almaře zasloužilých dědků, to byl člověk z masa a krve, také nadšený lovec a rybář, první český „skautský vůdce“ i jazykový národovec.

Kniha Mitochondrie a medicína budoucnosti popisuje fascinující souvislosti mezi v podstatě banálními záležitostmi každodenního života a složitým fungováním buněk našeho těla. Kde bereme energii, abychom vyšli schody? Proč nám v pomalu každé druhé reklamě tvrdí, že antioxidanty jsou tím nejlepším pro naše tělo? Proč nestačí pouze zdravé stravování, ale nejlepších výsledků pro naše zdraví dosáhneme v kombinaci s pravidelným pohybem? A kdy už pohyb spíše škodí? Na všechny tyto a další otázky můžete najít odpovědi právě v této publikaci doktora Lee Knowa, který dokázal velmi poutavě popsat základy buněčné fyziologie a biochemie a propojit poznatky těchto vědních oborů s otázkami, které každý z nás nutně řešíme – otázky ohledně zdraví, stárnutí, nemoci a smrti. Ve všech těchto čtyřech procesech hrají zásadní roli nenápadné váčky uvnitř našich buněk – mitochondrie. A jak že to s těmi mitochondriemi vlastně je? Čtěte a vše se dozvíte… Lee Know N.D. je licencovaný lékař přírodní medicíny žijící v Kanadě a držitel několika ocenění. Jeho vrstevníci ho znají především jako strategického a perspektivního podnikatele a lékaře. V minulosti zastával pozice jako lékařský poradce, vědecký hodnotitel a ředitel výzkumu a vývoje pro významné organizace. Kromě řízení vědeckých výzkumů ve své vlastní společnosti působí v současné době jako konzultant v oblasti produktů pro přírodní medicínu a doplňků stravy a zastává funkci také v redakční poradní radě časopisu Alive, nejčtenějšího časopisu o přírodním zdraví v Kanadě.

Předmětem monografie je detailní studium archeologických středověkých a raně novověkých textilií, které se zachovaly v různých nálezových situacích Pražského hradu a představují jedinečný soubor luxusních předmětů dokládajících vysokou úroveň dobové textilní produkce. Monografie je rozdělena do dvou částí – textové a katalogové. Kapitoly textové části jsou věnovány dějinám bádání, restaurování textilií, zmínkám o nich v historických písemných pramenech, dějinám hedvábnické produkce, obchodu a módy. Stěžejní částí monografie je podrobný katalog textilií, který čítá více než 170 hesel. Celá kniha je doplněna rozsáhlou grafickou přílohou, dokumentující jak zkoumané textilie, tak zahraniční analogie nebo ikonografické prameny. Texty jsou v českém i anglickém jazyce.

Město okupované nacisty v sevření vlády teroru Reinharda Heydricha. Židovská komunita čelí sílící perzekuci, šíří se zvěsti o deportaci a neznámém, ale o to děsivějším osudu. V této situaci se šestapadesátiletá vdova Marie Baderová zamilovala do svého rovněž ovdovělého vzdáleného bratrance Ernsta Löwyho. Ernst uprchl do Řecka a s Marií si vyměnil řadu milostných dopisů, které přinášejí živý, dojemný a často dramatický obraz života Židů v okupované Praze; ukazují, jak nacistické pronásledování zasahovalo do Mariina života a stále napjatějších rodinných vztahů, ale i do života širší židovské komunity v době, kdy Heydrich nechal založit terezínské ghetto a začal s organizovanou deportací židovského obyvatelstva.