Academia strana 2 z 189

Kniha představuje nový, první ucelený překlad Charmsovy poezie do češtiny (260 z celkem 283 básní). Z oněch 23 nepřeložených básní některé nebyly ruskými editory průkazně rekonstruovány, u dalších byla důvodem nezařazení jejich nepřesaditelnost do českého jazykového i kulturního prostředí. Všechny překlady byly pořízeny z prvních verzí básní, a to s ohledem na skutečnost, že autorovy pozdější úpravy nejsou vždy dobře doložené. Zachovány zůstaly i všechny gramatické zvláštnosti a odchylky. Charmsova poezie je v pravém slova smyslu nonkonformní, nepodbízející se, často groteskní, ironická, sarkastická.

Kniha přibližuje fascinující život a dílo anglického podnikatele, botanika a patrona přírodních věd Josepha Bankse. Jeho rozhodnost, cílevědomost, odvaha a vytrvalost mu umožnily stanout mezi elitou tehdejšího světa. Stal se úspěšným a významným podnikatelem, který využil svého vlivu a ohromného jmění k podpoře vědců, objevitelů a sběratelů rostlin z celého světa. Patřili mezi ně i světově proslulí malíři a dokumentátoři rostlin bratři Bauerovi, rodáci z moravských Valtic. Ferdinand Bauer se spolu s botanikem Robertem Brownem stali hlavními protagonisty objevitelské výpravy do Austrálie. Také s jejich přispěním Banks ohromil Evropu exotickými rostlinami a živočichy dovezenými z Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Afriky. Jeho londýnský dům se stal centrem nejen vědeckého, ale i politického života Británie druhé poloviny 18. století.

Autor rozvrhuje filozofický a dějinný smysl geopolitiky v rámci světových dějin od první světové války do jeho současného vyústění. Ukazuje hlavní souřadnice, jež se během 20. století vyvinuly jako souvislý geopolitický střet fenoménu demokratické civilizace s totalitarismem. Popisuje, jak tento konflikt určujícím způsobem charakterizuje přítomné světové dějiny. Jádro práce tvoří analýza současné „druhé studené války“, tedy v podstatě již globálního konfliktu mezi většinou států demokratické civilizace a úzce kooperující, totalitně orientovanou globální osou Rusko – Írán – komunistická Čína – komunistická Severní Korea, jenž se zatím v nejdramatičtější podobě odehrává jako dobyvačná ruská válka proti Ukrajině, obdobná chystaná válka komunistické totalitní Číny proti čínskému demokratickému Tchaj-wanu, nynější čínská mocenská expanze v Indopacifiku a Jihočínském, resp. Východočínském moři a íránská válka proti Izraeli a demokratickému světu prostřednictvím zástupných teroristických uskupení.

Výbor mapuje cestu od literární vědy druhé poloviny 20. století přes bibliografii až k vědě o knižní kultuře, dnes studované dle možností a potřeb nového tisíciletí. Statě psané pro odborná periodika doplňují dva osobní apely ke studiu knižní kultury a tři tematicky odlišné rozhovory s Janem Linkou, Lucií Storchovou a Jiřím Trávníčkem. Dramaturgie přibližuje nejen širšímu publiku, ale i kolegům z humanitních věd aspoň část potenciálu, který nový obor o knižní kultuře skýtá. Poté, co v ediční řadě Knižní kultura vyšla roku 2021 antologie zahraničních textů nazvaná Co jsou dějiny knihy?, může uceleně koncipovaný výbor naznačit specifika domácího bádání a přiblížit shody a rozdíly mezi cizí a tuzemskou vědou o knize.

Venkov západního Balkánu prodělal v posledních několika dekádách obrovskou kulturní změnu. Od lokálních rurálních komunit ke globalizovaným ekonomikám, které žijí ponejvíce z remitencí zasílaných statisíci těch, co odešli za prací do EU či USA. Kniha se snaží zkoumat tuto epochální turbulentní změnu prostřednictvím proměny místní architektury od tradičních domků z lokálního dřeva a kamení k pompézním vilám mimetizujícím obydlí suburbií západních měst. Klade si otázky, proč lidé, kteří dlouhodobě žijí, pracují, integrují se a vychovávají děti v metropolích tisíce kilometrů daleko, investují do stavby okázalého domu v rodné vsi, i když v něm patrně nikdy nebudou bydlet. Podle jakých vzorů jej projektují a zařizují? A jaké jsou osudy domů bez lidí a lidí bez domů?

Prvotina autora, který v obecném povědomí dodnes žije jako autor slavného románu Kámen a bolest. Dvacet let před ním (1922) vydal Karel Schulz „komunistický román“ Tegtmaierovy železárny. Příběh o muži, který se z nuzných poměrů vypracoval na majitele velké železářské firmy a v zápase o zisk, vedeném ve jménu ideje budoucího lepšího, technicky i společensky lépe uspořádaného „železného“ světa, se tvrdě střetne se zájmy svých dělníků, kteří hájí svou mzdu, umožňující jim jen přežívání „od výplaty k výplatě“. Autor byl tehdy členem levicové umělecké skupiny Devětsil, svou prvotinu navíc psal v sociálně rozjitřené době let 1920–1921 (generální stávka v prosinci 1920, demonstrace, při jejichž potlačování bylo zastřeleno čtrnáct dělníků, následné odtržení levicové části sociálnědemokratické strany a vznik strany komunistické).

Proč mezi sebou lidé začali vést války? Jsou zapsány do lidských genů? Může za ně soupeření v rámci společností? Nebo náhlý vzrůst komplexity některých lidských společenství? K odpovědím na tyto složité otázky nás o krok přibližuje kniha obsahující studie o lovecko-sběračské minulosti lidstva. Jednotlivé kapitoly, jejichž autoři jsou špičkovými světovými odborníky na tuto tematiku, provedou čtenáře kulturními areály pěti kontinentů, v nichž se nacházejí archeologické, etnografické i historické důkazy, že u lovců-sběračů docházelo ke konfliktům navzdory jejich značné mobilitě, nepříliš početným populacím a poměrně rovnostářské společenské struktuře. Vyznění této publikace – jakkoli kontroverzní – jistě zaujme antropology, archeology i všechny, koho zajímají dějiny válek a konfliktů a také mechanismy toho, jak vznikají.

Kniha se zaměřuje na významný přírodní fenomén střední Evropy: druhově mimořádně rozmanité louky na periferii Karpat. Na základě výsledků vlastního rozsáhlého výzkumu a rešerše dostupné literatury je autoři představují z různých hledisek, s důrazem na proměnlivost druhového složení vegetace, extrémní druhovou bohatost a jejich vývoj od konce doby ledové. Velký prostor věnují i historii výzkumu jejich flóry a vegetace. Docházejí přitom k závěru, že tyto louky jsou součástí starobylého ekosystému perikarpatské lesostepi, jehož bezlesí je udržováno prostřednictvím pravidelných disturbancí. Zásadní roli v této dynamice hrál po tisíciletí člověk spolu s pastvou velkých býložravců a požáry. Publikace poskytuje komplexní pohled na lesostepní louky a jejich ekologický význam.

Anglický název knihy The Lies That Bind v sobě nese několik významů – lži, které svazují, spojují i zavazují současně. Britský filozof z poloviny ghanského původu Kwame Anthony Appiah, působící na předních amerických univerzitách, se v ní zabývá otázkami identit – rasové, etnické, třídní, náboženské, národnostní a kulturní, jejich vznikem, podstatou a konflikty. Na příkladech konkrétních lidí, jako je Anton Wilhelm Amo, černošský sirotek z Afriky, ze kterého se stal přední evropský filozof, Itala Sveva, spisovatele, který změnil občanství, aniž by se hnul z místa, až po svého vlastního otce, vášnivého bojovníka proti kolonialismu, ochotného položit život za národ, který ještě ani neexistoval, poukazuje na vnitřní rozpor, nejednoznačnost a nestabilitu kolektivních identit, jejich nejasné vymezení hranic a na mýty, o které se opírají a na nichž stojí.

Monografie se věnuje církevním dějinám první československé republiky v dvacetiletí od vzniku státu v roce 1918 do tragických událostí Mnichova v září 1938. Autoři se soustřeďují na proměny poměrů v českých zemích včetně složitých česko-německých vztahů. Analyzují institucionální strukturu katolické církve, sledují papežskou politiku a vztahy Československa s Vatikánem. Zkoumají též charakter lidové zbožnosti, duchovní život a vývojové trendy dvou dalších hlavních křesťanských církví – Českobratrské církve evangelické a Církve československé (husitské) – a jejich vztah k veřejné sféře.

Akvarelový atlas zahrnuje vyobrazení 789 převážně dominantních planých bylin přírody České republiky, ať už původních, zavlečených či invazních. Originální obrázky, malované výhradně podle živého materiálu, jsou doprovázeny krátkými texty o ekologii druhu, rozlišovacích znacích, které nejsou patrné z obrázku, popřípadě o příbuzných druzích a jejich určení. Poznámkově je zde tedy zmíněno (někdy i v detailech vyobrazeno) dalších 231 druhů či poddruhů, takže celkový počet zde uvedených taxonů je 1020; to představuje téměř polovinu planých bylin České republiky. Výběr rostlin v knize dále zohledňuje posun naší květeny od roku 1973 (kdy vyšel předchozí atlas Naše květiny autorů Deyla a Híska) do dneška, zejména zařazením běžných invazních druhů a většího počtu travních dominant. Z rostlin horských a z orchidejí je naopak zobrazen jen výběr nápadných a častých druhů, které se přirozeně vyskytují na území České republiky. Mgr. Anna Skoumalová-Hadačová (1946) se věnuje převážně vědecké ilustraci v oboru botanika a medicína, ilustrovala na padesát knižních titulů: v Nakladatelství Academia například 8 dílů Květeny České republiky a obě vydání Klíče ke květeně České republiky. Z jiných titulů možno uvést atlasy dřevin a přírodovědné encyklopedie. Doc. RNDr. Lubomír Hrouda, CSc. (1945) přednáší botanické disciplíny na Přírodovědecké a Pedagogické fakultě UK a je rovněž pracovníkem Botanické zahrady přírodovědecké fakulty UK. Vedle vědeckých prací o některých skupinách cévnatých rostlin je autorem statí ve všech dílech Květeny České republiky i v obou vydáních Klíče ke květeně České republiky – u prvního vydání (2002) byl pak i jedním z editorů.

Významné množství turistických cest bylo a dodnes je motivováno touhou navštívit místo, které museli jednotlivci či celé komunity z různých příčin opustit. Tato monografie se zaměřuje na specifickou formu turismu spojenou s návraty německých vysídlenců, kteří byli po konci druhé světové války nuceně vysídleni z Československa. Po pionýrském období prvních ilegálních přechodů hranic je přibližně od druhé poloviny padesátých let 20. století možné sledovat postupný nárůst individuálního a později i organizovaného tzv. domovského turismu (Heimat-turismu).

Veřejný prostor není pouze prázdný prostor mezi budovami. Je to tkáň společnosti – ulice a náměstí, kde se lidé setkávají, parky, které sdílejí, i digitální sítě, jež nás spojují a zároveň rozdělují. Právě zde se určuje, kdo může být přítomen, kdo je slyšen a kdo zůstává v pozadí. Žádný veřejný prostor není nestranný – vždy je zatížen politikou, pamětí a mocí. V jeho podobě se zračí napětí mezi svobodou a kontrolou, inkluzí a vyloučením, připomínáním a zapomínáním. Pomníky, architektura či algoritmy sociálních sítí nenápadně rozhodují o tom, kdo získá viditelnost, a kdo je odsunut do neviditelnosti.

V roce 2025 si připomínáme osmdesáté výročí konce druhé světové války a s ním spojeného Pražského povstání. V něm se od 5. do 9. května 1945 utkali civilisté, z nichž mnozí neměli možnost projít základním vojenským výcvikem, s přesilou dobře vyzbrojených a vycvičených německých jednotek. Dodnes lze narazit na pamětní desky či pomníčky tam, kde lidé bránící své město položili život. Kniha provádí čtenáře místy, kde se odehrávaly důležité boje či události úzce spojené s přípravou nebo průběhem povstání v hlavním městě. Kromě osudů přímých bojovníků jsou v knize připomínáni i lidé, kteří se v nesprávnou chvíli ocitli na nesprávném místě a stali se oběťmi bombardování Prahy či řádění esesmanů. Hlavním cílem je zaznamenat co nejvíce informací o konkrétních bojovnících, kteří si i po osmi desítkách let zaslouží naši nezměrnou úctu a obdiv.

Ve strategickém prostoru uprostřed Evropy se během několika statisíciletí a na pozadí proměnlivého klimatu střetávaly migrace lidských populací, probíhaly závěrečné etapy biologické evoluce, střídaly se technologické inovace a umělecké styly. Tyto události nemusely být méně dramatické než ty, o nichž se dočítáme v pozdějších kronikách a dokumentech. Kniha ojedinělým způsobem propojuje výsledky přírodovědných disciplín a české archeologie paleolitu. Tým spoluautorů vedený Jiřím A. Svobodou předkládá nové výsledky průzkumů, které na toto téma u nás proběhly. K oblasti Moravy a Slezska nově připojuje také Čechy. Českým čtenářům se vůbec poprvé dostává do rukou práce takového formátu a zaměření. Text glosuje, případně aktualizuje starší, a proto již zaběhaná klišé z pohledu současné vědy a soudobých znalostí.

Kniha pojednává o čtyřech marxisticko-leninských historiografiích ve třech zemích reálného socialismu: v Polsku, Československu a Německé demokratické republice. Autor svůj výklad neomezuje jen na prudké změny, ke kterým v nich docházelo, ale zajímá ho především otázka tradice národní historiografie. Udržuje si odstup od revolučních manifestů i návrhů institucionálních a metodologických změn a spíše si klade otázky: Jaký vztah měli čeští, slovenští, polští a východoněmečtí historici, označující sami sebe za marxisty, k dominantním národním diskurzům o minulosti? Nakolik dokázali romantické schéma národních dějin podrobit marxistické reinterpretaci? Když dnes sledujeme, jak se v prostředí střední a východní Evropy formuje historická politika a jaké memory wars se zde svádějí (Česko nevyjímaje), měli bychom znát dějiny tohoto nejodvážnějšího a nejdůsledněji realizovaného pokusu o ovládnutí minulosti. Už jen proto, abychom poznali, kdy nás tato minulost začne dohánět.