Academia strana 2 z 189

Jen málo dějinných postav má v historické paměti současné české společnosti tak nejednoznačnou pozici jako František Ladislav Rieger. I přes připomínání jeho osobnosti během význačných jubileí patří spíše k pozapomenutým postavám české historie. Jak je možné, že se někdo, kdo byl ve své době nazýván „vůdcem národa“ a u spoluobčanů se těšil nesmírné oblibě, začal poměrně rychle po své smrti vytrácet z veřejného povědomí? Právě na tuto otázku se pokouší odpovědět Pavel Máša. Autor nejprve sleduje Riegrův vztah k historii, jeho podíl na formování české historické paměti a jeho politiku paměti. Poté se věnuje Riegrově péči o vlastní dějinný obraz a představuje různá média, jejichž prostřednictvím chtěl Rieger formovat „image“ své veřejné činnosti pro současníky i budoucí generace. Pozornost je věnována také tomu, jak na Riegrův narativ reagovala tehdejší společnost. V úplném závěru se autor na základě nově získaných poznatků a dosavadního výzkumu pokouší zamyslet nad tím, do jaké míry staročeský politik svým počínáním dokázal ovlivnit podobu svého místa v historické paměti české společnosti.

Soudní proces s Jaroslavem Janem Pálou, slánským továrníkem a vynálezcem, patří k nejkontroverznějším poválečným kauzám. Jeho jméno bylo po desetiletí spojováno s lidickou tragédií, aniž by byl jeho případ podroben důkladné analýze. Co se stane, když se spravedlnost promění v nástroj pomsty a o vině se rozhoduje spíše podle dobové nálady než na základě důkazů? Autor vychází z detailního rozboru soudního spisu, dosud neznámých archivních materiálů a nově zpřístupněných dokumentů Státní bezpečnosti. Pálův proces zasazuje do širšího kontextu poválečného postihu prvorepublikových a protektorátních průmyslníků a ukazuje, jak se v jednom soudním řízení propojily komunistická ideologie, osobní nevraživost, politická objednávka a toužebné uzavření nacistické epochy. Zvláštní pozornost je věnována dvěma klíčovým svědkům, jejichž výpovědi rozhodly o Pálově odsouzení a poslaly jej do vězení. Výjimečnou hodnotu mají také rodinné dokumenty a vězeňská korespondence, které odhalují lidský rozměr příběhu – naději, že spravedlnost ještě může přijít. Cílem této knihy je umožnit co nejobjektivnější pohled na případ, který byl po desetiletí hodnocen spíše prizmatem černobílého vidění zločinu v Lidicích než výsledkem otevřeného a poctivého poznání minulosti.

Dodatky ke knize Pod palbou hloubkařů (Academia 2019), místopisného přehledu takzvaných hloubkových útoků v českých zemích, obsahují nové případy zpracované primárně na základě záznamů v matrikách zemřelých (zejména z Plzeňského a Karlovarského kraje), původní případy doplněné o vzpomínky, o časy útoků a určení jednotek, revidované doprovodné tabulky a v neposlední řadě asi 340 fotografií a dalšího obrazového materiálu domácí i zahraniční provenience. Zvláštní pozornost si zaslouží záběry z kamer instalovaných v letadlech (fotokulometů) ve čtyřech dnech: 23. února, 1. dubna, 11. dubna a 16. dubna 1945 s jednoznačně identifikovanými místy.

Upír (1921) je poslední z volné trilogie románů s hlavním, částečně autobiografickým hrdinou Frankem Braunem, kultivovaným světoběžníkem a milovníkem žen. Jako statisíce dalších Němců a Rakušanů se na počátku první světové války ocitá uvězněn v pasti ve Spojených státech: nesmí se vrátit do Evropy a pomoct bojující vlasti vlastní krví a životem, pomáhá tedy alespoň na dálku. Vedle eroticko-fantastické hlavní dějové linie – upírství včetně vhledů do mytologie různých dob a proveniencí – jsou pro čtenáře 21. století znalého vývoje vedoucího k druhé světové válce a holocaustu zajímavé a jistě překvapivé úvahy jednotlivých postav o německém vlastenectví, roli Německa pro kulturní svět, a zejména o spojení němectví a židovství, jež by mohlo přinést obrodu světa.

Kniha je souborem Bretonových esejů a příležitostných textů z let 1936–1952. Shrnuje zralá léta surrealismu a je historickým dokumentem vývoje avantgardního hnutí tváří v tvář hrozbám a proměnám světa v období kolem druhé světové války. Navíc českému čtenáři přináší dosud neznámý klíč k vývoji Bretonova poválečného myšlení. Autor v tomto souboru opětovně potvrzuje roli imaginace jako klíčové vlastnosti člověka a světa jako celku, která je zárukou jeho pozvednutí z propasti 20. století. Zdroje této imaginace, jež protéká jako podzemní voda celými lidskými dějinami, Breton sleduje nejen v dílech příslušníků klasické avantgardy, ale rovněž v proudu tradičního myšlení a hermetismu.

Po revoluci v roce 1917 a následné občanské válce emigrovaly z území bývalé Ruské říše statisíce lidí. Přibližně třicet tisíc žilo i v meziválečném Československu. Zvláštní skupinu této emigrace tvořila ruská vědecká a kulturní elita. V Československu tak působily stovky profesorů, pracovníků vysokých škol a vědců z nejrůznějších oborů. Své odborné práce emigranti vydávali v českém i slovenském jazyce, publikovali v českém a slovenském periodickém tisku a zapojovali se do zdejšího vědeckého života. Badatelé věnující se tématu ruské emigrace se dosud zaměřovali především na představitele humanitních či uměleckých oborů. Činnost představitelů technických, přírodních a zemědělských věd zatím není podrobněji zdokumentována. V populárně-naučných publikacích a odborných článcích jsou zmiňováni pouze jednotlivci v souvislosti s výsledky své práce. Monografie Ruská bílá emigrace v Československu je tak prvním pokusem zmapovat činnost těchto techniků a přírodovědců během jejich pobytu v Československu. Uplatnili se zde jako pedagogové, v praxi i ve výzkumu a ve svých oborech mnohdy patřili ke špičkovým odborníkům. Předkládaná publikace z velké části vychází z dobového tisku, nekrologů, archivních materiálů, rodinných archivů a databáze udělených patentů. Citované dokumenty rovněž podávají svědectví o životě v emigraci a těžkostech, s nimiž se emigranti museli v běžném životě vyrovnávat.

Kniha představuje nový, první ucelený překlad Charmsovy poezie do češtiny (260 z celkem 283 básní). Z oněch 23 nepřeložených básní některé nebyly ruskými editory průkazně rekonstruovány, u dalších byla důvodem nezařazení jejich nepřesaditelnost do českého jazykového i kulturního prostředí. Všechny překlady byly pořízeny z prvních verzí básní, a to s ohledem na skutečnost, že autorovy pozdější úpravy nejsou vždy dobře doložené. Zachovány zůstaly i všechny gramatické zvláštnosti a odchylky. Charmsova poezie je v pravém slova smyslu nonkonformní, nepodbízející se, často groteskní, ironická, sarkastická.

Kniha přibližuje fascinující život a dílo anglického podnikatele, botanika a patrona přírodních věd Josepha Bankse. Jeho rozhodnost, cílevědomost, odvaha a vytrvalost mu umožnily stanout mezi elitou tehdejšího světa. Stal se úspěšným a významným podnikatelem, který využil svého vlivu a ohromného jmění k podpoře vědců, objevitelů a sběratelů rostlin z celého světa. Patřili mezi ně i světově proslulí malíři a dokumentátoři rostlin bratři Bauerovi, rodáci z moravských Valtic. Ferdinand Bauer se spolu s botanikem Robertem Brownem stali hlavními protagonisty objevitelské výpravy do Austrálie. Také s jejich přispěním Banks ohromil Evropu exotickými rostlinami a živočichy dovezenými z Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Afriky. Jeho londýnský dům se stal centrem nejen vědeckého, ale i politického života Británie druhé poloviny 18. století.

Autor rozvrhuje filozofický a dějinný smysl geopolitiky v rámci světových dějin od první světové války do jeho současného vyústění. Ukazuje hlavní souřadnice, jež se během 20. století vyvinuly jako souvislý geopolitický střet fenoménu demokratické civilizace s totalitarismem. Popisuje, jak tento konflikt určujícím způsobem charakterizuje přítomné světové dějiny. Jádro práce tvoří analýza současné „druhé studené války“, tedy v podstatě již globálního konfliktu mezi většinou států demokratické civilizace a úzce kooperující, totalitně orientovanou globální osou Rusko – Írán – komunistická Čína – komunistická Severní Korea, jenž se zatím v nejdramatičtější podobě odehrává jako dobyvačná ruská válka proti Ukrajině, obdobná chystaná válka komunistické totalitní Číny proti čínskému demokratickému Tchaj-wanu, nynější čínská mocenská expanze v Indopacifiku a Jihočínském, resp. Východočínském moři a íránská válka proti Izraeli a demokratickému světu prostřednictvím zástupných teroristických uskupení.

Výbor mapuje cestu od literární vědy druhé poloviny 20. století přes bibliografii až k vědě o knižní kultuře, dnes studované dle možností a potřeb nového tisíciletí. Statě psané pro odborná periodika doplňují dva osobní apely ke studiu knižní kultury a tři tematicky odlišné rozhovory s Janem Linkou, Lucií Storchovou a Jiřím Trávníčkem. Dramaturgie přibližuje nejen širšímu publiku, ale i kolegům z humanitních věd aspoň část potenciálu, který nový obor o knižní kultuře skýtá. Poté, co v ediční řadě Knižní kultura vyšla roku 2021 antologie zahraničních textů nazvaná Co jsou dějiny knihy?, může uceleně koncipovaný výbor naznačit specifika domácího bádání a přiblížit shody a rozdíly mezi cizí a tuzemskou vědou o knize.

Venkov západního Balkánu prodělal v posledních několika dekádách obrovskou kulturní změnu. Od lokálních rurálních komunit ke globalizovaným ekonomikám, které žijí ponejvíce z remitencí zasílaných statisíci těch, co odešli za prací do EU či USA. Kniha se snaží zkoumat tuto epochální turbulentní změnu prostřednictvím proměny místní architektury od tradičních domků z lokálního dřeva a kamení k pompézním vilám mimetizujícím obydlí suburbií západních měst. Klade si otázky, proč lidé, kteří dlouhodobě žijí, pracují, integrují se a vychovávají děti v metropolích tisíce kilometrů daleko, investují do stavby okázalého domu v rodné vsi, i když v něm patrně nikdy nebudou bydlet. Podle jakých vzorů jej projektují a zařizují? A jaké jsou osudy domů bez lidí a lidí bez domů?

Prvotina autora, který v obecném povědomí dodnes žije jako autor slavného románu Kámen a bolest. Dvacet let před ním (1922) vydal Karel Schulz „komunistický román“ Tegtmaierovy železárny. Příběh o muži, který se z nuzných poměrů vypracoval na majitele velké železářské firmy a v zápase o zisk, vedeném ve jménu ideje budoucího lepšího, technicky i společensky lépe uspořádaného „železného“ světa, se tvrdě střetne se zájmy svých dělníků, kteří hájí svou mzdu, umožňující jim jen přežívání „od výplaty k výplatě“. Autor byl tehdy členem levicové umělecké skupiny Devětsil, svou prvotinu navíc psal v sociálně rozjitřené době let 1920–1921 (generální stávka v prosinci 1920, demonstrace, při jejichž potlačování bylo zastřeleno čtrnáct dělníků, následné odtržení levicové části sociálnědemokratické strany a vznik strany komunistické).

Proč mezi sebou lidé začali vést války? Jsou zapsány do lidských genů? Může za ně soupeření v rámci společností? Nebo náhlý vzrůst komplexity některých lidských společenství? K odpovědím na tyto složité otázky nás o krok přibližuje kniha obsahující studie o lovecko-sběračské minulosti lidstva. Jednotlivé kapitoly, jejichž autoři jsou špičkovými světovými odborníky na tuto tematiku, provedou čtenáře kulturními areály pěti kontinentů, v nichž se nacházejí archeologické, etnografické i historické důkazy, že u lovců-sběračů docházelo ke konfliktům navzdory jejich značné mobilitě, nepříliš početným populacím a poměrně rovnostářské společenské struktuře. Vyznění této publikace – jakkoli kontroverzní – jistě zaujme antropology, archeology i všechny, koho zajímají dějiny válek a konfliktů a také mechanismy toho, jak vznikají.

Kniha se zaměřuje na významný přírodní fenomén střední Evropy: druhově mimořádně rozmanité louky na periferii Karpat. Na základě výsledků vlastního rozsáhlého výzkumu a rešerše dostupné literatury je autoři představují z různých hledisek, s důrazem na proměnlivost druhového složení vegetace, extrémní druhovou bohatost a jejich vývoj od konce doby ledové. Velký prostor věnují i historii výzkumu jejich flóry a vegetace. Docházejí přitom k závěru, že tyto louky jsou součástí starobylého ekosystému perikarpatské lesostepi, jehož bezlesí je udržováno prostřednictvím pravidelných disturbancí. Zásadní roli v této dynamice hrál po tisíciletí člověk spolu s pastvou velkých býložravců a požáry. Publikace poskytuje komplexní pohled na lesostepní louky a jejich ekologický význam.

Monografie se věnuje církevním dějinám první československé republiky v dvacetiletí od vzniku státu v roce 1918 do tragických událostí Mnichova v září 1938. Autoři se soustřeďují na proměny poměrů v českých zemích včetně složitých česko-německých vztahů. Analyzují institucionální strukturu katolické církve, sledují papežskou politiku a vztahy Československa s Vatikánem. Zkoumají též charakter lidové zbožnosti, duchovní život a vývojové trendy dvou dalších hlavních křesťanských církví – Českobratrské církve evangelické a Církve československé (husitské) – a jejich vztah k veřejné sféře.

Anglický název knihy The Lies That Bind v sobě nese několik významů – lži, které svazují, spojují i zavazují současně. Britský filozof z poloviny ghanského původu Kwame Anthony Appiah, působící na předních amerických univerzitách, se v ní zabývá otázkami identit – rasové, etnické, třídní, náboženské, národnostní a kulturní, jejich vznikem, podstatou a konflikty. Na příkladech konkrétních lidí, jako je Anton Wilhelm Amo, černošský sirotek z Afriky, ze kterého se stal přední evropský filozof, Itala Sveva, spisovatele, který změnil občanství, aniž by se hnul z místa, až po svého vlastního otce, vášnivého bojovníka proti kolonialismu, ochotného položit život za národ, který ještě ani neexistoval, poukazuje na vnitřní rozpor, nejednoznačnost a nestabilitu kolektivních identit, jejich nejasné vymezení hranic a na mýty, o které se opírají a na nichž stojí.