Academia strana 4 z 189

Autorka předkládá čtenářům výsledky svých jedinečných výzkumů týkajících se osobnosti skutečně evropského významu – zahradního architekta Josefa Fritsche (narozen v Čechách, činný zejména v Toskánsku). Petra Březáčková jako vůbec první analyzuje proměny neformálních zahrad v majetku habsbursko-lotrinské dynastie mezi Toskánskem a Čechami v letech 1737 až 1849. Kniha zahrnuje kapitoly věnované genezi „anglických“ neboli neformálních zahrad, jejich šíření v Itálii a ve střední Evropě, zabývá se nejen dobovými teoretickými spisy o zahradním umění, ale také intelektuálním životem Florencie druhé třetiny 18. století. Dokumentová příloha obsahuje odborníky velmi ceněné transkripce vybraných, dosud nepublikovaných archivních materiálů. Kromě rozboru cenných archiválií je v publikaci kladen důraz také na historicko-kulturní kontext někdejšího Velkovévodství toskánského v perspektivě nových estetických a etických tendencí 18. století a první poloviny 19. století – tedy zejména osvícenectví, zednářství a romantismu.

Po vzniku Charty 77 hledal komunistický režim způsoby, jak potlačit domácí opozici. Akce Asanace umožnila režimu v 80. letech vystěhování nepohodlných signatářů Charty. Tato publikace je zaměřena na výpovědi generace proživších akci Asanace osobně, a dále druhé a třetí generace jejich potomků. Zachycujeme vyprávění účastníků a analyzujeme je v mezigeneračním srovnání. Popis výpovědí tří generací doplňují čtyři další texty – osobní zkušenosti s akcí Asanace Ivanky Lefeuvre z první generace, úvaha Věry Roubalové o zkušenostech těch, kteří v Československu zůstali, pohled účastníka druhé generace, Vavřince Hutky, a úvaha o domovu z hlediska zkušenosti migrantů. Ukazujeme psychologické důsledky vyhnání, vykořenění a přerušení kontinuity.

Antituristický průvodce Římem Martina C. Putny je strhujícím čtením. Manifestem, kázáním, kulturně-historickou studií, stejně jako reportáží či básní. Tisíciletí života města měst předkládá nadmíru poučeně, s nadšeným, nakažlivým zaujetím a s tak šťavnatým jazykem, že čtenář-poutník díky němu může vnímat Řím bez přehánění všemi smysly. A ještě více než kdy dříve bude toužit jej spatřit a zas a znovu se do něj vracet. – PhDr. Pavel Hájek, Ph.D. Toto věru není „turistický průvodce“. Naopak, na začátku je polemika proti masovému turismu coby společensky i ekologicky škodlivému jevu. Přesto je však třeba cestovat, právě i „proti turismu“, a hledat místa skutečně důležitá – ne ta, o kterých turistická propaganda říká, že jsou důležitá –, a hledat souvislosti a smysl viděného. Tento (ne)průvodce v krátkých kapitolách prochází chronologicky dějiny Říma od nejranější antiky po současnost a ukazuje, kde je ta která epocha nejlépe viditelná v městské krajině, které známé, či naopak málo známé budovy a artefakty a „místa paměti“ o ní nejvíc vypovídají. Některé kapitoly však nejsou striktně chronologické, ale částečně i tematické (Řím židovský, Řím protestantský a antiklerikální, Řím levicový). Kapitoly jsou psány stručně, ovšem vždycky s literární jiskrou drobných aktualizací, paralel a sarkasmů; a také s citacemi z literárních pramenů, od Catulla a Ovidia po Karla Skalického a Andrého Acimana. Publikaci průběžně doprovází soubor fotografií, vytvořených autorem textu, také se ovšem lišících od běžných fotografií v průvodcích: Nikoliv ikonické budovy a artefakty, ale naopak pohledy netypické a detaily městské krajiny či „neznámých“ uměleckých děl. – prof. Mgr. Martin C. Putna, Dr.

Kniha se pokouší o analýzu jednoho z posledních kulturních tabu. Začíná jeho prehistorií v Bibli a antice, kdy se tento nejméně škodlivý a nejuniverzálnější způsob sexuálního uspokojování pěstoval prakticky bez zájmu náboženských i vědeckých autorit, a končí třetí vlnou feminismu, konceptuálním uměním a online světem dnešní doby, kdy je masturbace stále považována za něco trapného a nevhodného. Počátky tohoto postoje vidí Thomas W. Laqueur v osvícenství – konkrétně na počátku 18. století, kdy se tématem mnoha morálních i lékařských debat stal anonymní traktát s názvem Onania.

V tomto průkopnickém díle Kwame Anthony Appiah, mnohými považovaný za „jednoho z nejdůležitějších filozofů dnešní doby“ (New York Times Book Review), mění způsob, jakým chápeme lidské chování i to, jak dochází k sociálním reformám. Pomocí oslnivé argumentace ukazuje, že nová demokratická hnutí v posledním století nebyla vedena zákonnými opatřeními shora. Zabývá se ukončením instituce souboje v aristokratické Anglii, bouřlivými boji o ukončení svazování chodidel v Číně 19. století, povstáním obyčejných lidí proti hrůzám transatlantického otroctví a vraždami ze cti v současném Pákistánu. Vytvořil „fascinující studii morální revoluce“ (Philadelphia Inquirer), která poukazuje na rozhodující roli, kterou v boji proti nelidskosti člověka vůči člověku hraje čest.

Osmý svazek Spisů Jakuba Demla shrnuje texty z let 1928–1932, ve kterých se projevuje další fáze jeho vývoje: Po bojovném antiklerikalismu počátku dvacátých let a po nadšení pro Sokol z poloviny dvacátých let nastává jeho „katolické pokání“, návrat k názorovým pozicím tradicionalistickým, ba ultramontánním. Tento posun souvisí jednak se zklamáním ze Sokola, jednak s opětovným sblížením s prostředím Staré Říše, v níž Deml kdysi svou dráhu začínal, a jednak s Demlovým novým angažmá pro dominikánský časopis Na hlubinu. Svazek je doprovázen doslovem, ediční poznámkou, překlady všech cizojazyčných pasáží, vysvětlivkami reálií, jmenným rejstříkem a reprodukcí ilustrací a obálek původních vydán

Naše dosud nejobsáhlejší kniha o léčivých houbách je určena zejména pro studenty přírodních věd a farmakologie, ale také pro všechny milovníky přírody, praktické houbaře a zájemce o léčbu a prevenci chorob pomocí přírodních prostředků. Kniha zahrnuje přes 480 barevných fotografií hub a více než 165 ilustrací biochemických struktur. Každý druh léčivé houby je charakterizován makroskopickým popisem a hlavními znaky, jimiž se odlišuje od některých podobných druhů, se kterými by mohl být zaměněn, obsahem zjištěných bioaktivních látek, jejich léčivými účinky a možným praktickým využitím dané houby.

Energie a civilizace Energie je jedinou univerzální měnou. Neobejde se bez ní nic. Člověk je jediným živočichem, který dokáže systematicky využívat energie mimo své tělo pomocí síly svého intelektu a obrovského množství artefaktů – od nejjednodušších nástrojů po spalovací motory a jaderné reaktory. Epochální přechod na fosilní paliva ovlivnil vše: zemědělství, průmysl, dopravu, zbraně, komunikaci, ekonomiku, urbanizaci, kvalitu života, politiku i životní prostředí. Kniha panoramaticky a interdisciplinárně popisuje energetické éry lidstva a předkládá čtenářům odborně zpracovaný univerzální přehled. Je rozsáhle aktualizovanou a rozšířenou verzí Smilova díla Energy in World History (1994), do níž bylo začleněno obrovské množství materiálu odrážejícího dramatický vývoj energetických studií za poslední dvě desetiletí.

Kniha Thomase Rida pojednává o dezinformacích jako nástroji politického zápasu. Podnětem k jejímu sepsání se staly pokusy ovlivnit americké prezidentské volby v roce 2016, jimiž se autor profesionálně zabýval. Zároveň poukazuje na to, že dezinformace, jejichž šíření se v digitálním věku neobyčejně usnadnilo, představují závažnou hrozbu pro západní liberální demokracii. K jejich náležitému pochopení a zhodnocení je nezbytné znát pestrou historii dezinformačních kampaní různých států, kterou autor sleduje od roku 1921, přičemž jedním z významných informačních zdrojů se pro něj stal bývalý československý komunistický rozvědčík Ladislav Bittman (1931–2018), jenž od roku 1968 žil ve Spojených státech.

Příběh vražd, které nikdo nenařídil, nikdo nespáchal a nikdo nevyšetřil Od konce května do začátku června 1945 bylo v Postoloprtech zavražděno minimálně 763 civilistů, ale obětí bylo zřejmě ještě více. Někteří ze zavražděných byli příslušníky NSDAP, SS nebo SA, ale i ti měli stanout před řádným soudem, nikoli před popravčí četou. Většina obětí se provinila tím, že mluvila německy. Tento zločin nespáchali lokální mstitelé či snad takzvaní partyzáni poslední minuty, kteří začali proti nacismu udatně bojovat 8. května 1945 odpoledne, ale pravidelné jednotky československé armády. Tento zločin byl dva roky po jeho spáchání vyšetřován parlamentní vyšetřovací komisí, která dospěla po výsleších řady aktérů a svědků k závěru, že k vraždám sice došlo, ale měly svoje dobové opodstatnění a nikdo za ně není přímo odpovědný. Tato kniha vypráví příběh vražd, které nikdo nenařídil, nikdo nespáchal a nikdo nevyšetřil.

Atlas obsahuje fotografie 450 druhů parožnatek, mechorostů, plavuní, kapraďorostů a semenných rostlin, které můžeme najít v našich stojatých a tekoucích vodách nebo na střídavě zaplavovaných, podmáčených či silně vlhkých stanovištích. Fotografie doplňují popisy a ekologické charakteristiky jednotlivých druhů, údaje o jejich rozšíření na území ČR a poznámky k případné užitkovosti nebo jedovatosti. Krátká obecná část knihy shrnuje základní poznatky o ekologii jednotlivých skupin vodních a mokřadních rostlin, jejich společenstvech a ekosystémových funkcích a službách. Atlas je určen širokému okruhu zájemců o život rostlin v našich vodách a mokřadech. Poslouží také jako užitečná příručka profesionálním i amatérským ochráncům přírody a při výuce na středních a vysokých školách přírodovědného, rybářského, zemědělského, lesnického a vodohospodářského zaměření.

Lingvistika se často snaží prezentovat jako přírodní věda. Tvrdí se, že uživatelé jazyka jsou řízeni slepým jazykovým instinktem, a předpokládá se, že jejich jazykové chování lze popsat čistě ve fyziologicko-biologických termínech. Esa Itkonen ve své knize ukazuje, že tato představa je zásadně mylná, a přichází s pozoruhodně komplexním a přesvědčivým vysvětlením toho, jak jazyk existuje a funguje. Jeho argumentace je založena na tom, že jazyk je souborem milionů tzv. sdílených, tříúrovňových znalostí existujících tzv. v intersubjektivitě myslí jeho uživatelů – a že kvůli tomu má inherentně normativní charakter. Tato originální konceptualizace jazyka pak autorovi v 28 krátkých kapitolách a 6 apendixech umožňuje přesvědčivě vysvětlit a usouvztažnit řadu nesnadných teoretických i praktických otázek, které jsou aktuální i v současném českém myšlení o jazyce a v české jazykové situaci – například že „to, co má být, nelze odvozovat z toho, co je“ (normativita), ale že „to, co je, může mít vliv na to, co má být“ (jazyková změna) nebo že „my nemáme jazyk, ale jazyk má nás“ (jazyková správnost).

Rozhovory se svým otcem vedla v letech 2012–2013 jeho dcera. Osnovou rozhovorů jsou historické zvraty od roku 1939 do roku 1989, které zásadně ovlivňovaly Loewensteinovy životní osudy. Loewenstein se přísně drží objektivity, nesklouzává do sentimentálních tónů, o vlastním životě a jeho peripetiích přemýšlí v souvislostech a s nadhledem. I proto jeho vyprávění dokáže poměrně přesně vyvolat obrazy doby. Rozhovory se však zabývají i obecnějšími tématy z oblasti historie, společenského a politického vývoje atd. Podrobně a z více úhlů se dotýkají mnoha méně reflektovaných témat, vzhledem k Loewensteinovu původu i vědeckému zaměření i témat poměrně vzácných. Prof. PhDr. Bedřich Loewenstein, CSc., (1929–2017) historik. Narodil se v pražské česko-německo-židovské rodině a vyrůstal v kulturně mnohovrstevnatém a bilingvním prostředí. Po studiu na Univerzitě Karlově (přerušeném z politických důvodů na začátku 50. let) pracoval v Historickém ústavu ČSAV, v roce 1970 byl propuštěn, v roce 1979 pak odešel do Západního Berlína a nadále působil na tamní Freie Universität. Po roce 1989 spolupracoval s českými vědeckými institucemi, časopisy a nakladatelstvími. Doc. PhDr. Miriam Löwensteinová, Ph.D., koreanistka, Zabývá se korejskou literaturou starou i novou, překládá. Přednáší na Filozofické fakultě UK v Praze. Dcera prof. Bedřicha Loewensteina.

Monumentální biografie rakouského politika a diplomata a s ním celé epochy evropských dějin mezi Francouzskou revolucí a revolucí roku 1848 poprvé vyšla v roce 2016, potřetí 2022, roku 2019 anglicky. Jejím předstupněm byla útlejší kniha Metternich. Státník mezi restaurací a modernou roku 2010. Podtituly obou knih naznačují, jak autor osobnost jednoho z nejvýznamnějších hybatelů politických dějin porevoluční Evropy znázorňuje: na základě podrobného studia jeho rodinného archivu a osobní pozůstalosti zbavuje pohled na Metternicha zažitých stereotypů a ukazuje jej v mnohovrstevnatosti osobních i mezinárodně-politických souvislostí. Zdůrazňuje různost rolí, které hrál, a to, že jeho počínání bylo vedeno strategickým myšlením, nikoli pouhým oportunismem.

Autorka se věnuje skupině Nakam, polovojenské organizaci přeživších holokaustu, kterou vedl Aba Kovner a která plánovala genocidní pomstu na německém národě. Kniha je výsledkem mnohaletého výzkumu, během nějž poprvé úplně a komplexně zdokumentovala činnost skupiny. Tato organizace "Mstitelů" čítala asi padesát mladých mužů a žen, kteří po druhé světové válce plánovali vyvraždit šest milionů Němců jako pomstu za holokaust. Ačkoli kniha líčí snahu Židů pomstít se Němcům, Poratová poznamenává, že "většina Židů si spíše než cestu pomsty zvolila cestu pozitivní: budování země, zakládání komunit a rodin". Právě toto považuje za zásluhu židovského národa: "Navzdory všemu, co jim bylo provedeno, si drtivá většina z nich vybrala život."

Literární bedekr nás zavádí na místa spojená se životem a dílem dvou velkých postav českého národního obrození, dvou vrstevníků a přátel, Karla Havlíčka a Boženy Němcové. Bohatě obrazově vybavená příručka věnuje pozornost pražským lokalitám, kde Havlíček a Němcová bydleli a pracovali (oba víckrát změnili adresu), na Žofíně si vzpomeneme, že tam mladá Němcová v roce 1843 okouzlila na českém plese intelektuální elitu, nemineme místa, kde bývaly redakce Pražských novin a Národních novin, jejichž redaktorem byl Havlíček, vstoupíme do salonu Františka Palackého, kam oba zacházeli, vydáme se také po stopách Josefa Jungmanna, Karla Jaromíra Erbena či Karoliny Světlé, zastavíme se před domy, kde Havlíček a Němcová zemřeli, na Olšanech a Vyšehradě postojíme u jejich hrobů.