Academia strana 8 z 189

Kniha analyzuje způsoby vyobrazování alchymického laboratoria ve třech oblastech výtvarného umění: v žánrové malbě, především nizozemské 17. století, ve vyobrazeních provázejících alchymická pojednání jak rukopisná, tak tištěná a ve vyobrazeních specializovaných technických traktátů, především těch zaměřených na hornictví a hutnictví. Metodologickým východiskem jsou jak ikonografické uměnovědné analýzy, tak i analýzy zobrazovaných námětů z hlediska dějin vědy a dobově používaných technologií. Pomocí těchto metod je nově posouzen význam těchto vyobrazení, jaký měla v sociálních a kulturních kontextech, v nichž vznikala a pro něž byla určena.

Poslední člověk je vedle Frankensteina patrně nejlepším dílem Mary Shelleyové. Apokalyptický román se odehrává koncem jednadvacátého století, kdy je země zasažena neznámou pandemií, jež se rychle rozšíří po celém světě a téměř vyhubí lidstvo. Vedle tématu apokalypsy se román věnuje politickým otázkám, zejména pak rozpuštění monarchie a nastolení republiky v Anglii. Zároveň je text poctou dvěma básníkům, kteří byli Shelleyové velmi blízcí: P. B. Shelleymu a lordu Byronovi.

Jak je to vlastně s klimatickou změnou? Jsou opravdu elektromobily nejlepším řešením, jak snížit emise? Jak fungují viry třeba jako ten, co způsobil nedávnou pandemii? Co můžeme nazvat nejvýkonnějším superpočítačem na světě? Jakými pravidly a zákonitostmi se řídí naše společnost a čemu vděčíme za to, že dnes žijeme v demokracii? Na podobné zásadní a aktuální otázky odpovídá druhý díl Nezkreslené vědy. Zábavně, srozumitelně, ale protože za ním stojí na slovo vzatí odborníci, tak také poučeně a nezkresleně. Vrhněte se do čtení a brzy zjistíte, že věda není žádná nuda!

Kniha komplexně zpracovává drogový problém v Československu od roku 1938 do roku 1989, kdy u nás byly u moci totalitní režimy – vláda Protektorátu Čechy a Morava, kontrolovaná německými okupanty, a poté komunistický režim. Publikace je rozdělena do tematických bloků obsahujících nástin mezinárodní situace a poté rozbor stavu v Československu. Hlavními tématy jsou využívání drog tajnými službami a armádou, lékařský výzkum psychoaktivních látek, nelegální produkce a distribuce drog, drogové subkultury a konzumace drog, legislativní rámce drogového problému, práce bezpečnostních složek, léčba drogových závislostí a prevence toxikomanie. Cílem publikace je přispět k prohloubení informovanosti o problému zneužívání drog a k formování protidrogové politiky v České republice.

Publikace je rozdělena do dvou částí. První je věnována vysvětlení základních pojmů z mineralogie a geologie a nastínění geologických pochodů, během nichž minerály vznikají. Vyjmenovány jsou základní typy geologických prostředí, společenství minerálů a zdrojů průmyslově využívaných minerálů. Úvodní část knihy obsahuje tři přehledné tabulky se základními typy hornin a jejich charakteristikou. Druhá, hlavní část knihy je přehledem abecedně řazených minerálů, a to především těch, které jsou v přírodě nejrozšířenější, a pak také minerálů, které mají praktické využití v průmyslu. Zařazeno bylo i několik sběratelsky zajímavých minerálů. U každého druhu minerálu je uvedeno jeho složení, popis, využití (pokud nějaké má) a jeho hlavní výskyty v České republice a ve světě. Většina minerálů je představena na dvou či více fotografiích. 2., opravené vydání.

Cestopisně laděné vyprávění popisuje zážitky z cest po známých i pozapomenutých místech na území historického Království obojí Sicílie, tedy po jižní části Apeninského poloostrova a Sicílii. Kniha obsahuje barvité líčení tradičních turistických míst jako Sorrento, Neapolský záliv, Benátky, Paestum, Capri, Palermo či Neapol a lze ji v jistém smyslu položit vedle známějších cestopisů viktoriánského období z pera Johna Murrayho, Johna Ruskina či Charlese Dickense. Vyprávění obohacuje řada esejisticky laděných zamyšlení na vybraná historická, společenská a kulturní témata, ale i líčení mnohdy humorných setkání s místními obyvateli všech společenských vrstev a jejich způsobu života. Kniha překračuje úzce vymezený žánr dobového „turistického průvodce“ a stává se živoucím svědectvím o kultuře, zvycích a tradicích jižní Itálie a Sicílie poloviny devatenáctého století.

Malý mokřad skrytý pod vlakovým náspem, zvláštně tvarovaný strom při procházce v lese, láhev od coca-coly z jedné velmi zvláštní skládky i tužka, kterou si děláte poznámky při čtení. Antropocennosti jsou souborem esejistických textů, které v portrétech různorodých entit, artefaktů a přírodnin zpřístupňují komplexní téma antropocénu širokému publiku. Autoři v krátkých kapitolách představují na první pohled běžné jednotlivosti jako výsledky složitě provázaných jevů a pohybů současného světa, jako zvláštní hybridní skutečnosti, nerozpletitelně přírodní i kulturní, spontánní a nepředvídatelné a zároveň pevně spjaté s účelově orientovanou lidskou činností. Kniha na názorných příkladech ukazuje, jak vidět svět v antropocenních souvislostech.

Publikace věnovaná malíři a pedagogovi Janu Smetanovi (1918–1998), známému především v souvislosti se Skupinou 42. Smetanova další, nepoměrně rozsáhlejší tvorba dosud čekala na komplexní zhodnocení. Po „skupinovém“ období, kdy téma obrazů představovaly okrajové atributy technické civilizace a příměstská krajina, se v malbě věnoval zkoumání skrytých sil ovládajících přírodní dění. Od počátku šedesátých let byla jeho hlavní inspirací příroda ve všech tvarových a světelných proměnách, přičemž přírodní motivy rozvíjel a obměňoval podobně jako hudební skladatel. Monografie čerpá z mnohačetného díla uchovávaného v galeriích a rodině autora, z deníků uložených v Archivu Národní galerie v Praze i ze vzpomínek studentů. Důležitou součást publikace tvoří výběrový soupis díla, zahrnující na šest set položek.

Zapojení žen do vědeckého světa navazuje na zpřístupnění vysokoškolského vzdělání ženám, čímž se významně změnila jejich profesní, rodinná i společenská situace. Tato zásadní změna přichází ve středoevropském prostoru na počátku 20. století a je završena po první světové válce. Cílem autorek je představit komplexní obraz vědkyně v české a československé společnosti první poloviny 20. století; ukázat zastoupení a pracovní výsledky žen v různých vědních oborech, možnosti profesionálního růstu a budování vědecké kariéry, které v případě žen vyžadovalo sladění pracovního a osobního života; představit důvody, které do určitých oborů přiváděly více žen než mužů. Kniha hledá odpovědi na otázky, jaký druh vědění ženy reprezentují a produkují, jaká byla jejich místa ve vědeckých institucích a jak probíhala výměna vědeckých informací. Sleduje jak vzdělávací a vědecké instituce, v nichž se objevovaly ženy, tak osobní i profesní životy vědkyň. Zabývá se také konkrétními příklady, které často svědčí o zvláštních osudech a atypických vědeckých kariérách žen, někdy označovaných pojmem „maverickové“, tedy ty, které překračovaly všechny normy, stereotypy a zažitou praxi a dosahovaly (byť třeba jen částečných) úspěchů.

Poslední velké dílo Edmunda Husserla, v němž autor podává výklad základních pojmů transcendentální fenomenologie, zabývá se otázkami „přirozeného světa“ a krizí smyslu a objasňuje svůj vztah k moderní evropské kultuře. Jádrem krize moderní doby je krize soudobé racionality, krize vědy, jejíž pojmy ztratily svůj původní smysl v pozitivistickém scientismu. Klíčovým pojmem Husserlova systému, opěrným bodem a základním filosofickým problémem je tzv. předvědecký svět našeho života, jeho ontologie. Husserl věří v návrat víry v lidský rozum, ve filosofii, jejímž úkolem je odhalovat lidstvu, čím má být.

Zrod samostatného československého státu na podzim 1918 byl od počátku vnímán jako jeden z vůbec nejdůležitějších milníků národních dějin. Podrobnému líčení a interpretaci této události se proto intenzívně věnovali nejen zainteresovaní aktéři, ale i publicisté a hlavně historici. Publikace analyzuje způsob, jakým byl v českém a slovenském dějepisectví reflektován složitý proces vzniku Československa, a to s důrazem na klíčové období první světové války (1914–1918). Pozornost se zaměřuje nejen na rozbor výkladových schémat a narativů, ale i představení osobnostních a kariérních profilů jednotlivých historiků. Autoři tímto způsobem postupně sledují formování příběhu československé revoluce za první republiky, různé negativistické či revizionistické výklady či marxisticky orientované interpretace dominující v domácí historiografii po roce 1948. Stranou ovšem nezůstává ani exilová či zahraniční produkce, stejně jako období let 1990–1993, kdy docházelo k prolínání a koexistenci hned několika historiografických přístupů k problematice vzniku Československa. Závěrečné oddíly jsou věnovány vybraným paralelám a komparativním přesahům, které bylo možné zachytit v případě historiografie vzniku Jugoslávie a Polska.

Titul plzeňského sympozia 2023 jsme si vypůjčili od Ference Liszta (cyklus klavírních skladeb Léta putování). A ačkoliv fenomén putování jako cesty, jež má smysl sama o sobě bez ohledu na svůj cíl či praktický účel, se jistě nezrodil až v 19. století, obohatila tato epocha putování fyzické i duchovní o nové podstatné dimenze, například o putování za slavnými umělci. Zejména druhá polovina století s překotnými změnami a novými možnostmi v oblasti lidské mobility, přinesla pak obrovský rozmach cestování všeho druhu. Znamenalo to zánik jeho sociální výlučnosti, vznik masového turismu a také nové otázky: má takové cestování ještě vzdělávací či objevitelskou dimenzi? Celkem třicet příspěvků předestírá širokou škálu různých forem lidské mobility podmíněných profesí nebo služební povinností, touhou poznávat, hledáním umělecké inspirace či dobrodružství a mnoha jinými důvody. Autoři jednotlivých textů neopomíjejí ani technické předpoklady cestování a otázku proměn vnímání světa člověkem v pohybu. Cesty byly následně reflektovány a literárně či výtvarně zpracovávány, sami cestovatelé či například příslušníci kočovných řemesel se stávali objektem uměleckého zachycení. Kniha tak nabízí širokou škálu různých oborových přístupů a metod, jak fenomén putování či cestování nově a zajímavě uchopit.

Ústředním ideologickým pojmem nacionálního socialismu v letech 1938 až 1945 byl nový německý životní prostor. Okupace střední a východní Evropy měla přispět k jeho rozšíření. Tomuto cíli bylo podřízeno i územní a prostorové plánování, urbanismus a architektura a stavitelství obecně, které lze chápat nejen jako součást ideologizovaných okupačních technik a projev kulturního imperialismu, ale zejména jako prostředek ekonomizace prostoru. Důraz na moderní charakter nacismu, který se tímto způsobem prosadil, je zřejmý. Předkládaná kniha analyzuje generální osídlovací plány na vybraných centrálních místech v českých Sudetech (Liberec, Karlovy Vary, Ústí a Opava), Protektorátu Čechy a Morava (Praha a Brno), na území bývalého Slovenského státu za fašistické vlády (Bratislava) a v Polsku (Varšava, Krakov, Vratislav). V tomto kontextu hrály profesionální skupiny plánovačů klíčovou úlohu. Prosopograficky jsou proto hodnoceny osobní sítě, neboť návrh a výstavba nebyly často výlučně v rukou plánovačů z nacistického Německa; do procesu se mnohdy zapojovali i místní odborníci. Studie si klade za cíl vědecké zhodnocení dichotomie mezi ideologickými a socioekonomickými faktory této kolaborace.

Druhý svazek nového českého překladu vybraných Majakovského veršů nabídne čtenáři celkem sedm poem, které lze námětově označit jako veřejné: je to 150 000 000 z let 1919–1920; IV. internacionála a Pátá internacionála, obě publikovány v roce 1922; poema Vladimir Iljič Lenin z roku 1924, napsaná v přímé reakci na Leninovu smrt v témž roce; Létající proletář datovaný rokem 1925; Správně! (1927); a konečně poema Z plna hrdla, která vyšla na přelomu let 1929–1930, tedy těsně před Majakovského smrtí, a je považována za nedokončenou. Ačkoliv všechny vznikly po roce 1917 a nelze popřít jejich politickou angažovanost v zájmu bolševické revoluce, je nezpochybnitelné, že i tyto porevoluční Majakovského verše se vyznačují velkou obrazností, kreativitou a často i hravostí.

Hlavní postavou této knihy je člověk naší „tekuté moderní“ doby – člověk bez pout, bez pevných a trvalých vazeb, které by mu daly možnost přestat opakovaně usilovat o sebedefinování a sebeprosazení. Tento člověk, obyvatel tekuté moderní společnosti, navazuje vztahy takřka na potkání. Nikdo mu ale nedokáže zaručit, že tato pouta vydrží. Navíc má potřebu vázat se volně, aby se zase, změní-li se okolnosti, mohl co nejrychleji a nejsnáze odvázat – což se v tekuté moderní společnosti bude dít zas a znovu. Zvláštní křehkost lidských pout, pocit nejistoty, kterou tato nestálost vyvolává, a rozporuplná touha navazovat stále nové vztahy, ale raději nikterak pevné, jsou hlavními tématy této významné knihy Zygmunta Baumana. Zaujme nejen studenty a badatele v oboru sociologie a společenských a humanitních věd obecně, ale osloví každého, kdo se zajímá o proměnlivou povahu lidských vztahů.

Záznamy pod souhrnným názvem Glossarium představují pozdního Carla Schmitta, kontroverzního myslitele německého 20. století. Zápisky vznikly v poválečné době, kdy Schmitt bilancuje minulost, vypořádává se se svými resentimenty, vyjadřuje se k současnému dění, ale především rozvíjí staré i nové filozofické, právní a literárněvědné úvahy. Český překlad Glossaria zahrnuje všech pět dílčích knih a je opatřen obsáhlým komentářem.