Academia strana 118 z 189

I fyzika, které vděčíme za technické vymoženosti současného světa, měla své dětství; souvislosti mezi přírodními úkazy se snažili vysvětlit bez pomoci nadpřirozených sil už antičtí filozofové. A když za „temného středověku“ dospívala, dohlíželi na ni muslimský matematik a optik Alhazen s lékařem Avicennou a veleučení křesťané Albert Veliký, Roger Bacon a Mikuláš Kusánský. Teprve v renezanci dosáhla zralosti a jako teoretická filozofie přírody se do jisté míry osamostatnila. Na jejím rozvoji se podílely takové osobnosti, jako byl Johannes Kepler, Galileo Galilei nebo Isaac Newton, které uspořádaly velké množství poznatků do ucelené a vnitřně nerozporné soustavy principů a teorií, jimiž se řídilo veškeré fyzikální dění. Newtonovy pohybové zákony na dlouhé roky ovládly tehdejší filozofický obraz světa, až po roce 1900 byly nahrazeny pohledem kvantověfyzikálním. Od zrození evropské vědy v antickém Řecku do roku 1643, kdy Bůh řekl „Budiž Newton“, uplynulo dvacet pět století. Že vývoj fyziky během této doby je vlastně pestrou mozaikou životních osudů lidí, kteří se o odhalení tajemství přírody zasloužili, se mohou přesvědčit čtenáři této knížky.

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943-1944, své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností. Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943-1944, své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností. Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943-1944, své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností. Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943-1944, své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností. Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným

Šestým dílem, vzhledem k velkému rozsahu rozděleným do dvou svazků, se dovršuje velký projekt, který započal už v osmdesátých letech 20. století dvěma svazky věnovanými umění středověkému. Období, které je představeno v závěrečném díle, se dělí do několika period. Začíná proslulým vystoupením československých umělců a architektů na EXPO 58 v Bruselu, dále následují šedesátá léta, během nichž české umění těžilo z „tání“ politických poměrů před rokem 1968, potom téměř dvě desetiletí normalizace a konečně umění v zásadně změněné politické a společenské situaci po roce 1989, do současnosti. Autoři – historici umění z Ústavu dějin umění AV ČR, z univerzit a z dalších institucí – pojednávají o vývoji českého umění ve všech jeho oblastech a žánrech, od architektury, malířství, kresby, grafiky a sochařství přes umělecká řemesla, fotografii, scénografii atd. až po tzv. nová média, k nimž v současnosti patří např. land art, body art nebo videoart. Zvláštní kapitoly jsou věnovány umělcům žijícím v exilu.

Klasický román Vladislava Vančury přináší příběh o čisté duši a čisté lásce uprostřed chladného a nemilosrdného středověku. Markéta Lazarová má být zaslíbena bohu a strávit život v bezpečí kláštera, ale namísto toho je unesena čeládkou loupežníka Kozlíka. Uprostřed nelítostné sebranky kupodivu nenachází jen ponížení, ale i lásku, pokoru a pokřivený, leč upřímný smysl pro čest. Poprvé román vyšel v roce 1931 a v roce 1967 na jeho motivy František Vláčil natočil film, který se zařadil k vrcholům české kinematografie.

Jen málokomu se podařilo založit a institucionalizovat ve vlastní zemi nový, do té doby neexistující obor. Profesorovi Josefu Kouteckému se to v tehdejším Československu podařilo. Kniha je jednak jeho profesní biografií, jednak záznamem o historii české dětské onkologie. Prožít téměř půlstoletí mezi dětmi se zhoubnými nádory, zpočátku vesměs umírajícími, a mezi jejich nešťastnými rodiči, vyžadovalo nejen odvahu a odbornost, ale také mimořádnou vyrovnanost psychickou a emocionální.

Román, na němž matematička a pedagožka Joan Spicciová pracovala víc než deset let, zachycuje skutečný příběh Sofie Kovalevské, její pozoruhodnou osobní proměnu, kdy z mladičké dívenky, žijící v Sankt Peterburgu životem sešněrovaným společenskými konvencemi, se stala první žena, která získala doktorát z matematiky. Na základě vlastních záznamů ústřední hrdinky a mnoha dalších pramenů kniha stopuje její životní osudy na pozadí Evropy rozervané válkou a politickými nepokoji, ale též na pozadí bouřlivých a intelektuálně provokujících šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Je kronikou zápasu geniální, složité ženy, která se neváhala vydat na cestu tehdy téměř nepředstavitelnou a i dnes stále imponující. Sofie Kovalevská byla přítelkyní intelektuálních gigantů své doby od Dostojevského po Darwina a byla předurčena připojit se k jejich kruhu.

Jedné noci se má Henrich de Lagardére utkat v souboji s vévodou de Nevers, namísto toho s ním ale nakonec bok po boku bojuje. Stane se svědkem vraždy spáchané královým oblíbencem Gonzagou, který se tak chce zmocnit velkého jmění Neversů. Slíbí umírajícímu vévodovi, že před Gonzagovými úklady zachrání jeho malou dcerku Auroru. Po patnácti letech ji vrátí matce, ale zůstává nablízku v masce hrbáče. Nejen aby ji chránil, ale také aby vypátral vraha jejího otce... Příběh z přelomu 17. a 18. století plný dějových zvratů, bojů a šarvátek, řinčení kordů i milostných zápletek se stal předlohou několika filmových zpracování. V roli Lagardéra byl nezapomenutelný Jean Marais (1959, režie André Hunebelle), ale s velkým diváckým ohlasem se setkala i verze s Danielem Auteuilem (1997, režie Philippe de Broca) či film Hrbáč Lagardere (2003, režie Henri Helman) s Brunem Wolkowitchem v titulní roli.

Román, na němž matematička a pedagožka Joan Spicciová pracovala víc než deset let, zachycuje skutečný příběh Sofie Kovalevské, její pozoruhodnou osobní proměnu, kdy z mladičké dívenky, žijící v Sankt Peterburgu životem sešněrovaným společenskými konvencemi, se stala první žena, která získala doktorát z matematiky. Na základě vlastních záznamů ústřední hrdinky a mnoha dalších pramenů kniha stopuje její životní osudy na pozadí Evropy rozervané válkou a politickými nepokoji, ale též na pozadí bouřlivých a intelektuálně provokujících šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Je kronikou zápasu geniální, složité ženy, která se neváhala vydat na cestu tehdy téměř nepředstavitelnou a i dnes stále imponující. Sofie Kovalevská byla přítelkyní intelektuálních gigantů své doby od Dostojevského po Darwina a byla předurčena připojit se k jejich kruhu.

Jen málokomu se podařilo založit a institucionalizovat ve vlastní zemi nový, do té doby neexistující obor. Profesorovi Josefu Kouteckému se to v tehdejším Československu podařilo. Kniha je jednak jeho profesní biografií, jednak záznamem o historii české dětské onkologie. Prožít téměř půlstoletí mezi dětmi se zhoubnými nádory, zpočátku vesměs umírajícími, a mezi jejich nešťastnými rodiči, vyžadovalo nejen odvahu a odbornost, ale také mimořádnou vyrovnanost psychickou a emocionální.

Publikace přináší ucelenou a dosud nikde nepublikovanou kolekci více než 100 lokalit s výskytem vodopádů z celého území ČR od Krušných hor po Beskydy. Originální téma, které u nás dosud nikdo komplexně nezpracoval, má v mnoha případech objevitelský charakter. Barevnou fotodokumentaci, která má blízko k umělecké tvorbě, doplňuje populárně laděná geomorfologická a geologická charakteristika jednotlivých lokalit a stručný popis přístupové cesty.

Životopisné vzpomínky Rudolfa Zahradníka, známého fyzikálního chemika a později předsedy Československé a České akademie věd, zahrnují více než dvě třetiny 20. století a samý počátek století jednadvacátého. Jde o období členěné podle stěžejních historických událostí, mající tři roviny vyprávění: obecné klima období, osobní historky a události a zpráva o badatelství vlastním a badatelství osob blízkých a kolegů, jejichž dílo vyžaduje pozornost. Kniha zachycuje půlstoletí klíčových událostí zrodu a vývoje české vědy a výzkumu, které se odehrávaly v dobách svízelných a politicky neblahých a které by neměly být zapomenuty.

Mefisto, nejvýznamnější dílo Klause Manna, je silně otevřeným, zčásti autobiografickým protifašistickým románem, projevem bezradnosti jedné generace intelektuálů vůči nacistickému násilí. Pojednává o významném německém herci Hendriku Höfgenovi (předlohou byl Gustaf Gründgens), který udělal velkou kariéru za Výmarské republiky, pak v době nacismu a nakonec znovu po osvobození Německa. Jeho parádní rolí byl právě Mefisto. Stejně jako hlavní hrdina, i řada dalších postav má předlohu v tehdy žijících osobách, včetně Marlene Dietrichové, samotného autora nebo jeho otce Thomase Manna. Krátce před smrtí se autor dozvěděl, že se Mefista nepodaří vydat - za zablokováním publikace stál muž, podle kterého byla kniha napsána. V roce 1981 natočil István Szabó stejnojmenný film s Klausem Mariou Brandauerem v hlavní roli. Film získal Oskara za nejlepší cizojazyčný film a pomohl vrátit Klause Manna do pozornosti evropského publika.

Šestým dílem, vzhledem k velkému rozsahu rozděleným do dvou svazků, se dovršuje velký projekt, který započal už v osmdesátých letech 20. století dvěma svazky věnovanými umění středověkému. Období, které je představeno v závěrečném díle, se dělí do několika period. Začíná proslulým vystoupením československých umělců a architektů na EXPO 58 v Bruselu, dále následují šedesátá léta, během nichž české umění těžilo z „tání“ politických poměrů před rokem 1968, potom téměř dvě desetiletí normalizace a konečně umění v zásadně změněné politické a společenské situaci po roce 1989, do současnosti. Autoři – historici umění z Ústavu dějin umění AV ČR, z univerzit a z dalších institucí – pojednávají o vývoji českého umění ve všech jeho oblastech a žánrech, od architektury, malířství, kresby, grafiky a sochařství přes umělecká řemesla, fotografii, scénografii atd. až po tzv. nová média, k nimž v současnosti patří např. land art, body art nebo videoart. Zvláštní kapitoly jsou věnovány umělcům žijícím v exilu.