Agite/Fra strana 3 z 5

Mladý afghánský spisovatel Atík Rahímí (1962) zazářil v roce 1994 debutem Země a popel. Představil se jako vyzrálý autor, jehož netypický styl vyprávění dokázal čtenáře strhnout. Druhým románem Tisíc domů snu a hrůzy potvrdil, že je vynikajícím spisovatelem, jenž umí zpřístupnit i ta nejtajnější pohnutí mysli obyčejných Afghánců, a pochopit tak alespoň část jejich tragického osudu. V perštině výraz tisíc domů znamená labyrint, místo, kde východ a slepá ulička splývají v jedno. Čas se zastaví, na všechno padá temnota a hrůza. Tak alespoň Rahímí nahlíží na Kábul a vlastně na celou zemi v době diktatury v 80. letech 20. století. V těchto kulisách žijí i lidé, z nichž každý se pokouší dostat z pasti různým způsobem: alkoholem, šílenstvím, smrtí, láskou? Atík Rahímí (1962) je patrně nejvýznamnější afghánský autor současnosti. Hned jeho první román Země a popel, známý i z českého překladu, ho představil jako hotového spisovatele, který dokáže skloubit své evropské vzdělání (studoval na francouzském gymnáziu v Kábulu a později do Francie utekl před občanskou válkou) i tradici středoasijského písemnictví. Filmová verze tohoto románu si vysloužila uznání mezi odbornou porotou na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Druhý Rahímího literární počin je mnohem ambicióznější. Román Tisíce domů snu a hrůzy se znovu vrací k tématům, která jsou mu blízká, ale posouvá je do symbolističtější, mýtičtější roviny. Přitom si dílo dokáže zachovat i prvky, jimiž se Rahímího styl dosud vyznačoval: strohost, psychologický vhled, podstatnost dialogu. Překlad jeho poslední knihy Kámen trpělivosti, za niž obdržel Goncourtovu cenu, připravujeme k vydání.

Cena Jindřicha Chalupeckého představuje po šestnácti letech své existence nejprestižnější ocenění pro mladé výtvarné umělce do 35 let u nás. Šesticí finalistů roku 2006 jsou Barbora Klímová, Jan Jakub Kotík, Dominik Lang, skupina Rafani, Dušan Skala a Tomáš Svoboda. Publikace, která představuje průřez jejich staršími pracemi i záběry z finálové výstavy, není jen katalogem, ale díky množství textů od samotných umělců i esejům od předních kritiků a historiků umění se stává malou čítankou nejaktuálnějších trendů současného umění.

První svazek edice malých fotografických monografií vychází u příležitosti retrospektivní výstavy Jano Pavlíka Giano v Ateliéru Josefa Sudka a Galerii České pojišťovny v Praze, 23. 6. - 11. 9. 2005. Jano Pavlík (1963?1988) byl jedním z nejoriginálnějších a zároveň nejkomplikovanějších fotografů slovenské nové vlny. Díky nezměrné energii a neodbytnosti při realizování často ztřeštěných nápadů byl okolím vnímán jako geniální blázen. Jano Pavlík Snina, JPS, Pawlic YANK SniNA, Janko Oknaj, Giano... jsou umělecké pseudonymy, které odrážejí autorovu těkavost, kreativitu a snahu vše inovovat. Extrémně intenzivní život Jano Pavlíka (1963-1988) věrně a detailně zachycuje množství fotografií, koláží, asambláží, skic a textů, které tvořily jakousi samozřejmou součást jeho životního stylu. Jano, mezi přáteli Giano, tu zanechal otisky svého originálního vidění nastrkané v banánových krabicích, kufrech, igelitových taškách a papírových pytlech, čekajících na svoje objevení. Rudo Prekop

Fischerové volný verš, oproštěný do nejúspornější podoby a mající vytříbený smysl pro zvukovou stránku, propůjčuje její tragické elegičnosti znak životní autentičnosti, jíž promlouvá každá skutečná poezie.

Soubor dosud do češtiny nepřeložených povídek od jednoho z nejznámějších polských spisovatelů a dramatiků. Stát se světoobčanem (včetně světového úspěchu dramatické tvorby, např. hry Tango a Emigranti) a přitom zůstat nevyléčitelně polský. Umět vlastní rukou ilustrovat parodický on the road román na každé stránce brilantní kresbou (román Útěk na jih). Odhalit ve svém časopise Hlasatel pokroku, že v polské vesnici Dolnoluhy navštěvuje základní školu Adolf Hitler, který se tam rafinovaně ukryl po svém útěku z dobytého Berlína. Vymyslet svépomocné družstvo, které posílá zákazníkům alkoholiky, aby lidé nepili sami. Vymyslet kočičku, která na sebe bere majitelovy hříchy. Nechat důchodce štrikovat transparenty na Prvního máje.

Vzpomínky držitele Nobelovy ceny za literaturu na léta dětství a dospívání. Nejde o klasickou memoárovou literaturu, ale spíše o soubor příběhů a historek, které autor prožil nebo jichž se stal svědkem. Jsou to příběhy často neuvěřitelné, ale pravdivé. Všechny spojuje svérázný, neopakovatelný Foův smysl pro humor i v těch nejsmutnějších vzpomínkách autor dokáže nalézt veselé, směšné momenty, čímž nikterak neshazuje závažnost líčených událostí, ale dodává jim tragikomický přídech. Spolu s Foem poznáváme malá městečka v severní Itálii, v oblasti Lago di Garda, a jejich typické obyvatele.

Netradiční literární kuchařka sestavená z receptů vyhlášených specialit z celého světa, jež se podávaly Café Fra poslední 4 roky, a receptů a literárních textů tak či onak se jídla týkajících od autorů a přátel nakladatelství Fra a kavárny (Anna Kareninová, Viola Fischerová, Josef Jařab, Petr Borkovec, Jan Šulc, Bára Gregorová a další).

Soubor esejů britského spisovatele a kritika Johna Bergera představuje klasický úvod do studia současné vizuální kultury. Ať už se autor zabývá dílem Paula Stranda, Francise Bacona a Magritta nebo zvířaty v zoologické zahradě, oblečením ve fotografii a Waltem Disneym, vždy si všímá nevyřčených předpokladů, které formují naše vnímání. Přestože John Berger navazuje na dílo Waltera Benjamina a Rolanda Barthese, jeho texty se vzpírají jakémukoli ideologickému zařazení a jsou přístupné široké čtenářské veřejnosti.

Jedinečná autorská kniha mladého výtvarníka Martina Kubáta, která se již stala Nejkrásnější knihou ČR ve své kategorii. Kniha je nejen vizuálně strhujícím výtvarným artefaktem, ale i osobitým, výsostně literárním počinem, obsahující prvky komiksu, beletrie nebo poezie. Svěží a v současné české produkci nevídaně osvobozený způsob rozvíjení děje i nakládání s jazykem nabízí nejen silný emocionální zážitek při prvním čtení, ale i množství drobných čtenářských dobrodružství při čtení následných. Každý výtisk vychází s originální ručně kreslenou obálkou.

Teprve podruhé se českému čtenáři v ucelenější podobě představuje myšlení Georgese Didi-Hubermana, filozofa, historika umění a teoretika obrazu působícího na École des Hautes études en sciences sociales v Paříži, iniciátora osobitého a komplexního způsobu uvažování o obrazu, který z něho činí nejen jednu z nejzajímavějších postav na scéně současného francouzského myšlení, ale také - pokud jde o záběr, preciznost a složitost jeho teoretického projektu - jednoho z mála důstojných pokračovatelů velké generace myslitelů z šedesátých a sedmdesátých let.