Agite/Fra strana 3 z 6

Gamonedova poezie je tematicky drsná, nehezká. Stáří, nemoc, smrt, zmizení (většinou velmi konkrétní zmizení řady jeho druhů z ilegality) i ošklivost v mnoha podobách postupem času v jeho básních zabírají čím dál víc prostoru. Básně samotné jsou ale čím dál krásnější. Slova jsou krásná těla, která proměňují, nebo dokonce nahrazují chátrající těla skutečná. Právě tělesnost je nejčastějším zdrojem básníkovy obrazivosti, snad proto, že tak bolestivě navozuje představu konce. o autorovi: Antonio Gamoneda se narodil roku 1931 v Oviedu na severu Španělska. Následujícího roku mu zemřel otec a brzy nato se s matkou přestěhoval do Leónu, kde žije dodnes. Kvůli nuzným poměrům nastoupil do práce už ve čtrnácti letech. Působil v hnutí odporu proti generálu Francovi. Uznání se dočkal teprve v osmdesátých letech dvacátého století. V roce 2006 získal nejvýznamnější ocenění španělsky píšících autorů - Cervantesovu cenu. Kromě poezie napsal knihu esejů Tělo symbolů, vzpomínky na dětství Skříň plná stínů a jako svébytné básnické dílo převedl do současné španělštiny lékařské pojednání ze šestnáctého století Kniha jedů.

Když měl stručně zhodnotit normalizační básníky, napsal jejich ústy, jejich perem: Moje věčné image,/ z prdelí mít garage. Před pětatřiceti lety jsem si všiml, že jsem v antikvariátě na Na Můstku denně. Z pro nás mystického prostoru "zezadu z krámu" mi přinesl jednu z tisíců tehdy zakázaných knih. Václav Renč, Setkání s Minotaurem. Tisíckrát jsme spolu mluvili. Nejde o to, že věděl o literatuře hodně. O románu Juliena Greena Každý ve své noci řekl, že "tu knihu vypil". A hučel do mě fascinaci "dračí setbou" - Paměťmi Václava Černého. Někde za tím se odehrával jeho životopis, o němž jsem mnoho nevěděl, někde za tím se vpíjelo jeho psaní, o němž jsem nevěděl vůbec. A někde mezitím stisk jeho ruky, chechtot nad normalizačním "blaženým pozemšťanstvím". Setkejte se s Minotaurem, vstupte do jeho i do své noci. Asi nenajdete garage, ale napijete se. Jiří Podzimek o autorovi Tašo Andjelkovski, narozen 19. 10. 1949, Pardubice. Žil a žije v Praze. Po maturitě na gymnáziu dva roky FF UK (kompa-ratistika-jugoslavistika, estetika, dějiny a historie filmu). Ze školy vyloučen. Posléze různé profese (stavba, cihelna, pošťák, závozník atd.). Od roku 1979 antikvariát. Nyní očekává důchod. Roku 2007 sbírka Spálov (Torst) oceněná Magnesií Literou za poezii.

Teprve podruhé se českému čtenáři v ucelenější podobě představuje myšlení Georgese Didi-Hubermana, filozofa, historika umění a teoretika obrazu působícího na École des Hautes études en sciences sociales v Paříži, iniciátora osobitého a komplexního způsobu uvažování o obrazu, který z něho činí nejen jednu z nejzajímavějších postav na scéně současného francouzského myšlení, ale také - pokud jde o záběr, preciznost a složitost jeho teoretického projektu - jednoho z mála důstojných pokračovatelů velké generace myslitelů z šedesátých a sedmdesátých let.

Společné vydání překladů dvou experimentálních próz Na křídlech (2006) a Agnomie (2008) od současného slovenského autora Róberta Gála (1968), jehož žánrově těžko zařaditelné texty jsou součástí mnoha zahraničních antologií. Knihy filosofických aforismů Epigraffiti (2001) a Znaky a príznaky (2003) vyšly souhrnně pod názvem Signs & Symptoms také v angličtině.

Teprve podruhé se českému čtenáři v ucelenější podobě představuje myšlení Georgese Didi-Hubermana, filozofa, historika umění a teoretika obrazu působícího na École des Hautes études en sciences sociales v Paříži, iniciátora osobitého a komplexního způsobu uvažování o obrazu, který z něho činí nejen jednu z nejzajímavějších postav na scéně současného francouzského myšlení, ale také - pokud jde o záběr, preciznost a složitost jeho teoretického projektu - jednoho z mála důstojných pokračovatelů velké generace myslitelů z šedesátých a sedmdesátých let.

Nová divadelní hra Doroty Masłowské (1983), jedné z neznámějších a nejpřekládanějších autorů nejmladší polské spisovatelské generace, držitelky prestižní ceny NIKE, autorky románů Červená a bílá a Královnina šavle.

Jako by nás fotograf nutil udělat si představu o půvabu fotografie ne z ní samé, nýbrž z negativu: co Viktor Špaček vidí, je mu tak drahé, že to nevysloví, jen k tomu ukáže cestu. Tomáš Samek o autorovi Viktor Špaček (1976 v Praze), básník a výtvarník. Studoval češtinu a dějepis na Pedagogické fakultě UK, absolvoval sochařství na VŠUP (ateliér Kurta Gebauera). Vystavoval na skupinových i samostatných výstavách v Čechách i v zahraničí. Publikoval sbírku básní Zmínky a případky (Literární salon 2007). Jednotlivé básně vyšly francouzsky, italsky a anglicky, je zastoupený v italské antologii mladé české poezie Rapporti di errore (Mimesis 2010). Pracuje jako knihovník.

Když měl stručně zhodnotit normalizační básníky, napsal jejich ústy, jejich perem: Moje věčné image,/ z prdelí mít garage. Před pětatřiceti lety jsem si všiml, že jsem v antikvariátě na Na Můstku denně. Z pro nás mystického prostoru "zezadu z krámu" mi přinesl jednu z tisíců tehdy zakázaných knih. Václav Renč, Setkání s Minotaurem. Tisíckrát jsme spolu mluvili. Nejde o to, že věděl o literatuře hodně. O románu Juliena Greena Každý ve své noci řekl, že "tu knihu vypil". A hučel do mě fascinaci "dračí setbou" - Paměťmi Václava Černého. Někde za tím se odehrával jeho životopis, o němž jsem mnoho nevěděl, někde za tím se vpíjelo jeho psaní, o němž jsem nevěděl vůbec. A někde mezitím stisk jeho ruky, chechtot nad normalizačním "blaženým pozemšťanstvím". Setkejte se s Minotaurem, vstupte do jeho i do své noci. Asi nenajdete garage, ale napijete se. Jiří Podzimek o autorovi Tašo Andjelkovski, narozen 19. 10. 1949, Pardubice. Žil a žije v Praze. Po maturitě na gymnáziu dva roky FF UK (kompa-ratistika-jugoslavistika, estetika, dějiny a historie filmu). Ze školy vyloučen. Posléze různé profese (stavba, cihelna, pošťák, závozník atd.). Od roku 1979 antikvariát. Nyní očekává důchod. Roku 2007 sbírka Spálov (Torst) oceněná Magnesií Literou za poezii.

Mladý afghánský spisovatel Atík Rahímí (1962) zazářil v roce 1994 debutem Země a popel. Představil se jako vyzrálý autor, jehož netypický styl vyprávění dokázal čtenáře strhnout. Druhým románem Tisíc domů snu a hrůzy potvrdil, že je vynikajícím spisovatelem, jenž umí zpřístupnit i ta nejtajnější pohnutí mysli obyčejných Afghánců, a pochopit tak alespoň část jejich tragického osudu. V perštině výraz tisíc domů znamená labyrint, místo, kde východ a slepá ulička splývají v jedno. Čas se zastaví, na všechno padá temnota a hrůza. Tak alespoň Rahímí nahlíží na Kábul a vlastně na celou zemi v době diktatury v 80. letech 20. století. V těchto kulisách žijí i lidé, z nichž každý se pokouší dostat z pasti různým způsobem: alkoholem, šílenstvím, smrtí, láskou? Atík Rahímí (1962) je patrně nejvýznamnější afghánský autor současnosti. Hned jeho první román Země a popel, známý i z českého překladu, ho představil jako hotového spisovatele, který dokáže skloubit své evropské vzdělání (studoval na francouzském gymnáziu v Kábulu a později do Francie utekl před občanskou válkou) i tradici středoasijského písemnictví. Filmová verze tohoto románu si vysloužila uznání mezi odbornou porotou na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Druhý Rahímího literární počin je mnohem ambicióznější. Román Tisíce domů snu a hrůzy se znovu vrací k tématům, která jsou mu blízká, ale posouvá je do symbolističtější, mýtičtější roviny. Přitom si dílo dokáže zachovat i prvky, jimiž se Rahímího styl dosud vyznačoval: strohost, psychologický vhled, podstatnost dialogu. Překlad jeho poslední knihy Kámen trpělivosti, za niž obdržel Goncourtovu cenu, připravujeme k vydání.

Soubor esejů britského spisovatele a kritika Johna Bergera představuje klasický úvod do studia současné vizuální kultury. Ať už se autor zabývá dílem Paula Stranda, Francise Bacona a Magritta nebo zvířaty v zoologické zahradě, oblečením ve fotografii a Waltem Disneym, vždy si všímá nevyřčených předpokladů, které formují naše vnímání. Přestože John Berger navazuje na dílo Waltera Benjamina a Rolanda Barthese, jeho texty se vzpírají jakémukoli ideologickému zařazení a jsou přístupné široké čtenářské veřejnosti.

Pravda. Dobro. Simulace. Virtualita. Čas. Reprezentace. Média. Reklama. Umění. Obraz. Dominace. Technika. Moc. Ve třinácti kapitolách se autor pokouší o uchopení unikavých fenoménů ve světě radostných očekávání, slepých kapitánů a skeptických utěšitelů.„S

Cena Jindřicha Chalupeckého představuje po šestnácti letech své existence nejprestižnější ocenění pro mladé výtvarné umělce do 35 let u nás. Šesticí finalistů roku 2006 jsou Barbora Klímová, Jan Jakub Kotík, Dominik Lang, skupina Rafani, Dušan Skala a Tomáš Svoboda. Publikace, která představuje průřez jejich staršími pracemi i záběry z finálové výstavy, není jen katalogem, ale díky množství textů od samotných umělců i esejům od předních kritiků a historiků umění se stává malou čítankou nejaktuálnějších trendů současného umění.

Kniha Carlose A. Aguilery (Havana, 1970) je popisem cesty po komunistické Číně a jedinečnou mystifikací, která se bohužel v mnohém blíží pravdě. I když o to autor ani neusiloval... Autor patří k nejmladší generaci kubánských spisovatelů, spoluzakládal a přispíval do časopisu Diáspora(s) až do jeho zákazu. Na Kubě publikoval také několik sbírek experimentální poezie. Nyní pobývá v německém exilu. Teorie o čínské duši je jeho zatím poslední knihou, jež vyšla roku 2007 v Mexiku a úryvek z ní byl obsažen v antologii Zápisky z mrtvého ostrova (Fra 2007).

Fabio Montale je poněkud zvláštní inspektor. Z jeho klidného života policisty ho náhle vytrhne dvojnásobná vražda. Staré přátelství vypluje na povrch a zabrání mu v řádném plnění policejních povinností. Síla vzpomínek na vlastní mládí se projeví intenzivněji než únava z vlastního života... Kultovní Marseilleská trilogie právě začíná.

Bílé předání je prvním pokusem o ucelené vydání díla Guy Viarra v jedinéknize. Až na jeho nejdelší prózu Don't call me worthy (Greges, 2002) a naněkolik textů z ranného období obsahuje tato kniha všechno, co z Viarrovypozůstalosti dosud vyšlo. Texty jsou

Jacques Prevel, Gilberte H. Dallasová, Gérald Neveu, Stanislas Rodanski, Roger-Arnould Riviére, Jean-Pierre Duprey, Francis Giauque, Jean-Philippe Salabreuil – básníci zahrnutí v této antologii se v mnoha ohledech pohybují na okraji. Zcela vědomě nebo i proti své vůli stojí stranou společnosti, někteří z nich i stranou vlastního života. Smrt je dostihuje záhy, zvaná i nezvaná. Poezie je pro některé z nich také jen okrajová, pro jiné natolik nezbytná, že jim začíná s jejich životem splývat. Vždy je to ale poezie mezní zkušenosti, protrpěná, málokdy hravá, v tom nejsyrovějším významu slova existenciální. Často se opírá o surrealistické postupy, ale nikdy nezůstává u pouhých automatických hříček. Šílenstvím, nemocí nebo tichou, vše rozežírající nudou stržené životy vždycky prosvítají ze dna veršů.