Agite/Fra

Po dlouhé době opět básnický debut, v němž máme co do činění s autorem hotovým, s autorem, který neředí svou básnickou sbírku publikováním nedodělaných a netrpělivých „náčrtků“.

Lotyšská básnířka Liana Langa, vl. jm. Bokša, se narodila v roce 1960 v Rize. Studovala malířství, Filologickou fakultu Lotyšské státní univerzity (1979–1981) a filozofii a literaturu 20. století na newyorské New School College (2000). Pracovala jako restaurátorka na Krymu, učitelka v Rize, překladatelka z ruštiny a angličtiny, organizátorka rižského mezinárodního filmového festivalu Arsenal, konzultantka projektu Literární expres Evropa 2000, moderátorka literárního pořadu lotyšské televize Černé na bílém a předsedkyně Národní rady pro kulturu. Jako autorka se podílela na projektu Evropská ústava ve verších (2008), v současné době pracuje v nakladatelství Apostrofs a v oblasti mediálního poradenství. Poezii publikuje od roku 1988, vydala tři básnické sbírky: Tady je nebe, tady ciferník, 1997, Zatrub, Štíre!, 2001 a Sešit antén, 2006. Publikovala také sbírku cestopisných esejů Nemusela jsem spěchat, 2008. Překládá poezii z ruštiny a angličtiny. Je laureátkou Ceny Dnů poezie (1998 a 2006) a Výroční ceny za literaturu (2001). Do češtiny byly přeloženy ukázky z její tvorby v Antologii současné lotyšské poezie (2006) a v časopisech Plav, Souvislosti, A2.

Rozsáhlý soubor próz básníka, esejisty a překladatele Petra Krále z let 1959-2004 shrnuje povídky, básně v próze, snová vyprávění a úvahy. Do českého kontextu vnášejí Královy prózy ojedinělý tón nejen svou bohatou obrazností, jaká se dá u bývalého surrealisty očekávat, ale především myšlenkovou hutností, kterou nelze oddělit od stylistické vybroušenosti. Petr Král žije od září 1968 v Paříži.

Soubor dosud do češtiny nepřeložených povídek od jednoho z nejznámějších polských spisovatelů a dramatiků. Stát se světoobčanem (včetně světového úspěchu dramatické tvorby, např. hry Tango a Emigranti) a přitom zůstat nevyléčitelně polský. Umět vlastní rukou ilustrovat parodický on the road román na každé stránce brilantní kresbou (román Útěk na jih). Odhalit ve svém časopise Hlasatel pokroku, že v polské vesnici Dolnoluhy navštěvuje základní školu Adolf Hitler, který se tam rafinovaně ukryl po svém útěku z dobytého Berlína. Vymyslet svépomocné družstvo, které posílá zákazníkům alkoholiky, aby lidé nepili sami. Vymyslet kočičku, která na sebe bere majitelovy hříchy. Nechat důchodce štrikovat transparenty na Prvního máje.

Nová sbírka Jonáše Hájka (1984), básníka současné nejmladší generace, který za debut Suť obdržel Cenu Jiřího Ortena a byl nominován na Magnesii Litera. Jonáš Hájek (1984) absolvoval Pražskou konzervatoř, obor violoncello, a vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě UK. Pracuje jako redaktor v hudebním nakladatelství. Publikuje muzikologické studie (časopis Hudební věda aj.). V roce 2007 vydal básnickou sbírku Suť (Cena Jiřího Ortena). Působí v redakci internetové revue A tempo; podílel se na přípravě knihy rozprav s básníky 90. let Pod cizím nebem bloudili jsme spolu (2009). Texty o literatuře publikuje na stránkách respekt.cz. V současné době se zabývá překládáním německého básníka Güntera Eicha. Žije v Praze.

Nová divadelní hra Doroty Masłowské (1983), jedné z neznámějších a nejpřekládanějších autorů nejmladší polské spisovatelské generace, držitelky prestižní ceny NIKE, autorky románů Červená a bílá a Královnina šavle.

Pohádková novela s hororovým nádechem a metafyzickým přesahem Fantasmagorie televize je klasickou měrkovinou, i když chudší o kulometnou kadenci vulgarismů, na které jsme u Měrky zvyklí: ztřeštěné, zdánlivě nelogické rozjímání o světě bez řádu a pravidel, v němž lze spatřit obraz současné společnosti, změnu a rozpad hodnot starého světa… a očekávat více než rozporuplné reakce čtenářů. o autorovi: Petr Měrka se narodil roku 1979 ve Vsetíně, kde i prvních pár let bydlel. Poté se přestěhoval do Valašské Polanky, kde žije dodnes. Po dokončení střední školy pobýval chvilku v blázinci. V současné době se věnuje psaní na plný úvazek.

Hrdiny šestnácti povídek Lidie Amejko (1955) jsou lidé, věci a entity žijící v realitě převrácené naruby. Postavičky různého původu, jež často pocházejí ze spodních společenských vrstev, které si navíc nejsou úplně jisté tím, jak se jmenují, ve které době, v jakém časoprostoru se právě nacházejí a zda-li vůbec existují. Každá z nich si filosofuje po svém, z onoho chaosu se snaží získat nějaké obrysy světa a nepřetržitě cosi hledá – ať už Boha, smrt či pravdu. Povídky jsou mezi sebou provázány tenkou fabulární nití a jsou pokusem o definici lidského osudu a smrti, zpovědí o lidském osudu, samotě. Kniha by mohla být díky autorčině vytříbenému citu pro jazyk, smyslu pro humor, nadsázce a také díky značné filosofické hloubce považována za učebnici grotesky a eschatologie počátku 21. století. Jistě i tací spisovatelé jako J. L. Borges, otec polské grotesky Stanisław Mrożek, Witold Gombrowicz či autorka generace bruLionu Natasza Goerke by se od Lidie Amejko mohli lecčemu přiučit. Lidia Amejko (1955), polská prozaička a dramatička, debutovala v roce 1987 v časopise Odra povídkou, kterou prezentovala jako náhodně objevený text J. L. Borgese. Od roku 1993 jsou její dramata pravidelně publikována v měsíčníku Dialog. Divadelní hry Lidie Amejko, které se zároveň dočkaly mnohých televizních a rozhlasových adaptací, byly doposud hrány ve Varšavě, Krakově, Opolí, Vratislavi, Londýně a Düseldorfu. Autorčiny texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, chorvatštiny, španělštiny a češtiny; zdramatizovaná povídka Pan Dvoudřívko se objevila v souboru čtyř současných polských dramatiků nazvaném Pobavme se o životě a smrti. Úvodní povídka Známých příběhů Služební záznam extempore v Ermitáži (nanečisto) nese stejné téma jako autorčina hra Přeměna 1999, variace na Kafkovu novelu. Za druhou povídkovou knihu Životy sídlištních svatých autorka získala cenu Stříbrný kalamář Hermenegildy Kociubińské.

Když měl stručně zhodnotit normalizační básníky, napsal jejich ústy, jejich perem: Moje věčné image,/ z prdelí mít garage. Před pětatřiceti lety jsem si všiml, že jsem v antikvariátě na Na Můstku denně. Z pro nás mystického prostoru "zezadu z krámu" mi přinesl jednu z tisíců tehdy zakázaných knih. Václav Renč, Setkání s Minotaurem. Tisíckrát jsme spolu mluvili. Nejde o to, že věděl o literatuře hodně. O románu Juliena Greena Každý ve své noci řekl, že "tu knihu vypil". A hučel do mě fascinaci "dračí setbou" - Paměťmi Václava Černého. Někde za tím se odehrával jeho životopis, o němž jsem mnoho nevěděl, někde za tím se vpíjelo jeho psaní, o němž jsem nevěděl vůbec. A někde mezitím stisk jeho ruky, chechtot nad normalizačním "blaženým pozemšťanstvím". Setkejte se s Minotaurem, vstupte do jeho i do své noci. Asi nenajdete garage, ale napijete se. Jiří Podzimek o autorovi Tašo Andjelkovski, narozen 19. 10. 1949, Pardubice. Žil a žije v Praze. Po maturitě na gymnáziu dva roky FF UK (kompa-ratistika-jugoslavistika, estetika, dějiny a historie filmu). Ze školy vyloučen. Posléze různé profese (stavba, cihelna, pošťák, závozník atd.). Od roku 1979 antikvariát. Nyní očekává důchod. Roku 2007 sbírka Spálov (Torst) oceněná Magnesií Literou za poezii.

Pohádková novela s hororovým nádechem a metafyzickým přesahem Fantasmagorie televize je klasickou měrkovinou, i když chudší o kulometnou kadenci vulgarismů, na které jsme u Měrky zvyklí: ztřeštěné, zdánlivě nelogické rozjímání o světě bez řádu a pravidel, v němž lze spatřit obraz současné společnosti, změnu a rozpad hodnot starého světa… a očekávat více než rozporuplné reakce čtenářů. o autorovi: Petr Měrka se narodil roku 1979 ve Vsetíně, kde i prvních pár let bydlel. Poté se přestěhoval do Valašské Polanky, kde žije dodnes. Po dokončení střední školy pobýval chvilku v blázinci. V současné době se věnuje psaní na plný úvazek.

Prvotina básníka, překladatele a historika umění Davida Vody nabízí průzračně čisté milostné básně, které jsou psány neznámým „erotickým“ jazykem: překvapivě nově je v této knize využíván dávný princip makaronské poezie, prolínání více jazyků: češtiny, slovenštiny, němčiny, ruštiny, angličtiny. Voda vytváří sugestivní jazyk lásky, přesný i upovídaný, vážný i bláhový. Skvělý záznam počínajícího vztahu, směsi trapnosti, stydlivosti, zmatku, tělesné přitažlivosti a silného citu. Druhou část knihy, nazvanou Leden, autor komponoval jako cyklus lakonických básní v próze, sled popuzených ironických záběrů Olomouce, „báječného“ prostoru pro vztah z první části knihy. To, co je pro tuto knížku podstatné, je nové vidění, jiné, zjitřené vnímání, nová citlivost, dotýkání se neznáma – Miloslav Topinka.

Hrdiny šestnácti povídek Lidie Amejko (1955) jsou lidé, věci a entity žijící v realitě převrácené naruby. Postavičky různého původu, jež často pocházejí ze spodních společenských vrstev, které si navíc nejsou úplně jisté tím, jak se jmenují, ve které době, v jakém časoprostoru se právě nacházejí a zda-li vůbec existují. Každá z nich si filosofuje po svém, z onoho chaosu se snaží získat nějaké obrysy světa a nepřetržitě cosi hledá – ať už Boha, smrt či pravdu. Povídky jsou mezi sebou provázány tenkou fabulární nití a jsou pokusem o definici lidského osudu a smrti, zpovědí o lidském osudu, samotě. Kniha by mohla být díky autorčině vytříbenému citu pro jazyk, smyslu pro humor, nadsázce a také díky značné filosofické hloubce považována za učebnici grotesky a eschatologie počátku 21. století. Jistě i tací spisovatelé jako J. L. Borges, otec polské grotesky Stanisław Mrożek, Witold Gombrowicz či autorka generace bruLionu Natasza Goerke by se od Lidie Amejko mohli lecčemu přiučit. Lidia Amejko (1955), polská prozaička a dramatička, debutovala v roce 1987 v časopise Odra povídkou, kterou prezentovala jako náhodně objevený text J. L. Borgese. Od roku 1993 jsou její dramata pravidelně publikována v měsíčníku Dialog. Divadelní hry Lidie Amejko, které se zároveň dočkaly mnohých televizních a rozhlasových adaptací, byly doposud hrány ve Varšavě, Krakově, Opolí, Vratislavi, Londýně a Düseldorfu. Autorčiny texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, chorvatštiny, španělštiny a češtiny; zdramatizovaná povídka Pan Dvoudřívko se objevila v souboru čtyř současných polských dramatiků nazvaném Pobavme se o životě a smrti. Úvodní povídka Známých příběhů Služební záznam extempore v Ermitáži (nanečisto) nese stejné téma jako autorčina hra Přeměna 1999, variace na Kafkovu novelu. Za druhou povídkovou knihu Životy sídlištních svatých autorka získala cenu Stříbrný kalamář Hermenegildy Kociubińské.

Když měl stručně zhodnotit normalizační básníky, napsal jejich ústy, jejich perem: Moje věčné image,/ z prdelí mít garage. Před pětatřiceti lety jsem si všiml, že jsem v antikvariátě na Na Můstku denně. Z pro nás mystického prostoru "zezadu z krámu" mi přinesl jednu z tisíců tehdy zakázaných knih. Václav Renč, Setkání s Minotaurem. Tisíckrát jsme spolu mluvili. Nejde o to, že věděl o literatuře hodně. O románu Juliena Greena Každý ve své noci řekl, že "tu knihu vypil". A hučel do mě fascinaci "dračí setbou" - Paměťmi Václava Černého. Někde za tím se odehrával jeho životopis, o němž jsem mnoho nevěděl, někde za tím se vpíjelo jeho psaní, o němž jsem nevěděl vůbec. A někde mezitím stisk jeho ruky, chechtot nad normalizačním "blaženým pozemšťanstvím". Setkejte se s Minotaurem, vstupte do jeho i do své noci. Asi nenajdete garage, ale napijete se. Jiří Podzimek o autorovi Tašo Andjelkovski, narozen 19. 10. 1949, Pardubice. Žil a žije v Praze. Po maturitě na gymnáziu dva roky FF UK (kompa-ratistika-jugoslavistika, estetika, dějiny a historie filmu). Ze školy vyloučen. Posléze různé profese (stavba, cihelna, pošťák, závozník atd.). Od roku 1979 antikvariát. Nyní očekává důchod. Roku 2007 sbírka Spálov (Torst) oceněná Magnesií Literou za poezii.

Kniha Carlose A. Aguilery (Havana, 1970) je popisem cesty po komunistické Číně a jedinečnou mystifikací, která se bohužel v mnohém blíží pravdě. I když o to autor ani neusiloval... Autor patří k nejmladší generaci kubánských spisovatelů, spoluzakládal a přispíval do časopisu Diáspora(s) až do jeho zákazu. Na Kubě publikoval také několik sbírek experimentální poezie. Nyní pobývá v německém exilu. Teorie o čínské duši je jeho zatím poslední knihou, jež vyšla roku 2007 v Mexiku a úryvek z ní byl obsažen v antologii Zápisky z mrtvého ostrova (Fra 2007).

Běž a vyprávěj. / Nasaď oči, nos. Ukaž, že inkoust / teče z očí, že ubíhají roky. Těmito slovy končí Jakub Řehák svou první básnickou sbírku. Roky ubíhaly. Čas zanechal stopu na básníkových domech – hniloba, plesnivina, pavouci, rez. Z gymnazistek předposledního oddílu se staly ženy, které až magickým procesem pojmenování dosáhnou celistvosti bytí. Jinak v knize převládají – téměř surrealisticky – jednotlivé části (nahého) těla. Neživé se oživuje a živé se stává věcí.

Zafer Senocak, básník, prozaik a esejista čerpající ze dvou kultur a jazyků. Narodil se roku 1961 v Ankaře. Vyrostl v Mnichově, kde vystudoval filosofii a literaturu, od roku 1989 žije v Berlíně. Jako esejista píše o budoucnosti migrace, o dvojí identitě,