Akademie výtvarných umění

Druhý svazek Edice VVP AVU seznamuje českého čtenáře v knižní podobě poprvé s myšlením významného filosofa a teoretika umění ruského původu Borise Groyse (*1947). Publikace zahrnuje překlady dvou studií, které z různých perspektiv filosoficky interpretují historický fenomén sovětského komunismu.

Od počátku devadesátých let jsme v současném umění svědky obratu ke spolupráci, který zahrnuje zesílení důrazu na kolektivní formy umělecké praxe a participativní přístupy, v jejichž rámci umělci zapojují do realizace svých projektů "obyčejné lidi", případně celé komunity. Studie Umění spolupráce se zaměřuje na dva základní cíle. Tím prvním je představení současného diskurzu o umění spolupráce; druhým je zmapování projevů a podob umění spolupráce v současném českém umění. Přehledová část knihy je doplněna trojicí případových studií, zaměřených na vybrané umělecké projekty (Nic tam není Kateřiny Šedé, My skupiny Rafani a Figura a pozadí Jespera Alvaera a Isabely Grosseové), které svou uměleckou hodnotou a komplexností představují vhodné východisko pro komparativní analýzu.

Antologie České umění 1980-2010. Texty a dokumenty se soustřeďuje na formativní momenty a procesy nedávné doby. Zkoumanou periodu poznamenalo několik významných dějinotvorných předělů, jež proměnily nejen uměleckou formu a výtvarný jazyk českého umění, ale i pojetí kultury a společnosti. Vybrané texty a dokumenty jsou uspořádány do jedenácti tematických kapitol, které poukazují na jevy dobové diskuse i dlouhodobé tendence vytvářející na české výtvarné scéně určité názorové napětí. Jsou zastoupeny manifestační a programové texty, teoretické a kritické eseje, úvody k výstavním katalogům i některé úvahy umělců. Oblast výtvarného umění dále rámují studie z filozofie, sociologie, historie a politologie, které vytvářejí důležité kontextuální pozadí. Doplňují je texty zahraničních kritiků a teoretiků umění. Textovou část antologie doprovází rozsáhlá chronologie zachycující významné události domácího uměleckého provozu, dobové kulturní politiky a politické historie celého období. Antologie jako svého druhu konstruovaná historie českého výtvarného umění předkládá čtenáři jednu z možných variant, jak číst transformační kulturně-společenské procesy let 1980-2010. Navazuje na předchozí publikaci připravenou VVP AVU - České umění 1938-1989. Programy, kritické texty, dokumenty (Academia, Praha 2001) a její německou verzi Utopien & Konflikte. Dokumente und Manifeste zur tschechischen Kunst 1938-1989 (Hatje Cantz, Ostfildern 2007).

Dvanácté číslo Sešitu obsahuje čtyři texty, z nichž se každý vztahuje k jiné oblasti vizuální kultury. Studie teoretičky architektury Martiny Sedlákové "Mezi abstraktním a konkrétním. Tadao Andó a jeho pojetí architektonického prostoru" zkoumá Andóovy tematizace vztahu "abstraktního" a "konkrétního", dialektiku prázdnoty a plnosti či jeho jedinečnou kulturní polohu na průsečíku vlivů japonské tradiční a západní moderní architektury. Nina Vrbanová ve svém článku "Verejné súkromie ako model neokonceptuálného umenia" na tématu "veřejného soukromí" ilustruje svou tezi, že charakteristickým znakem neokonceptualismu je determinace volby výrazových prostředků obsahem, a že se tudíž nejedná o styl, ale o strategii. Text Karla Císaře "Dějiny současného umění v zúženém poli" je kritickým komentářem domácí teoretické reflexe postmoderny ve vizuálním umění, vyprovokovaným antologií České umění 1980-2010. Konečně Jeff Wall ve své rozsáhlé eseji "‚Známky lhostejnosti'. Aspekty fotografie (jako) konceptuálního umění" poukazuje na historické paradoxy hledání uměleckého statusu fotografie.

Kniha autorských grafických příběhů šesti studentek a absolventek Akademie výtvarných umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze na téma zvíře v nás.

Antologie Česká a slovenská architektura 1971–2011. Texty, rozhovory, dokumenty přibližuje dobovou i současnou situaci v architektuře v jedenácti vybraných problémových a tematických okruzích, v nichž jsou texty řazeny chronologicky – má tedy hybridní povahu. Některé ze zmíněných jedenácti kapitol jsou založeny na shromážděných a archivovaných dobových dokumentech, jiné jsou výsledkem rešerší časopiseckých a knižních textů nebo rozhovorů napříč zkoumaným obdobím. Do antologie byly zařazeny dopisy, petice, veřejné výzvy, básně a programové texty, přepisy přednášek a rozhovorů, úvody k výstavním katalogům, kritické eseje a konečně také filozofické, teoretické a vědecké studie z architektury i příbuzných disciplín. Širší kontext doplňují texty zahraničních autorů, z nichž česká a slovenská diskuse o architektuře čerpala inspiraci. Vybrané texty pluralizují dobové myšlení jeho problematizací, poukazy na problémy, problémovost i skutečnou problematičnost uvažování o architektuře v postsocialistické době a kulturním kontextu. Antologie vznikala v rámci výzkumu českého umění období postsocialistické transformace (1980–2005) na Vědecko-výzkumném pracovišti AVU v Praze a navazuje na antologii České umění 1980–2010. Texty a dokumenty (VVP AVU, Praha 2011).

Kým je dnes umělec? Jaká je role umělce či intelektuála ve společnosti? Jaký je vztah mezi teorií a praxí? Takové otázky si klade kniha umělkyně Barbory Kleinhamplové a kritičky umění Terezy Stejskalové. Jedná se o soubor rozhovorů se společensky angažovanými umělci či teoretiky, kteří zároveň konkrétní historický moment, v němž žijí a působí, nějak kriticky a inspirativně myšlenkově pojímají. Kniha představuje mimo jiné úvahy umělkyně a teoretičky Hito Steyerl, filozofů Franca Bifo Berardiho, Borise Groyse a Borise Budena, umělce a kurátora Artura mijewského, feministické teoretičky Silvie Federici či uměleckých skupin Bureau of Melodramatic Research a Čto dělať. S texty vedou dialog ilustrace Alexeye Klyuykova a Ladi Gažiové.

Procházka akční Prahou rozšiřuje poznání českého akčního umění o řadu dosud nepublikovaných akcí a fotografií, především je však průvodcem, který lokalizuje více než sto padesát performancí, happeningů a dalších akčních projektů, jež se konaly v Praze v letech 19491989. Odehrály se na turisticky frekventovaných místech, ale i v polozapomenutých zákoutích Prahy. Jejich zdokumentování pomáhá novým způsobem nahlédnout estetiku městského prostředí, odkrývá sociální a politický kontext doby. Těla performerů zviditelňují místa, která se téměř nezměnila, ale i ta, která zanikla a lze je zpřítomnit pouze skrze fotografii. Stanutí na původním místě akce je zážitkem, který významně posunuje interpretaci akčních děl a podstatně přesahuje prožitek z p rohlížení jejich dokumentace. Celková mapa navíc ukazuje, jak se pražské akce, performance a happeningy v poválečné době postupně přesunuly z veřejného prostoru centra města na periferii. Tento alternativní průvodce časem a prostorem je určen každému, kdo se chce dozvědět něco víc o českém poválečném umění a nahlédnout pod současnou skořápku města projít místa zavalená turisty s jinou optikou, ale objevit i neznámá zákoutí Prahy, která kdysi byla pro někoho významná. Vychází v nově založené Edici Dokumenty, v níž se Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze zaměřuje na kritické zhodnocení nedávného českého umění.

Teorie avantgardy (1974) Petera Bürgera je jedním z nejvýznamnějším příspěvků k reflexi rozporuplných tendencí působících v rámci moderního umění. Bürger charakterizuje avantgardní hnutí první poloviny dvacátého století jako útok na instituci umění, vedený cílem sloučit umění v životní praxí. Tato avantgardní intence se podle Bürgera projevuje zejména v podobě produkce tzv. „neorganických“ uměleckých děl. Bürger konstatuje, že avantgardy ve svých záměrech ztroskotaly, přesto jim ale přisuzuje roli zásadního zlomu ve vývoji moderního umění. Historický význam avantgardy tkví podle Bürgera v tom, že umožnila rozpoznat rozhodující vliv normativního rámce instituce umění na společenský účinek uměleckých děl. Převládající funkce, kterou tato instituce plní v buržoazní společnosti, je dána principem autonomie: tím, že se umění vyděluje z životní praxe, staví se sice do opozice ke společnosti, ale současně se vzdává možnosti na ni působit. Bürger se domnívá, že po avantgardách už estetická teorie nemůže brát autonomii umění jako samozřejmost, nýbrž musí analyzovat funkci, kterou jednotlivá umělecká díla plní v rámci buržoazní společnosti právě v důsledku své autonomie. Knihu proslavila mimo jiné ostrá kritika poválečných neovantgard, které podle Bürgera institucionalizují avantgardní strategie a tím je připravují o původní kritický obsah. V tomto vydání doplňujeme Bürgerův nejvýznamnější teoretický spis překladem výboru Stárnutí moderny (2001), který zahrnuje převážně texty týkající se výtvarného umění. Statě z tohoto výboru ilustrují myšlenkovou konstrukci Teorie avantgardy analýzami dílčích problémů a konkrétními příklady z dějin umění. Zároveň doplňují celkový obraz osudu moderního umění o reflexi uměleckých fenoménů posledních dekád dvacátého století, označovaných pojmem postmoderny. V jednotlivých článcích se Bürger podrobně věnuje řadě osobností, jež jsou klíčové pro jeho estetické myšlení. Vedle představitelů kritické teorie (Theodor W. Adorno, Walter Benjamin) zde najdeme také řadu významných výtvarných umělců devatenáctého a dvacátého století (Vincent van Gogh, Pablo Picasso, Marcel Duchamp, Joseph Beuys a další).

Kniha s názvem POKE POKE POKE se zabývá současným fenoménem tetování a jeho vnímáním ve společnosti. Fenomén, který přetrvává z dob starověku, se již dlouhodobě oprošťuje od rituálních a kmenových principů a dostává se do úrovně zcela dekorativní a módní. V této škále všech možných profesionálních studií a „zkrášlovacích“ salónů, se objevují i domácí nebo jen kapesní studia. Tvůrci těchto vlastních projektů mají svůj kolektiv lidí, přátel, které zdobí k různým účelům. Vzniká tak specifický vztah mezi autorem a zákazníkem, kamarádem. Zde se dají nalézt zpětné vazby k původnímu principu tetování. Jako spiritualita, kulturní totožnost, kmenové značky, atd., nejen móda nebo ozdoba. Vznikají tak nové trendy a estetické způsoby jak pojednat tělo, jako záznam identity. Kniha představuje soubor autorů, kteří se věnují tetování z jiných úhlů pohledu, než na co jsme zvyklí u klasických tatérských studií či jinak profesionalizovaných institucí. Jde o jejich vlastní techniku, styl a přístup. Autoři byli vybíráni z různých prostředí od uměleckých škol, až po regionální města atd. Nashromážděné fotografie a realizované rozhovory reprezentují názory na profesionální tetování, estetické priority, tipy a triky, i podstatnou část pozadí tatérské kariéry a životní příběhy jednotlivých autorů.

Antologie Mysl v terénu je úvodem do myšlení soudobého filosofického realismu v rámci rozmanitých proudů objektově orientované ontologie, nového materialismu či spekulativního realismu. Úvodní studie Lukáše Likavčana, Václava Janoščíka a Jiřího Růžičky umožňuje českému akademickému a uměleckému publiku zorientovat se v základních koordinátech současného spekulativního myšlení a následujících devět přeložených textů tento členitý terén mapuje a poskytuje nejnovější vhledy do ontologie, epistemologie, environmentální a politické filosofie či teorie vědy. Mezi texty můžeme najít racionalisticky laděné statě badatelů a badatelek jako Alain Badiou, Quentin Meillassoux nebo Ray Brassier, objektově orientované a materialistické koncepce Leviho Bryanta, Timothyho Mortona, Jane Bennettové či Isabelle Stengersové, stejně jako politicko-teoretické intervence Rezy Negarestaniho a xenofeministického kolektivu Laboria Cuboniks. Tyto eseje slouží jako vstupní brány do širokého spektra debat odehrávajících se na samém čele filosofické avantgardy dneška, která se snaží vypořádat s dědictvím (post)kantovské filosofie, fenomenologie, analytické filosofie i poststrukturalismu. Novým způsobem se tak zde pokládají staré otázky poznatelnosti věci o sobě, architektury lidské kognice, postavení člověka v planetární síti mimo-lidských aktérů či možnosti univerzalistického emancipačního projektu.

První monografie pavilonu ČSSR na Expo 67 vychází k příležitosti stejnojmenné výstavy v Chebu. Martin Bernátek, Vladimíra Büngerová, Daniela Kramerová, Henrieta Moravčíková, Terezie Nekvindová, Martin Strakoš a Marta Sylvestrová se v ní zaměřili na kritické zhodnocení československé účasti z hlediska problematiky výstavnictví, architektury, audiovizuálních exponátů nebo otázky česko-slovenských vztahů. Světová výstava v Montrealu v roce 1967 byla druhou z trojice poválečných prezentací Československa na světových výstavách a navázala na iniciační moment Expo 58 v Bruselu. Expo 67, specifickým formátem mezi uměním, architekturou a uměleckým řemeslem, předznamenává dnešní podobu výstavního provozu svou internacionalizací, spektakularitou, masovostí a silným ukotvením v politickém, ekonomickém a společenském pozadí. Název Automat na výstavu evokuje výraznou atrakci československého pavilonu interaktivní biograf Kinoautomat, i dobovou víru v automatizaci jako symbol moderního světa. Především ale slouží jako metafora pro situaci, v níž naše montrealská účast vznikala: Expo 67 se ve své době stalo v Československu jakýmsi měřítkem pro kvalitní provedení výstavnických expozic, bylo však i známkou rutinérského přístupu vedoucího k rozmělnění.