Argo strana 312 z 315

Jestliže Něco vypůjčeného…, autorčin první román, vyprávěla Rachel, ta zodpovědnější a morálnější z dvojice kamarádek, přestože přebrala té druhé snoubence, pokračování knihy vypráví Darcy, ta, jíž šlo všechno vždycky hladce a s ničím si nedělala vrásky, natož aby měla morální dilema. Podle rčení, že "boží mlýny melou pomalu, ale jistě" uvízla v těhotenství s mužem, který je ještě lehkomyslnější než ona a rozhodně si ji nehodlá vzít.Jako předtím její kamarádka i ona v době krize zvedne plachty a odlétá na čas z New Yorku do Londýna. Očekává, že tam se pro ni vše uspokojivě vyřeší. Je to ovšem dlouhá cesta, na které se musí změnit.

Habsburkové patřili od druhé poloviny 13. století k nejvýznačnějším soupeřům českých královských dynastií, Přemyslovců i Lucemburků. Do širšího evropského vědomí vstoupili až v osobě římského krále Rudolfa Habsburského (1218–1291), jenž byl v době oslabení panovnické moci v říši zvolen „německým králem“ a jako soupeř Přemysla Otakara II. se úspěšně pokusil dobýt pro svůj rod rakouské dědictví po Babenbercích. Přemyslova porážka na Moravském poli a obhájení zájmů v rakouských oblastech učinilo z Rudolfa a jeho potomků jeden z nejmocnějších rodů středověké Evropy a zajistilo silnou mocenskou základnu, jež dřívějším římským panovníkům scházela. Z hlediska Habsburků nebyli jejich soupeři ale pouze Přemyslovci či Lucemburskové – obdobné politické střety museli vést i s Wittelsbachy či se švýcarským spříseženstvím. Ve 14. století i přes mohutné snahy mnoha panovníků (Fridrich Sličný, Rudolf IV.) došlo k oslabení jejich postavení a do velké politiky je vrátil až císař Fridrich III. (1415–1493), jenž dokázal mistrným způsobem využít nestabilní politické situace a především svoji sňatkovou politikou připravil cestu svému synovi, Maxmiliánovi I.

Provokativní literární hříčka, v níž si Žid dělá kacířskou legraci z Židů. Text se tváří jako životopis profesora Günthera Wünkera, uchovávaný v archivu Německého ústavu pro dokumentaci sionismu v roce 2052, a vzbudil v Izraeli a Spojeném království zasloužený ohlas. Je nabokovovsky hravou, rothovsky erotickou parafrází Maimonidova Návodu zděšeným a řadí se mezi silné protiválečné a protirasistické manifesty nového tisíciletí.

První díl rozsáhlé románové fantasy trilogie. V paralelním světě podobném tomu našemu žije dvanáctiletá Lyra. V jejím světě má každý člověk daemona, který ho provází po celý život a je jakýmsi vnějším zpodobněním jeho povahy, a žijí tu i jiné podivuhodné bytosti, například mluvící medvědí kyrysníci nebo půvabné divoženky létající na borových větvích. Lyra s jejich pomocí putuje daleko na sever, aby zachránila svého kamaráda Rogera a další děti, které unesli obávaní Vrahouni. Na cestě ji provází aletheometr, přístroj podobný zlatému kompasu, který tomu, kdo s ním umí zacházet, odpoví na každou otázku.

Mistrně a velmi dramaticky odvyprávěná groteska o jedenáctiletém Philipovi, kterému se zjevuje duch mrtvého otce zemřelého při automobilové nehodě. Otec tvrdí, že to byl jeho bratr, kdo jeho smrt zavinil, a teď si užívá tělesných radovánek s Philipovou ma

Tajemství světa je hlavním tématem Pessovy subjektivní tragédie Faust, kterou Eduard Lorenco označil za básnické a duchovní dobrodružství, jež bylo koncipováno a uskutečněno jako elegie i epopej Ztroskotání.

Malý „Správce snů“ má práce nad hlavu. A to né z toho, že je malý. Ostatně tak malý už není. Roste z toho… a pak když je unaven, vydává se k moři… pak dál kouzelnou říší snů a vyprávění, abychom i my našli cestu. Takže tedy šťastnou cestu a nashledanou v krajině snů! Kouzelné dobrodružství pro čtenáře od 7 do 70 let, které představuje dnes již klasický text, plný slovních hříček a paradoxů, potěší jistě každého.

Jeden z nejobsáhlejších lexikonů, který k dané problematice kdy vznikl, vychází v novém, rozšířeném a bohatě ilustrovaném vydání. Abecedně seřazená hesla informují o celé škále otázek přímo či nepřímo s magií souvisejících, o magických fenoménech v nejširším slova smyslu, a jsou doplněna o nejnovější literaturu.

V prvním díle své monumentální biografie Adolfa Hitlera, dovedeném do počátku roku 1936, anglický historik Ian Kershaw přesvědčivě vykreslil vůdce nacistického hnutí jako talentovaného a prostřelého demagoga, který se dokázal ve složitých poměrech Výmarské republiky vypracovat z rakouského snílka ve vůdce nacistické strany a posléze nacistického státu. Ve druhém díle, který je vynikající analýzou posledních devíti let Hitlerova života, v nichž vedl nacistický diktátor německý stát a německý národ od nacionální euforie ke zničující válce a konečné bezpodmínečné kapitulaci, Ian Kershaw dále rozvádí svůj závěr, že příčiny Hitlerova úspěchu lze spatřovat jen v jeho osobnosti, ale současně i v motivech a jednání jeho okolí. Příčiny Hitlerovy neomezené moci ve Třetí říši pak musíme podle něj hledat nejen v Hitlerových samotných činech, ale současně i v sociálních vztazích německého státu let 1933-1945, které umožnily nacistickému vůdci překročit všechny institucionální a morální hranice. Proto Ian Kershaw mimo jiné důsledně odmítá v Hitlerově kariéře patos vůle a historické vyvolenosti. Nejde ale tak daleko, aby Adolfa Hitlera vnímal pouze jako produkt dlouhodobé politické a společenské krize v Německu první poloviny dvacátého století. Detailně se zaobírá i Hitlerovým duchovním ustrojením, které ovlivňovalo nejen jeho zdravotní stav či jeho úvahy o sebevraždě, ale také spoluurčovalo i samotnou podobu nacistické politiky v éře Třetí říše.

Soubor textů známého italského spisovatele a sémiotika, který lze považovat za pokračování jeho Šesti procházek literárními lesy (č. 1997). Texty vznikaly příležitostně v průběhu uplynulého dvacetiletí, obracejí se k poměrně širokému publiku a jejich společným tématem je literatura a její funkce. Eco se v nich soustřeďuje na jemu důvěrně známé autory, jako jsou Nerval, Joyce, Borges, Dante, Wilde, ale poměrně často se stává ilustrací a předmětem jeho úvah i jeho vlastní tvorba. Rentgenuje literaturu ze všech možných stran a úhlů, zabývá se např. vlivem literárních textů na vývoj historických událostí, intertextovou ironií, verbálním zobrazením prostoru, povahou možných fiktivních světů či problematikou literárních vzorů, inspirací a úzkosti z ovlivnění jiným autorem. Ecovy texty, třebaže vznikaly nezávisle na sobě a jsou tematicky různorodé, prozrazují kontinuitu autorových zájmů. Užívání stejných literárních i mimoliterárních příkladů v různých souvislostech je pak důkazem, že jeho úvahy o literatuře se živí jediným trvalým a silným zdrojem inspirace.

Casanova = don Juan. Vžité spojení, ale také často a zatvrzele opakované hluboké nedorozumění, které dodnes přežívá. Nepopiratelně byl velkým milovníkem, ale své milenky nezraňoval, nepůsobil jim trýzeň. Casanovovi pouze nasadili tuto masku bezuzdného svůdníka bez morálky. Nepochybně patřil k neposedným a neúnavným cestovatelům. Mnohému proto může připadat jako dobrodruh. Věnujeme-li však pozornost jeho spisům (nejen Historii mého života), objevíme, že (kromě toho, že patří mezi největší spisovatele 18. století) je hrdinou a zároveň obětí své epochy, věku rozvoje věd, techniky a filozofie, století Osvícenství. A snad právě z drobných esejů zřetelněji vystupuje trochu jiný Casanova: encyklopedicky vzdělaný soudce, žalobce, obhájce a svědek své doby a jejích lidí, včetně sebe, a také jednající filozof.

Vypravěč románu, Klotar, není na rozdíl od ostatních hrdinů ničím výjimečný, není ani tajuplným, vznešeným, rytířským milovníkem z dávných dob. Nevládne čarovnou mocí, dokonce není ani zemitě lidský. Je to farmář a lovec, jehož puška ovšem nikdy nikomu neublíží, je to nedobrovolný kronikář životů jiných. Příběh, který vypráví, spojuje jako most dávnou minulost se současností, svět kouzel, tajů, rytířů a duchů se světem farmářů, děsících otrlé středověké lapky nevinnou jízdou na traktoru. Na mostě současnosti, který je nadčasový, se odvíjí okouzlující příběh lásky a přátelství. Za román Květinová puška získal belgický autor v roce 1974 prestižní Rosselovu cenu.

Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním představuje originálnízamyšlení nad povahou soudobého historiografického myšlení. Autor se v ní zamýšlí nad dějepisectvímjako vědou, nad dějepisectvím jako krásnou literaturoua vyprávěním či dokonce nad dějepisectvím j

Výběr z kronik sedmnácti arabských historiků (např. Ibn al-Athír, Bahá'-ad-Dín, Abú Šámá, Abú 'l-Fidá', Usáma ibn Munkiz, Ibn al-Qalánisí, Kamal-ad-Dín, Ibn Wásil či Maqrízí) líčí události spjaté s křížovými výpravami a dobýváním Svaté země. Mezi popisovanými událostmi nechybí dobytí Jeruzaléma, pád Tripolisu, bitva u Hattínu či dobývání Akkonu, přičemž největší prostor je věnován osobnosti sultána Saladina a třetí křížové výpravě - tyto pasáže se vyznačují zvláštní obrazností a živostí. Sborník sestavil přední odborník na tuto tematiku a znalec arabských středověkých pramenů, italský historik Francesco Gabrieli (1904-1996). Texty, z nichž většina vychází česky poprvé, poskytují unikátní a pro evropského čtenáře velmi zajímavý pohled na dějiny křížových výprav z druhé strany - tedy z muslimské perspektivy, a představují i pestrý obraz rozličných historiografických a literárních stylů typických pro arabské písemnictví.

Albánské pohádky a pověsti, u nás dosud téměř neznámé,jsou součástí bohatého folklóru, který zachycuje nejrůznější stránky života Albánců v průběhu historie a je stejně osobitý jako jejich jazyk, jímž se odlišují od všech ostatních obyvatel Balkánského po

Dnes již legendární dílo portugalské literatury 16. století si už po generace získává čtenáře jak svým obsahem, tak díky osobě autora, jehož život je opředen dohady a legendami. Kniha byla vždy vnímána jako cyklus příběhů o nešťastné lásce, k jehož literárním kvalitám přispívá zejména mistrné zobrazení ženských postav, venkovského prostředí a také originální poetický výraz. Literární badatelé toto dílo často spojují s novoplatonismem, gnosí, a dokonce i kabalou, v každém případě však zůstává silným svědectvím autora, který žil v pohnuté době neobyčejného pokroku a duchovního rozmachu, zároveň však stále se stupňující náboženské nenávisti.