Argo strana 305 z 314

Vražedné tajemství zakódované do nejznámějšího Leonardova obrazu sahá až do dnešních dnů… Ve hře není nic menšího než svatý grál! Robert Langdon, uznávaný harvardský profesor náboženské symbolologie, pobývá služebně v Paříži, když v jeho hotelovém pokoji zazvoní telefon. Správce uměleckých sbírek v Louvru byl zavražděn. Co s tím má společného profesor historie? Důvod leží hned vedle mrtvého těla: nevysvětlitelná šifra, kterou tam policie objevila. Langdon se pouští do pátrání a k svému ohromení náhle vidí, že kamsi do temnot vede stopa zřetelných nápovědí, viditelných pro všechny, kdo vidět chtějí, obsažených přímo v díle geniálního Leonarda da Vinci. Do hry se zapojí také talentovaná odbornice na šifry a kódy, Sophie Neveuová, a na světlo vycházejí další záhadné souvislosti, naznačující spojení zavražděného s elitní společností, tajným řádem zvaným Převorství sionské, jehož členem byl kdysi i sám Leonardo. Nastává bezdechá honba Paříží i Londýnem, zatímco nepřátelé beze jména a bez tváře se snaží všechno překazit. Pradávné tajemství, jehož zveřejnění by znamenalo přepsání lidských dějin, má zůstat navěky skryto…

Třetí díl výboru promluv Ferdinanda Peroutky psaných pro československé vysílání RFE navazují svým charakterem na předešlé dva. Liší se snad jen tím, že zatímco léta padesátá mohl Peroutka komentovat jako "účastník", v dalších letech se přece jen projevuje, že mu chybí přímý dotyk československé reality, bezesporu se také mezi řádky projevuje rostoucí rozčarování z pojetí smyslu existence RFE. Přesto se čtenáři dostávají do rukou texty, které mu dovolují nahlédnout zpět do světového dění dvou nikoli bezvýznamných desetiletí minulého století a znovu si oživit dobu, která představovala permanentní spor mezi Západem a Východem, často spíš spor "mocných" či po moci bažících, kteří nezřídka své diskuse vedli na území a prostřednictvím států malých. Oba díly obsahují poznámky, jmenné rejstříky, díl třetí pak fotografickou přílohu vztahující se ke všem třem dílům zároveň.

V prvním díle své monumentální biografie Adolfa Hitlera, dovedeném do počátku roku 1936, anglický historik Ian Kershaw přesvědčivě vykreslil vůdce nacistického hnutí jako talentovaného a prostřelého demagoga, který se dokázal ve složitých poměrech Výmarské republiky vypracovat z rakouského snílka ve vůdce nacistické strany a posléze nacistického státu. Ve druhém díle, který je vynikající analýzou posledních devíti let Hitlerova života, v nichž vedl nacistický diktátor německý stát a německý národ od nacionální euforie ke zničující válce a konečné bezpodmínečné kapitulaci, Ian Kershaw dále rozvádí svůj závěr, že příčiny Hitlerova úspěchu lze spatřovat jen v jeho osobnosti, ale současně i v motivech a jednání jeho okolí. Příčiny Hitlerovy neomezené moci ve Třetí říši pak musíme podle něj hledat nejen v Hitlerových samotných činech, ale současně i v sociálních vztazích německého státu let 1933-1945, které umožnily nacistickému vůdci překročit všechny institucionální a morální hranice. Proto Ian Kershaw mimo jiné důsledně odmítá v Hitlerově kariéře patos vůle a historické vyvolenosti. Nejde ale tak daleko, aby Adolfa Hitlera vnímal pouze jako produkt dlouhodobé politické a společenské krize v Německu první poloviny dvacátého století. Detailně se zaobírá i Hitlerovým duchovním ustrojením, které ovlivňovalo nejen jeho zdravotní stav či jeho úvahy o sebevraždě, ale také spoluurčovalo i samotnou podobu nacistické politiky v éře Třetí říše.

Soubor textů známého italského spisovatele a sémiotika, který lze považovat za pokračování jeho Šesti procházek literárními lesy (č. 1997). Texty vznikaly příležitostně v průběhu uplynulého dvacetiletí, obracejí se k poměrně širokému publiku a jejich společným tématem je literatura a její funkce. Eco se v nich soustřeďuje na jemu důvěrně známé autory, jako jsou Nerval, Joyce, Borges, Dante, Wilde, ale poměrně často se stává ilustrací a předmětem jeho úvah i jeho vlastní tvorba. Rentgenuje literaturu ze všech možných stran a úhlů, zabývá se např. vlivem literárních textů na vývoj historických událostí, intertextovou ironií, verbálním zobrazením prostoru, povahou možných fiktivních světů či problematikou literárních vzorů, inspirací a úzkosti z ovlivnění jiným autorem. Ecovy texty, třebaže vznikaly nezávisle na sobě a jsou tematicky různorodé, prozrazují kontinuitu autorových zájmů. Užívání stejných literárních i mimoliterárních příkladů v různých souvislostech je pak důkazem, že jeho úvahy o literatuře se živí jediným trvalým a silným zdrojem inspirace.

Casanova = don Juan. Vžité spojení, ale také často a zatvrzele opakované hluboké nedorozumění, které dodnes přežívá. Nepopiratelně byl velkým milovníkem, ale své milenky nezraňoval, nepůsobil jim trýzeň. Casanovovi pouze nasadili tuto masku bezuzdného svůdníka bez morálky. Nepochybně patřil k neposedným a neúnavným cestovatelům. Mnohému proto může připadat jako dobrodruh. Věnujeme-li však pozornost jeho spisům (nejen Historii mého života), objevíme, že (kromě toho, že patří mezi největší spisovatele 18. století) je hrdinou a zároveň obětí své epochy, věku rozvoje věd, techniky a filozofie, století Osvícenství. A snad právě z drobných esejů zřetelněji vystupuje trochu jiný Casanova: encyklopedicky vzdělaný soudce, žalobce, obhájce a svědek své doby a jejích lidí, včetně sebe, a také jednající filozof.

Vypravěč románu, Klotar, není na rozdíl od ostatních hrdinů ničím výjimečný, není ani tajuplným, vznešeným, rytířským milovníkem z dávných dob. Nevládne čarovnou mocí, dokonce není ani zemitě lidský. Je to farmář a lovec, jehož puška ovšem nikdy nikomu neublíží, je to nedobrovolný kronikář životů jiných. Příběh, který vypráví, spojuje jako most dávnou minulost se současností, svět kouzel, tajů, rytířů a duchů se světem farmářů, děsících otrlé středověké lapky nevinnou jízdou na traktoru. Na mostě současnosti, který je nadčasový, se odvíjí okouzlující příběh lásky a přátelství. Za román Květinová puška získal belgický autor v roce 1974 prestižní Rosselovu cenu.

Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním představuje originálnízamyšlení nad povahou soudobého historiografického myšlení. Autor se v ní zamýšlí nad dějepisectvímjako vědou, nad dějepisectvím jako krásnou literaturoua vyprávěním či dokonce nad dějepisectvím j

Výběr z kronik sedmnácti arabských historiků (např. Ibn al-Athír, Bahá'-ad-Dín, Abú Šámá, Abú 'l-Fidá', Usáma ibn Munkiz, Ibn al-Qalánisí, Kamal-ad-Dín, Ibn Wásil či Maqrízí) líčí události spjaté s křížovými výpravami a dobýváním Svaté země. Mezi popisovanými událostmi nechybí dobytí Jeruzaléma, pád Tripolisu, bitva u Hattínu či dobývání Akkonu, přičemž největší prostor je věnován osobnosti sultána Saladina a třetí křížové výpravě - tyto pasáže se vyznačují zvláštní obrazností a živostí. Sborník sestavil přední odborník na tuto tematiku a znalec arabských středověkých pramenů, italský historik Francesco Gabrieli (1904-1996). Texty, z nichž většina vychází česky poprvé, poskytují unikátní a pro evropského čtenáře velmi zajímavý pohled na dějiny křížových výprav z druhé strany - tedy z muslimské perspektivy, a představují i pestrý obraz rozličných historiografických a literárních stylů typických pro arabské písemnictví.

Albánské pohádky a pověsti, u nás dosud téměř neznámé,jsou součástí bohatého folklóru, který zachycuje nejrůznější stránky života Albánců v průběhu historie a je stejně osobitý jako jejich jazyk, jímž se odlišují od všech ostatních obyvatel Balkánského po

Dnes již legendární dílo portugalské literatury 16. století si už po generace získává čtenáře jak svým obsahem, tak díky osobě autora, jehož život je opředen dohady a legendami. Kniha byla vždy vnímána jako cyklus příběhů o nešťastné lásce, k jehož literárním kvalitám přispívá zejména mistrné zobrazení ženských postav, venkovského prostředí a také originální poetický výraz. Literární badatelé toto dílo často spojují s novoplatonismem, gnosí, a dokonce i kabalou, v každém případě však zůstává silným svědectvím autora, který žil v pohnuté době neobyčejného pokroku a duchovního rozmachu, zároveň však stále se stupňující náboženské nenávisti.

Rukověť bojovníka světla vyzývá každého, aby dokázal žít své sny. Aby každý vyšel vstříc nejistotě života a naplnil svůj jedinečný osud. Svým nenapodobitelným způsobem nám Paulo Coelho ukazuje, že v každém z nás žije bojovník světla, máme ho v sobě všichni. Inspirující krátké texty z let 1993-1996 ponoukají čtenáře, aby nastoupil cestu bojovníka: toho, který je schopen vidět, že být naživu je zázrak.

První rozsáhlejší monografie vynikajícího současného fotografa střední generace, která představuje dílo jeho dvacetileté umělecké praxe. Výjimečný fotograf střední generace Miro Švolík si v rámci bilance své tvorby zkompletoval fotografický archiv a zrodila se myšlenka vytvořit česko—anglickou monografii, která by ukázala všechny vývojové fáze jeho tvorby. Na rozdíl od převažující většiny fotografických monografií představuje tato kniha v rámci 77 černobílých fotografií ucelený příběh, přestože autor procházel různými experimenty ve fotografii — od stylizovaných plošných fotografických obrazců snímaných z ptačí perspektivy přes fotomontáže, kdy fotografie je vytvořena z více negativů, až po fotografické koláže. I když jsou fotografie Miro Švolíka navýsost umělecké, jsou natolik rozverné a hravé, že kniha je kouzelným výletem do světa neobyčejné, ale všeobecně srozumitelné fantazie.

Co byste dělali, kdybyste zjistili, že se vaše na první pohled nudná a nenápadná dějepisářka v soukromí chová... přinejmenším divně? Džimbo je obyčejný školák, který má už tak svých starostí dost: jeho táta nemá práci a k tomu příšerně vaří, maminka má na

Na ostrovech japonského císařství žili nejen samurajové, potulní mnichové a další lidé, ale spolu s nimi i buddhistická a šintoistická božstva, duchové předků a neobvykle velké množství nadpřirozených bytostí. Dozvídáme se to z lidových vyprávění, v nichž vystupují démonická zvířata měnící podobu, oživlé sochy světců, lidožravá jamauba s tlamou na temeni hlavy, vodník, kterému nejvíc chutná krev a okurky, zázračně narození hrdinové či dračí palác na mořském dně. Kniha Strašidelný chrám v horách obsahuje mnoho takovýchto pověstí o démonech, přízracích, mniších, silácích a zvláštních místech, stejně jako kouzelných a humorných pohádek a pohádek o zvířatech. Tradiční vyprávění jsou doplněna komentáři o jejich původu, podobách, rozšíření a vztahu k folkloru jiných zemí a k japonské kultuře, a také odkazy na katalogy pohádek a pověstí.

Snad bylo třeba pohledu zvenčí, aby mohl vzniknout tento mnohotvárný a podmanivý portrét Prahy. Jejím obyvatelům mohla zevšednět její krása a tajemnost, nelákala je temná zákoutí jejích uliček ani tajemství jejích dějin. Proto až italský bohemista Ripelli

Mistrně a velmi dramaticky odvyprávěná groteska o jedenáctiletém Philipovi, kterému se zjevuje duch mrtvého otce zemřelého při automobilové nehodě. Otec tvrdí, že to byl jeho bratr, kdo jeho smrt zavinil, a teď si užívá tělesných radovánek s Philipovou ma