Argo strana 37 z 314

Román o umění, lásce a pandemii napříč časem i prostorem. Edwinu St. Andrewovi je osmnáct, když se parníkem přeplaví přes Atlantik, poté co jej kvůli politickým názorům vyloučí ze společnosti britské aristokracie. Okouzlen krásou kanadské přírody vstoupí do lesa a náhle zaslechne tóny houslí odrážející se od stěn rozlehlé stavby – tento zážitek jím hluboce otřese. O dvě století později se známá spisovatelka Olive Llewellynová vydává na propagační turné své knihy. Cestuje po celé zeměkouli, avšak vlastní domov má v druhé měsíční kolonii. V textu jejího bestselleru o pandemii se nachází zvláštní pasáž: houslista hraje v rezonující chodbě dopravního terminálu a kolem něj se zvedá lesní stromoví. Když začne Gaspery-Jacques Roberts pátrat po jisté anomálii v severoamerické divočině, narazí na několik rozvrácených životů – mladík z britské šlechtické rodiny podlehne šílenství, spisovatelka odtržená od rodiny uvízne na Zemi uprostřed pandemie a jeho vlastní kamarádka z dětství se zřejmě také pokusila o něco, čím narušila časové linie vesmíru.

Manželé Belhadžovi, Maročan Amin a Francouzka Mathilda, si splnili sen. Po letech tvrdé dřiny proměnili své hospodářství v prosperující a vzkvétající podnik. Teď už konečně patří mezi elitu země, užívají si svůj blahobyt a věří, že dál bude jenom lépe. Jenomže jejich soukromý život i veřejné dění mají do idyly velmi daleko. Stýkají se sice s bohatými Francouzi, ale jejich rovnost je jen zdánlivá a pohrdlivá samolibost bývalých kolonistů stále hmatatelná. Ani běžní, často živořící Maročané je nepovažují za jedny z nich. Také jejich vzájemný vztah není tím, co ukazují navenek. Útěchu jim přináší úspěchy nadané dcery Ajši, těžkou hlavu jim však dělá vzpurný syn Selim. Rodinný mikrokosmos odráží situaci v celé zemi. V Maroku se více než deset let po získání nezávislosti mezi povznesenými privilegovanými a zbytkem obyvatelstva nic nezměnilo.

Palác Elektrických podniků patří mezi největší a nejvýznamnější památky meziválečné funkcionalistické architektury na území dnešní ČR. Velkorysý objekt podle návrhu architektů Adolfa Benše a Josefa Kříže byl dokončen v roce 1935 a svého času platil za největší administrativní budovu i za ukázku moderních stavitelských postupů a technologií. Kniha není jen výpravnou monografií představující architekturu a typologii tohoto výjimečného objektu. Zabývá se současně společenským a kulturním kontextem doby jeho vzniku, a to zejména na pozadí nové stavební formy – městského paláce a rozvíjející se metropole. Z velké části mapuje i rozsáhlou přestavbu spojenou s částečnou konverzí, kterou lze s jistotou označit za jednu z největších a technicky nejnáročnějších rekonstrukcí památkově chráněného objektu na území Prahy. To vše se prolíná s úvahami historiků, techniků a architektů o tektonice, materiálech, ale zejména kompozici, řádu a estetice, které jsou nadčasovým poselstvím této stavby.

Kniha se do hloubky a pečlivě zabývá motivy a impulsy, které v sobě zpracovávají současní muži - otcové rodin, ať již úplných, či neúplných. Nahlíží ze současnosti na dřívější výchovné postupy, hledá, kudy z nich ven a jak si nastavit život tak, aby budoucnost naše i našich dětí byla lepší. Knížka je propracovanou cestou k sobě samému, k nalezení vnitřní rovnováhy, z níž vychází úzký, láskyplný a zdařilý vztah k dětem i dalším členům rodiny, je jakousi obdobou kontaktního rodičovství "pro muže", kteří v současnosti stále čelí výzvám minulých dob a klišé. Čtenář v ní najde nejen otázky k zamyšlení nad minulostí a životem vlastních otců a dědů, ale i návody a postupy, jak najít sebe sama a neztratit své děti.

Trilogie Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný má v Beckettově prozaickém díle stejně zásadní postavení jako Čekání na Godota či Konec hry v jeho díle určeném pro divadelní scénu. Radikální „antirománová“ forma, spojená s rozpadem vypravěčského vědomí a stále vyhrocenější anonymitou, se jedinečným způsobem pojí se skeptickým a černým humorem. Beckett zde naplňuje své autorské krédo, že úkolem umělce je selhávat lépe než kdokoli jiný, a vytváří jeden z mála modernistických textů, který lze bez rozpaků stavět vedle díla Franze Kafky. Individuální hrdina se zřetelnými obrysy mizí, ohniskem vyprávění se místo něj stává nejistota a kupící se vědomí nicoty lidské existence. Prózy původně psané francouzsky a poté autorem převedené do angličtiny mistrovsky přeložil Tomáš Hrách.

Ve své vůbec první sbírce povídek zahrnující čtyřicet let tvorby představuje Alan Moore, legendární autor celé řady kultovních děl jako Strážci, Z pekla, Liga výjimečných, V jako vendeta, devět příběhů plných zázraků a podivností, z nichž každý nás zavede hlouběji do fantastických zákoutí reality. Čeká vás devět brilantních textů přeložených devíti skvělými překladateli, kteří patří mezi ty nejlepší ve svém oboru. "Sbírka úžasných, geniálních a zároveň dojemných povídek. Je pevně zakořeněná v naší městské realitě, ale zároveň je kosmická a rozšiřuje vědomí." Neil Gaiman

Zima 1963. Do města v liptovských horách přijíždí zkušený důstojník Státní bezpečnosti, aby dohlížel na vyšetřování bestiálního zločinu. Rychle však zjistí, že pachatelem není člověk, ale nesmírně vynalézavý a zlomyslný fenomén. Uprostřed stoleté zimy přibývá obětí, a stejně tak zvláštních a děsivých úkazů. Napětí stoupá, schyluje se ke konfliktu bezpečnostních složek státu. Mistrovský mix kriminálního thrilleru, kosmického hororu a historického románu zasazený do dusné atmosféry Československa šedesátých let. Hlubina nabízí samostatný příběh, ale dá se číst i jako prequel románu Strach, jednoho z neúspěšnějších Karikových mysteriózních thrillerů.

Výpravný příběh Berena a Lúthien přivádí čtenáře zpět mezi lidské, elfské i trpasličí obyvatele Tolkienovy Středozemě. Autor tento příběh osudové lásky napsal už v roce 1917, po návratu z bojišť první světové války. Během dalších let příběh doplňoval a přepracovával, ale jeho jádro zůstalo nezměněno: láska mezi smrtelným mužem Berenem a nesmrtelnou elfkou Lúthien, vztah, kterému Lúthienin otec nepřál, a proto Berenovi uložil nesplnitelný úkol - aby připravil temného pána Melkora (Morgotha) o drahocenný silmaril. Vydaný text z existujících verzí, tištěných i netištěných, prozaických i veršovaných, pečlivě zrekonstruoval Tolkienův syn Christopher, a legenda o Berenovi a Lúthien může poprvé vyjít v úplné podobě i s komentářem, který ukazuje její proměny.

Jestliže měla kouzla svůj začátek, mohlo by se stát, že jednou taky skončí? Amélie ví, že pokud má přání, stačí říct Otci Vánoce a on všechna splní. Kouzlo, v něž Amélie věří, se však pozvolna vytrácí, a Otec Vánoce má najednou víc starostí než jen nesplnitelná přání. Elfové jsou znepokojení, létající sobi padají z nebe, trollové zuří a Vánocům hrozí zrušení. Jenže Amélie není jen tak obyčejná holka a Otec Vánoce možná nebude na záchranu Vánoc sám…

V letech 1992 a 1993 Umberta Eca pozvali na Harvardovu univerzitu na šest přednášek o literární teorii. Čekal-li tehdy některý student suchopárný výklad, pamatuje si své překvapení pravděpodobně dodnes. Beletristický text je v Ecově podání lesem, v němž může čtenář rozjímat, nebo se ztratit, chodit po prochozených cestách, nebo si vyšlapat svou vlastní. Eco vyzývá čtenáře, aby se znovu zamysleli nad tím, jak čtou a co od nich text očekává. Na nesčetných příkladech od Tří mušketýrů přes romány o Jamesi Bondovi až po současné detektivky (či porno) ilustruje literární techniky, kterými texty dosahují svých cílů, roli, kterou v nich hraje čas, či míru, do jaké fikce parazituje na realitě a naopak. Vzhledem ke své nadčasovosti má Šest procházek literárními lesy čtenáři dozajista co říct i po třiceti letech. V nakladatelství Argo vychází soubor v novém překladu.

Mikušova sbírka krátkých próz je souborem, který neslibuje potěchu jen příznivcům skutečných chameleonů, ale i zadostičinění odpůrcům chameleonů příslovečných. V textech, které s mystifikační hravostí překračují obvyklou podobu povídkového vyprávění, najdeme mimo jiné záznam wrestlingového zápasu, kroniku fiktivní obce, přepis nonkonformního rozhlasového vysílání, dojde samozřejmě i na titulní výstavu chameleonů, která zcela nečekaným způsobem zasáhne do života lidí v Praze. Satirický osten provází všudypřítomný humor, který může upomenout na Woodyho Allena či monthypythonskou, ale i haškovskou tradici. Až bizarní logika a experimentální rozkročenost zase připomene Daniila Charmse či Donalda Barthelma. Výsledkem ovšem nejsou epigonské texty, nýbrž nepředvídatelný autorský samorost, jehož dílo u nás nemá obdoby. "V časech dlouho trvajícího volání po ,svěžím větru v tuzemské literatuře‘ představuje Mikušova sbírka krátkých próz jasnou a nepřehlédnutelnou odpověď na tento hlad po svérázném pojetí a neoposlouchaném hlase!" Přemysl Krejčík

Tři sestřenice. Dva kontinenty. Jedno strašlivé tajemství. Píše se rok 2020 a třináctiletý Matthew je během covidové pandemie uvězněný doma, jeho táta trčí ve Francii a maminka přestěhuje chlapcovu stoletou prababičku k nim domů, aby ji ochránila před nemocí. V domácnosti proto platí dvojnásob přísná pravidla a Matthew se může ukousat nudou. Zoufalá situace se změní, když hrdina najde v prababiččiných věcech, které dostal za úkol uspořádat, fotografii dvou holčiček. Prababička se zpočátku odmítá o své dávné minulosti bavit. Matthew ví jen to, že se narodila na Ukrajině a uprchla odtamtud. Co všechno nechala za sebou a obětovala, však zjišťuje až nyní, když pročítá její deníky, dopisy i novinové články z dětství a mládí. Z nich vyvstává nejen příběh tří ukrajinských sestřenic během hladomoru na Ukrajině na počátku 30. let minulého století, který uměle vyvolal Stalin a jemuž za oběť padly miliony lidí, ale taky jedno velké tajemství. Autorka bestselleru Kluk odnikud se ve svém novém románu inspirovala osudem své ukrajinské babičky. Román byl nominován na prestižní americké výroční ocenění National Book Award. „Dojemný obraz dlouho zamlčovaných historických událostí.“ (Kirkus Reviews) „V této poutavé knize třináctiletý chlapec odkrývá temné rodinné tajemství… Podmanivý příběh vyprávěný v první osobě střídavě jednou ze tří postav – Matthewem, žijícím v roce 2020 v městečku Leonia ve státu New Jersey, a Helen a Milou, žijícími ve 30. letech minulého století v Brooklynu a Kyjevě – zachycuje utrpení, které přinesl hladomor uměle vyvolaný Stalinem. Román líčí, jak byla tato tragédie vnímána ve světě a jak její důsledky probublávají až do Matthewovy přítomnosti.“ “ (Publishers Weekly) „Mnohovrstevnatý román inspirovaný osudem ukrajinské rodiny autorčiny babičky přináší strhující příběh o přežití.“ (The New York Times)

V letech 1992 a 1993 Umberta Eca pozvali na Harvardovu univerzitu na šest přednášek o literární teorii. Čekal-li tehdy některý student suchopárný výklad, pamatuje si své překvapení pravděpodobně dodnes. Beletristický text je v Ecově podání lesem, v němž může čtenář rozjímat, nebo se ztratit, chodit po prochozených cestách, nebo si vyšlapat svou vlastní. Eco vyzývá čtenáře, aby se znovu zamysleli nad tím, jak čtou a co od nich text očekává. Na nesčetných příkladech od Tří mušketýrů přes romány o Jamesi Bondovi až po současné detektivky (či porno) ilustruje literární techniky, kterými texty dosahují svých cílů, roli, kterou v nich hraje čas, či míru, do jaké fikce parazituje na realitě a naopak. Vzhledem ke své nadčasovosti má Šest procházek literárními lesy čtenáři dozajista co říct i po třiceti letech. V nakladatelství Argo vychází soubor v novém překladu.

Mikušova sbírka krátkých próz je souborem, který neslibuje potěchu jen příznivcům skutečných chameleonů, ale i zadostičinění odpůrcům chameleonů příslovečných. V textech, které s mystifikační hravostí překračují obvyklou podobu povídkového vyprávění, najdeme mimo jiné záznam wrestlingového zápasu, kroniku fiktivní obce, přepis nonkonformního rozhlasového vysílání, dojde samozřejmě i na titulní výstavu chameleonů, která zcela nečekaným způsobem zasáhne do života lidí v Praze. Satirický osten provází všudypřítomný humor, který může upomenout na Woodyho Allena či monthypythonskou, ale i haškovskou tradici. Až bizarní logika a experimentální rozkročenost zase připomene Daniila Charmse či Donalda Barthelma. Výsledkem ovšem nejsou epigonské texty, nýbrž nepředvídatelný autorský samorost, jehož dílo u nás nemá obdoby. „V časech dlouho trvajícího volání po ,svěžím větru v tuzemské literatuře‘ představuje Mikušova sbírka krátkých próz jasnou a nepřehlédnutelnou odpověď na tento hlad po svérázném pojetí a neoposlouchaném hlase!“ Přemysl Krejčík

Kniha se do hloubky a pečlivě zabývá motivy a impulsy, které v sobě zpracovávají současní muži – otcové rodin, ať již úplných, či neúplných. Nahlíží ze současnosti na dřívější výchovné postupy, hledá, kudy z nich ven a jak si nastavit život tak, aby budoucnost naše i našich dětí byla lepší. Knížka je propracovanou cestou k sobě samému, k nalezení vnitřní rovnováhy, z níž vychází úzký, láskyplný a zdařilý vztah k dětem i dalším členům rodiny, je jakousi obdobou kontaktního rodičovství „pro muže“, kteří v současnosti stále čelí výzvám minulých dob a klišé. Čtenář v ní najde nejen otázky k zamyšlení nad minulostí a životem vlastních otců a dědů, ale i návody a postupy, jak najít sebe sama a neztratit své děti.

Kniha představuje výběr z pohádkových vyprávění, která na magnetofon zaznamenala mezi romskými vypravěči v bývalém Československu přední česká romistka Milena Hübschmannová, a navazuje na knihu Romské pohádky (Odeon 1973, reedice Fortuna 1999), kterou uspořádala sama Hübschmannová. Prezentované pohádky dosud v češtině nevyšly. Jedná se možná o poslední pohádky zachycené v československém prostoru od lidových vypravěčů. O tom, že sběr Hübschmannové zachycuje stále ještě živou vypravěčskou tradici, svědčí mimo jiné mnoho prvků a detailů každodennosti 70. a 80. let minulého století, kterými vypravěči s vtipem „špikují“ pohádkové bezčasí. Hrdina tak zlého čaroděje přemůže nejen díky pomoci kouzelných koní, ale také díky několika tatrovkám písku a telefonní lince, které mu na jeho žádost poskytne král. Toto dobové koření ale vypravěči užívají s mírou tak, aby pohádka zůstala pohádkou. Kniha není určena dětem. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky