Argo strana 44 z 311

Román Hranice z roku 1994 je druhým dílem McCarthyho legendární "Hraniční trilogie". Odehrává na jihu Spojených států a v Mexiku před druhou světovou válkou a pojednává o překročení pomyslného prahu dospělosti dvou dospívajících bratrů v sepětí s přírodou, jejími odvěkými rytmy, na pozadí boje dobra a zla. Knihu lze v podstatě číst jako western -- jako příběh synů, kteří se rozhodli pomstít své zavražděné rodiče --, ale stejně jako v mnoha svých dalších dílech autor i zde překračuje žánrové omezení a nabízí čtenáři filosoficky založenou, barvitou a zároveň čtivou prózu, která precizně předvádí prastaré pravdy o lidském údělu.

Major ostravské kriminálky Roman Saran rehabilituje poté, co jej při každodenním ranním běhu přepadli dva neznámí muži a zlámali mu ruku. Z nudy se své přítelkyni Lence rozhodne pomoci najít kamarádku Krystu – spolužačku, která se dle svého facebookového profilu vdala za Novozélanďana a žije na Korfu. Když se ji však Lenka rozhodne navštívit, Krysta profil zruší a jako by zmizela ze světa. Saran navíc zjistí, že fotky, které na něm sdílela, jsou podvržené. Záhady se na sebe vrší a Saranovi nezbývá než do celého problému zasvětit svůj tým. Celá temná historie zvolna začíná vyplouvat na povrch… Po devíti novelách napsal Petr Sagitarius se svým nepřehlédnutelným hrdinou první detektivní román. Za knihy Klasztor a Návrat a Pierot a Na krev získal Petr Sagitarius Zvláštní cenu poroty v Soutěži o nejlepší knihu detektivního žánru v roce 2021.

1970. Eliška Mazochová opouští s manželem a dvouletou dcerkou Volary. Odcházejí na periferii republiky do Aše, kde se chtějí skrýt před dlouhými prsty totalitního režimu. Eliška vyrůstá za totality a pere se s mnohostí rolí, jež má zastávat. Selhává ve své mysli jako přítelkyně, matka i manželka. Pocit ponížení je v ní zaset velmi hluboko, a teprve když cítí smrt na jazyku, chce napravit chyby, jichž se dopustila. Otázkou je, zda je to vůbec ještě možné… Setkáváme se s postavami, které jsou obrazem města Aše a metaforicky představují jeho soukolí. Nakonec město vždy tvoří lidé. Žije Aš, nebo už je mrtvá? Až ke křížku je novela navazující na předchozí Bílý pramen: vyprávění z Aše a její minulosti. Autorka tentokrát nahlíží léta sedmdesátá prizmatem žen z vlastní rodiny. „O síle a křehkosti žen. O životě v pohraničí. O stárnutí. O křivdách, lásce a přátelství. Příběh Elišky Mazochové ve vás zůstane ještě dlouho po přečtení a vyzve vás k zamyšlení. Doporučuju.“ – Jana Poncarová

Život a příhody Remusovy můžeme považovat za nejpopulárnější dílo kašubského literárního kánonu. Majkowski tento román napsal ve 20. letech 20. století (poprvé vyšel v době jeho smrti v roce 1938). Remusovy rytířské příběhy nabízejí pozoruhodnou syntézu regionální tradice a reálií kašubského etnika, obecně považovaného za „pozůstatek“ pomořansko-slovanského osídlení baltského pobřeží. Prvky moderního pohledu na člověka a společnost se zde spojují s elementy kašubské lidové roviny, lokální paměti se zde prolínají s představami o obecných souvislostech historického rozvoje kašubské společnosti. Majkowski do svého románu začlenil pasáže, motivy i symboly ze své rané literární tvorby, v níž se postava Remuse či scény z pozdějšího románu začínají objevovat již koncem 19. století. Z obecného hlediska se román pohybuje na pomezí realismu a pozdního novoromantismu a nese v sobě i prvky historismu a politicko-kulturního aktivismu. Zároveň jsou ale Remusovy příhody i dobrodružným románem a jakýmsi kulturním cestopisem, v němž rytíř Remus nabývá podoby dona Quijota, i když rozhodně není rytířem smutné postavy. Nejvýznamnější kašubský román

Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Tato kniha je o lidech, kteří se snaží řešit problémy způsobené lidmi, kteří se snaží řešit problémy,“ popisuje autorka svou knihu rozkročenou mezi vědeckou reportáží a cestopisem. Zavede čtenáře mezi vědce, kteří na Islandu mění emise uhlíku v kámen, nebo mezi solární geoinženýry, kteří uvažují o vystřelování malých diamantů do stratosféry s cílem odrážet sluneční paprsky od Země. Podobné extravagantní vědecké projekty zachycují současný posun v myšlení některých klimatologů: ve světě, v němž už není možné nechat přírodu, aby se regenerovala sama, se tytéž technologické zásahy, které naši planetu ohrožují, stávají jedinou nadějí, jak získat více času. Kniha, která umí být současně inspirativní i děsivá, nepostrádá nádech temného humoru, především však představuje originální pohled na éru antropocénu.

Je léto roku 2013 a Abigail, sestřenice Petera Granta, neví, co s volným časem. Ti, kdo ji znají, už tuší, že to nevěstí nic dobrého. Zatímco Peter někde na venkově řeší záludný kriminální případ s jednorožci, Abigail se dopracuje k vlastní záhadě – začne řešit případ teenagerů mizejících v londýnském parku Hampstead Heath. Zvláštní je, že mladí lidé se stačí vracet domů dřív, než se jejich zmizení začne plně věnovat policie. Po návratu jsou sice víceméně v pořádku, ale tajemstvím zůstává opředené místo, kam se poděli. Abigail, studentka magie, kterou vnímá jako nedílnou součást reality, se případem začne zabývat ve spolupráci se svým novým kamarádem Simonem a také už s dobře známými mluvícími liškami. V divočině Hampsteadu si vytkne za cíl zjistit, kdo za děsivými nekalostmi stojí a proč se jich dopouští.

Píše se rok 1900. Anglie padla. Londýn je průmyslovým centrem Francouzské republiky. Joe stojí na nádraží, na sobě má kvalitní plášť s podšívkou ze skotské kostky a nepamatuje si nic. Vůbec nic. Neví, kdo je, ani jak se tam ocitl. Muž bez minulosti. Ale čas od času jako by přece jen něco viděl – místa, lidi… Prý je to jistá forma epilepsie. Až mu jednoho dne přijde pohlednice… Co má Joe společného s majákem daleko u skotského pobřeží? Proč tam přichází zima během jediného dne? Kdo napsal jména na sloupy trčící z moře? Ale hlavně – jak dopadnou napoleonské války? A dožije se Joe současnosti? Ve strhujícím románu Natashy Pulleyové ucítíte pach krve, chlad mořské vody i ničivé plameny lásky. Je to nějakých čtyři sta stránek, ale člověk má pocit, jako by jich bylo polovic. Pokud můžete, vyhraďte si víkend a ponořte se… New York Times Poslední pecka Natashy Pulleyové, v níž ohýbá pravidla žánru, v sobě mistrovsky kombinuje historii, spekulativní fikci, romantiku a další prvky, čímž vzniká neuvěřitelně čtivý celek… Tohle je paráda. Publishers Weekly

Kyjevský vojevůdce Svjatoslav zvítězil nad Bulhary a upevňuje svou moc v povodí řeky Volhy. Ilja Muromec a ostatní bohatýři jsou ale jako na jehlách. Jejich úhlavní nepřítel, velekněz Tugarin, uprchl někam na sever. Svjatoslav souhlasí, aby se družina vydala po jeho stopách a jednou provždy s ním skoncovala. Bohatýři putují do divokých končin obývaných kmenem Čeremisů, ale tam štvanice zdaleka nekončí. Tugarin má totiž namířeno dál na sever, na území tajemných Čudů. Pověsti říkají, že někde v tamních lesích je brána do záhrobí, na divotvorný ostrov Bujan. Ten střeží neblaze proslulá čarodějná kněžna, kterou místní nazývají Baba Jaga – matka hadů. Ilja a jeho druhové musí znovu bojovat s dračími kouzly i s temnotou, která nakazila zrádné srdce v jejich vlastních řadách.

Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan Huizinga publikoval v roce 1932. Společně s Podzimem středověku patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17. století vidí onen ideál v podobách měšťanské elitní kultury, obecně známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských podmínek života, přičemž velký důraz klade i na poměry náboženské, tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně jako v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století představuje pro Huizingu hlavní zdroj poznání dobová literatura v podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly uměleckými. Vydání knihy podpořil Nizozemský literární fond.

Terry Pratchett byl nesmírně plodným autorem. Jen ze Zeměplochy vzniklo jedenačtyřicet příběhů, běžně napsal dvě, někdy i tři knihy ročně. Jednu však nikdy nedokončil – vlastní biografii. V roce 2015, kdy ho definitivně přemohla degenerativní choroba mozku, stihl svému osobnímu asistentovi Robu Wilkinsovi nadiktovat nějakých 24 tisíc slov a došli do roku 1979. Dál už to bylo na Wilkinsovi. Výsledkem jeho několikaleté práce je zábavný a místy dost bolestný intimní pohled na slavného spisovatele, proložený osobními postřehy a zkušenostmi. Není to bezuzdná glorifikace a Terry Pratchett z knihy vychází jako člověk, který exceloval v mnoha věcech – od včelařství a výroby medoviny přes zahrádkářství po smlouvání a vytáčení lidí do běla. Ale ze všeho nejvíc ze stránek dýchá dojem člověka, který skutečně miloval to, co dělá. Protože se mu v hlavě, už když jednu knihu dopisoval, líhla zápletka další, zůstala po něm spousta útržků textů a nápadů. Rob Wilkins pár z nich v knize přibližuje, ale druhého Christophera Tolkiena se nedočkáme; Pratchett si v závěti výslovně přál, aby se všechny nápady zničily (stylově – parním válcem jménem Lord Jericho) a nikdo už je nedopisoval. A je to asi dobře, Terry Pratchett by měl být jenom jeden. Ale jak řekl jeho blízký přítel Neil Gaiman: „Spisovatelé mají takovou výjimku – dokud nás čtete, nejsme mrtví.“

Kniha německého medievisty Eduarda Mühleho představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Slovanů v dlouhé časové perspektivě od 6. do 15. století. Zpracovává téma, jemuž německá historiografie věnuje pozornost přinejmenším dvě staletí. Přesto jde o knihu inovativní. Autor ve svém výkladu vychází nejen z dobových písemných pramenů, ale velká část jeho interpretací je založena na poznatcích archeologických, jež v posledních desetiletích změnily zažité představy. Mühle ve svém výkladu volí dvojí přístup: na jedné straně se věnuje reálným společenským strukturám Slovanů, počínaje raně slovanskými skupinami obyvatelstva přes první slovanské státní útvary 10.-12. století až po mocensky stabilizovaná království pozdního středověku; na straně druhé na středověké Slovany nahlíží očima jejich sousedů. Nikoli tedy pouze slovanské pojímání sebe sama, jež se v plnosti rozvíjí až ve 12. a 13. století, ale stejně tak i pojímání Slovanů prizmatem sousedů, kteří si byli vědomi vzájemných kulturních odlišností. V Mühleho knize je tedy slovanský svět barvitě zachycen pohledem arabských, byzantských a latinských středověkých autorů. Jejich uvažování sice mnohdy bylo stereotypní, i přes onu stereotypnost nám ale zanechalo, byť někdy pokřivené, stopy jinak neznámých stránek života Slovanů ve středověku. Kniha Eduarda Mühleho ale není omezena pouze na samotné dějiny Slovanů mezi 6.-15. stoletím. Její druhou dimenzi představuje zkoumání Slovanů jako kulturního konstruktu, jako nástroje politiky od středověku do 21. století. Vydání knihy podpořil Goethe Institut.

Strhující kriminální drama odehrávající se ve fiktivním městě, přesně však zrcadlící poměry středních vrstev současné americké společnosti. Investiční poradce Patrick, který před časem přišel o dceru, nemůže v noci spát a jezdí autem po předměstí. V ulici Kobylek srazí velkého černého psa, který mu skočil pod kola. Skoro nic se mu nestalo, ale Patricka, který vystoupil a šel se na něj podívat, kousne do nohy. Patrick zjistí, že incidentu přihlíží nějaký muž. Druhý den se ukáže, že v domě u místa nehody někdo zabil mladou dívku. Probíhal tam večírek a účastníci upadnou do podezření. Který z nich je na vině, a co když to nebyla úkladná vražda? Šokující odhalení nabídnou až poslední strany tohoto suverénně odvyprávěného příběhu.

Tato monografie, vydaná v roce 1989, představuje završení Gurevičova nového čtení středověkých pramenů. V 70. letech 20. století se zaměřil na severské ságy, jejichž obsah interpretoval středověkou kulturu a náboženské myšlení. V 80. letech obrátil svoji pozornost na krátká, mravoučná vyprávění (exempla), jež od 13. století začali, napříč celou křesťanskou Evropou, hojně využívat kazatelé z řad žebravých řádů. Ačkoliv byly autory exempel univerzitně vzdělaní teologové, podle Gureviče se v jejich znění odráží prvky jinak jen obtížně odhalitelné lidové kultury a lidové zbožnosti. Prostřednictvím představ o spáse, milosti a záhrobních světech Gurevič ukazuje, jak se exempla liší od názorů teologů, jak jsou myšlenkově a konceptuálně pestřejší a jak obyčejným věřícím nabízejí možnost spásy i ze samotného pekla, tedy zcela v rozporu s kanonickými teologickými výklady.

Dějiny ticha reprezentují prozatím poslední Corbinovu knihu (francouzsky vyšla v roce 2016). Jejím tématem jsou proměny smyslového vnímání mezi 19. a 20. stoletím, resp. jejich reflexe v dobové literatuře, sociologii a filozofii. Autor v Dějinách ticha staví do kontrastu naši současnost, především městských prostorů, přetížených hlukem a neustálým mediálním bombardováním, vůči světu 19. století, v němž bylo ještě místo pro vnitřní ticho a naslouchání. Ticho přitom Corbin chápe jako sociální konstrukt, jenž došel v minulých dvou staletích výrazných proměn, a to především směrem ke ztrátě vnitřního já a k odosobnění. Ticho se v jeho pohledu stalo vzácností, jehož hodnotu už ani neumíme ocenit. Ztráta ticha pro něj reprezentuje jednu z podob civilizačního procesu.

David Walliams se vrací do světa Babičky drsňačky v prvním a zároveň posledním (kdo ví) pokračování! Ben si zvyká na život bez své milované babičky. Byla svérázná: náruživě pojídala kapustu (což mělo za následek vytrvalé nevoňavé pokvákávání jejího zadku), skvěle hrála scrabble... a hlavně byla slavnou lupičkou známou pod přezdívkou Černá kočka. Benovi po ní zbyla báječná vzpomínka na neobyčejnou výpravu s cílem ukrást korunovační klenoty. A pak se stane cosi nevysvětlitelného. Pod rouškou tmy je uloupen největší světový poklad. A stopy vedou k Černé kočce! Ale to přece není možné... nebo je? Jestlipak Ben tuhle záhadu rozluští? Očekávejte nečekané. Bude to napínavé až do konce, a nadmíru zábavné! David Walliams je úkaz: děti jeho knihy milují, z každé se stane okamžitě bestseller.