Argo strana 46 z 314

Lubomír Kaválek byl jedním z největších českých šachistů všech dob – a jeho paměti nazvané Rozehraný život nabízejí fascinující vhled do jeho života. Kaválkova šachová kariéra slibně začala v Československu a vyvrcholila v USA, kam po sovětské okupaci v roce 1968 už jako mezinárodní velmistr odešel. Stal se trojnásobným šampionem Spojených států, novou vlast reprezentoval na mezinárodních turnajích a šachových olympiádách, v polovině 70. let patřil do první světové desítky. Roku 1972 se jako sekundant Bobbyho Fischera zúčastnil „zápasu století“, významné bitvy studené války, v níž excentrický Američan slavně porazil mistra světa Borise Spasského z SSSR. Kaválek vypravuje svůj životní příběh velmi poutavě a se smyslem pro humor, bere ohled na čtenáře, kteří pravidla šachu neznají, proto neobtěžuje rozbory partií, přesto dovede dramatičnost bojů na šachovnici přenést i na ty, kteří se jich sami nikdy nezúčastnili. Literární formu dal memoárům Jan Novák, který se s Lubomírem Kaválkem dlouhá léta přátelil.

Lubomír Kaválek byl jedním z největších českých šachistů všech dob – a jeho paměti nazvané Rozehraný život nabízejí fascinující vhled do jeho života. Kaválkova šachová kariéra slibně začala v Československu a vyvrcholila v USA, kam po sovětské okupaci v roce 1968 už jako mezinárodní velmistr odešel. Stal se trojnásobným šampionem Spojených států, novou vlast reprezentoval na mezinárodních turnajích a šachových olympiádách, v polovině 70. let patřil do první světové desítky. Roku 1972 se jako sekundant Bobbyho Fischera zúčastnil „zápasu století“, významné bitvy studené války, v níž excentrický Američan slavně porazil mistra světa Borise Spasského z SSSR. Kaválek vypravuje svůj životní příběh velmi poutavě a se smyslem pro humor, bere ohled na čtenáře, kteří pravidla šachu neznají, proto neobtěžuje rozbory partií, přesto dovede dramatičnost bojů na šachovnici přenést i na ty, kteří se jich sami nikdy nezúčastnili. Literární formu dal memoárům Jan Novák, který se s Lubomírem Kaválkem dlouhá léta přátelil.

Výpravná publikace dlouholetého novináře a zpravodaje České televize v Londýně Bohumila Vostala Portrétoval anglickou královnu představuje fascinující příběh sochaře královské rodiny Franty Bělského, plný odvahy, utrpení a inspirace, a to od raného dětství přes emigraci až po léta v britském království, kdy se z něj stal natolik uznávaný umělec, že měl jako jediný Čech tu čest ztvárnit královskou rodinu, a to nejen samotnou Alžbětu II., ale i prince Philipa nebo prince Williama. Kniha přináší kromě poutavého a dramatického životního osudu jednoho z nejpozoruhodnějších, a přitom málo známých umělců, které Československá republika zrodila, i exkluzivní citace z Bělského nikdy nevydaného rukopisu Svět za kanálem, doposud nepublikované fotografie, kresby a mnoho nových zjištění o životě sochaře, jenž byl přímo napojený na vlivné britské kulturní prostředí 20. století. To vše je zároveň vykresleno v kulisách britských reálií nedávno skončené éry Alžběty II., nazíraných současným pohledem.

Je silvestr roku 1938, v Lowellu v Massachusetts chumelí a parta šestnáctiletých kluků vesele a trochu nejistě kráčí na taneční zábavu. Pro jednoho z nich bude tenhle večer osudový: Jack Duluoz, autorovo alter ego, totiž v tančírně potká sedmnáctiletou Maggie Cassidyovou. Touhle scénou začíná útlý román, který Jack Kerouac napsal v roce 1953 a líčí v něm historii první lásky na maloměstě a hrdinův první šok a okouzlení z oslnivého New Yorku. Prostý příběh prvního vzplanutí je psán typickým Kerouakovým překotným stylem s chaotickou interpunkcí a „jazzovou“ větnou stavbou, balancujícím na pomezí prózy a poezie. Autobiografický text o nesmělém, nezkušeném vzájemném poznávání a různících se snech dvou mladičkých lidí vznikl už v roce 1953, ale nakladatele našel teprve o šest let později, když už se jeho autor vezl na vlně slávy po vydání svého nejslavnějšího opusu Na cestě.

Echo Thomase Oldeho Heuvelta je mrazivý thriller o posedlosti a nezdolné síle přírody. Nicka Greverse a jeho lezeckého parťáka Augustina přitahuje Maudit, odlehlá hora ve Švýcarských Alpách. Informace o ní jsou skoupé a v jejím okolí vládne neobvyklý klid. Když horolezci vstoupí do přilehlého údolí, zmocní se jich zlověstný pocit, že nejsou sami. Nedlouho poté je Augustin mrtev a Nick se probere z komatu zmrzačený, s obličejem omotaným obvazy. Čeká ho náročná rekonvalescence, brzy si však uvědomí, že trauma vyvolané nešťastnou událostí není to jediné, co ho pronásleduje. Něco se v něm probudilo… Thomas Olde Heuvelt překonává románem Echo sám sebe. Strhující kniha, která vás už od první děsivě napínavé scény zcela pohltí.

Internát je román o putování. Cesta, o níž se v knize vypráví, není dlouhá, vede však mezi městy, jež rozdělila válka. Hrdina, věčně nerozhodný a ke všemu lhostejný učitel ukrajinštiny Paša, se na poslední chvíli rozhodne, že z ohroženého internátu vyzvedne svého třináctiletého synovce. Je leden 2015 a na východní Ukrajině se válčí. Fronta se stále posunuje, putování nebezpečným územím nikoho se tudíž protáhne na několik dní. Je zima, mokro, prší a na zemi leží zbytky sněhu. Z dálky zní štěkot toulavých psů, hučení tankových motorů a zvuky výstřelů. Cesta pro Pašu znamená nutnost konečně dospět a přijmout odpovědnost za své činy. Síla Žadanova válečného románu tkví především v jeho atmosféře, která je často tíživá, vždy znovu ji však odlehčují pro autora typické básnické metafory a jemná ironie. „Serhij Žadan je jeden z nejdůležitějších tvůrců současné Evropy.“ – Timothy Snyder, autor knihy Tyranie: 20 lekcí z 20. století „Serhij Žadan je bard východní Ukrajiny, kde se všechno hroutí.“ – The New Yorker „Mistrovsky napsaný román. Internát je silným svědectvím o hrůzách války v každodenním životě dospělých i dětí.“ – Calvert Journal „Pokud chcete porozumět tomu, co se stalo na východě Ukrajiny, musíte si přečíst knihy Serhije Žadana.“ – Frankfurter Allgemeine Zeitung

Román Hranice z roku 1994 je druhým dílem McCarthyho legendární "Hraniční trilogie". Odehrává na jihu Spojených států a v Mexiku před druhou světovou válkou a pojednává o překročení pomyslného prahu dospělosti dvou dospívajících bratrů v sepětí s přírodou, jejími odvěkými rytmy, na pozadí boje dobra a zla. Knihu lze v podstatě číst jako western -- jako příběh synů, kteří se rozhodli pomstít své zavražděné rodiče --, ale stejně jako v mnoha svých dalších dílech autor i zde překračuje žánrové omezení a nabízí čtenáři filosoficky založenou, barvitou a zároveň čtivou prózu, která precizně předvádí prastaré pravdy o lidském údělu.

Major ostravské kriminálky Roman Saran rehabilituje poté, co jej při každodenním ranním běhu přepadli dva neznámí muži a zlámali mu ruku. Z nudy se své přítelkyni Lence rozhodne pomoci najít kamarádku Krystu – spolužačku, která se dle svého facebookového profilu vdala za Novozélanďana a žije na Korfu. Když se ji však Lenka rozhodne navštívit, Krysta profil zruší a jako by zmizela ze světa. Saran navíc zjistí, že fotky, které na něm sdílela, jsou podvržené. Záhady se na sebe vrší a Saranovi nezbývá než do celého problému zasvětit svůj tým. Celá temná historie zvolna začíná vyplouvat na povrch… Po devíti novelách napsal Petr Sagitarius se svým nepřehlédnutelným hrdinou první detektivní román. Za knihy Klasztor a Návrat a Pierot a Na krev získal Petr Sagitarius Zvláštní cenu poroty v Soutěži o nejlepší knihu detektivního žánru v roce 2021.

1970. Eliška Mazochová opouští s manželem a dvouletou dcerkou Volary. Odcházejí na periferii republiky do Aše, kde se chtějí skrýt před dlouhými prsty totalitního režimu. Eliška vyrůstá za totality a pere se s mnohostí rolí, jež má zastávat. Selhává ve své mysli jako přítelkyně, matka i manželka. Pocit ponížení je v ní zaset velmi hluboko, a teprve když cítí smrt na jazyku, chce napravit chyby, jichž se dopustila. Otázkou je, zda je to vůbec ještě možné… Setkáváme se s postavami, které jsou obrazem města Aše a metaforicky představují jeho soukolí. Nakonec město vždy tvoří lidé. Žije Aš, nebo už je mrtvá? Až ke křížku je novela navazující na předchozí Bílý pramen: vyprávění z Aše a její minulosti. Autorka tentokrát nahlíží léta sedmdesátá prizmatem žen z vlastní rodiny. „O síle a křehkosti žen. O životě v pohraničí. O stárnutí. O křivdách, lásce a přátelství. Příběh Elišky Mazochové ve vás zůstane ještě dlouho po přečtení a vyzve vás k zamyšlení. Doporučuju.“ – Jana Poncarová

Život a příhody Remusovy můžeme považovat za nejpopulárnější dílo kašubského literárního kánonu. Majkowski tento román napsal ve 20. letech 20. století (poprvé vyšel v době jeho smrti v roce 1938). Remusovy rytířské příběhy nabízejí pozoruhodnou syntézu regionální tradice a reálií kašubského etnika, obecně považovaného za „pozůstatek“ pomořansko-slovanského osídlení baltského pobřeží. Prvky moderního pohledu na člověka a společnost se zde spojují s elementy kašubské lidové roviny, lokální paměti se zde prolínají s představami o obecných souvislostech historického rozvoje kašubské společnosti. Majkowski do svého románu začlenil pasáže, motivy i symboly ze své rané literární tvorby, v níž se postava Remuse či scény z pozdějšího románu začínají objevovat již koncem 19. století. Z obecného hlediska se román pohybuje na pomezí realismu a pozdního novoromantismu a nese v sobě i prvky historismu a politicko-kulturního aktivismu. Zároveň jsou ale Remusovy příhody i dobrodružným románem a jakýmsi kulturním cestopisem, v němž rytíř Remus nabývá podoby dona Quijota, i když rozhodně není rytířem smutné postavy. Nejvýznamnější kašubský román

Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Tato kniha je o lidech, kteří se snaží řešit problémy způsobené lidmi, kteří se snaží řešit problémy,“ popisuje autorka svou knihu rozkročenou mezi vědeckou reportáží a cestopisem. Zavede čtenáře mezi vědce, kteří na Islandu mění emise uhlíku v kámen, nebo mezi solární geoinženýry, kteří uvažují o vystřelování malých diamantů do stratosféry s cílem odrážet sluneční paprsky od Země. Podobné extravagantní vědecké projekty zachycují současný posun v myšlení některých klimatologů: ve světě, v němž už není možné nechat přírodu, aby se regenerovala sama, se tytéž technologické zásahy, které naši planetu ohrožují, stávají jedinou nadějí, jak získat více času. Kniha, která umí být současně inspirativní i děsivá, nepostrádá nádech temného humoru, především však představuje originální pohled na éru antropocénu.

Je léto roku 2013 a Abigail, sestřenice Petera Granta, neví, co s volným časem. Ti, kdo ji znají, už tuší, že to nevěstí nic dobrého. Zatímco Peter někde na venkově řeší záludný kriminální případ s jednorožci, Abigail se dopracuje k vlastní záhadě – začne řešit případ teenagerů mizejících v londýnském parku Hampstead Heath. Zvláštní je, že mladí lidé se stačí vracet domů dřív, než se jejich zmizení začne plně věnovat policie. Po návratu jsou sice víceméně v pořádku, ale tajemstvím zůstává opředené místo, kam se poděli. Abigail, studentka magie, kterou vnímá jako nedílnou součást reality, se případem začne zabývat ve spolupráci se svým novým kamarádem Simonem a také už s dobře známými mluvícími liškami. V divočině Hampsteadu si vytkne za cíl zjistit, kdo za děsivými nekalostmi stojí a proč se jich dopouští.

Kyjevský vojevůdce Svjatoslav zvítězil nad Bulhary a upevňuje svou moc v povodí řeky Volhy. Ilja Muromec a ostatní bohatýři jsou ale jako na jehlách. Jejich úhlavní nepřítel, velekněz Tugarin, uprchl někam na sever. Svjatoslav souhlasí, aby se družina vydala po jeho stopách a jednou provždy s ním skoncovala. Bohatýři putují do divokých končin obývaných kmenem Čeremisů, ale tam štvanice zdaleka nekončí. Tugarin má totiž namířeno dál na sever, na území tajemných Čudů. Pověsti říkají, že někde v tamních lesích je brána do záhrobí, na divotvorný ostrov Bujan. Ten střeží neblaze proslulá čarodějná kněžna, kterou místní nazývají Baba Jaga – matka hadů. Ilja a jeho druhové musí znovu bojovat s dračími kouzly i s temnotou, která nakazila zrádné srdce v jejich vlastních řadách.

Píše se rok 1900. Anglie padla. Londýn je průmyslovým centrem Francouzské republiky. Joe stojí na nádraží, na sobě má kvalitní plášť s podšívkou ze skotské kostky a nepamatuje si nic. Vůbec nic. Neví, kdo je, ani jak se tam ocitl. Muž bez minulosti. Ale čas od času jako by přece jen něco viděl – místa, lidi… Prý je to jistá forma epilepsie. Až mu jednoho dne přijde pohlednice… Co má Joe společného s majákem daleko u skotského pobřeží? Proč tam přichází zima během jediného dne? Kdo napsal jména na sloupy trčící z moře? Ale hlavně – jak dopadnou napoleonské války? A dožije se Joe současnosti? Ve strhujícím románu Natashy Pulleyové ucítíte pach krve, chlad mořské vody i ničivé plameny lásky. Je to nějakých čtyři sta stránek, ale člověk má pocit, jako by jich bylo polovic. Pokud můžete, vyhraďte si víkend a ponořte se… New York Times Poslední pecka Natashy Pulleyové, v níž ohýbá pravidla žánru, v sobě mistrovsky kombinuje historii, spekulativní fikci, romantiku a další prvky, čímž vzniká neuvěřitelně čtivý celek… Tohle je paráda. Publishers Weekly

Dějiny ticha reprezentují prozatím poslední Corbinovu knihu (francouzsky vyšla v roce 2016). Jejím tématem jsou proměny smyslového vnímání mezi 19. a 20. stoletím, resp. jejich reflexe v dobové literatuře, sociologii a filozofii. Autor v Dějinách ticha staví do kontrastu naši současnost, především městských prostorů, přetížených hlukem a neustálým mediálním bombardováním, vůči světu 19. století, v němž bylo ještě místo pro vnitřní ticho a naslouchání. Ticho přitom Corbin chápe jako sociální konstrukt, jenž došel v minulých dvou staletích výrazných proměn, a to především směrem ke ztrátě vnitřního já a k odosobnění. Ticho se v jeho pohledu stalo vzácností, jehož hodnotu už ani neumíme ocenit. Ztráta ticha pro něj reprezentuje jednu z podob civilizačního procesu.