Argo strana 48 z 311

Vítejte v krámku s fantazií, který putuje po celém světě a nabízí starožitné cetky, jež dokážou naplnit ztracené sny, a zvláštní telefony, díky nimž se můžete spojit se svými milovanými na onom světě. Po příjezdu do malého městečka Boonah však starý obchodník s fantazií Earlatidge Hubert Umbrey zjišťuje, že umírá a že co nejrychleji musí najít svého nástupce, protože i v malém Boonahu je řada těch, kterým by jeho kouzla pomohla. Například Enochovi – desetiletému chlapci, jenž oplakává svého otce a provinile skrývá jakési tajemství. Nebo Ann, která do města přicestovala za umírající babičkou, a přesto s lítostí myslí především na jednoho muže. Ovšem i samotnému panu Earlatidgeovi připraví krámek během jeho posledních dní na zemi obchod v podobě, v jaké jej nikdy dřív nepoznal – a dokáže tak čelit svému osudu. Nenechte si ujít poutavý magický román o fantastickém krámku, který přináší útěchu, klid a naději těm, kteří to potřebují. Krásný a povznášející příběh, který vás rozesměje i dojme.

Historie Albigenských přestavuje základní pramen ke křížové výpravě proti katarům v jižní Franciia a pro události s ní související v letech 1203-1218. Její autor, Petr, cisterciácký mnich z kláštera Vaux-de-Cernay Abbey, byl přímým svědkem řady z popisovaných dějů, které líčí z ortodoxně katolického hlediska. Přesto jeho kronika přináší mnoho cenných zpráv o víře albigenských katarů a jejích teologických základech. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

PhDr. Jan Jeřábek vystudoval FFUK, obor kulturologie. Jeho Úvod do grafologické diagnostiky představuje široce syntetizující přístup k problematice, který je podložen letitou praktickou zkušeností. Vedle psychologie rukopisu se intenzivně zabývá také hlubinnou a humanistickou psychoterapií, západními i východními způsoby práce s tělem a různými aspekty meditační praxe. V současné době je předsedou České grafologické komory v Praze.

Knihu Kde zrovna jsem můžeme číst jako román, ale i jako pásmo volně navazujících, převážně lyrických povídek spojených hlasem jejich vypravěčky a protagonistky, singl ženy středního věku, pro kterou je samota životní volbou. Ta nás provádí místy svých všedních i svátečních dní, jsme svědky pracného budování vztahu jejího privátního „já“ ke světu. Za mikrokosmy, v nichž se vypravěčka ocitá, lze tušit Itálii, ale spíš než identifikace konkrétních míst čtenáře zaujme schopnost vyprávět lidský život a plynutí času skrze prostor. Díky svému vynikajícímu pozorovatelskému talentu, výrazově přesnému a přitom ukázněně střídmému jazyku je skvělou společnicí i průvodkyní místy, na kterých můžeme potkat i sami sebe. Úžasné, kontemplativní čtení... Lyrická próza, která čtenáře vybízí k tomu, aby se nad vyřčenými slovy pozastavili. Real Simple, Best Books of 2021

Lidé různých kultur i dob si vyprávějí mýty a příběhy. Čím to je, že tato vyprávění mají tak podobnou strukturu? Co to vypovídá o lidské mysli, morálce i o světě vůbec? Jordan Peterson ve své první knize (1999) zkoumá spojitost mezi tím, co nám moderní neuropsychologie říká o mozku, a tím, co je obsaženo v rituálech, mýtech a náboženských příbězích. Mapy smyslu jsou prací, která spojuje neuropsychologii, kognitivní vědu a freudovský i jungovský přístup k mytologii a vyprávění, a buduje mnohovrstevnatou teorii, která moudrost a smysl obsažené v mýtech zprostředkuje kritické mysli moderního člověka.

První a nejdojemnější kapitola fiktivního Kerouacova životopisu, „Duluozovy legendy“, kterou psal v podstatě celý život, protože látkou i palivem jeho psaní vždy byly vlastní, intenzivně prožívané zkušenosti. Vize Gerarda jsou tím, co si Jack Kerouac – či jeho prozaické alter ego Duluoz – pamatuje o svém bratrovi Gerardovi; je to sled výjevů, vizí či vidění, detailů přetvořených v básnickou pravdu, střípků viděných očima dítěte, matných vzpomínek na milovanou, důvěrně blízkou, andělskou bytost, kterou odvedla z jeho života smrtelná choroba, když bylo Gerardovi devět let a Jackovi pouhé čtyři roky. Knihu napsal Kerouac během dvou týdnů v roce 1956, ve stejném roce, kdy rozepsal Anděly zoufalství a dokončil Tristessu, a jako by v ní utíkal ke vzpomínkám na dětskou čistotu a nevinnost, na šťastná léta prožitá po boku milujícího a milovaného bratra, kterého vidí jako svého prvního učitele.

Maria Florkowská, vězeňkyně číslo 16671 a vášnivá hráčka šachů. Po vpádu německých vojsk do Polska se s rodiči a sourozenci ocitla zavřená ve varšavském ghettu, kde se zapojila do protinacistického odboje. Poté co na ně přišlo gestapo, je i s rodinou odvlečena do osvětimského tábora. Při selekci v ruce zoufale svírá šachovou figurku, poslední věc, která jí zbyla z dřívějšího života a která ji nečekaně zachrání před okamžitou smrtí. Sadistický vedoucí tábora si usmyslí, že by šachové partie s mladičkou dívkou mohly být pro jeho znuděné dozorce vítaným rozptýlením... Maria musí hrát o život, zároveň však spřádá svůj vlastní plán...

Kniha německého medievisty Eduarda Mühleho představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Slovanů v dlouhé časové perspektivě od 6. do 15. století. Zpracovává téma, jemuž německá historiografie věnuje pozornost přinejmenším dvě staletí. Přesto jde o knihu inovativní. Autor ve svém výkladu vychází nejen z dobových písemných pramenů, ale velká část jeho interpretací je založena na poznatcích archeologických, jež v posledních desetiletích změnily zažité představy. Mühle ve svém výkladu volí dvojí přístup: na jedné straně se věnuje reálným společenským strukturám Slovanů, počínaje raně slovanskými skupinami obyvatelstva přes první slovanské státní útvary 10.-12. století až po mocensky stabilizovaná království pozdního středověku; na straně druhé na středověké Slovany nahlíží očima jejich sousedů. Nikoli tedy pouze slovanské pojímání sebe sama, jež se v plnosti rozvíjí až ve 12. a 13. století, ale stejně tak i pojímání Slovanů prizmatem sousedů, kteří si byli vědomi vzájemných kulturních odlišností. V Mühleho knize je tedy slovanský svět barvitě zachycen pohledem arabských, byzantských a latinských středověkých autorů. Jejich uvažování sice mnohdy bylo stereotypní, i přes onu stereotypnost nám ale zanechalo, byť někdy pokřivené, stopy jinak neznámých stránek života Slovanů ve středověku. Kniha Eduarda Mühleho ale není omezena pouze na samotné dějiny Slovanů mezi 6.-15. stoletím. Její druhou dimenzi představuje zkoumání Slovanů jako kulturního konstruktu, jako nástroje politiky od středověku do 21. století.

Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku.

Znali jsme jen mlčení. Moji prarodiče z matčiny strany o své zkušenosti z doby druhé světové války nikdy nemluvili. A my si kolem nich utvořili vlastní legendy: on byl v koncentračním táboře učitelem a pomáhal dětem vyplnit čas, než na ně dojde řada; ona dokázala unést železniční pražce, pod jejichž tíhou jiní Židé našli smrt. A s tím jsme si vystačili, věděli jsme, že se dál nemáme ptát. A tyhle příběhy poté, co zemřeli pouhý měsíc po sobě, bez dalšího zkoumání vstoupily do rodinné paměti. Jenže po čase se v nich začaly objevovat praskliny. Novinový článek, v němž se tvrdilo, že vychází s rozhovoru s ním. Fotografie, na níž se ona drží za rámě cizího muže. E-maily od anglického osmdesátníka, jenž tvrdil, že byl jeho žákem. Hromádka dopisů v krabici od bot ukryté v komoře u její sestry. A příběh jejich životů se nám najednou začal měnit před očima. Bram Presser na základě skutečných faktů a fragmentů historie vystavěl nesmírně působivý román o lásce, paměti, minulosti a identitě.

Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku.

Po neúspěšném pokusu o sebevraždu mladý úředník Hanio Jamada nabídne svůj život na prodej formou inzerátu v tokijském bulvárním deníku. Brzy se začínají ozývat různí zájemci se stále bizarnějšími nabídkami. Jak se sluší a patří pro četbu na pokračování, Mišima na rozdíl od zdlouhavých ušlechtilých úvah, které používá ve svých „seriózních“ románech, napsal tuto novelu formou rychlého sledu krátkých kapitol, ve kterých se hlavní hrdina dostává do řady absurdních situací s atmosférou, která snese srovnání s Tarantinovým filmem „Pulp Fiction“. Jedná se o groteskní až surrealistický příběh plný pitoreskních postav, ve kterém Mišima využívá satiru a černý humor ke zkoumání některých témat, která ho zaměstnávala v jeho tvorbě po celý život: smrti, krásy a erotiky. Původně byla novela Život na prodej (Inoči urimasu) v roce 1968, tedy jen dva roky před autorovou šokující sebevraždou, publikována na pokračování v časopisu Playboy Šúkan. V prosinci téhož roku byla vydána jako kniha. Toto je James Bond s kafkovskou břitkostí. Hanio je hlavní hrdina komicky lapený mezi svými pudy sebezáchovy a sebezničení a mezi darebáky, kteří se pohybují sem a tam, přičemž vypadají jako agenti mezinárodní zločinecké sítě, a prozaickými postavami zabývajícími se vlastními fantaziemi. - The Japan Times Antihrdina knihy, který se marně snaží zbavit se své existence, pro kterou nemá žádný užitek, je alter egem autora, který zinscenoval smrt, o níž on i publikum, které se vysmívalo jeho poslednímu projevu, věděli, že je mimo realitu. - The Japan Times Brilantní příklad Mišimovy neomezené představivosti. Paradoxní představy o povaze bytí jsou prezentovány s charakteristickým ironickým úsměvem. - The Japan Times Svižný, šílený příběh s ozvěnou hlubších obav, které zajímaly a trápily jeho autora. - The New York Times Život na prodej je plný tarantinovských scén pašování a vražd, stejně jako filozofických úvah o japonských postojích ke kodexu bojovníka, meči a cti. - The Evening Standard Surrealistický román o městě, které ztratilo duši – od jednoho z literárních velikánů Japonska. - The Guardian Jen Mišima dokázal tak famózně a přirozeně míchat kýč a satiru, erotiku a klaunství, konspirační teorie a morální ponaučení. - Publishers Weekly V úzkostlivosti své psychologické analýzy je Mišima podobný Stendhalovi a v hloubce studia lidské touhy po sebezničení - Dostojevskému. - The Christian Science Monitor

Kniha snů zaujímá v celku Kerouacova díla zvláštní postavení: setkáváme se v ní sice s autorem samotným i s postavami, které známe z jeho ostatních próz, vše je však nahlíženo prismatem snu; tento experimentální román totiž sestává ze zápisů snů, jež Kerouac pořídil v letech 1952–1960. Kerouacovo „spontánní psaní“ je tu snad ještě spontánnější než obvykle, jelikož se osvobozuje od každodenní reality a nechává se omezovat pouze autorovým nevědomím, respektive tím, co je z něj autor schopen a ochoten zveřejnit. Onen surový básnický materiál ovšem zpracovává suverénní stylista, a výsledný text tak nabývá prazvláštní, univerzální působivosti. Řečeno se samotným Kerouacem: „Každonoční snění všech lidí na světě spojuje lidstvo (…) a je také důkazem, že svět je skutečně transcendentální.“

Maria Florkowská, vězeňkyně číslo 16671 a vášnivá hráčka šachů. Po vpádu německých vojsk do Polska se s rodiči a sourozenci ocitla zavřená ve varšavském ghettu, kde se zapojila do protinacistického odboje. Poté co na ně přišlo gestapo, je i s rodinou odvlečena do osvětimského tábora. Při selekci v ruce zoufale svírá šachovou figurku, poslední věc, která jí zbyla z dřívějšího života a která ji nečekaně zachrání před okamžitou smrtí. Sadistický vedoucí tábora si usmyslí, že by šachové partie s mladičkou dívkou mohly být pro jeho znuděné dozorce vítaným rozptýlením... Maria musí hrát o život, zároveň však spřádá svůj vlastní plán... Poslední šachmat to u mě vyhrál. Prvotina Gabrielly Saabové mě přiměla horečně obracet stránku za stránkou, zatímco jsem se čím dál víc strachovala o tu mladou a kurážnou holku, která myšlení šachového génia využila k tomu, aby naplánovala pomstu za svou vyvražděnou rodinu. Elise Hooperová

Lidé různých kultur i dob si vyprávějí mýty a příběhy. Čím to je, že tato vyprávění mají tak podobnou strukturu? Co to vypovídá o lidské mysli, morálce i o světě vůbec? Jordan Peterson ve své první knize (1999) zkoumá spojitost mezi tím, co nám moderní neuropsychologie říká o mozku, a tím, co je obsaženo v rituálech, mýtech a náboženských příbězích. Mapy smyslu jsou prací, která spojuje neuropsychologii, kognitivní vědu a freudovský i jungovský přístup k mytologii a vyprávění, a buduje mnohovrstevnatou teorii, která moudrost a smysl obsažené v mýtech zprostředkuje kritické mysli moderního člověka.

Staletí před událostmi líčenými ve Hře o trůny se rod Targaryenů – ti jediní z dračích pánů, kteří unikli Zkáze Valyrie – usídlil na Dračím kameni. Příběh Ohně a krve začíná u legendárního Aegona Dobyvatele, stvořitele Železného trůnu, a pokračuje přes generace Targaryenů bojujících o tento neblaze proslulý symbol, až po občanskou válku, která jejich dynastii téměř zničila. Co se doopravdy dělo během Tance draků? Proč bylo tak smrtelně nebezpečné vypravit se do Valyrie po Zkáze? Odkud pocházejí dračí vejce, která dostala Daenerys? To je jen několik z mnoha otázek, na něž najdete odpověď v kronice psané učeným mistrem Citadely a doprovázené desítkami ilustrací Douga Wheatleyho. Do tohoto příběhu jsme mohli letmo nahlédnout už v knihách, jako byl Svět ledu a ohně, ale teprve nyní se před námi spletitá historie Targaryenů odhaluje do posledního detailu. Oheň a krev, úvodní svazek dvoudílných dějin rodu Targaryenů, představuje ty nejvyhrocenější podoby hry o trůny a nabízí zcela nový pohled na bouřlivou, často krvavou a vždy fascinující historii Západozemí.