Argo strana 50 z 311

Nový román Ondřeje Štindla nazvaný Tolik popela nabízí v hojné míře to, co známe už z autorových předchozích tří próz – řečeno s českými literárními recenzenty, „Štindl je výborný vypravěč s nezaměnitelným stylem“ (Reflex), vyznačujícím se „nezvyklou bohatostí i obrazností jazyka“ (Deník N), jehož příběhy jsou vždy vystavěny „s vnitřní logikou, a přitom s překvapivými zvraty, s kompoziční čistotou a funkčností všech součástek“ (Respekt). Hlavní hrdina románu, stárnoucí literát a překladatel Kryštof, se znenadání a vlastně proti své vůli ocitá na životní křižovatce, když se napřed za poněkud trapných okolností seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem bizarní sekty prazvláštně spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej znal, a zpřítomňuje možnost jeho konce – a vstříc „osobní apokalypse“ jde možná vstříc i Kryštof sám, provázený melancholií, groteskou, dotírajícími vzpomínkami i temnými tušeními. Stává se z něj váhavý aktér příběhu velkého odhalení či krutého kosmického žertu. Anebo love story. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Píše se rok 1986, zima se chýlí ke konci a do malé vesničky Marbäck v jižním Švédsku přiletí první konipas. Když však jindy tak radostnou předzvěst jara spatří policista Sven Jörgensson, ztuhne mu krev v žilách. Ví, že neštěstí na sebe nenechá dlouho čekat. Tentýž večer se svět převrátí vzhůru nohama v celém Švédsku. V centru Stockholmu je cestou z kina zavražděn švédský premiér, země je paralyzovaná šokem, a uprostřed chaosu se musí Sven na vlastní pěst vydat do temnoty Nyarsasenské pahorkatiny po stopách vyšinutého vraha. Udělám to znovu, varoval ho hlas v telefonu. A Sven nepochybuje, že svou výhrůžku myslel vážně. Kdo zasel hrůzu do kdysi tak bezpečného koutku švédského venkova? A kdo je spisovatel, který se o mnoho let později rozhodne příběh svěřit papíru? A proč nenechá přízraky minulosti raději spát? Román o zločinu, pravdě, vině a odpovědnosti v časech, kdy se Švédsko během jediné noci proměnilo k nepoznání. Nominace na švédskou Knihu roku

Střední škola je příšera, která pohltí všechno, co máte rádi. Tohle moc dobře ví Robin Buckleyová, oblíbená postava třetí řady hororového sci-fi seriálu televize Netflix a nyní také hrdinka románu Rebelka Robin. Je začátek školního roku a na střední škole v Hawkinsu se opět rozjíždí závod o to, kdo bude normálnější. Plán je jasný: kluci si najdou holku, holky si najdou kluka a povedou nudné řeči o škole a budoucí kariéře. Robin, která hraje na lesní roh, umí několik jazyků a trousí jedovaté poznámky, tuhle „normálnost“ předstírat umí – dělá to celé roky v naději, že si pokud možno nikdo nevšimne, jak je jiná. Jenže teď se přidala jedna okolnost, která do hrdinčiny pečlivě budované image nezapadá, něco, co Robin teprve zjišťuje: líbí se jí holky. Jediný způsob, jak zůstat sama sebou, je dát provinčnímu Hawkinsu vale a prchnout na léto do Evropy. Ale jak, když nemá peníze, rodiče by asi nebyli nadšení a na obzoru není nikdo, s kým by se do tohoto dobrodružství mohla pustit?

Alice Sheldonová, spisovatelka publikující pod mužským pseudonymem James Tiptree, Jr., patří nejen k nejvěhlasnějším, ale také k nejkontroverznějším tvářím fantastické literatury. Za druhé světové války vstoupila do armádního letectva a ve službě pro letecké zpravodajství dosáhla na ženu v té době výjimečně vysoké hodnosti majora. Nabyté zkušenosti využila během své poválečné práce pro CIA, následně získala doktorát z experimentální psychologie. Veškeré své vědomosti a znalosti využívala během své spisovatelské dráhy, mužský pseudonym si přitom zvolila v rámci utajení před vládou, pro kterou pracovala, a zároveň tím chtěla poukázat na sexismus převládající nejen mezi autory a redaktory vědecko-fantastické literatury dvacátého století. V roce 1987 nejdříve zabila svého smrtelně nemocného manžela a následně spáchala sebevraždu. V českém překladu je Alice Sheldonová v současnosti stále relativně neznámá, přičemž hned několik jejích nejvýznamnějších, literárními cenami ověnčených prací vychází ve sbírce Žena, kterou muži neviděli česky vůbec poprvé. Těchto osmnáct ponurých vizí tvoří vrchol z její nepříliš obsáhlé povídkové tvorby. Dotýká se v nich lidského vnímání a poznání, metafyziky či sexuality a předznamenává svět, v němž je lidstvo odsouzeno k nevyhnutelnému pádu. Jde o knihu, která je nepatrným vyrovnáním dluhu vůči jedné z nejzajímavějších představitelek fantastického žánru a současně i vůči vrcholné světové science fiction.

Román Ohnivé křídlo je příběh snu o létání. Malý Kaarle, který vyrůstá v rodině finských imigrantů v Americe, chce být jako jeho „jmenovec“ Charles Lindbergh a létat v oblacích. Ve 30. letech za velké hospodářské krize se rodina přestěhuje do sovětské Karélie, „ráje dělníků“. A Kaarle, teď už pro změnu Gennadij, opravdu létá. Ale jen do té doby, než nešťastnou souhrou náhod skončí v gulagu. Po vypuknutí druhé světové války je však znovu užitečný – piloti hrají v sovětském boji proti Německu zásadní roli a z Gennadije je rázem hrdina. Ovšem zase ne na dlouho. Stalin selhání neodpouští, a tak se sestřelený „dezertér“ znovu ocitá v gulagu. Odtud jej znovu, už naposledy, vysvobodí jeho životní vášeň. Na poslední velkou cestu se Kaarle, Charles, Gennadij vydává do nekonečného kosmu.

Don DeLillo bývá označován za jednoho ze tří největších žijících amerických prozaiků (vedle Cormaca McCarthyho a Thomase Pynchona) – a jeho poslední kniha, útlý román Ticho, výmluvně dokládá proč. Děj románu není nijak složitý: na Manhattanu se jeden postarší manželský pár spolu s mladším rodinným přítelem chystá v televizi sledovat Super Bowl, tedy finále ligy amerického fotbalu. Připojit se k nim má druhý pár, který se právě letadlem vrací z Paříže. Svět však náhle postihne blíže nespecifikovaná, zato však totální technologická porucha; přesto se přátelé nakonec sejdou a společně se pokoušejí vyrovnat s nastalou situací, přičemž kolísají mezi paranoidním přesvědčením, že nastává konec světa, a pochybnostmi, jestli veškeré tyto obavy a úzkosti nejsou jen přemrštěnou, hluboce iracionální reakcí na tuctový výpadek proudu. O děj ovšem v posledku tolik nejde: napětí v DeLillově próze neplyne z děje, ale z jazyka plného zvláštně poskládaných slov a slovních spojení nabitých záhadnými, skrytými, a přesto důvěrně známými významy a emocemi – a taky z vět plných nedořečených, a přesto hrozivých náznaků toho, co všichni tak nějak víme nebo aspoň temně tušíme. DeLillo ve svém románu týmiž slovy a větami, z nichž je náš dnešní svět vystavěn, ohlašuje jeho trudný zánik – akt stvoření či ustrojení je zde aktem zpotvoření a odstrojení.

Záchrana zraněného francouzského partyzána sudetskými dětmi, další dva osudy politických vězňů, příběh ze šumavského pohraničí, kde na tradici pašeráků navázali převaděči uprchlíků před komunistickým režimem. Čtyři povídky zasazené do období od konce druhé světové války až do nedávně minulosti připomínají pohnuté momenty českých dějin, jsou však díky optimistickému pohledu i nadhledu Jiřího Stránského, jenž do svých knih vkládal i vlastní životní zkušenosti, protkány humorem, vírou v přátelství a spravedlnost.

Román Všichni krásní koně je prvním dílem tzv. "Hraniční trilogie" a lze jej směle označit za jeden z vrcholů McCarthyho díla; autor za něj v roce 1993 prestižní National Book Award i National Book Critics Circle Award. Obdobný úspěch slavil i u čtenářů: dlouhé měsíce se držel v čele žebříčku bestellerů a dodnes patří k nejprodávanějším autorovým knihám. McCarthy tu typické rysy svého psaní, jazykovou vynalézavost, cit pro detail či výtečně vystavené vyprávění, zasazuje do žánru, který má v americké literatuře bohatou tradici — do románu zasvěcení. Příběh se odehrává v roce 1949 a není nijak složitý: šestnáctiletý John Grady Cole a jeho kamarád Lacy Rawlins utečou na koních z domova v Texasu a vydají se do Mexika. Po cestě se k nim přidá ještě jeden o něco mladší kluk a všichni tři jedou přes poušť, vstříc dospělosti, každý po svém. Hlavní hrdina John Grady Cole si na cestě k dospělosti vyzkouší hned několik rolí najednou: kamaráda, "otce" i milence.

Mexiko je rozlohou obrovská země, o níž se říká, že jeden život na její poznání nestačí. Ale proč se o to alespoň nepokusit? Mexikopedie přibližuje v abecedně řazených tématech více či méně známé oblasti mexické kultury, gastronomie, přírody, umění a dějin – od úchvatné rostliny agáve, přes unikátní indiánské baroko, tajemné oslavy Dušiček, mexickou patronku Pannu Marii Guadalupskou, ikonickou malířku Fridu Kahlo, tajemnou Lacandonskou džungli, migrující motýly monarchy stěhovavé, božská tacos, mexické naháče xoloitzcuintles až po předkolumbovskou šperkařskou metodu ztraceného vosku. A mnoho dalšího. To vše doplněné barevnými ilustracemi a desítkami fotografií.

Ve 42 rekapitulovat kariéru je samozřejmě velmi brzy, nutno dodat, že Mikoláš knihu dopsal až téměř jako 44letý. Z čehož je jasné, že když si něco umane, většinou to splní. Jenom není jasné kdy. Odkaz na Douglase Adamse je nepřehlédnutelný, stejně jako odkazy na další populární literaturu, filmy a především hry, ale kniha je především těkavou změtí tu méně, jindy ještě mnohem méně zábavných historek, které autor sepsal pro sichr dřív „dokud si to ještě pamatuje.“ A když si měl vybrat, jestli je jeho kniha poučná, zábavná či vtipná, tak tiše doufá, že aspoň jedno z toho!

Už je to tady, přinášíme česky doposud nevydané muminí komiksy! Druhý muminí omnibus obsahuje stripy od Larse Janssona. Od roku 1960 předala Tove pochodeň svému bratrovi, aby se mohla věnovat jiným uměleckým projektům. V době svého největšího rozmachu vycházel Muminek ve více než 40 zemích a přibližně ve 120 novinách. Denně jej četlo přes 20 milionů čtenářů, což z něj činí nejúspěšnější finský komiks všech dob. Nádavkem se s vámi Sophia Janssonová, Larsova dcera a kreativní ředitelka a předsedkyně představenstva společnosti Moomin Characters, podělí o své vzpomínky na vyrůstání ve světě muminků.

Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal na v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Poté, co prošel Nizozemskem, Německem a dorazil do Vídně se zastávkou v Praze, se vydal dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje do Maďarska, Sedmihradska, Rumunska a na Balkán. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách. V druhém díle svého cestopisu, právem pokládaného za jeden ze skvostů novodobé anglické prózy, Fermor opět prokázal nejen pronikavý postřeh a zvídavost, ale i nesporné literární nadání – bohatým a poetickým jazykem podává obraz již zaniklého světa, líčí dějiny a kulturu střední i východní Evropy, přináší fascinující portréty národů. Pokračování pěší výpravy mladého Angličana, který se v rocce 1933 vydal z Rotterdamu do Istanbulu. Mezi lesem a vodou navazuje na knihu Čas darů (2018) a autor v ní líčí cestu od slovenských hranic přes Maďarsko, Sedmihradsko a Rumunsko na Balkán. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Výbor sedmi povídek představuje tvorbu jednoho z nejuznávanějších moderních autorů píšících v urdštině Najjara Masúda. Tento autor, profesor perské literatury a překladatel vydal za svého života čtyři povídkové sbírky, z nichž tři jsou v tomto výboru zastoupeny. A nepochybně zaujmou i čtenáře bez hlubokého předchozího zájmu o indickou literaturu. Na první pohled vás okouzlí exotické kulisy plné neznámých tvarů, barev a vůní, jež však jako by unikaly našemu doteku, skryté za průsvitným závojem, bez konkrétního místního či časového určení. A stejně tak se i děj Masúdových povídek vzpírá jednoznačnému uchopení, jediné interpretaci. Čtenář se tak vlastně sám ocitá v kůži postav, jimž jsou často odpírány informace nebo vysvětlení, a ony se tak musí rozhodovat a konat jen na základě toho, co samy vidí, a svých rozumových schopností či morálních zásad. Nejde však o bezradnou neukončenost, naopak, autor čtenáře dovádí k poznání, že obraz, na který se dívají, lze nahlížet z různých úhlů, že za závojem, jenž zahaluje svět, snad následuje další. Četba povídek Najjara Masúda skýtá člověku čiré potěšení a pobízí jej k následnému uvažování o zákonitostech morálky i literární stavby. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Druhý svazek edice Skrytá krása detailu představí pražské stavby trojice dnes stále ještě nedoceněných architektů secesní éry – Richarda Klenky, Jiřího Justicha a Josefa Kovařoviče. První z nich strávil po studiích na pražské technice několik let v Paříži, kde se osobně podílel na projektech pro Světovou výstavu 1900. Pak působil v Praze a byl též pedagogem Umprum. Navrhl několik nepřehlédnutelných domů s bizarní výzdobou v oblasti pražské asanace i jinde. Byl představitelem svérázné formy secese a moderny. Justich byl žákem Friedricha Ohmanna na pražské Umprum, působil též ve Vídni. V Praze se podílel na projektech domů v asanaci (zejm. v Pařížské ulici) i jinde (hotel Palace, dům U Pelikána, přestavba Šítkovských mlýnů). I jeho tvorba se vyznačuje originalitou. Konečně Kovařovič projektoval vedle staveb ve stylu rostlinné secese také zajímavé domy s geometrickou a někdy i kubistickou dekorací v řadě pražských čtvrtí. Byl též autorem ledáren v Braník.

Kolektivní monografie Josef Válka a myšlení o dějinách je věnována osobě, dílu, badatelským zájmům a obecně kulturnímu přínosu brněnského profesora středověkých a raně novověkých dějin Josefa Války (1929–2017). Josef Válka patřil k předním českým a moravským badatelům, kteří se od 50. let 20. století věnovali sociálním a kulturním dějinám. Prodělal barvitý badatelský vývoj od marxismu přes strukturalismus až k dějinám mentalit a historické antropologii. V jednotlivých studiích je Josef Válka reflektován jako badatelská a myslitelská osobnost dějepisectví druhé poloviny 20. století s důrazem na metodologické aspekty a na problematiku recepce francouzských, německých a anglických badatelských inspirací. Autoři přitom kladou důraz na teoreticko-metodologická východiska Válkova historického myšlení, na jeho specifické nazírání sociálních a kulturních dějin, na jím prosazovaný koncept nadkonfesního křesťanství, na jeho chápání Františka Palackého v kontextu moderního dějepisectví a v neposlední řadě i na Válkovu publicistickou a popularizační činnost

317 sonetů Franceska Petrarky je významnou součástí Zpěvníku (Il Canzoniere) italského básníka, ovlivněného tradicí provensálských trubadúrů, od nichž převzal kult lásky k vysněné bytosti a záslužné služby dámě. Franceskova paní Laura žijící v Avignonu je vdaná a má děti, básník ji však adoruje a v množství variant zpracovává oboustranný vztah, který vyústí roku 1348 po vypuknutí moru v milenčinu smrt. Takto končí první část Zpěvníku: 227 sonetů a menší počet kancon, sestin, ballat a madrigalů). Druhá část Zpěvníku, nazvaná Po smrti paní Laury, obnáší kromě kancon, madrigalů aj. 90 sonetů. Zde již básník oplakává idol pozemské ženské krásy, ale zároveň šťastnou nebešťanku, s níž se vídá ve snách. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky