Auditorium strana 3 z 6

Pojem právnická dvouletka označuje období let 1948–1950, kdy došlo k zásadním změnám v československém právním řádu. Přestože dnes svým označením připomíná spíše hospodářské pětiletky, týkala se právnická dvouletka výlučně tvorby práva, výstavby nového, lidově demokratického právního řádu. Ministerstvo spravedlnosti přijalo přípravu nových jednotných, lidových a lidu srozumitelných právních předpisů jako svůj socialistický závazek. Tato kniha mapuje období právnické dvouletky od jejího vyhlášení v létě 1948, až do konce roku 1950, kdy byly přijaty poslední z nových kodexů. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány organizaci práce na ministerstvu spravedlnosti, činnosti politické komise, jako nejdůležitějšího orgánu právnické dvouletky, i činnost komisí a subkomisí připravujících osnovy jednotlivých kodexů. Čtenář tak dostává jedinečnou možnost nahlédnout za oponu na jeviště legislativní práce konce 40. let a poznat, jak vznikaly kodexy práva rodinného, občanského, ale i trestního soudního i správního. Autoři v knize osvětlují nejen pozadí přípravy a politické vlivy na vznik lidově demokratického právního řádu, ale i přinášejí nový pohled na přejímání sovětských vzorů do československého práva. Stranou zájmu však nezůstaly ani některé další, s právem spojené fenomény přelomu 40. a 50. let 20. století. Samostatná kapitola je věnována reformě vysokého školství, ale i táborům nucené práce a cenzuře.

Transformace justice patří mezi nejvýznamnější změny, k nimž v Československu po sametové revoluci dojít. Klíčovou se v tomto směru stala proměna prokuratury na státní zastupitelství.Ve své knize se autor zamýšlí nad bouřlivým vývojem státního zastupitelství v uplynulém čtvrtstoletí. Vedle procesu proměny prokuratury na státní zastupitelství a souvisejících legislativních otázek, které doprovázely polistopadovou diskusi o směřování státního zastupitelství a jeho místu ve strukturách justice, autor popisuje zásadní milníky v tomto vývoji. Připomíná mimo jiné i známé mediální kauzy („justiční mafie, katarský princ, David Rath, Nagyagate“ ad.), stejně jako některé osobnosti české justice i politiky, které zasáhly do diskusí o struktuře a fungování státního zastupitelství. Zastavuje se tak nad působením Marie Benešové, Pavla Němce, Otakara Motejla, Renaty Vesecké, Vlastimila Rampuly, Pavla Zemana, Lenky Bradáčové a dalších. Podrobně se věnuje zejména působení Renaty Vesecké ve funkci nejvyšší státní zástupkyně, jejíž problematické kroky vzbudily mezi státními zástupci nebývalý odpor, jenž nakonec přispěl k jejímu odvolání a emancipaci státního zastupitelství od světa politiky.

Řeší-li dnes Evropa usilovně migrační otázku, není od věci si uvědomit, že jde o novou podobu starého problému. Stejně jako jinde, má i v Čechách rozli-šování mezi „domácími“ a cizinci prastaré kořeny a tradičně bylo také předmětem zájmu právních no-rem. Zřejmě nejcitlivější rozměr přistěhovalectví přitom původně představovalo usazování zahra-niční šlechty, které mohlo potenciálně znamenat narušení sféry vlivu domácích aristokratických rodů. Proto se již v době vlády Jana Lucembur-ského začíná objevovat první snaha o regulaci při-stěhovalectví a o právní zakotvení obyvatelského práva (později se pro něj v administrativní praxi i odborné literatuře vžil latinský termín „inkolát“). Usazování cizinců v Čechách sice nebylo a ani ne-mohlo být beze zbytku vyloučeno, pokud se ale chtěli stát de iure Čechy, museli podstoupit forma-lizovaný proces, v jehož průběhu jim bylo české obyvatelské právo uděleno. Významnou roli hrál v tomto procesu panovník, rozhodující slovo si ale v pohusitské době vybojovaly stavy a udělování in-kolátu se stalo jednou z významných kompetencí zemského sněmu. Česká historiografie zatím bohužel ke komplexnímu zpracování inkolátní problematiky nedo-spěla. Autor se v předložené publikaci snaží na základě mnohaletého pramenného výzkumu toto bílé místo částečně vyplnit, přičemž se zaměřuje na tzv. předbělohorské období (1526–1620). Vychází samozřejmě z analýzy normativních pramenů, které se k obyvatelskému právu vázaly, nevyhýbá se ale ani rozkrývání reálných administrativních procesů, jimiž byly příslušné normy naplňovány. Významnou součást knihy tvoří také soupis jednotlivých rodů, jejichž pří-slušníci byli v Čechách za obyvatele

Postavení menšin je jednou z nejsložitějších společenských a politických otázek, k jejímž klíčovým aspektům patří kromě zákazu diskriminace a možností používání vlastního jazyka ve veřejném styku právě problematika školství. U menšin lišících se jazykem od většiny, tedy v zásadě u většiny národnostních minorit, představuje školství s výukou v mateřském jazyce zásadní prvek. Tato kniha se věnuje specifické problematice menšin, a to otázce vysokých škol s menšinovým jazykem. Vzdělávání v jazyce menšin na základních, často i středních úrovních škol, je v Evropě poměrně časté, zatímco výuka v menšinových jazycích na nejvyšší tj. univerzitní úrovni vzdělání je spíše věcí výjimečnou, a to i u států poskytujících menšinám rozsáhlá práva. Kniha vznikla ve spolupráci Právnické fakulty Univerzity Karlovy (zejména Ústavu právních dějin) a Pedagogické fakulty Univerzity J. Selyeho v Komárne. Jejími autory jsou zejména právníci a historici a pozornost je tak věnována tématům minulosti i současnosti. Publikace chce být příspěvkem k dalším diskusím o národnostní a menšinové problematice, přičemž je určena nejen pro odbornou, ale i laickou veřejnost.