Auditorium

Kniha nabízí komplexní přehled meziná-rodní a evropské ochrany národnostních menšin, která integruje prvky tradičního mezinárodního práva i současnou dok-trínu lidských práv. V kontextu starých i nových výzev menšinového práva je zřejmé, že ochrana národnostních men-šin v Evropě dalece přesahuje rámec folklorních stereotypů a představuje slo-žitou a aktuální právní problematiku. Ve stále více se dezintegrujících evropských společnostech je zachování a rozvoj tra-dičních menšinových identit klíčovým úkolem, který si žádá důkladnou orien-taci v relevantních normách mezinárod-ního a evropského práva i v praxi pří-slušných institucí.

Retroaktivita, tedy zpětná působnost, je v právu předmětem polemik již od starověku. Změny právní úpravy v čase se často projeví zásahem do právní jistoty, případně narušují legitimní očekávání adresátů právní úpravy. Je tomu tak zejména tehdy, mění-li se právní postavení těchto osob k jejich tíži. Na druhou stranu však zpětné působení práva v čase nemůže být v právu zcela eliminováno. Mohou proti němu svědčit různá ústavní omezení, avšak jiná ústavní pravidla jej v různých situacích mohou též vyžadovat. Hlavním důvodem legitimujícím změnu práva v čase je pravomoc zákonodárce reagovat na aktuální společenské potřeby změnou právní úpravy, a to i takovou, která bude působit zpětně. Podstatné je vymezení a dodržování pravidel, podle kterých bude možno posuzovat přípustné a nepřípustné zpětné časové působení práva. Základem těchto pravidel jsou v současné době především ústavní normy a dále pravidla obsažená v mezinárodních smlouvách. Ta jsou následně interpretována a precizována rozhodovací činností zejména ústavních soudů, případně soudů mezinárodních a nadnárodních institucí. Kniha ukazuje, že utváření takových pravidel podléhá různým vlivům, je závislé na sociálních, ekonomických i politických okolnostech, a proto je nalezení univerzálního řešení v podstatě nemožné. Jednotícím východiskem nicméně zůstává racionální požadavek, aby právní pravidla umožnila svým adresátům předvídat právní důsledky jejich chování. Přístup nereflektující tento požadavek je nutno náležitě obhájit. Pokud se tak nestane, je retroaktivita právní úpravy stěží akceptovatelná.

Kniha se věnuje odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho zaměstnanci. Neomezuje se pouze na tradiční tematiku pracovních úrazů a nemocí z povolání, ale přináší komplexní, přehledný a srozumitelný výklad všech relevantních druhů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Nejsou zde opomenuty ani vztahy služební a jejich dílčí specifika, stejně jako praktické přesahy do práva občanského, trestního, správního a obchodního. Jedná se o dosud první ucelené zpracování tohoto tématu na našem knižním trhu. Autorka se dlouhodobě specializuje na problematiku odpovědnosti v pracovněprávních vztazích. Působí a vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a své zkušenosti čer-pá též z vlastní právní praxe.

Interakce technologických a sociálních proměn mění společenskou realitu od základu. Promítá se i do stavu a fungování jinak spíše konzervativního práva. Není proto přehnané mluvit o přelomové době, o možná největší revoluci, kterou lidstvo zažilo. Právě vlivy této velké společenské reorganizace na právo se zabývá kniha kolektivu autorů z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Věnuje se třem okruhům problémů: redefinici tradičních právních konceptů optikou jiných disciplín, odrazu společenské transformace v právu a implikacím technologického pokroku v oblasti práva. Společným záměrem autorů bylo postihnout proměny práva nejen globálně, ale i v jeho různých dimenzích: v teorii, empirii a praxi.

Téma apelačního soudu zažívá v posledních patnácti letech zvýšenou vlnu zájmu. Předkládaná kniha jde tomuto trendu naproti a přináší původní znění desítek pramenů vztahujících se k dějinám této významné instituce. Apelační soud významnou měrou spoluutvářel české právní prostředí – ať už skrze sjednocování rozhodovací praxe napříč městskými a dalšími soudy v rámci zemí Koruny české nebo koncentrací elit českého právního života 17. století. Zde předestřené archiválie jsou doplněny o podrobné studie, ve kterých je pojednáno o působnosti soudu, jeho vnitřním uspořádání, způsobu obsazování uvolněných postů či o procesu přijímání rozhodnutí v konkrétních věcech. Zpřístupněné prameny reflektují širokou škálu činností, v nichž byl apelační soud převážně aktivním hybatelem. Výsledkem je komplexní obraz činnosti soudu postihující jedno století – od vydání Obnoveného zřízení zemského po dvacetileté výročí od vydání Hrdelního řádu Josefa I. Kniha je tak vhodná nejen pro zkušené badatele, kteří se s apelačním soudem při výzkumu již setkali, ale též pro ty začínající, kteří do tématu raně novověkého soudnictví teprve pronikají a hledají pevnou oporu pro svůj výzkum.

Učebnice mezinárodního práva má za cíl poskytnout čtenářům přehled hlavních znaků současného mezinárodního práva. Kromě základních informací o pojmech a institutech mezinárodního práva zde čtenáři naleznou též odkazy na relevantní judikaturu mezinárodních soudních orgánů, jejíž znalost by měla být prohloubena v rámci seminářů a cvičení. Třetí a doplněné vydání osvědčené učebnice srozumitelným způsobem představuje základy mezinárodněprávního řádu a současně zohledňuje aktuální problémy, které souvisejí s rychle postupujícími procesy globalizace v oblastech ekonomie, technologie a komunikace. Učebnice je určena nejen odborné právnické komunitě, ale i studentům a zájemcům o mimoprávní obory.

Lidská práva dnes představují právní a etický rámec fungování společnosti. Jejich doktrína a praxe se dynamicky proměňuje. Impulzy k tomu přicházejí zevnitř i zvenčí práva. Do hry vstupují inovace mající původ v teoretickém diskursu, hledání nových cest justicí i proměny společenského kontextu. A právě těmito otázkami se zabývá kniha kolektivu autorů z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Jejím leitmotivem je inventura stavu lidských práv tváří v tvář realitě počátku 21. století utvářené fenomény globalizace, integrace, multikulturalismu a nových technologií. Kniha nabízí tematickou pestrost a pluralitu perspektiv, z nichž lze na lidská práva nahlížet. Jejich svorníkem je snaha zodpovědět otázku, na jaké křižovatce se lidská práva nacházejí: jsou tato práva ještě na vzestupu, nebo už narazila na meze svého růstu? Vybrané kapitoly: Jsou lidská práva ideologií? Slábnoucí role státu v kontextu plurality lidských práv Rozmach lidských práv jako původce státní represe Technické aspekty odklízení předpisů zasahujících do lidských práv Omezení shromažďovacího práva z důvodu ochrany veřejného zdraví Koronavirus, lidská práva a institucionální gynekologická předporodní péče v ČR Eutanázie a globální model základních práv Sociální funkce vlastnictví jako integrační prvek ve společnosti Limity využívání technologie rozpoznávání obličejů policií Digitální suveréni: moc a postavení platforem, práva uživatelů a hledání rovnováhy

Smlouvy nepředstavují pouze jeden z pilířů moderního soukromého práva, ale jsou přímo také nedílnou součástí vývoje lidské civilizace. Od okamžiku, kdy člověk začal vnímat věci jako majetek, vznikla také přirozeně jeho potřeba s majetkem disponovat a jeho prostřednictvím získávat to, co má někdo jiný, aniž by tím vyvolal konflikt. Smlouvy tak vznikly především jako prostředek pro předcházení konfliktům, a to jak na úrovni soukromoprávní, tak i veřejnoprávní, či mezinárodní. Tím zůstaly dodnes. Římské právo chápalo smlouvu (contractus) jako obligaci založenou na konsenzu a vzájemné důvěře (fides) smluvních stran. Tato kniha se věnuje kontraktům v římském právu z pohledu dynamiky vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Popisuje proto nejen jednotlivé typy kontraktů, jako jsou koupě, nájem, úschova a další, ale věnuje se především důležitým aspektům jejich vzniku, zániku a ochrany, a to až do fáze exekuce. Kniha se mimo jiné zaměřuje na některá témata římského smluvního práva, která v naší právní romanistice byla dosud spíše opomíjena, jako např. na zásadu pacta sunt servanda, interpretaci kontraktu, předčasné ukončení smlouvy, fides a právní význam vzájemné důvěry smluvních stran, význam kauzy (causa), roli právní vědy ve vývoji římského smluvního práva ad.

Životní prostředí je hodnotou, jejíž význam je nezpochybnitelný a zasluhuje si tak naši trvalou pozornost. Prostředkem k jeho ochraně je mimo jiné vhodná právní regulace vzájemně se doplňujícími normami z různých právních odvětví. Tato kniha se zaměřuje specificky na možnosti trestního práva ve vztahu k ochraně životního prostředí, neboť právě trestní právo je prostředkem určeným k ochraně nejvýznamnějších hodnot ve společnosti. Autorka ve své monografii předkládá analýzu klíčových nástrojů trestního práva v této oblasti na úrovni mezinárodního, evropského a českého práva. Vedle toho se zabývá rovněž charakteristikou environmentální kriminality, konstrukcí trestněprávních norem v ochraně životního prostředí a zvláštnostmi takové normotvorby.

Občanství Evropské unie vzniklo před necelými třiceti lety, v roce 1993, vstupem Maastrichtské smlouvy v platnost. Již tehdy bylo občanství EU chápáno jako institut posouvající evropskou integraci, do té doby převážně ekonomického charakteru, směrem k politické unii. Od svého vzniku se občanství EU stále rozvíjí. Přestože má dodnes jen odvozenou a doplňkovou povahu ve vztahu ke státnímu občanství členských států, přináší občanům členských států řadu práv a je vnímáno jako jeden z významných federativních prvků Evropské unie. Kniha zpracovává relativně uceleným způsobem problematiku unijního občanství. Obsahuje kapitoly o historickém vývoji tohoto institutu, o jeho charakteristických rysech a srovnání se státním občanstvím. Těžištěm publikace je obsah unijního občanství, tj. práva a povinnosti občanů EU, přičemž pozornost je věnována zejména právu pohybu a pobytu občanů EU, právu nebýt diskriminován na základě státní příslušnosti a politickým právům občanů EU. Kniha zohledňuje také aktuální otázky dopadu pandemie COVID-19 a brexitu na občanství Unie.

Podle údajů mezinárodních organizací je pouze zhruba třetina států světa hodnocena jako demokratická, přičemž podíl nedemokratických zemí se v posledním desetiletí zvyšuje. Autoritativní režimy převažují nad demokratickými a v dosavadních demokratických státech se projevují autoritativní prvky. Jak úpadek demokracie, tak nárůst autoritativních metod a režimů, jsou považovány za globální jevy, a tyto otázky se tak stávají součástí diskuse o formování globálního světa. Proto dnes, kdy čelíme krizi demokracie a stojíme před otázkami nad příčinami a možnostmi její obrany, se s novou intenzitou otevírá nekonečný příběh demokracie. Tato kniha představuje pokus o mapování cesty, na jejímž počátku je hledání východiska pro pojetí politických režimů a pro vztah termínů a jejich obsahu. Počínaje charakteristikou pojmu politický režim přes vývoj hodnocení a typologií politických režimů až po úvahy o povaze demokracie a autoritativních režimů, si klade otázky o elementárním obsahu pojmů a jejich významu pro vytváření obecných kategorií a úvah. Tento význam je nadčasový v tom smyslu, že nám umožňuje být věcnými kritiky a rozpoznat, kdy je třeba ostražitosti před nebezpečím, a také to, abychom se mohli a uměli těšit ze svobody, pokroku a poznání. Cílem této knihy však není a priori obhajoba tezí, ale pokus o přispění k diskusi na téma ústavní demokracie.

Nacistické zločiny spáchané v průběhu druhé světové války neměly do té doby v celosvětových dějinách obdoby. Reakcí československé exilové vlády bylo připravení tzv. velkého retribučního dekretu, který na osvobozeném území zřizoval mimořádné lidové soudy. O jednotlivých zločinech pak rozhodovaly pětičlenné senáty složené ze soudce z povolání a čtyř soudců z lidu. Celkem se muselo těchto 24 mimořádných lidových soudů v první fázi zabývat 132 549 případy, z čehož veřejní žalobci podali 38 316 obžalob, na jejichž základě bylo odsouzeno 713 osob k trestu smrti, 741 k doživotnímu těžkému žaláři a 19 888 k dočasnému trestu na svobodě. Po únoru 1948 se navíc otázka retribuce znovu otevřela, neboť vládní akční program nově ustaveného kabinetu z 10. března 1948 označil provedenou retribuci za nedůslednou a byla navržena její revize, která probíhala do konce roku 1948. Kniha obsahuje hlavní materiály pro posuzování činnosti mimořádných lidových soudů, především hlavní, ale i související, právní předpisy, provádějící předpisy, zápisy ze schůzí vlád či judikaturu Nejvyššího soudu. Součástí je i kapitola k obsahu spisů mimořádných lidových soudů, metodika dat vypisovaných ze soudních spisů, kapitoly o živelné očistě, která byla prováděna ještě před zahájením činnosti mimořádných lidových soudů, a o teorii stanného práva.

Kniha přináší z větší části doposud nezpracovaný pohled na českou antisystémovou krajní pravici v jejím více než stoletém vývoji. První část sleduje odmítavou reakci českého radikálního konzervativismu, fašismu i nacionálního socialismu k demokratické modernizaci české společnosti v meziválečném období a následný politický debakl těchto proudů po Mnichovu 1938 a za druhé světové války. Druhá část vymezuje směry, aktivity a příběhy čelných politiků současné české krajní pravice. Ukazuje na kontinuitu české krajní pravice s minulostí a zároveň dokládá její diskontinuitu na schopnosti přizpůsobit antisystémové a rasové koncepce podmínkám a konfliktům globalizované liberální demokracie 21. století. Stále razantněji se projevuje odklon od někdejší svárlivé nacionální uzavřenosti k nadnárodní krajně pravicové solidaritě a spolupráci v duchu tzv. bílého evropanství. Publikace je určena nejen odborníkům z různých vědních oborů a profesí (soudobé dějiny, moderní politické vědy, bezpečnostní oblast), ale i učitelům a studentům, kteří pociťují v dané problematice deficit adekvátní odborné literatury. Konečně, mnoho podnětného může přinést i pracovníkům státních institucí a veřejné správy, politikům, novinářům a všem zájemcům o konkrétní a živé problémy demokracie, autoritářských a totalitních systémů.

Jednu z významných forem třetího (protikomunistického) odboje po roce 1948 představovala činnost agentů-chodců. Šlo o československé občany, kteří uprchli na Západ a následně se ve službách zahraničních rozvědek vraceli do vlasti a plnili zde nejrůznější úkoly špionážního, výzvědného či sabotážního charakteru. Jejich činnost je dodnes jen velmi málo zmapována, ačkoliv to byli právě oni, kteří neváhali nasadit svobodu a život v boji proti čerstvě nastolené totalitě. Tato kniha mapuje ve své první části osudy trojice mladíků, kteří své mise ve službách americké CIC absolvovali v letech 19481949. Ve druhé části jsou pak podrobněji zpřístupněny soudní procesy, které byly před Státním soudem vedeny jednak proti jednomu z nich, jehož se Státní bezpečnosti podařilo počátkem roku 1950 zatknout, jednak proti jejich příbuzným, známým a všem, kteří jim poskytli jakoukoli formu podpory. Vedle příběhu agenta Štěpána Starého, který se v červnu 1949 neprostřílel a zahynul při zatýkání, stejně jako dalších osob zapojených do odbojových aktivit, se kniha snaží nabídnout též právněhistorickou reflexi politických procesů a jako případová studie přispět k dalšímu poznávání boje proti komunistické diktatuře.

Koncept dělby moci představuje jeden z výchozích stavebních prvků současných demokratických právních států. Jeho základní myšlenka založená na přesvědčení o tom, že koncentrovaná moc hrozí svým zneužitím, je stále platná, avšak postupy, jimiž se má takovému nežádoucímu stavu bránit, jsou proměnlivé. Funkční koncept dělby moci musí být tudíž dynamický. Prochází jednak spontánním vývojem, jednak jsou podoby dělby moci ovlivňovány řízenými společenskými procesy. Za základní charakteristiku těchto změn lze považovat měnící se přesvědčení o tom, kdo je nejlépe disponován čelit potenciálním snahám o uzurpaci většího dílu moci. Do koncepcí dělby moci se již nezapojují výlučně vnitrostátní orgány a další vnitrostátní aktéři. V nebývalé míře lze pozorovat ingerenci mezinárodních a nadnárodních organizací či vliv nestátního sektoru ať již ziskového nebo neziskového. Některými z těchto změn se kniha zabývá. Definuje samotný koncept dělby moci, obrací pozornost ke vztahům normotvůrce a orgánů aplikujících právo, které popisuje na pozadí dichotomie tvorby a dotváření práva, analyzuje vliv mezinárodních a nadnárodních organizací na činnost vnitrostátních orgánů jako jednu z forem jejich kontroly, v neposlední řadě se věnuje i rozdělení moci uvnitř justice.

V roce 2019 jsme si připomínali 100. výročí vzniku Mezinárodní organizace práce (MOP), založené Versaillskou mírovou konferencí v roce 1919 jakožto součásti mírového uspořádání po první světové válce. Za dobu své existence přijala bezmála 200 úmluv mezinárodních standardů, upravujících nejrůznější aspekty práce, které přispěly, často radikálně, ke zlepšení pracovních podmínek na celém světě. I v současnosti musí reflektovat aktuální trendy a jevy ve společnosti, jakými jsou globalizace, automatizace, robotizace, informační technologie, digitalizace, nové formy organizace práce, které otřásají tradičními pilíři světa práce a přináší zásadní momenty. Monografie věnovaná uvedenému výročí přibližuje nejen historii MOP, včetně myšlenkových proudů a historických souvislostí, které vedly k jejímu vytvoření, ale i rozbor mezinárodních pracovních standardů prakticky ve všech tematických oblastech (kolektivní právo, pracovní podmínky, ochrana zdraví, rovnost a nediskriminace, pracovní migrace, práva vybraných skupin, sociální zabezpečení), včetně jejich aplikace v podmínkách České republiky a srovnání s právem EU.