Cykloknihy strana 3 z 5

Kdo vlastně byla první žena, která objela svět na kole? Do současnosti se o ní u nás nikdo nezmínil ani slovem. A to přesto, že byla v Americe jednou z nejslavnějších žen 19. století. Byla volnomyšlenkářkou spojující v sobě sportovkyni, odvážnou obchodnici a světoběžnici. Onou první ženou, která na bicyklu obkroužila zeměkouli, byla Annie „Londonderry“ Cohen Kopchovsky. Narodila se jako Annie Cohen v židovské rodině v Rize v dnešním Lotyšsku v roce 1870 a emigrovala do Spojených států s rodiči ještě jako dítě. V osmnácti letech se provdala za Maxe Kopchovského a měla s ním v následujících čtyřech letech tři děti. V roce 1894 opustila dočasně manžela a své malé děti ve věku 5, 3 a 2 roky a odstartovala 25. června v Bostonu před davem 500 lidí. Jejím cílem bylo objet zeměkouli v čase 15 měsíců a vydělat si tím 5000 dolarů. Cestou vyměnila vlající sukni a korzet za pánské podkasané kalhoty sahající pod kolena a svůj ženský 42 liber vážící bicykl Columbia zaměnila za pánský Sterling vážící pouhých 21 liber. Kvůli zimě stočila směr své cesty více na východ a poté už směřovala do Evropy. Do francouzského Le Havre připlula 3. prosince 1894. Přes mnohé byrokratické překážky Londonderry vzpomínala, že její cesta přes Francii byla vrcholem jejího putování. I přes to, že byla severně od Marseille přepadena a okradena. Z Paříže na jih země se přesunula za dva týdny. Přepravila se parníkem přes Středozemní moře do Egypta, kde podnikla krátké výlety. Pak pokračovala do Jeruzaléma, do současného Jemenu a přes Ceylon stále na východ až do Singapuru. Přes Koreu se dostala do Japonska a z Jokohamy se plavila lodí zpět na americký kontinent do San Franciska. Cestou si musela v hlavních městech obstarávat podpisy amerických konzulů, aby dokázala, že země skutečně navštívila. Do San Franciska připlula 23. března 1895 a pokračovala do Los Angeles a na sever do Denveru. Během cesty měla četné obecenstvo, které o ní často vyprávělo někdy až smyšlené příběhy. Někteří se dokonce ptali, zda je vůbec žena. Do Bostonu dorazila s velkou slávou 24. září 1895, opravdu 15 měsíců poté, co ho opustila. I přes kritiku, že cestovala více s kolem než na něm, dokázala, že byla impozantní cyklistkou. Nebyl to jen fyzický výkon, nebyla to jen zkouška psychické odolnosti a odvahy ženy, byl to test schopností postarat se sama o sebe v tehdejším světě. Její počin byl později popsán v listu New York World jako „jedna z nejpozoruhodnějších cest, kterou kdy žena podnikla“. Kniha vyšla v USA teprve před nedávnem, přesto v ní autor Peter Zheutlin poutavě popisuje příběh starý bezmála sto dvacet let. Čirou náhodou se mu podařilo zachránit sbírku diapozitivů, které Annie poslala z cesty domů a dokonce vypátral její vnučku Mary.

Závod napříč Amerikou - jedna z největších zkoušek výdrže, odhodlání i psychické odolnosti, jakou člověk vůbec může dobrovolně podstoupit. Čtyři tisíce osm set kilometrů v sedle kola, skrz spalující vedra pouští, strmé výjezdy mrazivých hor, všudypřítomné nebezpečí tornád, nekonečné roviny v silném protivětru, přívalové deště a krupobití i nebezpečné sjezdy. S tím vším se závodníci musí poprat. Co je ale nejhorší, je nedostatek spánku. Závod napříč Amerikou se totiž jede dnem i nocí. Kdo spí, nevyhraje. Časový limit na dokončení celé tratě je pouhých dvanáct dní, což vychází na čtyři sta kilometrů denně. Ty počty jsou neúprosné. Kdo na závodě napříč Amerikou spí víc než hodinu denně, nemá šanci vyhrát.

"Co je to štěstí? Mít radost na duši a neubližovat tím druhým. Může tak být, milý čtenáři? Moje duše se raduje na cestách. A taky se raduje, když sem tam žije pro druhé. A taky ví, že některé dálky již prostě nevedou dál. Že je dobré některé hry vědomě ukončit, určité kruhy vědomě uzavřít." Těmito slovy uvádí autor svoji knihu věnovanou cestám na kole. Rozdělil ji na dvě části. V první popisuje putování podél hranic nesmírně zajímavé a krásné země. Bylo při ní třeba překonat prudká horská stoupání, zasněžené silnice a nekonečné kilometry hlubokými lesy či širými rovinami. Dny plné deště a zimy se střídaly s dny úmorného horka. To vše se dalo prožít během necelých tří tisíc kilometrů. Ona země leží v samém srdci Evropy a dnes by čtenář marně hledal její název v mapách. Ta kouzelná země se kdysi jmenovala ČESKOSLOVENSKO. Ve druhé části knihy jsou zajímavá vyprávění o jeho dřívějších cestách do zahraničí i u nás. Podkarpatská Rus, Rumunsko, Albánie, ale i výjezdy na Sněžku, Ještěd nebo Děčínský Sněžník. Povídání o tom, co vše se dá prožít na dalekých kolopoutích, i jak krásné může být putování s dětmi po hrázích jihočeských rybníků. Nejedná se o ryzí cestopis, ani to není průvodce. Je to svěží vyprávění člověka, který má za sebou těžkou životní zkoušku a psaní mu v ní pomohlo. Stalo se mu v jistém smyslu i drogou. Povolenou a mysl osvobozující.

Strhující příběh, který se odehrává střídavě v Čechách a u Rudého moře, je plný exotiky, poznávání, humoru, vášně i erotiky. Ponoříte se do šťavnatých, nebývale intimních, s humorem i nadsázkou vylíčených zážitků zralé vdané Evropanky s podstatně mladším ženatým arabským lékařem z tamní vládní garnitury. Pikantní zpověď mapuje období, kdy oba „dali svým hlavám holiday a nechali konat jen svá těla“. Téměř dokumentárně a cestopisně se s autorkou vydáte na lákavou cestu k hříchu, tedy k poznání, které zakazuje společnost i většina náboženství. Ale popravdě, znáte lepší způsob, jak nejlépe poznat toho druhého? Vše je v příběhu autentické, je vylíčen slovo po slovu tak, jak se stal. Osoby jsou reálné a skutečně žijící, stejně jako zážitky a místa, kde se děj odehrává. A odehrává se tajně ve dvou úrovních – v té reálné a v té virtuální – s komunikací v mobilu, na e-adresách i v sociálních sítích. Do moderního příběhu o vášnivém i humorném sbližování dvou odlišných „genotypů“ z různých kontinentů a kultur pochopitelně vstupují moderní technologie i železné společenské i náboženské tradice. V očích autorky je „My dear doctor“, hlavní protagonista příběhu, téměř novodobý Sinuhet. Tam na jihu skutečně žije a dnes dál úspěšně léčí. „Lolai“ zůstává Tady na severu, je tu mezi námi a co vy víte, možná je to vaše sousedka. Pracuje stále ve svém oboru, věnuje se svým malým životním radostem a rodině, která nic netuší. I když je její příběh z 21. století, pozměnila jména postav tak, aby ve své zemi nebyly pranýřovány, zneuctěny nebo jinak trestány. Bláznů by se Tam našlo dost. Její subjektivní, kontroverzní a často kritický pohled totiž kličkuje mezi on-line světem, mezi lidskou touhou a příkazy shora, které hrdinům direktivně sesílají dva nejvyšší šéfové virtuálního nebe: Alláh a Hospodin. Komunikace se odvíjí a osciluje mezi kontinenty, je limitována vzdáleností, státním zřízením, filozofií a společenskou tradicí. A pak spontánně vrcholí mezi morálkou, sexem, vášní a citem. Nu ano, nebyla by to žena, aby se nepokusila obelhat i bohy…

Čtvrtá kniha Milana Silného pojednává o nejdelších, nejdobrodružnějších a možná i nejúchylnějších cyklistických akcích v ČR Ve světě se jezdí spousta extrémních cyklistických akcí. I u nás se jezdí závody, které dávají lidskému životu jiný rozměr, závody, při kterých se člověk dostává do jiné dimenze. Několik dní nonstop jízdy beze spánku, s minimem jídla, zato s halucinacemi a v bolestech. Jen on, kolo, příroda, její krásy a stupňující se souboj únavy s vůlí. Nová kniha Milana Silného popisuje nejdobrodružnější cyklistické akce u nás. Uchopte spolu s ním řídítka, usaďte se do sedla, zařaďte lehké převody a vydejte se na trasy, které jsou nezapomenutelným dobrodružstvím a hlubokým zážitkem. Vydejte se na akce, které jsou plné poznávání sebe sama, svého vlastního já, kdy sestoupíte na samotné dno fyzických schopností i psychické odolnosti. Zažijete chvíle, při nichž je člověku největším soupeřem on sám, jeho lenost, pohodlnost, obavy, strach a slabá vůle. Promažte řetěz, odemkněte vidlici, nasaďte přilbu, rozsviťte čelovku a povolte brzdy. Vítejte na startu. Pozor! Vyrážíme!

Asfaltové, polní a lesní cesty brázdí Milan Martinec na bicyklu od roku 1980. Všechny výlety, jak se na správného cyklotrempa sluší, má poznamenané ve svém cyklistickém deníčku. Poznámky z cest uskutečněných v letech 2003 až 2009 byly před třemi roky vydány knižně. Kniha se jmenovala KOLMO NA MOSKVU a autor v ní popisoval čtyři výpravy: za Severní polární kruh, na Balkán, do Moskvy a na Cabo da Roca. V této nové knize přibližuje čtenářům, jak ho jeho jednostopý oř vezl v letech 2011 až 2014 při dalších čtyřech velkých cestách Evropou: do Moldavska, na Kurskou kosu, na Britské ostrovy a na Maltu. Při těchto výpravách projel Slovensko, Ukrajinu, Moldavsko, Rumunsko, Srbsko, Maďarsko, Rakousko, Německo, Belgii, Francii, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Nizozemsko, Polsko, Rusko – Kaliningradskou oblast, Litvu, Itálii, Korsiku, Sardinii, Sicílii a Maltu. Ač by se mohlo zdát, že Milan Martinec je profesionální cyklocestovatel, není tomu tak. Sice k tomu svádí počet jím najetých kilometrů, který se blíží k 350 000, což by vydalo na pomyslné více než osminásobné obkroužení zeměkoule, ale Milan nikdy necestoval jinak než v rámci své řádné dovolené. Čtyři týdny jsou maximum. Může být tedy inspirací pro všechny neprofesionální cestovatele. Pokud ovšem ujedou kolem dvou stovek kilometrů denně a pokud zvládnou během dovolené dva až čtyři tisíce kilometrů.

Novinka obsahuje doposud nikde nepublikované nové rozhledny postavené v posledních dvou letech. Od vydání knihy "333 výletů po rozhlednách Čech, Moravy a Slezska" jich přibylo celkem 59, plus tři byly zcela přestavěné. Celkem je v knize představeno 62 rozhleden. Co mohou čtenáři od nové knihy očekávat? Především novou grafiku s novými piktogramy. Nové mapky, zhotovené profesionálním kartografem. Nově QR kódy, které nasměrují čtenáře na stránky autora pro doplňující informace. Ani teď nechybí v knize GPS souřadnice, číslo železniční trati, nejbližší zastávka a kilometráž od ní k rozhledně. Informace o typu rozhledny, výhledu, otevírací době, možnostech občerstvení a prodeji suvenýrů jsou již samozřejmostí. Na zadní předsádce je mapa České republiky s přehlednou lokalizací nově postavených rozhleden. Co ale žádná kniha o rozhlednách nemá, a co z ní činí naprosto originální dílo, jsou kresby rozhleden od Jiřího Štekla. Autor byl za ně už několikrát oceněn, naposledy vloni na mezinárodním veletrhu Svět knihy, kde převzal cenu za 2. místo v kategorii turistických publikací.

Delší dobu vyprodaná kniha, která zaznamenala díky sympatickým Francouzům velký úspěch, se dočkala druhého vydání. Je rozšířené, má dvojnásobné množství obrázků z cesty a na závěr přibyla ještě jedna kapitola. Jsou v ní vzpomenuty jejich dvě návštěvy České republiky, které se uskutečnily v letech 2011 a 2013 a odpovědi na otázky, které při čtení jejich knihy mohly vyvstat. Také se dozvíte, jak tyto francouzské cestovatelské legendy nyní žijí, co dělají a jak se má jejich dnes už dospělá dcera Manon. Cesta kolem světa, kterou Françoise a Claude Hervéovi na kolech podnikli, stále patří k výjimečným cestovatelským počinům. Za 14 let ujeli více než 150 000 kilometrů a navštívili 66 zemí pěti kontinentů. Mimořádné bylo hlavně to, že se jim během cesty narodila dcerka Manon, s níž pokračovali v putování od jejich šesti týdnů věku až do šesti let, kdy musela do školy.

Byl leden 2013, svět už měl být téměř dva měsíce v kolapsu po svém konci a přežít měli jen ti k tomu předurčení. Rozhlédl jsem se kolem. Pohled na billboardy a plakáty s tvářemi arogantních politiků dával tušit, že ne vše je úplně v pořádku, vtíravá středoevropská zima se drala pod kabát a na nohou mne záblo. Cesta za snem se zdála být rovná, bez zbytečných hrbolů a zatáček. A starý svět vlastně skončil. Nezbývalo než vyrazit a přesvědčit se… Mexický Yucatán » Belize » Guatemala »El Salvador » Honduras » Nikaragua » Kostarika » Severní Panama Jen málo českých cyklocestovatelů navštívilo země Střední Ameriky. Jan Evják navíc pronikl až do jejich nitra, do nebezpečných oblastí, kam se cizincům nedoporučuje cestovat. A pořídil jedinečné fotografie, které běžně cykloturisté ze svých cest nevozí. V jeho knize je i mnoho praktických informací, které z průvodců nevyčtete.

Věděli jste, že legendární hokejový brankář Dominik Hašek (Dominátor), nejúspěšnější gólman naší historie, olympijský vítěz z Nagana a nejlepší evropský hokejista NHL je také zdatným cykloturistou a velkým cestovatelem? Cyklovýpravy se staly pro něho výzvou a společně s autory této knihy podnikl cesty na kole po Balkáně a do Himálaje. Je zajímavé sledovat, jak si i taková špičkově trénovaná osobnost dovede hrábnout na dno svých sil a jak na cestách zcela samozřejmě přebírá kolektivní povinnosti, jako například mytí ešusů :) Kniha soustřeďuje cykloakce, které podnikli oba autoři za posledních dvanáct let v rozmezí 2005–2016. Táhne je to spíš na východ z následujících důvodů: nedotčená příroda, rozesmátí milí lidé, jejich vstřícnost, důvěra a nepředstíraný zájem. Zažívají tam běžný, obyčejný život bez příkras, kde jedinou „starostí” je sehnat vodu, jídlo a nocleh. Mají zkušenosti, že v tamních končinách je stále ještě hlavní zájem o člověka, a až pak o peníze. Prostí pastevci si vystačí s minimem a radost z upocených cizinců je upřímná. Kolo jim umožňuje ideálně propojit sny s dobrodružstvím. Tělo si pořádně mákne a hlava nádherně odpočine. Přesvědčte se, jak mohou být takové výpravy příjemně návykové, případně se vydejte v jejich stopách. Vystačí vám na to, stejně jako jim dvěma, dva až tři týdny dovolené.

Faksimile prvního deníku z poutní cesty do Santiaga de Compostela, na kterou se Jiří Bouda vydal na kole od kostela sv. Matěje v Praze-Dejvicích. Po dosažení cíle - poutního kostela sv. Jakuba ve španělské Compostele - si plánoval návrat vlakem. Měl už předem zakoupenou jízdenku, ale tamní železničáři právě stávkovali, takže cesta domů po železnici nebyla možná. Vypátral náhradní způsob dopravy a český autobus, který byl na zpáteční cestě ze Španělska poloprázdný, ho dopravil i s bicyklem domů. Jiří Bouda si na své cestě vše nejen zapisoval, ale samozřejmě také kreslil, neboť kresba byla jeho základním vyjadřovacím prostředkem. Vnímal krásu světa kolem sebe, krajinu, neznámá města, potkával zajímavé lidi. Jeho kresby věrně zachycují krajinu i architekturu a jsou jedinečným dokumentem o době, lidech, městech a stavbách. Jiří Bouda byl dokumentarista virtuózní a precizní, měl jistou ruku a čisté srdce. Ručně psaný zápisník, který je sám o sobě uměleckým dílem, obsahuje i tzv. zkušební cestu, kterou Jiří Bouda absolvoval ještě před tím, než se vydal na dlouhou cestu do Španělska. Vedla z Prahy na Slovensko a přes Rakousko zpět domů.

Volné pokračování knih: Každý kopec má své ... NEJ, Každý kopec stojí za ... TO, Každý kopec se zvedá … VÝŠ Víte, které z českých kopců jsou nejsladší? Cukrák a Medník. Tím ale výčet sladkostí nekončí. Na Břeclavsku se nachází kopec, kterému se říká Cukrmandle. A jaké nejpikantnější názvy české kopce mají? Je jich víc, autorem byly nominovány: Buzíček, Pičulín, Pičhora a Kokotsko. Pomyslně zvítězil ten poslední, hlavním důvodem bylo, že na jeho úpatí vyvěrá pramen s názvem Čůráček. Milan Silný je bedlivým pozorovatelem a všímavým poutníkem. Poeticky vykresluje českou krajinu, místy v knize i básní. Rozebírá názvy měst, městeček a vesnic, kopců i kopečků, zamýšlí se nad jejich vznikem a svérázně je vykládá. Každý navštívený vrchol obohatí o zeměpisné údaje, téměř nikdy nechybí nadmořská výška. Sám o sobě prohlašuje: „Baví mě zdolávat na kole nejrůznější kopce, hory a vrcholy. Pokořil jsem jich celkem dost a za tu dobou jsem poznal, že každý kopec je jiný. Tím nemám na mysli tvar, nadmořskou výšku či náročnost stoupání. Každý kopec má v sobě něco, co neumím přesně vyjádřit. Z některých to vyzařuje na dálku a z blízka je to doslova cítit. Je to duše? Karma? Aura? Nevím. Každý kopec se chová jinak. Některý vzdoruje a nechce za žádnou cenu podlehnout. Jiný mě naopak zve a nemůže se dočkat, až mu vrchol „vojedu“.“ Knihou se můžete inspirovat k výletům na nejzajímavější kopce České republiky a blízkého pohraničí. Dozvíte se, kde leží Čertova hrbatina, Slepičí hory s vrcholy Kohout a Slepice, kdy u nás soptila nejmladší sopka, kde je nejteplejší, nejslanější, nejnegativnější i nejkrušnější hora a spoustu dalších zajímavostí. Jen vyrazit. Protože nesedět doma na zadku je podstatně zajímavější, než sedět doma na zadku.