Daranus strana 10 z 19

Práce vyzvědačů, tedy špionáž, je takřka stejně stará jako lidská civilizace. Nicméně barvité špionážní příběhy s veškerým technickým a informačním zázemím patří především k době dvacátého a dnes i jedenadvacátého století. Zkušený autor literatury faktu Karel Pacner připravil pro české čtenáře cyklus o proslulých případech špionáže a o neméně proslulých vyzvědačích novějších časů. Jeho kniha s názvem VELKÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE vrcholu, konce a dozvuků studené války (1968-2001) nabízí v třinácti kapitolách pohled do mnoha zemí počínaje Československem v období pražského jara roku osmašedesát přes Rusko, Polsko, Spojené státy, Čínu, západní i východní Německo až po Velkou Británii. Samozřejmě i s mnoha odbočkami - například do Mexika, Dánska, Barmy anebo do hlubin Tichého oceánu. V každé kapitole je tady drama. Někdy se šťastným koncem, když hlavní hrdina vyvázne a přežije. Jindy špion, kterého lze označit za hrdinu jen z literárního, nikoli však lidského hlediska, putuje do vězení a někdy se dokonce ozve smrtící výstřel. Poslání špičkových vyzvědačů s sebou nese riziko a z rizika vyplývají následky... Lidé z tajných služeb dokázali nejspíš v některých případech uchránit svět před jadernou válkou a občas zas byla jejich práce bizarní, když třeba Rusové z KGB použili hypnotizéra, aby ovlivnil zápas o světový trůn v šachu. A skandál s nepřátelskou rozvědkou připravil o státnické křeslo německého kancléře. Vítejte s touto knihou ve světě železných nervů, diskreditací, státních převratů a roztáčených peněz!

Rusko není Mordor! Není to fantaskní říše zla na východě, tak jak ji v Pánovi prstenů uhnětl spisovatel Tolkien. Je to jen obrovská země, začínající u Baltu a končící na dohled Aljašky. Neumí vyrobit dobrý osobní automobil, ale rakety dělá na úrovni... Můžete se Ruska bát a stíhat ho nenávistí, nic ale už nezměníte na tom, že tady je a že v minulosti přemohlo Napoleona, stejně jako o mnoho let později Hitlera. Rusku kdysi vládl car – gosudar vseja Rusi. A potom v rudých časech diktátor Stalin a mocní, z nichž máme nejhorší zkušenosti s Brežněvem a nejlepší s Gorbačovem. Nyní je ale v čele Ruska prezident Vladimir Putin. Někdo má z něho strach a v internetových diskusích ho častuje nadávkou Putler. Někdo zas naznačí, že pracovitý, sportumilovný Putin je sekáč, byť Rusko s jeho kývnutím zabralo protiprávně poloostrov Krym. Řekněme ovšem, že Putina si lidé zvolili, zatímco Stalina nebo cara báťušku ne. A že na Rusi horuje pro „diktaturu zákona“, zatímco ti předchozí mluvili spíš o „diktatuře proletariátu“. A jistě by taky rád stál v jednom šiku s mocenským výkvětem Západu, jenomže Rusko je pro Západ příliš nevypočitatelné a nezkrotné. Putin se poprvé stal prezidentem v roce 2000, kdy v Kremlu vystřídal Borise Jelcina, zničeného po několika infarktech. Zdědil po něm rozbitý stát v moci novopečených miliardářů a regionálních baronů. Stařičký Gorbačov v lednu 2015 o Putinovi řekl: „Panoval chaos. Ekonomika byla v troskách, celé regiony chtěly odejít. Putin ten proces zastavil. A to zůstane. Dokonce kdyby Putin nic víc neudělal, toto by mu bylo přičteno k dobru.“ Pokud se k něčemu chcete vyjádřit, měli byste to znát. A týká se to i největší země světa a Vladimira Putina. Tato kniha vám k poznání Putinova Ruska nabízí klíč. Uchopte ho do ruky a odemkněte bránu.

Folkový bard Pavel Žalman Lohonka věnoval tuhle knížku sobě k sedmdesátým narozeninám a svým fanouškům ku potěše. Z téměř pěti set textů, které napsal během osmačtyřiceti let, kdy se profesionálně věnuje muzice, vybral Žalman sedmdesát, jež jsou mu nejbližší. A doplnil je sedmdesáti kratšími či delšími vyprávěními, které mu do pera diktovala intuice a životní zkušenost moudrého a vyrovnaného člověka. Žalman se své texty nesnaží vysvětlovat, nedává návod, co chtěl tou kterou slokou a tím kterým refrénem říct a co ten který obrat znamená. Ale pokud budete mít hlavu a srdce otevřené, dojde vám to. A víc než jen to. Složí se vám před očima portrét muže, který si mnohé prožil, mnohé si vysnil a o mnohém smí tiše a nevtíravě mluvit. Pokud mu porozumíte, vaše staré duše se potkají. Ukázka: Někdy v polovině devadesátých let za mnou po koncertě přišla paní ve středních letech, stiskla mi ruku a pak mi do dlaně vložila samorost v podobě usměvavého panáčka. Řekla – jako by se nechumelilo –, že na tomto světě už dlouho nebude. Viděl jsem jí v očích, že je s tím smířená. Šel z ní klid člověka, který ví, že už to brzy přijde. A pro mě byla tak mladá! Přivedla mě do rozpaků, když mi vyprávěla, že si pouští mé písničky a že jí pomáhají... umírat. Nezmohl jsem se na slovo, jen jsem vedle ní stál. Když jsme se rozloučili, zeptala se, jestli mě může ještě pohladit, a potom se ztratila v davu odcházejících diváků. Po půlroce mi od ní přišel dopis, který mám dodnes schovaný. Psala ho pár dní předtím, než odešla, a já věřím, že to bylo do nebe. Tomuhle se nemůžou vyrovnat žádná ocenění, keramické sošky a medaile, které si dáte do vitríny a sedá na ně prach. Když si někdo na cestu z tohoto světa bere s sebou vaše písničky, je to to nejkrásnější, co vás může potkat.

Tři sestry patří k nejúspěšnějším českým kapelám a na hudební scéně působí třicet let. Za tu dobu si získaly už alespoň dvě generace publika, které přitahují nejen punkově laděné písničky, ale i svérázný životní styl skupiny v čele s činorodým kapelníkem Magorem a charismatickým frontmanem Lou Fanánkem Hagenem. Díky myriádám odježděných štací a odpitých večírků mají Tři sestry minulost i přítomnost bohatou na příběhy a historky, povětšinou rozverné. Publicista a třísesterský „obecní kronikář“ Radek Diestler mapuje třicetiletou historii „souboru kreténů“ poctivě, ale nikoli s akademickou suchopárností. Začtete-li se do objemné knihy doplněné o desítky fotografií, nebudete ji chtít odložit z ruky. Je tu o čem vyprávět. Neboť tahle kapela se po celou dobu své existence pilně snaží naplňovat heslo: „...a aby tu Tři sestry zanechaly stopy!“

Miliony v krabici od vína, kterou obdržel hejtman David Rath. Láska premiéra Petra Nečase k ředitelce jeho kabinetu Janě Nagyové, jež způsobila pád vlády. Podezřelé obálky šéfa Věcí veřejných Víta Bárty. Utajovaná, leč neutajená lánská schůzka místopředsedy ČSSD Michala Haška a jeho kolegů s prezidentem Zemanem, která měla vyhodit ze sedla Bohuslava Sobotku. Záhadná privatizace severomoravských dolů. Podivný nákup letadel CASA... To jsou některé z kauz, které v nedávné minulosti otřásly českou politickou scénou. Moderátor a publicista Luboš Xaver Veselý jich v této knize shromáždil celkem jedenáct. Svého času plnily první stránky novin a uprostřed mediálního třeštění se často vytrácely souvislosti a smývaly rozdíly mezi padouchy a hrdiny. Ačkoli na ně česká veřejnost nezapomněla, dnes už si málokdo dokáže vybavit, jak ten či onen případ vlastně skončil a zda vůbec byli nalezeni a potrestáni viníci. Luboš Xaver Veselý mapuje slavné české politické kauzy svědomitě a přehledně. A především s odstupem času, kdy už utichla mediální hysterie a s ní mnohdy divoké spekulace a manipulace s fakty ze strany nejrůznějších zájmových skupin. Zdaleka ne všechny skandály popsané v knize mají dobrý, nebo alespoň nějaký konec. Spousta otázek zůstává nezodpovězena a několik let staré události mají přesah i do dnešních dnů – a to mnohdy větší, než si připouštíme. Právě proto si zaslouží, aby nebyly zapomenuty.

Kniha Ivy Karlíkové je ryze autobiografická. Přestože autorka nefabuluje, její vyprávění o několikaletém vztahu s bosenským muslimem je strhující a plné zvratů. V lecčems se podobá příběhu světoznámé knihy „Bez dcerky neodejdu“ – s tím rozdílem, že dějištěm Muslimského pekla je Evropa, kterou považujeme za civilizovanou a kulturní. Iva Karlíková svoji knihu uvádí slovy: „Seznámili jsme se v Německu. Já pocházela z Čech, Senad z Bosny. Byla to láska na první pohled a já si myslela, že hezčího, milejšího a pozornějšího chlapa už nikdy nenajdu. Věděla jsem, že je muslim, ale nepovažovala jsem to za překážku. Jeho ani můj život se žádným náboženským pravidlům nepřizpůsoboval. Všechno se změnilo, když se nám narodila dcera. Ze Senada se stal tyran. Až příliš pozdě jsem pochopila, že tam u nich, v Bosně mezi muslimy, je docela běžné zacházet se ženou jako s kusem hadru a odvolávat se na Alláhovu vůli. Mockrát jsem od něj chtěla odejít, ale strach, že si nás s dcerkou najde a ublíží nám, mi to nedovolil. Senad a jeho rodiče mě nakonec donutili přestěhovat se do Bosny. Ze dne na den jsem se ocitla ve světě, který byl na hony vzdálený všemu, co jsem znala. To, co jsem tam dnes a denně zažívala, se podobalo peklu. Jediné, co mě drželo při životě, byla malá dcera a mlhavá naděje, že se mi jednou podaří útéct...“

Generál v záloze Andor Šándor... Bezpočet lidí ho zná z médií i z jeho přednášek a naslouchá tomu, co říká elegantní pán v dobře střiženém obleku. A jako by s pořád trochu velitelským držením těla. V angličtině, kterou umí ing. Šándor tak jako u nás málokdo, se tomu říká body language. Kdekdo se ale musí ptát: Co všechno má už ten člověk za sebou, kromě toho, že vedl před lety vojenskou tajnou službu a že ho dnes známe jako bezpečnostního experta? Čím prošel a kudy se ubíral jeho život? Jaké má přátele? A jaké nepřátele? Na tyto otázky odpovídá kniha generálových pamětí, která nyní vstupuje na český knižní trh. A nejsou to běžné memoáry s popisem vlastního života od dětství až do moudrého stáří. Šándor své vzpomínky zpestřuje ostrými úvahami, historickými obrazy, někdy až ironickými komentáři a výhledy do možná dost nebezpečné budoucnosti. Působí dnes, když ho vidíte, jako politik, kterého byste možná rádi volili. Jako muž, co umí odpovídat na otázky. Byl v životě velitelem pěší roty, učitelem angličtiny, vojenským diplomatem, podšéfem a šéfem vojenské rozvědky – v otázkách ozbrojených sil a politiky se skvěle vyzná dodnes. A říká v knize například: „Spoléháme na proslulý článek pět Washingtonské smlouvy, kde se mluví o pomoci členské zemi NATO ze strany jejích spojenců, a nechceme brát v potaz fakt, že spojenci ohroženému státu pomohou v rámci svých možností a svého uvážení. Takže mu třeba mohou poslat vlak s balenou vodou, čtyřicet tisíc přikrývek a bedny s brufenem...“

„Mohl si sáhnout na nebe,“ říká zeť, mnohonásobný reprezentant ČR Vladimír Šmicer, o svém tchánovi Ladislavu Vízkovi. Lidi dřív často chodívali na fotbal, jen aby viděli Láďu Vízka a jeho někdy až pohádkovou hru v útoku. Nastupoval za kdysi mistrovskou Duklu, za reprezentaci, za olympijský výběr. Má bronz z mistrovství Evropy a zlato z olympiády. Pokud by na prahu osmdesátých let vládly dnešní poměry, přestoupil do některého ze slavných evropských klubů a byl by světovou celebritou. Dnes má na kraji Prahy, v Čimicích, hospodu zvanou Kozlovna a lidi ho berou za fotbalového baviče. Kdyby hrál, což v totalitních poměrech zamlada nemohl, za Real Madrid nebo Borussii Dortmund, neměl by teď Kozlovnu, ale spíš nóbl hotely v Karlových Varech. Ale nestěžuje si. Má lidovou restauraci a komentuje fotbal v deníku Sport. A teď napsal knížku. O svém životě, o své hravosti, o poměrech v našem fotbalu a vlastně i o poměrech v téhle zemi. Vízkovo vyprávění provází humor, cinkají v něm medaile z drahého kovu, stejně jako půllitry v jeho Kozlovně, míče padají s pleskotem do sítě a karty pleskají v mariáši... Druhý muž Fotbalové asociace ČR žaluje dnes Vízka proto, že prostě jen napsal, co si opravdu myslí. A Vízek, Láááďa Vízek!, jak kdysi volávali fanoušci, říká: „I kdyby se na mně justice nakonec vyřádila a dala mi ochutnat prohru, tak pro lidi určitě nebudu ,ten odsouzený syčák Vízek?. Pro lidi jsem a budu Láďa. Bavič z Kozlovny a kdysi hráč, co to s míčem fakt uměl.“