Daranus strana 12 z 19

Princezna Raduška dostala do vínku zvláštní dar: malinkatého čarovného tvorečka, který ji chrání před vším zlým a jemuž se říká Štěstí v lásce. Není divu, že o tajemné stvoření má zájem vládce pekel. Vyšle čerta Kvika, aby Radušce Štěstí v lásce ukradl a konečně mohlo zavládnout peklo na zemi. Kvik si vybere za spojence Černého pána, zlého a chamtivého alchymistu, jemuž se povede nakazit celé království včetně princezny Radušky touhou po penězích, a nastávají zlé časy. Ještěže je tu udatný chasník Janek, který se rozhodne vysvobodit princeznu z područí Černého pána a pekelných mocností za každou cenu... Pohádku prozaika a dramatika Jana Jílka doprovodil více než čtyřiceti barevnými ilustracemi přední český kreslíř Štěpán Mareš. Vtip a nadsázka charakteristická pro jeho komiksově laděné kresby z knížky tvoří zábavné a poutavé čtení nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče.

Byla to nejlepší armáda, jakou jsme v moderních dějinách měli. Českoslovenští legionáři v Rusku. Tři pěší divize, jedna jezdecká brigáda, vojáci ztracení v zemi zmítané občanskou válkou. Zbyla jim nakonec jediná možnost, jak se vrátit domů - ovládnout se zbraní v ruce Transsibiřskou magistrálu, nejdelší železnici světa, stáhnout se po ní na Dálný východ a čekat na lodě plující do Evropy. Dokázali to přes věčné útoky rudých i přes boje planoucí skoro všude. To bylo v letech 1918-1920. A nyní se po stopách legií vydal zkušený reportér Jan Rychetský. Putoval od ukrajinského Zborova, místa prvního z velkých legionářských vítězství, přes Bachmač, Volhu a Jekatěrinburg do Asie až k bajkalskému jezeru, kde naši s úspěchem svedli "námořní" bitvu. A potom dál přes Chabarovsk až do cíle ve Vladivostoku. Jel vlakem, stopem i autobusem, pochodoval pěšky a občas přespal ve stanu. Poznával dnešní Rusko, jednou skončil za katrem na policii a jindy na něho vytáhli nůž, potkával dobré lidi, stejně jako ty všelijaké. Všude ho zajímalo, co vlastně Rusové vědí o naší legionářské epopeji a jak dneska vnímají naše předky, kteří tu před sto lety zasáhli do dějin. Slyšel, jak o nich místní mluví jako o Běločeších a jak je někteří berou za vrahounskou soldatesku, zatímco jiní o nich hovoří s uznáním, ba dokonce s úctou. A další už o nich nevědí skoro nic... Výsledkem je cestopis s historickým puncem, kniha, která je ve vztahu k dnešku i k minulosti živá tak, že to až fascinuje, a nechybí jí ani humor, napětí a ponor do duše Putinovy Rusi.

S touto knížkou se zasmějete. Ale taky si někdy řeknete: "Je tohle vůbec možné?" Novinář a spisovatel Štěpán Filípek sbírá hlášky českých fotbalistů, jejich trenérů i klubových bossů už mnoho let. A nyní je v novém vydání pouští do světa se všemi slavnými a pozoruhodnými výroky od začátku našeho století až do roku 2017. Potěší nás tu vyhlášení baviči, ať už současní hráči, nebo ti bývalí, jako jsou třeba Luhový a Vízek; své si řeknou trenérští mistři bonmotů s kouč české reprezentace Jarolím bude jako Fantomas zuřit nad porážkou našeho fotbalového výkvětu v Severním Irsku. "Bárka se potápí, Titanic jde ke dnu," prohlásí "Ivánek, kamarád", proslulý čachrář Horník v geniálním sousloví, které lze napasovat na všechno, zpackanou kvalifikací na světový šampionát počínaje a všemožnými trably konče. Na ledacos platí nějaký ten fotbalový příměr, fotbal jako by prostupoval celou zemi a kdo stojí v jeho čele, má křeslo na úrovni ministra. Když pak takový "ministr" skončí ve vazbě, není to jen tragédie jednoho sportu, ale celé společnosti, která je prostě taková, jaká je. To vše se míhá fotbalovými hláškami, jichž je knížka plná až po okraj. Hlášek, doplněných stručnými replikami, fotografiemi a zasvěceným vyprávěním, tu najdete přes tisíc. Od vysloveně veselých až k nějakým tak trochu kriminálním, anebo ke slovům místopředsedy naší fotbalové asociace Berbra, řečeného Lord Voldemort: "Teď jsem četl od amerického fyzika nádhernou větu, kterou aplikuji na náš fotbal. Zní: ,Dvě věci jsou ve světě všudypřítomné. Vodík a lidská blbost.' Bohužel jsem znepokojen, že u nás dochází vodík."

Frontman kapely Tři sestry Lou Fanánek Hagen je výjimečná osobnost. Ačkoli tvrdí, že se nikdy nenaučil pořádně hrát na žádný nástroj a neumí zpívat, jsou mu ochotni naslouchat tisíce lidí. Fanánek je totiž bez nadsázky mistrem slova. Prokázal to v desítkách a stovkách textů ať už je napsal pro Tři sestry, Michala Davida, Lucii Bílou či šmoulí partu , kde dovedl do několika řádků vměstnat příběh, který by vydal na povídku či novelu. Kromě stavařiny Fanánek studoval i žurnalistiku, ale pro noviny nikdy systematicky nepsal. Jednou ovšem udělal výjimku, když v dnes už zapomenutém časopise Filip pro náctileté uveřejňoval na pokračování příběhy ze svého života. Měly nesmírný ohlas a v devadesátých letech z nich vznikla kniha Tak to bylo, tak to je..., jež se stala kultovním dílkem a která nyní tvoří první část tohoto omnibusu. Uplynulo patnáct let, než se Fanánek nechal přemluvit, aby usedl k počítači a pro hladové čtenáře sepsal cosi jako pokračování úspěšné prvotiny. Druhá kniha dostala název Járo, kakao! a opět se stala bestsellerem. A bylo jen otázkou času, kdy oba rukopisy vyjdou v jedné knize, která zmapuje životní cestu pankáče z Prahy od puberty po zralý věk.

Jaké přednosti má ženatý milenec? Nemusí se mu vařit ani prát a žehlit košile. Ženatý milenec se společnému stolování věnuje pouze okrajově a pro čisté prádlo si chodí k manželce. Ženatý milenec je řešení, které šetří čas. Na druhé straně ženatý milý neodklízí sněhové závěje, které zasypaly váš dům poté, co se přesunul do své zákonité postele. Kouzlo Štědrého večera s ním prožíváte 27. prosince odpoledne a společného Silvestra slavíte druhý lednový pátek. Ženatý milenec je chyba systému, která způsobuje, že máte spoustu času v době, kdy o to vůbec nestojíte. Co s ženatým milencem, o tom už delší dobu dumá nespokojená Ina. Hektický život novinářky a matky svérázných dcer si zkomplikuje rozhodnutím, že si v létě najde nového partnera. Humorný příběh se odehrává v kulisách záludné internetové seznamky, časopisecké redakce a lehce potřeštěné rodiny s početným zvířectvem.

Býval to ambiciózní mladík, sportovec, jenž založil a vedl úspěšnou tenisovou školu. Studoval práva, věnoval se obchodu s realitami, vydělával hodně peněz. Nakonec je pořád a pořád prohrával v ruletě. Utopil v ní celkem 7 800 000 korun. Vytloukal v d luzích z rulety klín klínem, půjčku půjčkou, zažil děs z věřitelů, hrůzu z exekucí, nechutné vydírání lichvářů. Stál na Nuselském mostě a chystal se skočit dolů. Nicméně přesto coby gambler nepřestal doufat, že svoje finanční zoufalství zalepí úspěch em v herně či kasinu. Dostal se na šikmou plochu a peníze na dluhy, život i hru hledal za hranou zákona... Pohřbil svůj víceletý vztah s partnerkou a utrápil vlastně i svoji matku. Nakonec se z životního prokletí vymanil psaním této knihy. A taky dík y pomocné ruce, kterou mu podal dobrý a bohudík nesmlouvavý přítel. Martin S., jenž za sebou cítí stíny své minulosti i bohatou lobby hazardu, nevydává tuto knihu pod svým jménem. Napsal ji hovorovým jazykem, jiný se k ovzduší heren a jejich elektron ické rulety nehodí. Doprovodil ji stručnými dodatky, v nichž komentář k loterijnímu zákonu napsal odborný publicista David Kasl. V doslovu se k příběhu Martina S. z pohledu trestního práva vyjadřuje někdejší státní zástupce a nyní senátor Miroslav An tl, mj. autor bestselleru Gaunery nemám rád.

Námět k rozsáhlému románu, který u nás vychází poprvé nezkrácený jako jednosvazková kniha, čerpala Charlotte Brontëová z vlastní životní zkušenosti. V roce 1842, v šestadvaceti letech, odcestovala s mladší sestrou Emily z Anglie do Bruselu, kde obě vzdělané ženy našly práci v penzionátu manželů Hégerových. Charlotte učila angličtinu a Emily hudbu. Po několika měsících se sice sestry musely z rodinných důvodů vrátit domů, ale Charlotte brzy přijela zpátky do Belgie a pokračovala v práci v penzionátu. Čekaly ji dva smutné roky: bez Emily se v cizí zemi cítila osamělá, stýskalo se jí po domově a coby protestantka se s katolickým prostředím nikdy nesžila. Posledním impulzem k návratu domů do Haworthu, kde bydlela její rodina, bylo milostné vzplanutí: Charlotte se zamilovala do svého zaměstnavatele, pana Hégera, a protože si uvědomovala, že její láska nikdy nebude opětována a nedojde naplnění, rozhodla se Brusel navždy opustit. Román Villette, pojmenovaný podle "fiktivního města" ve "fiktivní zemi" kdesi v kontinentální Evropě, je do jisté míry autobiografický. Jeho hlavní hrdinka Lucy Snoweová prožívá podobné trable, má podobné sny a touhy, jaké měla v Bruselu Charlotte. Stejně jako autorka věří v ideály a čistou lásku a je připravena svůj život naplnit službou druhým. Příběh Lucy Snoweové, zprvu nemilované a pak obdivované i zbožňované ženy, je mnohovrstevnatý. Není v něm nouze o překvapivé zvraty a nikdy si nemůžeme být jisti, kam autorka zavede své postavy, jaké jim přichystá životní peripetie či kdy a za jakých okolností se vynoří staří známí, jejichž úloha v příběhu zdánlivě dávno skončila.