Daranus strana 2 z 22

Spisovatel Maxim Gorkij, po kterém v časech Sovětského svazu nazvali město Nižnij Novgorod, řekl prý kdysi: „Rusko má dvě tváře. Jednu laskavou, tu slovanskou, tu druhou tatarskou – krutou a zlou.“ Zní to dodnes zajímavě, nicméně je to dost černobílé a svět kolem nás černobílý není. Ani na mátušce Rusi ne. Je ale fakt, že Rusku dnes málokdo opravdu rozumí a skoro každý v něm chce vidět jen a jen agresivní mocnost, co svými zbraněmi deptala svobodymilovné Čečence, porazila maličkou Gruzii, zmocnila se Krymu a vydala se válčit do Sýrie. Tu a tam si, pravda, lidé vzpomenou na tradiční ruskou pohostinnost s plným stolem, s plnými sklenkami a s debatami o všem možném, ale jiní zas všechno vidí po svém a označí Rusko za jakousi říši zla. Ano, veliké Rusko si skoro vášnivě přeje být velmocí, svírá je obava, že když je svět začne vnímat jinak, tak hrozí Ruské federaci problémy a možná i katastrofa. V Moskvě se často – a skoro tradičně – vždy báli nějakých potíží... Pokud někdo ruskou současnost chápe a dovede její rébusy se všemi historickými souvislostmi dešifrovat, pak je to autorka téhle knihy Veronika Salminen. Žije ve Finsku, odkud má do Ruska blízko. Byla tam mnohokrát a poznala ruskou realitu. Píše bez příkras a s nepopiratelnou touhou po objektivitě. Vidí Rusko takové, jaké opravdu je.

Autobiografie folkového barda Pavla Žalmana Lohonky je koncipována netradičně - beletristicky, v povídkové formě. Uvádí ji následujícími slovy: Narodil jsem se po válce v malé jihočeské vsi a vypadalo to, že mě nečeká žádná výjimečná budoucnost. Když jsem byl kluk, nikdy bych se nenadál, že ke mně osud bude jednou tak štědrý. Že mi pánbůh sešle spoustu písniček, které budu smět hrát a které si lidi se mnou budou zpívat. Že odehraju tisíce koncertů a ani k stáru nebudu muset odejít do muzikantského důchodu. Ale o to v téhle knize nejde... Snažil jsem se vzpomínat na zdánlivě všední věci - a pokud možno tak, aby to bavilo mě i vás. Proto jsem své vzpomínky poskládal - někdy úhledně, jindy snad trochu neučesaně - do deseti povídek. Nečekejte "veselé historky", které jsem prožil s muzikou a s lidmi kolem ní, nečekejte ani vzletné memoáry písničkáře naplněné životními moudry. Zkuste se mým životem pročíst jako obyčejným příběhem, který má často neobyčejná rozuzlení. Možná v něm najdete sami sebe.

Často ani nevnímáme, jak výjimečný byl vlastně Masarykův život. Vědec a politik, který měl za sebou úspěšný boj s antisemity a zabránit dovedl i hromadné justiční vraždě, zamířil v penzijním věku do exilu, aby tam zápolil o svůj sen - o Republiku československou. Nakonec zvítězil a vracel se domů jako její prezident. Tato kniha není jen o T. G. Masarykovi, i když je také o něm. Potlučeným lvem tu není Masaryk, ale český osud od doby Jubilejní výstavy v Praze (1891), kde už si Češi uvědomili své možnosti a význam. Děj se pak ubírá epochou naší první, Masarykovy republiky s jejími dramaty, trampotami a veselím, aby přes německou nadvládu a rudý převrat v zemi dospěl až k září 1948, kdy v Sezimově Ústí umírá nejznámější z Masarykových souputníků - exprezident Beneš. A devatenáct kapitol knihy vám nabízí akční příběhy z časů, z nichž některé byly krušné, ale skoro vždy se v nich našla i trocha humoru. Vždyť my Češi jsme přece - smějící se bestie!

Mnoho lidí, kteří aspoň zběžně znají případ Petra Kramného, je přesvědčeno o jeho vině. A to bez ohledu na důkazy. Obraz "vraha Kramného" stvořila média. A s ním vznikla společenská objednávka co nejpřísněji "pachatele" potrestat. Státní aparát šel téhle společenské objednávce na ruku. Celá země si kladla otázku, zda to Kramný udělal, a odpověď nacházela na základě dojmů. Bohužel mnohé nasvědčuje tomu, že tuto argumentaci přijal i soud. Přitom za jediné relevantní důkazy lze považovat fakta v nejnovějších znaleckých posudcích a výsledky pitvy, která proběhla v Egyptě. Čeští vyšetřovatelé a lékaři závěry svých egyptských kolegů zcela opomíjeli, zesměšňovali a označovali za zpackané. A ve snaze Kramného stůj co stůj usvědčit na základě "řetězce nepřímých důkazů" vstoupila do hry i falza... Novinář a mediální expert Ondřej Höppner na této knize pracoval přes dva roky, měl přístup do soudního spisu a do dokumentace, která dosud byla před veřejností utajovaná. Dostal se tak hluboko jako nikdo předtím. Základní otázka, kterou si položil, byla: Je skutečně dost důkazů, aby byl Petr Kramný odsouzen za vraždu? Odpověď zní: Ne. Dnes už je jisté, že pokud Kramný zavraždil svou manželku a dceru, pak určitě ne elektrickým proudem. A vynořuje se hypotéza, že rodinu a sebe otrávila Monika Kramná s tím, že její manžel se štěstím přežil... Případ je monstrózním příkladem toho, že média ve spolupráci s policií, soudy a státním zastupitelstvím dokáží za jistých okolností udělat vraha z kohokoli. Na začátku tohoto řetězce přitom stojí prodaný náklad a sledovanost.

S touto knížkou se zasmějete. Ale taky si někdy řeknete: "Je tohle vůbec možné?" Novinář a spisovatel Štěpán Filípek sbírá hlášky českých fotbalistů, jejich trenérů i klubových bossů už mnoho let. A nyní je v novém vydání pouští do světa se všemi slavnými a pozoruhodnými výroky od začátku našeho století až do roku 2017. Potěší nás tu vyhlášení baviči, ať už současní hráči, nebo ti bývalí, jako jsou třeba Luhový a Vízek; své si řeknou trenérští mistři bonmotů s kouč české reprezentace Jarolím bude jako Fantomas zuřit nad porážkou našeho fotbalového výkvětu v Severním Irsku. "Bárka se potápí, Titanic jde ke dnu," prohlásí "Ivánek, kamarád", proslulý čachrář Horník v geniálním sousloví, které lze napasovat na všechno, zpackanou kvalifikací na světový šampionát počínaje a všemožnými trably konče. Na ledacos platí nějaký ten fotbalový příměr, fotbal jako by prostupoval celou zemi a kdo stojí v jeho čele, má křeslo na úrovni ministra. Když pak takový "ministr" skončí ve vazbě, není to jen tragédie jednoho sportu, ale celé společnosti, která je prostě taková, jaká je. To vše se míhá fotbalovými hláškami, jichž je knížka plná až po okraj. Hlášek, doplněných stručnými replikami, fotografiemi a zasvěceným vyprávěním, tu najdete přes tisíc. Od vysloveně veselých až k nějakým tak trochu kriminálním, anebo ke slovům místopředsedy naší fotbalové asociace Berbra, řečeného Lord Voldemort: "Teď jsem četl od amerického fyzika nádhernou větu, kterou aplikuji na náš fotbal. Zní: ,Dvě věci jsou ve světě všudypřítomné. Vodík a lidská blbost.' Bohužel jsem znepokojen, že u nás dochází vodík."

Války jsou tragédií dějin, k historii však neodmyslitelně patří... A v moderních válkách hrála vždycky svou roli špionáž a ve dvou světových tím spíš, vždyť šlo o osud mnoha zemí a vlastně i celé planety. Do bojů na frontách šly miliony mužů v uniformách, zatímco žen, které oblékly stejnokroj, bylo nesrovnatelně míň, jenže ve špionážním přítmí to už tak jednoznačné nebylo. Proslulých vyzvědaček se za obou světových válek i v nervózním meziválečném dvacetiletí dá najít tolik, že o nich Karel Pacner, zkušený autor literatury faktu, napsal tuto knihu. A to ještě mezi nimi vybíral ty, jejichž příběhy byly zvlášť zajímavé. Ženy v tajných službách dovedly často využít svou přitažlivost a krásu - byla to jejich přirozená zbraň. Ovšem mnohdy také byly cílevědomější a urputnější než jejich mužští kolegové a snažily se dovést svůj úkol do konce bez ohledu na možné následky. Některé přišly o život - před popravčí četou, pod katovou sekyrou, v koncentračním táboře. Britové ve chvíli, kdy vyzvědačka splnila své zadání, dovedli takovou ženu poslat do bezpečí v Kanadě, Sověti zase ve Stalinově éře beze slov díků do lágru na Sibiři... Někdy se slavné vyzvědačky dožily vysokého věku a napsaly o svých zážitcích paměti. Osudy těch nejproslulejších uchopili do rukou velcí režiséři a v rolích hvězd špionážního řemesla se objevily hvězdy filmové. Příběhy potom bývaly přibarvené, aby se podtrhla jejich dobrodružnost. V téhle knize však autor nic nepřibarvuje. Ostatně ani nemusí. Stačí to, co se skutečně stalo - vždyť případy žen vyzvědaček si samy o sobě nesou své napětí, nebezpečí a drama. A padesát dobových fotografií ukáže tváře slavných špionek a někdy i jejich mužských protějšků.

Byla to nejlepší armáda, jakou jsme v moderních dějinách měli. Českoslovenští legionáři v Rusku. Tři pěší divize, jedna jezdecká brigáda, vojáci ztracení v zemi zmítané občanskou válkou. Zbyla jim nakonec jediná možnost, jak se vrátit domů - ovládnout se zbraní v ruce Transsibiřskou magistrálu, nejdelší železnici světa, stáhnout se po ní na Dálný východ a čekat na lodě plující do Evropy. Dokázali to přes věčné útoky rudých i přes boje planoucí skoro všude. To bylo v letech 1918-1920. A nyní se po stopách legií vydal zkušený reportér Jan Rychetský. Putoval od ukrajinského Zborova, místa prvního z velkých legionářských vítězství, přes Bachmač, Volhu a Jekatěrinburg do Asie až k bajkalskému jezeru, kde naši s úspěchem svedli "námořní" bitvu. A potom dál přes Chabarovsk až do cíle ve Vladivostoku. Jel vlakem, stopem i autobusem, pochodoval pěšky a občas přespal ve stanu. Poznával dnešní Rusko, jednou skončil za katrem na policii a jindy na něho vytáhli nůž, potkával dobré lidi, stejně jako ty všelijaké. Všude ho zajímalo, co vlastně Rusové vědí o naší legionářské epopeji a jak dneska vnímají naše předky, kteří tu před sto lety zasáhli do dějin. Slyšel, jak o nich místní mluví jako o Běločeších a jak je někteří berou za vrahounskou soldatesku, zatímco jiní o nich hovoří s uznáním, ba dokonce s úctou. A další už o nich nevědí skoro nic... Výsledkem je cestopis s historickým puncem, kniha, která je ve vztahu k dnešku i k minulosti živá tak, že to až fascinuje, a nechybí jí ani humor, napětí a ponor do duše Putinovy Rusi.

Holka drzá s podtitulem Lesk a bída českého šoubyznysu aneb Jak spadnout pod slavnýho ženáče a zůstat celá je upřímnej českej román ze současnosti. Je stylistickou mixkou Sexu ve městě a karlínskýho punku, takže je vhodnej pro holky všech generací. Román vypráví současným jazykem. Provází životem obyčejné holky, která prostřednictvím slavného scenáristy nakukuje do VIP společnosti a nestačí se divit. Holka drzá je prototypem dnešní mladé ženy, která hledá lásku. Chodí do školy, hraje divadlo, kouří stylové cigarety, pije drinky své oblíbené značky a kupuje si své první auto. Má za sebou velmi nepěkné osobní zkušenosti, a přesto se zaručenou přesností vždy letí vstříc dalšímu držkopádu.

Letos na podzim to bude 100 let, kdy bitvou u Zborova vstoupily legie nově se rodícího Československa do válečného konfliktu. K tomuto jubileu vznikla unikátní kniha, která prostřednictvím více než 200 fotografií mapuje dnes už legendární cestu českých legií transibiřskou magistrálou z evropské části Ruska až do Vladivostoku. Autentické fotografie zachycují strastiplnou (více než 8 000 km dlouhou) cestu Československého vojska na Rusi – tzv. Ruských legií, které svým bojem proti bolševikům získaly uznání celého demokratického světa. Obrazová publikace je pozoruhodná i tím, že nám v druhém plánu přibližuje, jak vypadalo Rusko na počátku 20. let.

Kniha Na houby s Jardou není odbornou mykologickou příručkou. Její autor Jaroslav Tůma je praktik, který se houbami a jejich zpracováním v kuchyni zabývá čtyři desítky let. O zkušenosti, jež za tu dobu nasbíral, se teď dělí se všemi, kdo jsou podobně jako on posedlí houbařením. Nepostradatelný průvodce houbaře a kulináře je srozumitelný i naprostým začátečníkům. Ale můžou z něj čerpat také ti poučenější. Neboť je tu stále mnoho druhů hub, které jsou neprávem opomíjené, a spousta receptů, jež možná neznáte a byla by škoda je nevyzkoušet. V knize jich najdete několik desítek a většina z nich obsahuje tipy na různé gastronomické variace.

Smrt ve věži je vrcholem trilogie (Smrt ve středu 2009, Smrt v sametu 2012) snímající závoj lží a mystifikací, jež halí utajené děje v politice, médiích a celém našem životě od převratu v listopadu 1989 až po dnešek. Ve Smrti ve věži Petr Hájek říká, že Západ, zejména Spojené státy, se snaží vyvolat válku s Ruskem, která by nutně skončila katastrofou. Naši zemi nevyjímaje. Dokládá také s bohatou znalostí pramenů, že milióny „nezvaných hostí“ (tzv. migrantská invaze) mají opravdu změnit k nepoznání náš kontinent, státy, kulturu a celý evropský život. Navíc ve vzduchu visí další hospodářská krize... A autor se ptá: Jsme tedy skutečně jenom hračkou v rukou politiků, médií, iluminátů a zednářů stojících za oponou všech současných dramat? Ve vypjaté době, kdy svět, podle jeho názoru, balancuje na hraně sebezničení, přináší však autor i něco víc: odpověď na otázku, co s tím vším nebezpečím může běžný člověk dělat. To první je podle Hájka vědět, o co se dnes doopravdy hraje – a co se nám média a politici snaží utajit. Z jakého důvodu by měla nastat další světová válka. A přichází s „návodem“, jak naší „smrti ve věži“ zabránit, jak vše přežít. Autor této napínavé knihy měl jako jeden z mála našich spisovatelů příležitost ocitnout se v mnoha zvláštních situacích a dostat se k zajímavým lidem a dokumentům, a tak nás na každé stránce překvapuje. Předkládá ovšem i naději a východisko pro každého z nás, navzdory tomu, že „všechno na světě je nejisté, jenom smrt je jistá“.

Má spoustu peněz, luxusní dům, drahá auta, společenské postavení a krásnou mladou manželku. Má všechno! Jenže... jednoho rána má taky vyčištěné všechny bankovní účty. Určitě práce elitního hackera. Sakra, kdo a proč na něj může mít spadeno? A to má teď žít jako socka? Kdepak! Najme si soukromé očko. Soukromé očko se pustí do práce a... zjistí něco, co asi nikdo vědět neměl. Román Oldřicha Sobotky s detektivní zápletkou je barvitou sondou do české reality, kde se protíná politika se zájmy vlivných manažerů i prachsprostých tunelářů. Jde tu – jak jinak – o velké peníze. A někdy je těžké rozeznat poctivého člověka od zločince.

Ze zemí, kde se bojuje, i ze států, kde panuje neklid, se do Evropy tlačí miliony lidí. Další sem míří z krajů, kde je až děsivě bídná životní úroveň anebo tam začíná vládnout sucho. Mluví se o krizi spjaté s přílivem uprchlíků, kteří jsou na cestě za vysněným evropským rájem ochotni riskovat třeba i život. Zkušený spisovatel a publicista Jefim Fištejn nabízí v knize Za humny je válka mozaiku pohledů na naši civilizaci i na svět islámu, na zřídla napětí i na krutost válečníků, na ty, co se umějí bránit, i na ty, co téměř bezmocně upadli do tenat osudu. Hrozí naší unavené Evropě, že ji nakonec rozloží rychle se množící muslimský cizopasník, který do zdejších zemí nepatří, byť se do nich hrne, a navíc dokáže být agresívní? V sousedním Německu mění už potíže s imigrací politickou scénu a ve Švédsku už známé město Malmö pomalu přestává být švédské. Z Evropy se v obavách z muslimského příboje stěhují zástupy Židů do Izraele, do státu, který se nedá. Byť se v jeho blízkosti rozhořela válka, kde nakonec všichni jako by bojovali proti všem. A na jedné straně je tu v našich očích doslova hrůzný Islámský stát, na druhé vcelku spořádaná arabská monarchie v Jordánsku, kde královna Rania nenosí hidžáb a ráda si natáhne modré džíny... Nad Evropou, která prostě není s to vstřebat další a další houfy uprchlíků, se dnes už vznášejí otazníky. Začíná snad v téhle době konec naší civilizace? Přijde s ním něco nového? A může to bolet? Na tyto otázky vám Fištejnova knížka neodpoví. Ale budete jim díky ní rozumět.

Známý publicista Miloš Čermák se již dávno etabloval i jako autor beletrie. Po úspěšné sbírce povídek Muži, co zírají na ženy, která vyšla v nakladatelství Daranus v loňském roce, nyní přichází s další povídkovou knihou. Obsahuje čtyřiatřicet mikropříběhů, někdy komických, jindy téměř hororových, v nichž autorova fantazie mísí každodenní realitu s leckdy nečekaným či absurdním vyústěním. Co asi čeká po smrti arogantního ministra, jenž nikdy nevěřil na nebe ani na peklo, a najednou se ocitl před posledním soudem? Jaký je sex s mužem, kterého nejvíc ze všeho vzrušuje jeho vlastní altruistická povaha? Může najít duch Václava Havla společnou řeč s duchem Adolfa Hitlera? Je možné, aby dívka, která ví, že neexistuje, otěhotněla? Jak se změní naše životy, pokud společnost Google vyvine algoritmus, který na základě analýzy osobních údajů přesně určí datum smrti každého z nás? A jaký bude první úkol Miloše Zemana, až stane před tváří Boha? Čermákovy povídky ilustrované Milošem Gašparcem, spoluautorem legendárního komiksu Hana a Hana, přečtete jedním dechem. Zaručeně vás pobaví a možná v jejich hrdinech najdete sami sebe, své blízké a kolegy z práce.

Studená válka neboli doba napětí mezi Západem a Východem začala brzy po porážce Hitlerova Německa. A rodila se vlastně už dřív. Sovětské tajné služby si v zemích svých amerických a britských spojenců vedly skoro jak v nepřátelských státech. Šlo především o vývoj atomové bomby, jehož tajemství se nakonec Rusům v rozsáhlé špionážní operaci podařilo ukrást. Karel Pacner, zkušený autor literatury faktu, nabízí ve své knize jedenáct příběhů, které se odvíjejí v různých zemích – zavedou čtenáře do Washingtonu a New Yorku, stejně jako do Moskvy nebo do Berlína padesátých let. Se svými patrovými autobusy se tady objeví Londýn a jinde zas tábor zajatců ve válčící Koreji... Anebo příběh izraelského vyzvědače, kterého Syřané veřejně a před zraky televizních kamer popraví v Damašku. Vším anebo téměř vším se v knize prolíná motiv jaderných zbraní, jejichž hrozba rostla rok od roku až do října 1962, kdy chybělo jen maličko k další světové válce. Tehdy, v čase karibské krize, sdělili prezidentu Kennedymu, že při ruském raketovém útoku zahyne osmdesát milionů Američanů. A na druhé straně z Východu vedeného Moskvou zůstanou jen trosky. Tenkrát se lidé z tajných služeb začali chovat tak, aby svět přežil. Mnozí z generálů, ať už amerických či ruských, byli odhodláni jít do války, ale esa z rozvědek ne. Za což jim dodnes lze děkovat. Vždyť v opačném případě by tady většina z nás nebyla. Kniha volně navazuje na titul Velké špionážní operace dvou světových válek, která vyšla v nakladatelství Daranus v loňském roce.

Všechno je v téhle knize pravdivě české, a přece tak bizarní, jako by postavy románu stály před pokřivenými zrcadly v bludišti. Všechno tu spěje do finále s vraždou a s rozluštěním rébusu jiného, o něco staršího mordu, a přesto po cestě cinkají rolničky humoru a občas doslova vybuchuje sex. Pánové ověnčení tituly si hýčkají své intelektuální ego, zatímco jinde zní jazyk stoky, nicméně ve slizkém kanále zůstala kupodivu stopa citu. Ramena spravedlnosti i zákona se zdají být zchromlá a kolem zurčí whisky a tuzemská náhražka rumu. Je tohle krásná země, domov můj? Je to náš svět viděný očima autora, jenž umí skutečnost prosytit absurditou a vyprávět příběh, ukotvený kdesi v časech prezidenta Klause. Cítíte se při tom tak trochu jako ve snu, ale bude vám možná líto, až sen se svou poetikou, drsností i láskou skončí. Příběh, kde dobro nevítězí, protože se s místními poměry už asi nesžije, je totiž napsaný s jistotou a vírou.