Elka Press

Autorovi této knihy jde o kritickou sebereflexi české strany tam, kde vůči Němcům přetrvává zaujatost, mýty, legendy a polopravdy; o co možná nejobjektivnější pohled na soužití obou národů v minulosti; o střízlivé a věcné posouzení faktorů, které vedly k vzájemnému odcizení; o vzbuzení hlubší empatie vůči všem nevinným Sudetoněmcům, které postihlo vyhnání z Čech i Moravy; o bližší poznání spoluobčanů německé národností, kteří ve své domovině směli zůstat; o trvalé zlepšování česko-německých vztahů a prohlubující se přátelství mezi našimi dvěma národy. Je to kniha, která čtenáře přiměje k hlubšímu zamyšlení, kdo jsme my, kdo jsou oni, kde se staly chyby a jak je dnes lze nejlépe překonávat.

Kniha je komparací traktátů o renesančním šermu z per nejznámějších mistrů italského šermu. Zastoupeni jsou Achille Marozzo, Camillo Agrippa, Giacomo di Grassi, tajemný mistr Marcelli, Vincentio Saviolo, Salvatore Fabris, Nicoletto Giganti, Ridolfo Capo Ferro da Cagli, Frnacesco Alfieri a Morsicato Pallavicini. Assalto je souvislý šermířský potyk od začátku až do ukončení. Je zajímavé, jak se bojujíci staví k assaltu, ale je ještě zajímavější sledovat, jak je to celé pojednáno výtvarně a jak je to popsané. Boj je totiž jenom závěrečným aktem potýkání – a jeho předchozí a závěrečné dění je právě náplní této knihy. A nejenom to! My se totiž ponoříme do děje a nezřídka přitom ocitujeme názory otců šermu a jejich přátel-vrstevníků. Proto je kniha vhodná nejen pro adepty historického či sportovního šermu, ale i pro nejširší okruh čtenářů.

Tvarůžkova kniha Šerm šavlí z roku 1910, jejíž reprint vydáváme po 115 letech, je dodnes ceněnou metodikou šermu sportovní šavlí, zvláště mezi zájemci o evropská bojová umění a klasický šerm. Autor vycházel důsledně z nové italské školy šermu, která úspěšně vytlačila z evropských šermíren a turnajů zastaralou školu francouzskou. Hlavní inspirací byl pro Tvarůžka italský mistr Luigi Barbasetti, který působil v závěru 19. století ve Vídni, kde založil vlastní šermírnu a na základě jejího úspěchu pak vyučoval šerm vojenské mistry šermu na rakousko-uherské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Podstatou metodiky, kterou Tvarůžek úspěšně implementoval do českého sportovního prostředí, byly kružné seky nazvané autorem „máchy“. Tvarůžek také vytvořil české názvosloví šermu (pro šavli i fleret), na základě starších pokusů Miroslava Tyrše. Tento reprint jistě rozšíří znalost Tvarůžkova umění klasického šermu šavlí mezi zájemce o tuto ušlechtilou sportovní disciplínu, a to nejen sportovní šermíře, ale také studenty historického šermu či šermu jako bojové umění. Půvab Tvarůžkovy školy je také v tom, že ještě není zbavena v důsledku elektrických záznamových přístrojů klasické techniky a elegance.

Autor se nikterak netají snahou čtenáře provokovat – u těch, co se obávají o budoucnost Evropy, vyvolat pocit sounáležitosti, ostatní pak popudit. Příběh se odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti druhé poloviny 21. století, kdy Evropu, rozvrácenou a oslabenou mnohaletou, nicméně neúspěšnou snahou o klimatickou záchranu planety, okupuje čínská armáda pod záminkou humanitární mise. V úvodní povídce můžete sledovat komunitu hašteřivých seniorů, kteří před čínským Velkým bratrem uprchli do brdských lesů, aby v karavanové kolonii urvali ze života, co se ještě dá. Jenže všechno není takové, jak na první pohled vypadá, ne všichni senioři jsou lidé, ne všichni chtějí v klidu dožít co nejdále od „Číňáků“, neboť i zde probíhá jedna z úrovní čínské hry. Navazující román se odehrává asi o deset let později. Ani v něm není vše takové, jak se na první pohled zdá. Pátrá poručík pražské kriminálky Filip Frýdl po sériovém vrahovi, nebo je sám vyšetřován? Není vlastně jen hracím kamenem ve vyšší úrovni čínské hry? Je plavba proti proudu Vltavy na jih Čech, kde lidé radši žijí v Zóně, na území zasaženém radioaktivním spadem po výbuchu temelínské jaderné elektrárny, a riskují následky nemoci z ozáření a život ve zmutované přírodě, než aby se podvolili čínskému pořádku, pouze útěkem před pronásledováním? Na všechny otázky odpovídá autor až v samém závěru své dystopie, kde se ukáže, že ani cíl cesty není skutečným cílem, avšak bránou k překvapivé a mnohem delší cestě.

Od vydání knihy Řády a vyznamenání habsburské monarchie uplynulo téměř 20 let. Za tu dobu byla faleristika onoho období rozšířena o nové poznatky i nálezy. Některé omyly a chyby, jichž se první vydání díla nevyvarovalo, byly napraveny a uvedeny na pravou míru. Na výzvy řady přátel-faleristů, pro které je první vydání knihy již nedostupné, rozhodl se autor spolu s nakladatelstvím Elka Press přistoupit k její aktualizaci a rozšíření – o zajímavou u nás málo známou faleristiku čtyř zaniklých habsburských monarchií na území dnešní Itálie velkovévodství Toskána a vévodství Modena, Parma a Lucca. Stranou zájmu nezůstal ani současný legitimní akt potomků našeho císaře blahoslaveného Karla I. Rakouského – arcivévodů Otty a Karla Habsburských, založit na podporu a šíření císařovy ušlechtilé myšlenky jednotné křesťanské mírové Evropy dvě, do této knihy rovněž zahrnuté exklusivní dekorace. Původní dílo českého autora přináší v druhém a rozšířeném vydání dosud nejúplnější publikovaný přehled dekorací zavedených na území habsburských monarchií, avšak historicky jde text ještě hlouběji, do středověku. Postihuje také vývoj řádových společenstev v zemích Koruny české, jsou zde rovněž publikovány dosud rozptýlené údaje o členech některých řádů či nositelích vzácných vyznamenání. Stovky barevných fotografií, které knihu doprovázejí, jsou původní a ilustrační aparát je doplněn řadou dobových rytin, fotografií a obrazů. Dárkový charakter publikace podtrhují čtyřjazyčné souhrny jednotlivých kapitol. Druhé přepracované a rozšířené vydání.

Oberwachtmeister Benedikt Peter (1785–1863) patří k těm účastníkům napoleonských válek, o nichž máme k dispozici jen značně neúplné informace a z velké části jsme odkázáni na to, co o sobě napsal on sám. Příběh nadstrážmistra Benedikta Petera je velice osobní, vůbec ne rozmarný a málokdy sledující velkolepé souvislosti, přesto je ale hluboce pravdivý, až působí jako zpověď. Léta Páně 1809 vytáhl Peter jako čtyřiadvacetiletý jízdní myslivec do svojí první války, v níž zažil bitvy u bavorského Abensbergu a Eggmühlu i rakouského Lince. O tři roky později táhl do Ruska, kde jej čekala jatka v bitvě u Borodina a po nich ústup ruskou zimou se slavně neslavnou bitvou na řece Berezině. V roce 1813, druhý den bitvy u Lipska, přešli württemberští jezdci na stranu protinapoleonské koalice a Petera i jeho druhy čekaly ještě tři roky, kdy měl bojovat proti císaři Francouzů. Paměti jsou úžasný, životem napsaný příběh, který udivuje stylem, kompozicí i sevřeností, jaké by nikdo nečekal u muže, který se číst a psát učil jako samouk po svém prvním povýšení. Peterovo vyprávění plyne jak voda a je v něm tolik silných míst, že to občas bere dech. Peterův příběh rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v široké škále vzpomínek a pamětí na napoleonské války vzniklo. Kromě toho je jedním z mála německy psaných pramenů, které jsou k dispozici v českém překladu. Překlad doprovodil obsáhlými poznámkami historik Jiří Kovařík.

Tato unikátní sbírka výpovědí očitých svědků z první a druhé světové války vznikla na základě neuvěřitelné šíře svědectví z první ruky. John Walter vychází z pečlivého výzkumu a ze vzpomínek více než padesáti odstřelovačů, sleduje jejich cestu od náboru a výběru přes výcvik, boj a jeho následky, aby odhalil překvapivou společnou zkušenost odstřelovačů rozdílných národností. Text knihy odhaluje triumfy a brutalitu odstřelovačského řemesla a osobnosti a psychologii těch, kteří je praktikovali. Vezmeme-li v úvahu bezprostřední důsledky jak na psychiku odstřelovače, tak na širší dějiště války, je to fascinující, podrobný popis boje v první linii a zkušeností odstřelovačů v historickém kontextu. V závěru knihy je připojena ukázka z deníku ruské odstřelovačky Rozy Šaninové, která je dodnes oslavována pro svou pozoruhodnou přesnost střelby a udivující statečnost. Ukázka z deníku nabízí vzácný pohled na to, jak bylo složité být ženou odstřelovačkou v první linii.

Dcera Josefa Mašína líčí ve své knize nejenom příběh jejich odbojové skupiny, vrcholící dobrodružným probíjením se přes Východní Německo do Západního Berlína, ale také osudy rodiny Mašínů počínaje první světovou válkou přes okupaci až po padesátá léta. Vzrušující příběh z pera kronikářky nejpovolanější, napsaný strhujícím stylem, dokazuje, že spor o odbojovou skupinu bratří Mašínů, který dodnes rozděluje českou společnost, je sporem o charakter národa. Synové generála Josefa Mašína, hrdiny druhého odboje popraveného nacisty, chtěli jít ve šlépějích svého otce stát se vojáky svobodné Československé republiky. Komunistický puč v únoru 1948 zhatil jejich sny o svobodné vlasti a čestném povolání vojáka. K ilegálnímu odchodu na Západ zvolili trasu přes Východní Německo v rozděleném Berlíně hodlali přejít do západního sektoru. Netušili, že se stanou štvanci, proti kterým nasadí vláda NDR tisíce příslušníků ozbrojených sil, včetně vojáků okupační sovětské armády. Z pěti přátel Zbyňka Janaty, Václava Švédy, Milana Paumera, Ctirada Mašína a Josefa Mašína nakonec došli do cíle cesty jenom poslední tři.

Na jaře roku 1808 začal Španělskem zmítat dynastický zápas mezi otcem a synem, tedy králem Karem IV. a princem Ferdinandem Asturským. Napoleon měl rozhodnout, kdo má na korunu větší právo, a vyřešil spor tím, že je zbavil trůnu oba. Španělsko pak dal svému bratru Josefovi. Vše vypadalo zpočátku skvěle, jenže vzápětí vypuklo v Madridu protifrancouzské povstání a plamen odporu zachvátil celou zem. Pyrenejemi začala zuřit guerilla, nesmiřitelná partyzánská válka, a před ní si nebyl žádný Francouz jistý životem. Pak se do války na poloostrově vložili Britové. Na rozdíl od pamětí francouzských vojáků a důstojníků z napoleonských válek existuje v českém překladu jen jeden titul memoárů anglických (Waterloo – deník z tažení). Mezeru nyní částečně zaplňuje tento překlad pamětí kapitána 95. pluku anglických ostrostřelců z války na Pyrenejském poloostrově, které popisují i následné tažení do jižní Francie a končí popisem bitvy u Waterloo. Autora pamětí, Jonathana Leache, lze s určitou nadsázkou nazvat „skutečný Sharpe“ – on a jeho muži byli předobrazem románového a později i televizního hrdiny Richarda Sharpeho. Kapitán Leach líčí svoje vojenské zážitky v uniformě proslulého ostrostřeleckého pluku v ostrých konturách. Sdílíme s ním námahu a strádání denních i nočních pochodů a také nebezpečí bezpočtu bitev, jichž se zúčastnil. Před očima nám ožívají vojenské události, krajina a lidé v širším kontextu dané doby. Kniha přibližuje českému čtenáři málo známé bojiště napoleonských válek viděné očima anglického důstojníka elitního pluku, se kterým došel přes Portugalsko, Španělsko a Francii až na pláně u belgického městečka Waterloo. Leachovy deníkové zápisky zařazuje do dobového rámce ve své předmluvě Jiří Kovařík. Charakteristiku 95. pluku ostrostřelců (Rifles) načrtl v úvodu překladatel Leonid Křížek.

Otto Kretschmer bojoval ve válce pouze od září 1939 do března 1941, přesto se stal ponorkovým velitelem s největším skóre potopené tonáže – potopil 47 lodí o celkovém výtlaku 274 333 tun. Tento autoritativní životopis podrobně popisuje jeho osobní příběh a dráhu námořního důstojníka od 1. dubna 1930, kdy vstoupil jako důstojnický čekatel do malého námořnictva Výmarské republiky, až do roku 1970, kdy odešel do důchodu jako admirál válečného námořnictva Spolkové republiky Německa. Kretschmer byl přijat do Hitlerovy rodící se ponorkové zbraně v lednu 1936 a první velení mu bylo svěřeno v říjnu 1937 na ponorce U-23. Do boje s ní poprvé vyplul v roce 1939. Na jaře 1940 názorně dokázal své schopnosti ve válce a byl převelen jako kapitán na novou a daleko výkonnější U-99. Na její palubě se stal během bitvy o Atlantik jedním z ponorkových es nacistického Německa, dokud nebyla jeho ponorka v dramatické noční bitvě v březnu 1941potopena a on spolu s většinou posádky zajat. Kretschmer byl průkopník nové taktiky a v boji dokázal, že nejlepší způsob, jak může ponorka uspět proti konvoji, je ten nejtroufalejší – zaútočit v noci a vynořený. Vedle vojenských dovedností se vyznačoval i typickou pruskou málomluvností, což mu od jeho vrstevníků vyneslo přezdívku „Tichý Otto“. Tento životopis popisuje v úplnosti Kretschmerovy vojenské úspěchy, líčí do nejmenších podrobností každou jeho bojovou plavbu, a to všechno propojuje s náhledem do jeho poněkud záhadné osobnosti. Je to fascinující příběh jedné z nejdůležitějších osobností a jedné z nejvýznamnějších kampaní druhé světové války.

Čechy, rok 935. Mezi družinou knížete Václava a bojovníky jeho bratra narůstá napětí, neboť Boleslav již nechce platit daň východofranskému králi. Obě strany si vytváří vlastní mocenská centra. Boleslav si postavil nový hrad a Václav zlepšil opevnění hradiště Budeč, které obsadil elitními bojovníky. Ti mají také za úkol ochránit muže, jehož existence měla zůstat navždy utajena. Nepřátelský útok na Budeč spustí řetězec událostí, které vedou až k zavraždění legendárního knížete. Jakou roli v nich sehrály jeho matka a sestra? Fiktivní příběh, který se opírá o nejnovější archeologické nálezy a málo známé pasáže starých legend a kronik (uvedených ve druhé části knihy). Autor Miroslav Houška vystudoval práva na Univerzitě Karlově v Praze. O historii se zajímá již od dětství. Je spoluautorem knihy Tajemství 14 knížat a jejich křtu v roce 845, která zaujala čtenáře zcela novým pohledem na české dějiny v 9. století a teoriemi o tom, kdo ve skutečnosti byla první česká knížata.

V desetiletí napoleonských válek vyplněných taženími a bitvami nenajdeme proslulejší a barvitější postavu než byl maršál Michel Ney. Za jednu z prvních bitev dunajské kampaně roku 1805, která skončila v jasu slavkovského slunce, dostal titul vévody z Elchingenu, za to, co dokázal během tragického ústupu z Ruska roku 1812, obdržel titul knížete Moskevského, největší ocenění mu ale dali sami vojáci, když jej nazvali Nejstatečnějším ze statečných. Octave Levavasseur, jehož paměti právě držíte v rukou, byl po většinu svojí vojenské kariéry Neyovým pobočníkem, což se samo o sobě rovnalo vyznamenání a uznání odvahy, neboť maršál chtěl od svých důstojníků totéž, co od sebe, a mnohdy šlo o smrtelně nebezpečné akce. V jeho memoárech proto najdete příběhy dramatické a poutavé. Z hlediska vojenské i politické historie napoleonských válek jde navíc o svědectví mimořádně cenné, neboť jejich autor dotváří psychologický profil Neye nejen ve chvílích bojů, ale i v klíčových dějinných okamžicích, v nichž tento muž donutil Napoleona k abdikaci a o rok později jej doslova dosadil zpět na trůn. Vděku se mu za to dostalo málo a osudové rozhodnutí v květnu 1815 pak stálo Neye život Levavasseur mu byl tehdy nejblíže, a třebaže se netají láskou i oddanosti ke svému maršálovi, neskrývá kritické výhrady k tomu, co Ney udělal Octave Levavasseur ovšem zanechal i jiné svědectví. Je neméně klíčové, neboť dokládá přerod revoluční armády v císařskou, i změnu myšlení vojáků, kteří bojovali proti monarchii, až ji nakonec pomohli v jiném hávu vytvořit. Z hlediska našich dějin pak není rozhodně bez zajímavosti Levavasseurovo svědectví o bitvě u Austerlitz/Slavkova. Levavasseurovy paměti jsou do určité míry protikladem memoárů, která už česky v nakladatelství Elka Press vyšly. Jezdečtí důstojníci Marcellin Marbot a Charles-Denis Parquin v nich mnohokrát volají podobně jako prostý granátník Coignet ono legendární Vive lEmpereur, Ať žije císař. V těchto vzpomínkách nic takového nezaznívá a marně bychom tu hledali obdivné věty o charismatickém muži v šedivém redingotu a proslulém dvourohém klobouku. Není to dáno jen kontrapunktem Ney Napoleon, spíše jde o kritické myšlení muže, kterého ani Napoleonova vítězství, ani pozdější legenda nezmámily.

Autor nastoupil rovnou ze školy, ve věku 18 let, na nejkrvavější úsek Leningradské a Volchovské fronty. Jako voják Rudé armády došel až do Berlína. Zázrakem zůstal na živu. Svoje vzpomínky na válku napsal proto, aby se osvobodil od strašných zážitků. Nepočítal s tím, že je bude někdy publikovat, a tak zůstaly 30 let v jeho pracovním stole. Byly publikovány až na naléhání spolubojovníků, v dobách relativního tání politického napětí v sovětské společnosti. Čtenář v nich nenajde ani lehké čtivo, ani hurávlastenecké popisy bojů. Obsahem je výpověď o skutečné podobě války na východní frontě, o které oficiální publikace, ale i nedávné ruské životopisy mlčí. Nad stránkami této knihy mrazí tak otevřená výpověď o drastických činech na obou stranách fronty nemá obdoby. Po válce a po studiích se N. N. Nikulin stal odborným pracovníkem Ermitáže. Jeho oborem bylo umění starých evropských mistrů, vydal řadu knižních publikací a jako vynikající pedagog vychoval několik generací studentů. Jako vědecký pracovník státní instituce a evropsky uznávaný odborník navštívil několikrát i Západní Německo, kde měl možnost konfrontovat své zážitky s vojáky druhé strany; i o tom píše ve své knihy a i z těchto postřehů mnohdy mrazí. Nikulinovy vzpomínky na válku v první linii nejsou rozhodně vhodnou četbou před spaním. Knihu doprovázejí unikátní fotografie jednak samotného autora, dále oficiálního fotografa divize, ve které Nikulin sloužil D. F. Onochina a potom snímky H. Vierse, německého vojáka, který bojoval na druhé straně fronty a dlouho po válce se s autorem seznámil a spřátelil

Po roce 1914 dosud nepubliklovaná práce velkého českého historika a humanisty Josefa Pekaře: Dějiny naší říše byly napsány jako učebnice pro nejvyšší třídy středních škol Rakousko-Uherska a byly „schváleny výnosem C. K. ministerstva kultury a vyučování ze dne 9. dubna 1914“. Učebnice představuje hutný přehled dějin monarchie, který bychom v tomto rozsahu dnes těžko hledali. Kniha ovšem nepokrývá jenom období, kdy Čechy byly součástí monarchie, ale celé období dějin od časů říše Římské až do roku 1914. Pozoruhodná je i Pekařova vize dalšího vývoje habsburského soustátí, načrtnutá v závěru knihy. Lze jen litovat, že dějiny se krátce po vydání knihy ubíraly jiným směrem. Vychází s doslovem historika Jiřího Raka.

Dosud česky nikdy nevydané vzpomínky německého stíhače z 2. světové války. Válečné paměti Assiho Hahna, poprvé vydané v roce 1951, jsou především svědectvím o jeho životě v sovětském zajetí. Hahn, významný stíhač německé luftwaffe, byl se svým Me-109 sestřelen u Děmjanska v roce 1943 a v zajateckých táborech pobýval až do konce čtyřicátých let. Byl vystaven silnému tlaku Sovětů, aby spolu s jinými důstojníky podpořil tzv. Národní výbor svobodného Německa, propagandistický nástroj Kremlu ovládaný komunisty, což ale odmítl. Aby bylo zřejmé, že se jedná o autentickou výpověď, nazval autor svou knihu v originále Mluvím pravdu. Během tvrdého vymývání mozku, jemuž byl v zajetí vystaven, se setkal s mnoha německými důstojníky, kteří v zajetí přistoupili na komunistickou ideologii; někteří z nich se potom stali čelnými představiteli nového německého státu pod sovětským vlivem – Německé demokratické republiky (za všechny jmenujme Waltera Ulbrichta). Kniha dobře dokumentuje nejen brutalitu sovětského režimu, ale také – svou zákonitou jednostranností – i způsob uvažování německých vojenských představitelů za války. Je napsaná čtivě a čte se jako dobrodružný román. Autorem českého překladu je Jiří Ohlídal.